Hraniční porucha?

Dobrý den.Jsem Borderline.Dá se to léčit? A jsou úspěchy?Děkuji Kaštánek

Milá Pajko! V prvé řadě ti chci poděkovat za Tvou odpověď. Napsala jsi mi téměř to samé, co mně sdělila paní doktorka. Ona není sice psycholožka, ale dost věcí o mě ví... Např. jsem si k ní chodila ošetřovat poranění, jež mi způsoboval občas manžel. A ani jsem se netajila tím, že "to" mám od něj. Někdy byl popitý, jindy jen vzteklý... To byl také důvod, proč jsem ho opustila... Do té doby jsme žili všichni pohromadě a kluci s nimiž mám teď tolik problémů mě byli vždy útěchou i oporou. Ve všem mě pomáhali, byli laskaví, milí a skromní. Odešla jsem od nich, když tomu staršímu bylo 14 a mladšímu 12 let. Mladší syn tíhnul k otci více - dá se říct, že ho manžel i více upředňostňoval. Ale starší syn otce v oblibě příliš neměl. On to byl, který mě seznámil s nynějším přítelem, s dovětkem - že jsem ještě mladá a mám právo na lepší život. Já pak zažádala o rozvod a než se tak stalo, manžel se zastřelil. Udělal to dost hrozným způsobem, kdy si po telefonu zavolal mě i přítele a potom vše provedl před námi. Celou tu strašnou věc pak ještě nahrál na mobil a příteli to přišlo do hlasové schránky. A nyní, se oba synové chovají přesně jako on! Manžel se mě zpočátku také snažil jen vyhrožovat, že si něco udělá atd. Ale já mu nevěřila a trvala jsem na rozvodu. Ono v minulosti jsme se už rozváděli 2 krát, ale já to pak vždy vztáhla zpět. Chci ještě podotknout tolik, že dokud jsme žili pohromadě, kluci žili normálním působem... Chodili na hřiště, zajezdit si na kole atd. a hlavně mě rádi a ochotně pomáhali. Když jsem od nich odešla, tak naprosto zpustli. Otec je nechal dívat se celé dny jen na TV a jim to tak vyhovovalo. Nyní, když chci, aby si plnili zákl. povinnosti, nejsou toho schopni. Příkl. starší syn je do půlnoci u TV. Ráno zaspí do školy a chce po nás, ať ho odvezem autem. My mu řekneme, že je ještě teplo a že to má kousek, že může jet na kole a on tedy jede ale mezitím ještě stihne napsat: "Mám ještě mokrou hlavu, jestli onemocním tak jste za to vy!" Toto prosím napíše 19 kluk! Ten mladší? Nedá se o něm říct, že by byl hloupý, ale přesto měl vloni na učňáku šest pětek. Přesunuli jsme ho na učňák, kde jsou děti ze zvláštních škol a syn teď jen nadává, že mezi debilkama nebude... A takto bych mohla pokračovat donekonečna! Pokud je každá puberta tak těžká, proč se projevuje zrovna jen u těch mých kluků tímto způsobem? Já si nikdy nedovolila k rodičům to, co oni ke mně a ani teď si to nedovolím. Přítelův syn má 18 let, také jsou s ním občas problémy ale pořád to ještě "jde". Jsem stále na pochybách, zda si takto ventilují svůj smutek a vztek nad ztrátou otce... Já se bohužel mnohdy přistihnu při tom, jak moc mi ho svým chováním připomínají... Myslíte si, že je to dědičné? Nebo to jen prostě odkoukali... Protože ty dva mladší vychovávám od mala zcela sama a jsou úplně jiní! Ale stačí, když jsou delší dobu pohromadě s velkýma bráchama a najednou pochytávají od nich jejich manýry. Jsou unudění, nepořádní atd... Se synama jsem se chtěla obrátit na odbornou pomoc k paní psycholožce, ale nedokázala jsem je nijak přesvědčit, aby tam skutečně šli. Co se týče samostatného bydlení, už jsme takto s přítelem uvažovali mnohokrát, že jim necháme jejich důchody a ať si žijí sami. Ale máte pravdu v tom, že se toho bojím. Že zkončí někde na ulici... Jako alkoholici, závislí hráči na internetu nebo zloději. Někdy mám pocit že po mě snad nezdědili vůbec nic. Já v jejich věku byla matkou, měla jsem radost z každé maličkosti, vše mě těšilo - čistá a útulná domácnost, dobré jídlo,vše kolem dětí atd. Oni jsou ale věčně nespokojeni. Starší syn před nedávnem na přítelově telefonu za jediný měsíc protelefonoval celé 4ooo Kč. Nějaký čas se "uskromnil" a pak se situace opakovala. Za jediný měsíc prointernetoval opět téměř 4000 korun. Přítele to tak donutilo zrušit pevnou linku a internet si zřídil přes mobil. Sám řekl, že pokud by syn dělal na internetu cokoliv do školy či jinak užitečného, přimhouřil by oko... Ale takto? Dnes jeho syn požádal mého syna aby ve 21 třicet hodin vypnul v pokoji TV, že ráno v 5 vstává do školy. A můj syn mu odsekl: "Do prdele ten život stojí za hovno" sebral se a šel ven. Tak takhle přesně odpovídal kdysi můj muž, když jsem ho žádala o totéž. Opravdu je toho spousty... Já se jen bojím udělat další chybu, abych si nemusela do smrti vyčítat to nebo ono... Zdraví Jana.

Jano, to co popisuješ není snadné, ale nemyslím, že Tví synové jsou nemocní. Prožili si trauma z otcovy smrti a nebyli zvyklí s Tebou žít. Děti v jejich věku dávají zabrat mnohým rodičům. Puberta probíhá u některých lidí bouřlivě a dlouho. Nenechala bych se vydírat výhružkami o sebevraždě. Tvůj 18-ti letý syn má možnost odejít z domu a postarat se o sebe. Zkus mu to navrhnout, až vás začne zase terorizovat po provdělé noci a ten druhý bude během roku mít tutéž možnost. Důchod dostanou k dispozici a ať se snaží. Mám 3 děti, které jsem vychovávala sama, každé je jiné, každé má své plusy i mínusy a nějak se chovají v soukromí domova a jinak působí na své okolí. Lidi většinou zkouší, co všechno jim může projít, kam až mohou zajít, reakce okolí jim k tomu vytváří mantinely. Kdyby se Ti podařilo dostat své emoce pod klidnou kontrolu a tichým, ale nekompromisním způsobem dokákázala nepřistoupit na jejich hru, asi bys zklidnila stav své duše vylepšila atmosféru domova. Vím, že je to těžké a maminka v Tobě udělá raději mnoho ústupků, než by žila s vědomím, že svým "tvrdým" přístupem ublížila. Jedná se o citlivé téma, ale Ti kluci si podle mne na Tobě ventilují svůj smutek a vztek nad ztrátou otce. Psycholog by vám mohl pomoci... Samozřejmě, že se mohu mýlit, nemám patent na rozum...

Dá se tato porucha zvládnout vlastními silami?

Oba moji synové ve věku 19 a 17 let mají evidentně poruchy, které popisujete jako hraniční poruchy osobnosti. Např. starší syn opustil ve třetím ročníku školu a ve svých 19 studuje ve II. ročníku. Věčně se nudí, veškerý jeho svět jsou hry na počítači a na internetu. Má období deprese, kdy na něj nesmí nikdo ani promluvit, jindy hýří optimismem a je rádo by vtipný. Mě - jako matku absolutně nebere. Snad je to i tím, že jsem vůči němu mladá. Je mně 37let. Jeho otec před rokem spáchal sebevraždu a nyní můj syn mě tímto vyhrožuje také. Několikrát " zmizel" z domu a psal mě výhrůžné sms zprávy. Věčně lžě, pokud objeví něco, co se mu hodí automaticky to "zabaví", aniž by se zeptal. Jednou " zabavil" peníze z pojistky, místo do školy šel do hospody a mě do poslední chvíle vše zapíral. Doma po něm nemůžu chtít žádnou práci. Kromě něho mám ještě 3 děti. Tudíž starostí i práce dost a dost. On to ale nedokáže uznat. "Svou" práci si odbyde stylem, že pak musím jít a udělat vše znovu! On jen ironicky dodá, že už mu dám příště pokoj a nebudu po něm nic chtít! Když jsem se např. stěhovala, raděj dělal zase ukřivděného, aby nemusel nic pomáhat. Má matka - jeho babička si na poštípání dříví na zimu musela "najmout" jeho mladší spolužáky a zaplatit je, jelikož on nemohl takovou práci dělat. Doma přes den spí nebo se dívá na televizi ( kvůli TV s námi nejí ani u jednoho stolu, neboť jídlo si bere zásadně k TV ) po nocích hraje hry na internetu a ráno pak běžně nestíhá vypravit se do školy. Nebere na nic a na nikoho ohled. Příkl. o víkendu si zajede do města do herny a hraje tam celou noc. Přijede na 2. den a vyžaduje naprostý klid. Smím vařit oběd až až po 13. hodině!!! Pokud jej náhodou někdo vzbudí dříve, udělá v domácnosti takové " dusno", že mají ostatní rázem po náladě. Dokáže mě ponížit a urazit do té míry, že se až rozpláču... On pak jde, začne se omlouvat a i on se dokáže rozbrečet. Ale na druhý den je schopen mě ubližovat dál. Téměř nikdy neuzná svou chybu. Všechny kolem sebe neustále poučuje a komanduje. V okolí už tímto ztratil veškeré kamarády.Druhý syn 17. letý je totálně stále v depresích! Neumí se vůbec z ničeho radovat. Ani z dárků ani z výletu prostě absolutně z ničeho! Je nemluvný, téměř nekomunikuje! Celé dny chodí zasmušilý, zamračený a na vše kleje. A to tak vulgárně, že ho nestačím okřikovat. Nemá ve slovníku nic jiného, než samé nadávky! Nemá ohled ani Na 2 mladší sourozence, kterým ještě nebylo ani 10 let! Sedí buď u TV, nebo u počítače a nebo jen tak leží a zírá do stropu! Když jsem mu zakazovala jezdit na noc do herny, že není ještě plnoletý, dělal takový "cirkus", že i na mě - svou matku vztáhl ruku. Respektive se o to snažil, ale můj přítel mu v tom zabránil. Stále oba syny omlouvám tím, že to jejich chování je způsobeno tím, co provedl jejich otec. Oni do té doby žili jen s ním a já se dvěma malými dětmi žila také sama. Otec se jim příliš nevěnoval a tak si většinou dělali sami co chtěli. Nejdříve u mne nebyla bytová situace taková, abych s nimi mohla žít také a když potom ta situace nastala, synové už neměli zájem o to žít či bydlet u mě. Snad to bylo způsobeno i tím, že když já se od nich odstěhovala, šla jsem bydlet do domku jen o 1 místnosti, bez sociálního zařízení atd. Tudíž se u mne muselo stále pracovat. Kdežto u otce měli veškeré pohodlí. (A kdybych jim tam nejezdila o víkendech prát a vařit, nevím jak by to zvládali...) Kdekoliv to někde "hrozí" prací, mým synům se udělá špatně! Starší nemůže na záda a mladší zas nemá sílu! Navíc tento 17. syn věčně vyhrožuje sebevraždou. S ničím není spokojen! Počítač, co jsem jim před lety koupila mu nevyhovuje, přítelův také ne. Chce svůj vlastní a pokud možno co nejlepší! Neustále mi nadhazuje, že na něj pobírám pěkný důchod tak co... Nejvíc mě mrzí, když jde za malou sestřičkou a chce po ní pistoli. I mě do očí klidně řekne

Podle mezinárodní klasifikace nemocí se jedná o jednu z poruch osobnosti (ostatní jsou např. paranoidní, histrionská, úzkostná, závislá apod.) Projevuje se nestabilními a zároveň intenzivními vztahy k vnějším objektům, zvl. k ildem, částečně sebedestruktivním chováním, dále chováním impulzivním. Jsou zde časté výrazné změny nálad i pohledu na sebe sama.tato porucha osobnosti patří do rukou odborníka, jakým je klinický psycholog či psychiatr.Romana

Ahoj!Zajimalo by me,co to znamena,kdyz se rekne,ze ma nekdo hranicni poruchu,dekuju..Petula