Hraniční porucha?

Je to nevyléčitelná porucha, akacia má pravdu, nikdo si s ní neví rady. Většina terapeutů tyto klienty nechce, tak se jich elegantně zbaví. Kdybyste mohli číst zahraniční literaturu, tak byste viděli, že ani lidé s HPO, kteří mají dobrou finanční situaci a parntera se této poruchy nezbaví. Chvíli se zdá, že je to dobré, ale pak se dostaví sebepožkoování nebo jiný způsob sebedestrukce. Disociace a psychotické epizody nemá každý, ale jakmile je máte, nezmizí na stálo Totéž platí pro pocity prázdnoty, problémy se samotou a blizkostí. Lidé s HPO utrpěli řadu traumat od dětství, nejčastěji v rodině, říká se, že jde o formu postraumatické stresové poruchy. Jejich osobnost je změněná, má to svoje koreláty na mozku a nedá se s tím nic dělat, jen mírně upravit. Dnes jsem se na to ptal svého psychiatra, protože tu čtu různé příspěvky na foru. Největším problémem u těchto lidí je prý že nejsou schopni normálního emočního regulování. Jsou odsouzeni k životu na hraně. Neumějí si vnést řád do života dlouhodobě,n eumějí být sami ani s druhými. Tak to říkal můj doktor a kdybyste měli další otázky, pokusím se ho zase zeptat, on píše práci na poruchy osobnosti. Petr

S hraniční poruchou si prý neví rady nikdo...neznají léčbu ani vhodný léky. Něco vyzkouší a buď to jde, nebo ne...

nemate nekdo kontakt na doktora Praška? vyzkoušela už jsem jich tolik a mám pocit, že si s moji hraniční poruchou neví nikdo rady. diky

Ahoj všem. Píšu článek o poruchách osobnosti a hledám někoho, kdo nějakou z nich trpí a udělal by se mnou krátký anonymní rozhovor např. přes mail. Prosím, ozvete se mi na email rozhovorVK"seznam.cz, díky Veronika

Byla jsem pár týdnů mimo a úplně zapomněla na HPO, naopak jsem poznala co to je panický záchvat - díky změně léku. Myslím si, že je moc důležité narazit na dobrého psychiatra pokud možno na poprvé, mě se to naštěstí podařilo, protože jsem z doktorské rodiny, která má přehled. Je to o štěstí. I moje doktorka je tak trochu "cvok", je hodně zvláštní a nijak zvlášť se netají tím, že rovněž trpí jistou úzkostnou poruchou a že i ona sama pořád překonává překážky. A já tak vidím, kam až člověk může určitou pílí dojít a mám z toho radost. Nejvíc mě děsí, že bez jistých léků jsem úplně namydlená, což je u tak mladého člověka jako jsem já docela smutné, ale s tím asi moc nenadělám. Léky mi umožňují to, že si můžu sama dělat psychoterapii. Bez nich nemůžu ani jíst.Teď, když jsem bez fyzických obtíží, si říkám, že všechno bude dobré, ale jakmile se dostaví bušení srdce a hlavně ta nevolnost, bolesti hlavy a pocit na omdlení, průjem atd. tak naději ztrácím. Nejsem zas až tak silná osobnost, ale vůli snad mám jakš takš v pořádku. V říjnu mě čeká největší změna v mém životě - vejška, cizí město (Praha),...Nevím, jestli to zvládnu, ale zkusit se to musí.
Bodie, vůbec to, co píšeš, není zmatené. Spíš naopak. Po dlouhé době konečně čtu něco, co má hlavu a patu.
Tak zatím, musím udělat večeři.

Zdravím Princezničku a Kachne!
Konečně něco konstruktivního! Moc díky za naději. Jsem v tom s vámi, začalo to diagnózou endogenní deprese a časem přidali ještě tohle. Celý život jsem byla mimo kolektiv, jiná, vyčleněná. Částečně ale ne mojí vinou. Nicméně radikální léčby deprese mi obrátily život naruby, psychologové udělali své a jsem docela někdo jiný. Již nikdy nebudu úplně zdravá. Tudíž je zde i riziko rozvoje mnohem závažnější poruchy, na jejímž začátku může stát právě HPO. Zatím jsem to ale stále já, v přítomném světě. Knížky od J. Ppraška jsem některé také pročetla, ale zatím nic konkrétnějšího o HPO, i když na trhu jedna je. Nicméně - jsme na hranici, tedy skoro ještě v normálu, takže žádné obavy z abnormality. Když se rozhlédnete kolem sebe, každý je nějaká osobnost a nikdo neřekne, kdo je "normální" a kdo ne. Nám dali zkrátka nálepku, která ale nemusí nic znamenat. Když jsme na psychoterapiích rozebírali psychická onemocnění, zjistili jsme, že pojmy jako "zdravý nebo normální" a "nemocný" jsou zavádějící a zcestné. Přesnější jsou termíny "léčený" a "neléčený". My, co jsme "léčení", musíme nějakou diagnózu mít, medicína nás musí někam zaškatulkovat. A když už nikam jinam, tak HPO. Takže se netrapte, jste normální (co je "normální" a co ne!?). Každopádně ale na stránky Kaleidoskop mrknu, díky za radu. Informací není nikdy dost, ale člověk si musí umět vybrat ty správné a udělat si svůj názor. Ráda si přečtu názory jiných, ale ráda si udělám svůj vlastní. Nevěřte všemu! Ani všemu, co se píše ve vašich lékařských zprávách. Psychiatrie není exaktní věda a hodně toho je na subjektivním názoru vašeho lékaře. Navštivte 5 lékařů a uslyšíte 5 různých názorů a určitě i diagnóz. Psychika se nedá změřit ani zobrazit a tak objektivně posoudit. I výsledky psychotestů si každý lékař vyloží jinak.
Vy si z toho vždy vezměte to dobré. Pozitivní myšlení je pro nás nesmírně těžké, ale také nesmírně důležité. Možná díky HPO to občas úplně vzdáváme (taky jsem to chtěla několikrát zabalit apod., případně zoufale volat o pomoc či se trestat sebepoškozováním), ale vymlouvat se jen na to nelze. Ten boj je jen a jen na nás. Jen my samy můžeme zvítězit. Druzí nám mohou radit, ale bojovat musíme sami. A když už ne pro sebe, tak pro ty druhé. Za dlouhé roky terapií jsem stále ještě nenašla sebeúctu. Ale důležité je pokračovat.
A jestli se můžeme cítit dobře i s touto poruchou? No samozřejmě že ano! Rozhodnutí, jak se budeme cítit je jen na nás! (Jen to dokázat... Ale to jsem zase pesimistická).
Trochu zmatené, že? Vyberte si z toho, co chcete. Snad to dobré...

Ve správě z psychiatrického centra Praha mám také HPO - četla jsem o tom v knížce Poruchy osobnosti od docenta Praška a všechno perfektně sedlo. Je možné, že se to psychoterapií a správnou medikací může skoro úplně potlačit. Za poslední dva měsíce jsem ve svém životě změnila snad všechno. Předtím jsem se několikrát pokusila o sobevraždu, sebepoškozování mi není cizí...Ted se cítím jako znovuzrozená, i deprese ustoupily a já poprvé nalézám chut a vůli žít. Hodně na sobě makám a překonávání překážek mě stojí hodně úzkosti, ale je to normální, abych se ted cítila tak dobře, když mám tuto poruchu?

Zdravím všechny......
HPO velmi ovlivňuje život a je nepříjemné, nezvládáme realný život a na svém kontě máme pár sebevr.pokusů, které jsou pro nás vysvobozením.....je to nevyléčitelné, ale dá se s tím naučit žít. Vyvíjí se od dětství, v čem jsme žili, co jsme zažili. Nikdo nám nepomůže v léčbě, nic nás nevyléčí.....můžou nám ale ukázat cestu a pomoci v objasnění našich pocitů, nalézt ten zádrhel......když najdeme a známe PROČ to tak je, z čeho to vyplývá, je to částečná výhra.....známe odpověď, vysvětlení a mi můžeme ovlivnit sami své pocity a v hlavičce poskládat tak, aby nám to vyhovovalo, netrápilo...... to už ale sami všichni určitě víte
Je to jen na nás, jediné musíme chtít, uvědomit si, přiznat a připustit.....

Hodně štěstí

P.S. u nás existuje jedna jediná komunita zabývající se HPO....KALEIDOSKOP pomáhají, učí začlenit se zpět do reality, zvládat život.....mají hezké a výstižné webové stránky kukněte
http://www.kaleidoskop-os.cz/

Jano, tak trochu chápu Vaše syny, i Vás. Moje matka také spáchala sebevraždu (bylo mi 13let)a prošla jsem si obdobím sebelítosti, vzdoru, nenávisti k sobě i ostatním. Dělala jsem naschvály nevlastnímu otci a byla taky ze všeho otrávená atd. A vlastně jsem asi čekala, že si se mnou o tom všem promluví, nebo že uvidím, že se mi víc věnuje...nevím,jestli by to tenkrát vážně pomohlo, být v pubertě a navíc mít tohle za sebou, je dost těžký. chcete na sebe ztrhávat pozornost, ale ve špatným slova smyslu, jako kdybyste říkala: koukněte se, co se mi stalo,jsem nešťasná a nevím, co mám dělat, nic mi mámu nevrátí a vy jste všichni tak v pohodě...klidně chcípnu...je mi všechno jedno...hlavně po mě nechtějte dokonalost. Bylo to vážně těžký a když jsem četla váš článek, úplně jsem se viděla. Nemusí to být hned porucha osobnosti, i když musím říct, že sebevražda jednoho z rodičů s dítětem zatočí a už nikdy to nebude jako dřív. Ovlivní to celý váš život na pořád. Věřím, že kluci časem dospějou do stádia, kdy tak či tak zjistí, že tímhle ničeho nedosáhnou a že to škodí jen jim a že kvůli tomuhle chování na ně všichni kašlou, nebo koukají špatně, ale určitě jim nikdo nepomůže.A myslím, že to je to, co chtějí...jen jsou v pubertě a navíc jsou to kluci a tak to tak neumí říct, ale myslím, že tátu měli rádi a Vás taky. Nemůžou za to, že jste s jejich otcem nezůstala. Není to ani Vaše vina, co se stalo...žít s někým, kdo je na mě zlý kvůli dětem je nesmysl.Ale možná jsou ukřivdění ...matka má jiného muže...vlastní otec je opustil a to docela drsně...cítí zradu, možná nenávist, ale za tím vším je jen strach a smutek. Myslím, že jsou hodně vyděšení. Pokud bych měla poradit, tak určitě si s nimi v klidu promluvit o tom, co se stalo, proč se to stalo, že to třeba není jejich vina,ale ani vaše.Že možná i jejich otec byl nemocný, a tak se tohle všechno prostě stalo. Že nejsou sami, komu se něco takového přihodilo a hlavně, že oni jsou na to dva - bratři. Cítí to samé a možná by si mohli vzájemně pomoci se z toho vyhrabat. Pokud to nepomůže, asi bych se taky přikláněla k tomu, ať odejdou. Musíte ukázat hranice, i když vám to rve srdce...Myslím, že pokud mají dopadnout špatně - tak tomu nezabráníte tím, že budou s vámi, ale jen budete trápit i mladší děti a pokud se z toho chtějí dostat a mají zdravý rozum, tím, že budou muset všechno řešit sami, se to dozrávání možná urychlí a o to dřív se vám vrátí zase Vaše děti - hodní a milí kluci, jako dřív. Držím palce. P

Taky jsem zjistila, že v tom lítám. Tušila jsem už dlouho, že něco není v pořádku, ale nevěděla jsem přesně co a taky neznala název pro tuto nemoc. Taky bych o tom chtěla pokecat...

Asi to mám také. Je normální necítit nic k rodičům, protože oni nám tuto poruchu nějak zpúsobili. Mne například chtěli jako modní doplněk. Když jsem vyšla z mody, máma mě docela nesnášela. Nesplnila jsem žádné její očekávání. Už je mrtvá, tak ji ani nemůžu vynadat. Ale chci žít, proto jsem se rozhodla po psychoterapii. Tak vám držím palce, psychoterapie je asi jediná možnost.

tuto poruchu mám prý taky, nejraději bych umřela, v životě mě nic nebaví, nepracuju, vztahy mě nebaví. nebaví mě milostný život, nebavily mě školy. cítím se sama.

Potřebuji pomoc a poradit. Mám HPO.. Cejtim se nekontrolovatelně a absolutně roztřeseně. Hroutí se mi vztahy, stoprocentně mojí vinou. Jsem vyhazován ze zaměstnání. Ke svým rodičům nic necítím. Ocením jakoukoliv radu, prosím. Je mi zle.

hm hm, i já rozšiřuji naši řadu HPO .(
ale zase nejsme tuctový, ne? [manický smích]

Dnes jsem zvládla přečíst veškeré komentáře na téma HPO... vzápětí jsem u mne tuto chorobu sama diagnostikovala... moc bych si o tom přála s někým pokecat, moc by mi to pomohlo.... děkuji... těším se

ahojda všem
již jak jsem se zmínila v minulosti s HPO bojuju také.....již nějakou dobu (nic příjemného)
díky ale vlivným a úžasným lidem, kteří vydali moc síly a snahy, aby mi pomohli, se mi daří bojovat a "už" vím, že je to možné (ale hrozně těžké)....díky nim se snažím vrátit do "normálního" běhu života (nikdy to nebude, ale úplně "normální"...ty hranice budeme mít vždy někde jinde)
všem kdo se potýkají s HPO a jejímu okolí přeju hodně sil a štěstí, je to pro všechny těžké
mějte se

kachne
433-946-786

Ahoj, HPO se me taky tyka. Pokud by o tom nekdo chtel pokecat, muj mail: knikodymova"yahoo.com, icq: 395653109

Taky mám hraniční poruchu osobnosti, už to bude rok co jsem v intenzivní péči, terapeutů. Jinak to ani nejde hrozil mi až blázinec. Rozumim všem co jte sem psali.

ne vážně, mám moc ráda život, jenom mám málo sexu:(

taky jsem
hraniční
mívám šibeniční nálady
jsem jako ryba
bez návnady

psovi hoďte kost
a hned vidí
smysluplnost života
jsem jenom hloupá Dorota
s dlouhými vlasy

dnes mám kostkované kraťásky
bílá a černá
bojujou spolu
nechci aby mč to stahovalo
dolů