Mít či nemít dítě

děti nemám a už ani...Jsem na tom stejně jako Vy i s tím věkem.Jen mám strach, že toho budu jednou litovat.

děti nemám a už ani neplánuji. Jeden čas jsem to zvažovala a docela mě to trápilo, ale teď si myslím, že jsem se rozhodla dobře. Byla bych na dítě sama, navíc nejsem úplně zdravá. Žiju si pohodový život, který mi mnohé dětné kamarádky závidí, ale to je teď, když byly těhotné nebo měly děti malinké a roztomilé, záviděla jsem já jim :o) Jinak co se týká pisatelky, děti bych jí radila určitě nemít, a to bohužel ani ty adoptované. Adopce mi přijde ještě nesrovnatelně větší riziko. Pár adoptovaných znám a geny se prostě nezapřely, až na jednoho jsou to problémoví a ne příliš kvalitní lidé. Jestli má tazatelka kolem sebe spoustu dětí v práci, spokojila bych se s tím.

sice dvojnásobná matka, ale moje děti přišly na svět v jiné obě...dnes bych se rozhodla asi jinak-být mladá. Doba je mizerná. Jinak svoje děti samosebou miluju, jsou mým světem, to ano. Ale dnešní doba je v mých očích v mnoha ohledech, kterými tu nebudu nudit, naprosto zvrácená.

mám letitý vztah a děti nechceme do této doby ...

Jednoznačně nemít !!! V době, kdy exekutor většinou klepe na dveře tam, kde je mladá rodina s dětmi, kdy je problém dostat děti do školky, kdy mladá maminka má problémy sehnat práci, kdy v bance na vás koukají jako na rizikovou skupinu, protože máte dítě, kdy politika státu je spíše laděná pro lidi typu single, kdy rodina je na okraji společnosti,...atd, atd je rozhodně lepší děti nemít !!!

Můj názor je ten, že...Reaguji na příspěbek Anny. Aničko, jsi bezesporu inteligentní žena a se vším s Tebou souhlasím. V této zemi a vůbec na Zemi, jako na světě, je lépe děti nemít. Víme jak to tady bude dopadat? Války jsou na spadnutí, různé epidemie, úrazy, od lidí se chtějí nesmysly. Dnes jsem se zase v tom utvrdil, jak se mnou jednala sestra na Bulovce, v kartotéce na ortopedii, jako bych byl ten poslední bezdomovec, povl, šína, podřadný člověk. Určitě NEMÍT DĚTI.

Milá Baaro,
tvůj přístup naopak považuji za velmi odpovědný a upřímně tě obdivuji, jak jsi se k tomu postavila. Obáváš-li se vlivu geneticky podmíněných nemocí, je tu jedno dobré řešení: nech si udělat genetický rozbor, který jednoznačně prokáže, které nemoci a v jaké míře můžou mít vliv. Bude to stát několik tisíc, ale dá se to slušně předpovědět. Co se týče paniky a depresí, záleží na tom, jak velký máš k tomu sklon-to posoudí psychiatr, příp. psycholog. Nicméně je na Tobě, jak se rozhodneš. I adopce dítěte je dobré řešení, navíc tím někomu pomůžeš...Stálo by za to si o tomto problému podrobně promluvit s manželem, jaký zaujme postoj. Pokud nebude svolný, můžeš společně s manželem zajít do manželské poradny, aby slyšel názor od odborníka (jde totiž o dost vážnou věc). Vážně si myslím, že adopce může být optimálním krokem. Ale rozhodnutí leží na Tobě.
Držím palce.

Můj názor je ten, že dětí je na světě spousta, že jsme stejně přemnožení a vzhledem k situaci v této zemi jsem možnost mít dítě zavrhla. Nikdy na to nebudu mít, mám také zdravotní problémy, kdy mě porod ohrožuje na životě a kdo ví, jak by na tom bylo to dítě. Považuji potom za jasné, že se nic špatného nestane, nebudu-li dítě mít, kdežto naopak by mi a mému dítěti hrozilo mnoho věcí...Přeji, ať se rozhodneš správně.

Ahoj,
moc by mě zajímal...Ahoj,
předně si nic nedělej z hloupých komentářů, které Tě nazývají určitě lepším tvorem, než jsou jím sami autoři:-)
Jestli Ti můžu říct z mé osobní zkušenosti: Já trpím panikami od 23 let a pravidelně jsem je měla tak jednou za rok a půl až dva roky, jen jsem se z nich nedostávala dva dny, ale třeba měsíc, dva.
Vdala jsem se a i když je podle mého můj manžel nejbáječnější, tak tomuhle, protože to nikdy nezažil, moc nerozumí. Někdy jsem měla tendenci mu to mít za zlé, ale teď se tím netrápím. Myslím, že , kdo nezažil deprese, úzkosti nebo paniky, nemůže to dost dobře pochopit...
Ale teď k děťátku..Skoro až do třiceti jsem také měla obavy, jak to budu zvládat a jestli budu dobrou matkou. Bála jsem se, když nebudu v pohodě v těhotenství, že to bude mít na dítě vliv atd. Po poradě s mojí doktorkou a následně s paní primářkou na genetice v Praze, jsme susoudily, že mi nechají nejnižší dávku antidepresiv, protože to je pro maminku a dítě lepší, než, když by nic nebrala a celé těhotenství by nebyla v pohodě.
A zpětně můžu říct (teď mám pětiletého syna), že jak těhotenství,tak skoro celá MD, patří k mým nejšťastnějším v životě (zatu dobu jsem měla jen jednu, asi dvouměsíšní stav úzkosti. způsobený dlouhou zimou). A to jsem měla i těžký porod (také jsem se ho podvědomě bála, ale která žena se nebojí). Proto se tím zbytečně netrap, protože vše může být naopak krásný. Držím palce, ať se zozhodneš jakoliv.

Všude ve všech rodinách jsou nějaký dědičný nemoce, někde víc, někde míň.
To ještě neznamená, že je dítě všechny zdědí. Podle tvých obav z poporodních depresí se dá poznat, že moc velkou oporu v manželovi nemáš. Nejspíš se právem bojíš, že na všechno budeš sama. V takovym případě bude lepší opravdu ta adopce, nebo rozvod. A najít si muže, který ti bude opravdovou oporou.

Všude ve všech rodinách jsou nějaký dědičný nemoce, někde víc, někde míň.
To ještě neznamená, že je dítě všechny zdědí. Podle tvých obav z poporodních depresí se dá poznat, že moc velkou oporu v manželovi nemáš. Nejspíš se právem bojíš, že na všechno budeš sama. V takovym případě bude lepší opravdu ta adopce, nebo rozvod. A najít si muže, který ti bude opravdovou oporou.

Ahoj,
moc by mě zajímal...záleží co na to manžel, a mezi námi zřejmě se mu nebude líbit, adopce když můžete mít vlastní děti. Aspoň mě by se to nelíbilo a opustil bych tě a našel si jinou se kterou bych mohl mít vlastního potomka.

URČÍTĚ SVOJE NECHCEŠ A O CIZI BY SI SE STARALA CO JSI TO ZA KRÁVU.

Sobecká? Sobecká bys byla spíš pokud bys vlastní děti chtěla za každou cenu, i kdyby po tobě měly podědit nějaké ošklivé nemoci, vady a tys jako maminka na mateřské měla problémy spíš se sebou a neměla na miminko čas a energii. Obdivuju tě, jsi zodpovědná a děti v dětských domovech a nechtěňátka si zaslouží lásku maminky, jakou určitě budeš :-)

Jenom teoretizuješ,nech tomu volný průběh,pokud se máš stát matkou-tak ať se tak stane..

Ahoj,
moc by mě zajímal názor ostatní na můj problém. Zatím o něm ví jen manžel.

Abych začala od začátku : před sedmi lety jsem propadla panickým a depresivním stavům a kdyby nebylo mé rodiny která mne hlídala nejspíš bych už na světě nebyla. Měla jsem stěstí v podobě výborné psychoterapeutky a skvělého psychiatra. Bla to těžká dřina se z toho vykřesat a dnes žiji relativně normální život... Relativně proto - že mne to stále omezuje a asi nevždy bude. jednou za měsíc, dva na mne přijde ataka paniky a den dva to rozdýchávám, tyhle stavy nenávidím. Nickméně jsem vděčná, že mohu ráno vstát a jít do práce, postarat se o sebe i o manžela a dělat věci které mne baví, i když ne všechny. Toť vše k minulosti - k pochopení mé současné situace.

Nyní jsem půl roku vdaná, je mi 27 a jak jinak, než že se všichni ptají po dětech. Já děti chci, miluju je, pracuji celoročně s dětma, dělám pro ně víkendové akce, letní tábory a pod. Klidně budu mít dětí 5 nebo 10..jenže né vlastních. A to je kámen úrazu. Mám k tomu dva důvody. První vyplývá z mé nemoci- už ji nikdy nechci zažít naplno. Nikdy. Je mi jasné že hladiny hormonů, které jsou po porodu jako na moři po bouřce mi dá sakra zabrat a zavdá tím přičinu k navrácení nemoci, navíc riziko poporodních depresí je poměrně vysoké. Když na to pomyslím (na to dilema, že chci už dítě a zároveň ale musím toto podstoupit)panikařím, je mi zle, nemůžu dýchat, srdce mi leze krkem ven. Jak bych mohla jít do těhotenství s tímto pocitem? vždyt by to to děťátko muselo negativně ovlivnit i v těhotenství když bych z blížícího se porodu měla panické stavy.

Druhý důvod je z mé přehnané zodpovědnosti: máme v rodině spoustu dědičných chorob, vad a buhví čeho ještě. Když to vidím na sobě, jak jsem z obou rodičů podědila (zdravotně)to horší a celé dětství jsem byla v jednom kuse nemocná..jak k tomu můžu odsoudit i to dítě, které ještě ani nevzniklo?

Jsem pro tohleto už předem špatná matka? nebo sobecká? Odsoudí mne všichni protože nechci vlastní děti? A myslíte že úředníci na sociálce budou mít pochopení a budeme si moct děti adoptovat? Nedovedu si představit život bez dětí, a popravdě čekat dalších 7 let, že mne třeba panický strach přejde? ale zase nechci být stará matka, ráda bych děti co nejdříve..

díky za vaše názory, nápady a připomínky