Schizoid

:-D super Lukasi, opet jsi me pobavil. Libi se mi, jakej mas nadhled. Mne spis zaujalo, ze se na me tahle pani takhle pekne kouka - a kdyz ji na to reknu neco pratelskeho (nebo spis trochu nepracovniho jako "do kolika jste tu vcera nad temi vykazy sedela?"), tak mi ledove rekne "potrebovala jste jeste neco?" - takovym tim tonem 'neminim se s tebou bavit'. Jo, podle me je hodne schopna, a je skoda, ze neumi jednat s lidma - a ani si nenecha pomoct. Nojo, vsichni jsou blazni, jenom ja jsem letadlo. Aspon ze ty vanoce jsou uz za nami ...

porad sa s psychiatrom

Mam schizoidni poruchu a psychozu myslite ze mam narok alespon castecny duchod

Přeji všem krásný den. Mohl by mi prosím někdo poradit, kde najdu nějaké statistiky ohledně četnosti výskytu schizoidní poruchy osobnosti? nějaké statistiky, zajímavosti...už nevím kde mám hledat..Prosím o pomoc. Děkuji předem!!V.

pro Ta ona: Asi být mladší, tak bych se rozvedla, děti to chtěly, ale nemají rozum z toho, že to není lehké je uživit na škole a protlouci se životem. Můj muž je v zásadě nevšímavě hodný, tak to zvládnout šlo, ale pohoda to tedy není. Poraď se s právníkem, jak to zařídit, aby tě muž neoškubal a rozvedla bych se, kdyby to bylo rozehrané jako u tebe. To je na mě silná káva a NEBUDE to nikdy lepší, to vím na 100%.Dům lze prodat a pořídit dvě nezávislá bydlení, cokoliv, jen nebýt závislý, odstěhovat se někam, kde lze najít práci, vytvořit si síť přátel. Bohužel ke všemu jsou potřeba peníze, tak je to skoro neřešitelné, ale upínala bych se ke snaze se ze špatného manželství vyvléknout.Kvůli dětem, protože vliv na ně je zhoubný, nesou si do života psychické zranění.NNW

pro Ta ona: Asi být mladší, tak bych se rozvedla, děti to chtěly, ale nemají rozum z toho, že to není lehké je uživit na škole a protlouci se životem. Můj muž je v zásadě nevšímavě hodný, tak to zvládnout šlo, ale pohoda to tedy není. Poraď se s právníkem, jak to zařídit, aby tě muž neoškubal a rozvedla bych se, kdyby to bylo rozehrané jako u tebe. To je na mě silná káva a NEBUDE to nikdy lepší, to vím na 100%.Dům lze prodat a pořídit dvě nezávislá bydlení, cokoliv, jen nebýt závislý, odstěhovat se někam, kde lze najít práci, vytvořit si síť přátel. Bohužel ke všemu jsou potřeba peníze, tak je to skoro neřešitelné, ale upínala bych se ke snaze se ze špatného manželství vyvléknout.Kvůli dětem, protože vliv na ně je zhoubný, nesou si do života psychické zranění.NNW

reaguji na článek NoNameWoman.Jste asi dosti silná,vydržet tento váš vztah.Já neustále uvažuji o rozvodu,ale pak se leknu.Dotáhla jsem to alespoň o svěření dětí do mé péče,což mému muži vúbec nevadí,jen aby alimenty nemusel platit velké.Pokud půjde o rozvod,bude problém náš společný barák.On vyhrožuje,jak mě oškube,mstí se na dětech a ten mladší (6 let)mu nerozumí, cože ten taťka vyvádí a brečí a já musím klučíka utěšovat.Je to opravdu stresující.Je naštvaný,nechce platit složenky a alimenty z něj musím vyprosit,já jsem nyní na podpoře.Akdyž píšete,zařídit si život dle svého ,taky to u nás nefunguje,protože je chlap ke všemu ještě žárlivý.Běda,když mám dobrou náladu a směji se,to hned se mnou nemluví a nebo mě řekne:tos někde mrdala.Pardon za ta silná slova,ale je ti citace mého muže.Máte pro mě někdo radu?

Taky přidám své zkušenosti-svého muže znám 30 let, poté, co jsem se dostala ke knize "Takový prima chlap,... jenom žít se s ním nedá" jsem se jakoby osvobodila, můj muž je schizoid jako vymalovaný, pořád jsem se trápila, co že dělám špatně, co vylepšit, ale osvobozující je, že vlastně nevšímat si a zařídit si život podle sebe na nějakou snesitelnou úroveň, nechtít cit a pohlazení, oni nemohou, přijde jim to jako hnusná přetvářka. Jen okradou o lásku děti, strašně dlouho to trvá, než děti pochopí, že táta je má rád a že to nijak neumí dát najevo. Myslím si, že jsou zapouzdřeni a vlastně citliví a zranitelní, ale obalili se ochtanným krunýřem, který neustále zesilují, naopak nepatrně vylezou z ulity jedině při naprostém bezvětří a je třeba s takovými chvilkami zacházet jak s křehkou květinkou. Jsem dost tvrdá a racionálně uvažující, tak jsem tak nějak na to přišla už dávno a smířila se s tím,ale nedokázala jsem se porovnat s tím nezájmem o děti, ale prostě za to nemůže. A vůbec netrpí nějakou výčitkou nebo pocitem, že by se měl byť nepatrně změnit.Váhám, jestli s ním vydržet do smrti, je to docela oříšek, chtěla bych být pohlazena, ale co, jsou asi v životě ještě daleko problematičtější jedinci, tak co. Takový žárlivec nebo hystrón, to taky jednoho odrovná, ale je mi jasné, že s takto prouchaným člověkem bych prstě nebyla ani vteřinu, kdežto schizoidnío porucha je takový skrytá, není vlastně vidět, je milý, příjemný ve společnosti ostatních lidí a přitom je to někdy k nepřežití, ten absolutní nezájem. Děti jsou tím nezájmem poznamenané, ale jinak, obě dcery soutěží se mnou o tatínkovu lásku, zájem a přízeň a naznačují mi, jak jsem nemožná a vůbec to s ním neumím, že ony by ho jistě z ulity dostaly, no, snad si k soužití pořídí o něco snesitelnější vzorek chlapa a předvedou, co a jak v soužití. Budu jim hodně držet palce.

Ano je to příznačné a trefné, bohužel.Tak mě oslovuje v urč. situacích manžel.Jsem vdaná 16 let,chodila jsem nejdříve sama do manž. por.asi 12 let s přestávkam, pak se mě zadařilo dovést tam i toho mýho,ale bez efektu.Paní doktorka něco nadhodila, že manžel je schizoid.Nevěděla jsem ,že něco takového je,půjčila mě knihu a málem jsem omdlela a zároveň se mě udělalo nevolno.Vše na něj sedělo a ještě bych přidala disocální por.(byl 3 trestán v odnětí svobody za opakovaný čin, jen se stupňující tendencí).To mě bylo ovšem zatajeno.Několikrát jsem se chtěla rozvést, ale kdo s ním nežije, tak nepochopí.Navenek totiž vypadá,že je normální a jen já jsem asi rozmazlená, ale tomu tak není.Onápravu jsem se samozřejmě pokoušela (slzy, pláč, vyhrožování, domlouvání, rozmluvy,prosby, no prostě nic nezabralo).Nyní se mě to vrací v mém špatném zdrav. stavu, navštěvuji psycholožku a mám i strach z jeho nálad, co si zase vymyslí(již mě i fyz. napadl a já musela vyhledat lékaře).Jinak máme 2 děti,které se snažím jakžtakž uchránit.Co z toho plyne? Utíkejte honem pryč od takového člověka.Mu nelze pomoci, vy se utrápíte a ještě vtom budou vyrůstat vaše děti a já se teď moc modlím,aby jeho povahu nezdědil starší syn,který je nyní v pubertě.Vážení chcete li reagovat na můj příspěvek, budu ráda.Máte li dotazy ráda zodpovím.Ta ona-smutná.

takých je nás viac. čo už, treba v tom hladat buď to pozitívne alebo začat premýšlat o tom ako by sa to dalo napravit rozhodne netreba hlavu sklopiť

zo vsetkych, co pisete, ze ste schizoidi mam viac pocit, ze vo vasom pripade ide o disocialnu poruchu osobnosti. Inak odporucam knihu Poruchy osobnosti od Jana Praska a kol., ktora vysla asi iba nedavno alebo psychforums.com (nutna anglictina). Inak mi je smiesne, ked niekto, kto je schizoid o sebe napise, ze: bojim sa napisat... a este nieco:myslim, ze schizoid narozdiel od disocialnej poruchy ma city, ale nepreziva alebo nedokaze zaznamenat alebo vyjadrit emocie. Inak sa tiez o schizoidoch pise, ze su casto velmi zranitelny a ich chlad je len odpovedou a obranou na toto zranenie.

ahoj,ženský jsou stejný jako chlapi,bez citu a emocí.Četl jsem knihu,jmenuje se PROČ SE MNOU NEMLUVÍŠ myslím od dr. Nováka(asi) a trochu jsem změnil chování k manželce.Chová se jak píše Betiinka její manžel.Byl jsem z toho na prášky.Nejhorší je že jsem nepochopil o co jde,že o mě nemá zájem nebo má jinýho.K dětem to bylo podobné jenom něco vřelejší a o trochu víc starostlivá.Jsem celkem měkota a potřebuju vřelejšího slova.Ale snad jsem se trochu vzpamatoval,ale asi nejsem ještě připravenej na všechno.

JO přesně ten můj...neustále je hnusný, nikdy mi nic nenabídne a chci si pormluvit s tou ženou nebo dívkou co napsala ten příspěvek Jo jo tak to porčítám...ozvi se Betiiinka"seznam.cz

JO přesně ten můj...neustále je hnusný, nikdy mi nic nenabídne a chci si pormluvit s tou ženou nebo dívkou co napsala ten příspěvek Jo jo tak to porčítám...ozvi se Betiiinka"seznam.cz

Byla jsem svědkem toho, jak se schizoid změnil, když si opravdu sáhl na dno. Nevím, jestli to je navždy, nebo jen na dobu přechodnou, ale ta korekce vydržela dost dlouho. Je ale asi potřeba, aby si našel partnera, který není jen uzlíček citů. Potřebuje k sobě někoho racionálnějšího.

Beruška: Nejsem stejně postižená slečna :( ale jako kluk schizoid, který si své potíže uvědomuje si dovedu představit, co vedle svého přítele prožíváš. A chci ti jen říct, že tě obdivuju za to, kolik vydržíš a jak moc dokážeš milovat. Osobně si nemyslím, že ti zbývá smířit se s tím. Osobnost sice nepřebuduješ, pokud ale bude tvůj přítel chtít, může se naučit trochu více s tebou sdílet své prožitky, pocity a vyjadřovat emoce, komunikovat. Pravda, dá to práci, je to pro něj v podstatě oběť a on sám tím nezíská nic než tvou spokojenost, což však jestli tě má rád, by mu mělo stát za to. Zkus si s ním o tom promluvit, a neboj se uražené ješitné reakce "ber mě takového jaký jsem nebo nech být". Třeba si to nepřipustí hned, ale postupně. Dej mu tu šanci. Až poté bych být tebou zvážil, co ti vztah s ním vlastně přináší. Na závěr, nejsem expert a jestli působím přemoudřele, tak se omlouvám. Vlastně se tím taky snažím cvičit v empatii :)

Jo,jo,jak to tady tak pročítám, říkám si: "jasně, všichni víme, že schozoidovi je jemu samotnému se sebou dobře". Ale co my??? Ti, co s nimi chceme žít, my, co je opravdu milujeme? - Můj přítel je, alespoň podle toho, co jsem o této poruše osobnosti přečetla, "ukázkový exemplář" a nutno podotknout, že já, jako jeho partnerka, si už rok procházím takovým soukromým peklíčkem... :( Jenže co s tím může jeden dělat, když on si v tom svém stavu vysloveně chrochtá spokojeností? Zažila jsem toho v životě, troufám si říct, už hodně - ať už je to poměrně nedávná smrt mého předchozího přítele, či cokoli jiného - všechno se dá nějak zvládnout, ale život po boku člověka, který tvrdí, že vás miluje, ale přitom se chová, jako by byl v místnosti sám, přestože leží vedle vás, je opravdu nepopsatelný zážitek pro toho, kdo si tím na vlastní kůži neprošel. Přece ho ale kvůli tomu neopustím?! Vím, že jiný nebude, už jen proto, že si nikdy nepřipustí, že on má nějaký problém. Zkrátka se pokusím naučit s tím žít, nicméně těch proplakaných nocí, kdy člověk pozoruje toho svého spícího schizoida a tolik, tolik touží po blízkosti, po intimnostech, po sexu plném vzájemné lásky, po všech těch drobných, každodenních projevech lásky se asi nezbavím. Ale co mi zbývá? S ním nejsem sice úplně šťastná, ale bez něj je mi ještě hůř a tak mi nezbývá, než i nadále snášet jeho občasné jízlivé a ironické poznámky, že jsem nymfomanka, psychopat, uplakánek atp., které mi tolik ubližují... Na závěr snad tolik, že by mne potěšila reakce některé "podobně postižené" slečny či dámy - sdílená bolest je poloviční a není nad to popovídat si s někým, kdo zažívá totéž co já. Přeji všem hezký den :)

Jo,jo,jak to tady tak pročítám, říkám si: "jasně, všichni víme, že schozoidovi je jemu samotnému se sebou dobře". Ale co my??? Ti, co s nimi chceme žít, my, co je opravdu milujeme? - Můj přítel je, alespoň podle toho, co jsem o této poruše osobnosti přečetla, "ukázkový exemplář" a nutno podotknout, že já, jako jeho partnerka, si už rok procházím takovým soukromým peklíčkem... :( Jenže co s tím může jeden dělat, když on si v tom svém stavu vysloveně chrochtá spokojeností? Zažila jsem toho v životě, troufám si říct, už hodně - ať už je to poměrně nedávná smrt mého předchozího přítele, či cokoli jiného - všechno se dá nějak zvládnout, ale život po boku člověka, který tvrdí, že vás miluje, ale přitom se chová, jako by byl v místnosti sám, přestože leží vedle vás, je opravdu nepopsatelný zážitek pro toho, kdo si tím na vlastní kůži neprošel. Přece ho ale kvůli tomu neopustím?! Vím, že jiný nebude, už jen proto, že si nikdy nepřipustí, že on má nějaký problém. Zkrátka se pokusím naučit s tím žít, nicméně těch proplakaných nocí, kdy člověk pozoruje toho svého spícího schizoida a tolik, tolik touží po blízkosti, po intimnostech, po sexu plném vzájemné lásky, po všech těch drobných, každodenních projevech lásky se asi nezbavím. Ale co mi zbývá? S ním nejsem sice úplně šťastná, ale bez něj je mi ještě hůř a tak mi nezbývá, než i nadále snášet jeho občasné jízlivé a ironické poznámky, že jsem nymfomanka, psychopat, uplakánek atp., které mi tolik ubližují... Na závěr snad tolik, že by mne potěšila reakce některé "podobně postižené" slečny či dámy - sdílená bolest je poloviční a není nad to popovídat si s někým, kdo zažívá totéž co já. Přeji všem hezký den :)