chci zemřít

moji přímost -k- , ale...Velmi rozumná slova... To, co dovolíme druhým, to na nás budou provádět, využívat nás a používat ke svým účelům, potřebám apod. Je potřeba nalézt vlastní hodnotu, což je někdy sakra těžké.

Co si přeji ? Já vím co...K. a ty víš v čem je tvůj problém? Proč jsou u vás doma vztahy takové, jak píšeš? V čem je problém s dětma? Udělala jsi nějakou chybu nebo se ti něco stalo? Bylo to tak vždy?

Co si přeji ? Já vím co...moji přímost -k- , ale muži většinou zkoumají, co si k ženě mohou dovolit, co ona jim dovolí a jestli Ty sama ses rozhodla být poskokem a uklízečkou, tak všichni ve Tvé blízkosti se k Tobě taky tak chovají. To, že jsi ze všeho zničená, nezpůsobil muž, ale Tys dovolila ten rozpor (něco jiného si uvnitř přeješ a něco jiného konáš). Změň to, začni se sebou od začátku, nezáleží na věku, záleží na tom, že to uděláš. Lidé kolem se měnit nebudou, jsou spokojeni se sebou. Budeš taky spokojená, ale kvůli sobě, ne kvůli ostatním

namáš ráda sama...Co si přeji ? Já vím co chci a jdu za tím . Nemám žádné vlastní peníze a nemám práci. Víte mě nejvíc vadí to, že jsem poskok, doma uklízečka , u něho v práci dělám vše, co ho nebaví. Pouze jako brigádník. Nebyl mi ani schopen říct, že občasného poskoka budu dělat do své smrti a že mi nikdy nedají pracovní smlouvu. Pro vaší představu toho poskoka dělám 8 let. Jsme v regionu, kde je práce, ale tak za min. mzdu . Vzala jsem aspoň úklid a uvidím.

namáš ráda sama......jo, kdyby to tak šlo, poručit si. Mít se ráda. Mít se ráda více...

namáš ráda sama...halo ???

Já si s nikým nepovídám....namáš ráda sama sebe,koukej s tím něco udělat,usměj se na sebe do zrcadla,máš své kvality...já to co píšeš dobře znám a víš vždy nás bude něco nebo někdo trápit nebo my se pro něco budeme trápit,myslím že problém je že pro druhé děláš všemožně víc než pro sebe a oni si zvykli...co by sis přála ?

Já si s nikým nepovídám....Uff - to je smutné psaní. Ale pokud pomáhá aspoň se z toho všeho vypsat, tak to dělej. Asi jediná rozumná rada, kterou teď můžeš dostat. Kéž se něco změní k lepšímu!

Ty už jsi sem psala viď?...Já si s nikým nepovídám. Jsem divný brouk. Sem napíšu až , když mě to hodně tíží a pak mám klid na několik měsíců. Neumím se svěřovat. Na drby ke kamarádkám nechodím. U mě je to mnoho let stejné, ale to je tím, že mnoho let nemám normální práci. Mám jen brigády. Mám delší čas pocit, že mě manžel nutí odejít a to znamená, že si vezmu pouze své oblečení a půjdu. Nemám kam jít. Je mi smutno z toho co vidím . Je to smutné vidět jak mě odhání , děti mě nenávidí . Děti mě neposlouchají a on dělá že to nevidí. Stačí , když zalezu do ložnice , najednou vše funguje. Děti jsou jak vyměněné. Asi skutečně překážím a mám udělat místo pro někoho mladšího. Psaní mi pomáhá, utřídím si myšlenky a myslím, že mám pravdu. Je čas odejít. Problém je, že proč můj život má pokračovat dál.

Jsem příliš stará na to,...Ty už jsi sem psala viď? Mám dojem, že jsme si spolu trochu povídaly. Vypadá to, že situace u tebe je stejná..

Jsem příliš stará na to,...To je hodně smutné to číst. Ale rozumím ti. Znám důvěrně ten pocit, že není naděje, že už to bude jen horší. A to nemám s chlapy tak tristní zkušenost. Jen chci říct, že se nedivím, že uvažuješ nad koncem, když to žití není vlastně k žití. Ráda bych napsala něco povzbudivého. Třeba že se to změní, že naděje umírá poslední...jen mám pocit, že by to bylo neupřímné klišé. Myslím, že naděje už snad umřela. Někdy reset znovu nastartuje, a objeví se nový život, ale slíbit nic nemůžu.
Nezbude než popřát sílu snést tíhu života, nebo odvahu ke změně....

Jsem příliš stará na to, abych věřila , že existují nějaké zázraky. Přišla jsem o práci, nemohu sehnat odpovídající práci a když to je , je to skoro zadarmo. Dnes další odmítnutí. Udělala jsem pro tu práci tolik, že si to nikdo nedokážete představit. Nenávidím chlapy. Už mě tento svět nebaví. K čemu je toto snažení ? Každý jen hrabe pod sebe a podraží druhého . K čemu se to vše děje ? Víte nejhorší je tušení, vědění událostí budoucích. Je to nuda. Žádný zážitek. Chlapy - to je banda naprostých ignorantů a prasat. Moje děti mě nepotřebují. Manžel ze mě udělal alkoholičku a uzlíček nervů vhodný do blázince. Já nejsem alkoholička, téměř nepiji. Uzlíček nervů země udělal on. Pedant, nikdy jsem se nezavděčila jeho rodině. Vše co jsem udělala bylo špatně. Jsem unavená ze života. Život je smutný a nudný. Já nehledám pomoc. Pomůžu si sama.

Můj život navenek vypadá...Je to těžké, zvláště když v tomto stavu žiješ delší dobu. Možné řešení je v tom, najít v sobě odvahu převzít zodpovědnost za svůj život a podívat se na vše realisticky. Je-li situace taková, že se domluvit s partnerem není možné, seber své děti a jdi. Jsou azylové domy, které poskytnou dočasné zázemí, dokud si nevyřešíš další věci. Nebude to jednoduché, ale budeš sobě i dětem předávat důkaz, že život lze žít sebevědomě a slušně.
Myšlenkou na sebevraždu se utvrzuješ, že jsi slabá, ale to není pravda. Už první odvážný krok jsi udělala tím, že jsi se svěřila. Jsi skvělá a silná, jen Tě na kolena srazilo zklamání. Držím palce Tobě i Tvým dětem ...

Můj život navenek vypadá...Evo, nic není překážkou, ani církevní rozvod. Cokoliv udělej, jen tady nenechávej vaše děti jemu. Víš, jak by ponižoval je? Jsou bezbranné, na rozdíl od tebe. Zřejmě jsi to nechala zajít hodně daleko, kdy je ti všechno jedno.
Nemůžeš, nesmíš. Zmobilizuj sílu, odejdi s dětmi někam do bezpečí, i cizí ti pomohou, nemáš-li svou rodinu. V místě bydliště se obrať na soc. odbor, pomohou ti aspoň radou, kam se obrátit dál. Drž se, ale nenechávej v žádném případě děti na pospas. I tak už toho zažily zlého dost.

Můj život navenek vypadá...Pravda, pokud spácháš sebevraždu, děti budou trpět daleko víc, než kdybyste s s mužem rozvedli.
Děti vědí moc dobře, že se děje něco co nemá-píšeš, že jsou svědky tvého ponižování. Tohle jim ubližuje myslím víc, než rozvod.

Chápu, jak je těžké se rozvést. Tahanice o majetek, bydlení, alimenty, dohoda v péči o děti, to vše se může táhnout.

Víš, člověk obvykle přistupuje k sebevraždě až v případě, kdy nevidí jinou možnost. Já ji tady vidím. Ty můžeš něco dělat. Minimálně dvě věci (krom sebevraždy).
Pokusit se řešit vztah nebo ho ukončit.
Není to pohodlné, ale věř, že sebevražda bolí víc, než rozvod.

Už jsi zkoušela své ponižování nějak řešit? Byla jsi u odborníků v poradně, u psychologa, u kněze...kdekoliv, kde ti mohou pomoct?
Vyzkoušej všechny možnosti, než uděláš tak vážný a nevratný krok

Můj život navenek vypadá...Aby děti netrpěly necháš je tu napospas místo abys zvolila rozvod, nebo jinou možnost? Potřebují tě děti, hlavně ony, i když jsou už třeba dospělé.

Můj život navenek vypadá...Aby děti netrpěly necháš je tu napospas místo abys zvolila rozvod, nebo jinou možnost? Potřebují tě děti, hlavně ony, i když jsou už třeba dospělé.

Můj život navenek vypadá...Aby děti netrpěly necháš je tu napospas místo abys zvolila rozvod, nebo jinou možnost? Potřebují tě děti, hlavně ony, i když jsou už třeba dospělé.

Můj život navenek vypadá bez chybičky. Bohužel tomu tak není. Denní ponižování mé osoby ze strany manžela (navíc před našimi dětmi) je nesnesitelné. Rozvod je v našem případě komplikovaný (církevní sňatek) a zdlouhavý. Tak aby děti netrpěly, napadá mě jen sebevražda. Nemám chuť žít - jsem, jak se říká, vyhořelá. Na nic se netěším, nic mě nebaví... Poradíte mi, rychlý a bezbolestný odchod z toho pekla ? Předem díky.

Toužím zemřít! Připadám...Mám podobné myšlenky,i když jsem v životě dost úspěšný tak si připadám ůplně zbytečný a k ničemu kdybych tu nebyl bylo by to lepší?