smrt blízkého člověka

Demi, přesně tak, jim už je fajn, už je nic netrápí a nebolí..

ahoj v je mi to moc lito,ale prozivam totez co ty.tatinek mi pred mesicem zemrel v nemocnici.take me strasne mrzi ,ze jsem s nim nemohla byt v posledni chvili jeho zivota.kazdy den jsem za nim chodila krmila ,myla, holila vse jsem se snazila pro nej udelat.dnes mam vycitky jestli jsem udelala opravdu vse .ten den kdy nam umrel jsem za nim byla a jiz po nekolikate jsem vsechny prosila ,ze kdyby se stav zhorsil chci u tatinka byt.v 16 20 mi lekarka oznamila ,ze tatka v 16hod zemrel rekla jsem,ze ihned prijedu,abych se s nim jeste rozloucila.na odd jsem dorazila v 16 40 a zazila sok muj tatka byl uz v chlad zarizeni pro me jako zdravotnika velkej sok.nemuzu se s tim take vyrovnat,ale verim,ze ,neco existuje a ,ze uz mu je fajn jen nas to moc boli.prectete si knihu zivot po zivote od moddyho me pomohla

V., přeji ti hodně síly to zase zvládnout, vyrovnat se, smířit se!! Asi tě jen těžko potěším, když já sama ještě pláču za svojí maminkou, která zemřela před 3-mi lety, taky rakovina. Věřila jsem na zázrak ... Byla jsem tehdy svobodná, bez přítele, najednou sama a vlastně jsem nevěděla, kde vzít zase radost do života ... A snad ti můžu být příkladem, že ten zázrak se přece jen stal - v té nejčernější temnotě, jen pár týdnů po pohřbu, jsem potkala člověka, který mi zase vrátil smích a hlavně mi dal lásku a péči ...
V., drž se!! to všechno, co jste s tátou dokázali, to ti dá sílu ... on se ti úplně neztratil - určitě si tě ohlídá!! slunečným dnům není konec ... Taky ti držím palce, moc dobře vím, jak ti je ... ale zase bude líp!!

Milý V.
Moc me mrzi, co se Ti stalo.Myslim si, ze jsi udelal maximum co jsi mohl.Mne je 30let a bez sveho taty jsem uz 12 let.Mam sice mamu (to mi i rikaji lidi),ale ten vztah je uplne neco jineho, to nikdo nechape.Ani nevis, kolikrat jsem si vycitala,ze jsem za nim treba nechodila kazdy den do nemocnice atd.Byla jsem mlada, hloupa a tenkrat navic i informovanost o nemocech takova nebyla.Dneska jsou vlastne dusicky, tak se chystam na hrbitov.Pro Tveho tatinka je to vysvobozeni, to mi ver.Muj take zemrel na rakovinu a to se lecil skoro 2 roky.Ale to nebyl zivot, ale utrpeni.Drzim Ti moc a moc pesti, abys to vsechno zvladl,jak pises,jsi silny clovicek.Hlavne si nic nevycitej, je to asi prirozene,ale nezaslouzis si to.
Uplne vim, jak Ti je, protoze tim jak jsem cetla Tve radky jsi mi vratil vzpominky....
Mej se krasne a bude lip.

Táta včera ráno umřel. Měl tu být tak do vánoc, podle doktorky. Odešel můj nejmilovanější člověk na světě. A já u něj nebyl v těch nejtěžších chvílích. Nebyl!

Prosím všechny, pamatujte na to, že život je to nejcennější na světě. Nepodceňte ani minutu života svých milovaných. Jinak si to nikdy neodpustíte. Jako si to nikdy neodpustím já.

Ahoj.
Umírá mi táta. Umírá mi všechno. Od mala jsme spolu sami dva bojovali, zvládali, je to skvělý člověk, skvělý rodič, táta a máma v jednom.
Jsem z jihu Čech. Před rokem a půl jsem si konečně našel práci. V Praze. Slušně placenou, no šílenej stres. Skrze ten stres jako bych měl klapky na očích. Zanedbával jsem svou přítelkyni i tátu, pořád že zavolám později atp., za běhu jsem řešil i prasknutí ploténky u táty. Netušil jsem, že to je následek metastázy rakoviny. Opět jsem věřil, že všechno zvládneme, že bude ok. Nezvládneme.
V práci mi vyšli vstříc. Zatím. Mám volno, jsem doma na jihu, jezdím za tátou na LDNku. Ztrácí se mi před očima, je to agresivní. Nechtěj mi ho pustit domů. Že to sám nezvládnu. Před 8 lety jsem přerušil vejšku, když ochrnul, byl jsem s ním rok doma a taky jsme to zvládli. Zvládnu někoho otočit na bok a utřít mu zadek, nakrmit ho, i když to zase chvíli potrvá zvyknout si. Jenže tátův stav se teď mění moc rychle. Ještě před týdnem plynule artikuloval, těšil se domů, vtípky se sestřičkama. Jenže ze dne na den náběh na zápal plic. Bolesti nemá, ale nemůže mluvit. On mluví, ale já mu nerozumím. Nikdo. Jen strašně smutně kouká a hladí. Chroptí a je vyděšenej ze situace, z cizých lidí. O nemoci neví, z posledních sil ho přesvědčuji, že bude vše ok, že to zvládneme, že to ta posraná plotýnka pěkně komplikuje.
Obvodní doktorka mi tátu domu striktně nedoporučuje. Že nejsme stabilní rodina, kde bychom se mohli v péči střídat, ani nejsme lékařsky vybaveni. Že nejsem schopněj postarat se o něj. Nemoc prolejzá tělo a bylo by to prý jen utrpení navíc. Doktorka u táty má stejnej názor. Potřebuje krmit, polohovat, utírat a ošetřovat zadek od průjmu, dávkovat léky, ani nejí a nepije. Dávaj mu to nitrožilně plus antibiotika ohledně zánětu na plicích, má hnusnou tvrdou velkou bouli na krku, asi uzliny.
Jezdím za ním na LDN a přestávám to zvládat. Tam jdu silný, rozhodnutý tátu si vzít domů, bojovat, odtud jdu roztřesený, v prdeli, poblitý. Musím vždy dvě hoďky sedět v autě a vydejchávat to, abych zvládl nastartovat a jet domů.
Bojím se tam už jezdit, ale mám tam tátu, kterej mi umírá, takže až to dopíšu, zase tam vyrazím. Do toho dezinfekčního puchu, mezi ty chroptící nešťastné lidi.
Bojím se zpátky do Prahy. Barák, kterej táta postavil, domov, to mi dává pocit bezpečí. Bojím se o práci, o příjem, o budoucnost. Bojím se, že přijdu o všechno, i o sílu znovu začínat od nuly.
Chtěl bych vrátit čas o pár měsíců, abych se okamžitě věnoval plně tátovi. Chtěl bych si najít práci na jihu, protože se do Prahy bojím. Chci být doma, mám velkej barák, po tátovi. Jenže v Praze jsem se konečně zajel, práce samotná mě tam baví, tady na jihu práce není, když se nějak neleze známejm do prdelí. A to já neumím a nechci umět!
Bojím se za tátou na LDNku. Bojím se zpátky do Prahy. Bojím se být doma a myslet na tátu. Bojím se nemocí, stáří.
Nejstrašnější na tom je ta bezmoc. Kdybych to mohl změnit, udělal bych cokoliv. Cokoliv.
Asi vím, o čem tu píše Tereza. Kdybych tohle neprožíval, nevěděl bych. Terezko, Tvoje děti Tě potřebují a Ty je. Dáváte si navzájem obrovskou sílu, i když oni si to ani neuvědomují. Prosím, bojuj kvůli nim. Nevím, ale myslím si, že za 50 - 80 let se zase setkáme se svými milovanými. Tam někde jako duchové. Teď máme holt tu povinnost makat tady na zemi, pro naše živé milované.
Sakra, to toho chci moc? Držet si barák, najít si práci v okolí baráku a žít .....

Milá Terezko, moc s Tebou cítím, buď silná, ale tu bolest si musíš prožít. Je pravda, že se časem zmírní, ale nezmizí nikdy. Já jsem si to prožila také, bylo mi 27 a měla jsem dvě malé děti. Vlastně mi to pomohlo, protože jsem si říkala, že musím dál žít kvůli nim a vychovat je. Ale minimálně ten první rok byl moc těžký. Ale dodneška mi vhrknou slzy do očí, když hrají jeho oblíbené písničky, nebo když projíždím místy, kde jsme byli na dovolené. Ale je to bohužel tak, že k životu patří i bolest a smrt. Jestli Ti můžu poradit, dobrý psycholog by Ti mohl pomoci. Přeju Ti hodně sil a chápajících lidiček kolem Tebe.

Terezko,psycholog by Ti snad pomohl.Jenze si myslim,ze je moc brzy.Chodila bys se k nemu za hodne penez jen vyplakat..Opravdu si to musis odzit.Pokud to je k nevydrzeni a spatne spis,jdi ke svemu doktorovi a on Ti neco napise na spani ci uklidneni.Jen to neber stale-pouze ve velike krizi.Jinak bys se utlumila a ta bolest by zustavala stejne v Tobe.To neni dobre!Moc Ti drzim palce.

pipinko,prave jeste stesti,ze mame ten internet!
Nekdo nema tolik pratel nebo pribuznych,se kterymi by se sveroval.Navic je nas dost,kteri se radeji sverime anonymne.Je to povahou?!Taky Terezka tady nasla podobne postizene,coz ve svem okoli treba nema.Davaji si silu vzajemne a pomaha uz to,ze vidi,ze v tom neni sama.Na sklo clovek muze napsat i to,o cem by jinak nemluvil.Sama rikas,ze i u Vas v rodine se nestykate ac to mate k sobe kousek.No ale to prave v rodinach je dost caste,ze si lepe porozumime s cizimi lidmi.Tak ty nove technologie tolik nezatracuj.Bez nich by bylo vice osamelych lidicek.
Nemusi to byt vzdy tim,ze je rodina "spatna",ale mohou mit rozdilne povahy a proto si leckdy lepe rozumime jinde.

To je zajímavé, jak si tady všichni sdělujete své pocity, radosti a smutky takto po internetu, ale co třeba osobně, mezi sebou???Dělá to na mě dojem už delší dobu, že s příchodem nových informačních technologií lidé se odcizují, a ani nejsou schopni si popřát třeba ke kulatým narozeniná! U nás v rodině je to tak, že když zemřeli děda, babička, a to i na straně táty, pak na straně mámy, ti sourozenci, bratři, sestry, sestřenice se najednou přestali spolu scházet a vůbec si ani nenapíšou, nezavolají, nenavštíví se. A to třeba bydlí od sebe jen 2 ulice. Samozřejmostí je, že všichni mají auta, mobily atd. Ale oni prostě nechtějí!A když někdo nechce, je to horší, než když nemůže. K Terezce: je to umění, kterému je třeba se naučit. protože čím budeš starší, a čím více budeš někoho ze svých blízkých ztrácet, tím více to budeš muset přijímat. Resp. budeš muset se to naučit přijmout. Ted je to asi moc brzy, jsi asi ještě moc mladá, a budeš muset se toho moc učit. Celý život se všichni učíme...

Terezko, Tvoje reakce je úplkě normální, vím, o čem mluvím, stalo se mi to samé, i když je to už 12 let, přišla jsem tehdy o manžela, myslela jsem tehdy, že se z toho zblázním, že bez něho nemůžu žít, navíc jsem měla dvě malé děti, roční a dvouleté, zůstala jsem s nimi sama. Ta bolest byla strašlivá, a nosím ji v sobě dodneška, někde v hloubi svého srdce, stačí, když si na něho vzpomenu, a kolikrát mi vhrknou slzy do očí, a on se mi připomíná pořád, protože jeho děti vypadají úplně stejně jako on, i když mají nového "tátu", protože jsem se po pěti letech od té tragické události znovu vdala. Mám svého druhého muže ráda, ale nikdy k němu nebudu cítit takovou lásku jako k tomu prvnímu, po kterém mi zbyla v životě obrovská díra, která se nedá zaplnit ničím. I tvoje bolest časem otupí, ale taky si ji budeš v sobě nosit pořád.
Držím palce...

Moc vám všem děkuju za příspěvky-pomáhají. Jinak to neni o moc lepší,nejhorší jsou noci,kdy se mi o tom člověku zdají sny, jako by byl živý a byl se mnou...a pak se probouzím do kruté reality a když si to uvědomím,tak je mi tak hrozně,že se mi ani nechce vylízt z postele.A celý den pak stejně nemyslím na nic jinýho, než na něj a na to,co se stalo.Nevím,jak dál,jestli to sama vůbec nějak zvládnu,okolí se mi snaží pomáhat,rozptylovat,ale já se stejně dokážu bavit jen s lidmi,kteří ho znali a byli mu blízcí a kteří tím taky trpí.Protože o jiných věcech se stejně tak nějak bavit nedokážu...stále ještě ne.Přemýšlím,jestli bych neměla třeba navštívit psychologa,jestli by mi nedokázal pomoct,nemáte s tím někdo zkušenost? Protože ta bolest je obrovská a nekončící...

Terezko, stalo se mi totéž před měsícem, píšu to v rubrice "Smrt blízkého člověka a její následky". Bolí to stále šíleně moc, ještě nebyl den, noc, kdybych neplakala.....na tuhle bolest žádný lék není, to si prostě člověk musí odžít a musí tu bolest nechat plynout s časem...každým dnem bude maliličko menší, jde to pomalu, já vím, že jednou bude líp...chci tě povzbudit a sama tu teď na klávesnicí pláču....musíme být silné...držím palečky !

Věř mi, mám už životni zkušenosti... Když mi bylo 16 umřela mi babička, kterou jsem měla moc ráda, byl to šok. V 17 letech mi tragicky zemřela kamarádka, dlouho jsem měla pocit, že ji někde potkám. A potom s přibývajícími lety se bohužel človek setkává s častěji se smrtí, ale zvyknout se na to nedá. Když mi před dvěma lety zemřel otec - byť jsem s ním neměla dobré vztahy (ale věděla jsem, že nás rád má - ale svérázným způsobem... a navíc jsem před jeho smrtí s ním přerušila na půl roku kontakt), trvalo mi celý jeden rok, než jsem se s jeho smrtí vyrovnala.
Tobě to rozhodně bude také nějakou dobu trvat, důležité je, abys o svých pocitech i o svém příteli mluvila - čím častěji, tím lépe. Já vím, ne každý je tvůj dobrý kamarád(ka), ale to neva. Prostě tím si zvykneš na to, že blízká osoba už není a už nikdy nebude a že život jde dál a najdeš zase veselé chvíle a nové známé a nové zážitky.
Držím ti palečky a fakt, i když to bolí (tak je to normální a dobře, protože jsi ho měla ráda a vážila jsi si ho), tak to chce opravdu čas, ale hlavně se neuzavírat před okolím!

Terezko,je mi to hrozně moc líto.

Terezko,jak pise Ivana,bolest se casem otupi.14 dni je velice kratka doba a musis vydrzet.Pokud to bude stale horsi,jdi si k doktorovi pro neco na uklidneni.Ale ja osobne bych lek vzala vzdy jen kdyz by bylo nejhur.Tu bolest si musis prozit a ne utlumit.Je to zoufalstvi a bolest tak neuveritelna,ze kdo nic takoveho neprozil,nepochopi Te i kdyby chtel.Je mi Te neskonale lito!Drzim palce,at je Ti lepe.Mozna bys mela obcas navstivit jeho matku.Nebo nekoho jineho blizkeho.Nejlepsi je,se z takovym clovekem vypovidat a poplakat si.

Milá Terezko.Zatím se mi podobná věc nestala,díky bohu,ale myslím si,že to je pouze otázka času.žádné rozptýlení ti nepomůže,snad jen přátelé.A to záleží na tobě,jestli chceš mezi lidi,nebo ne.Myslím si,že 2týdny je krátká doba a že to bude ještě chvíly bolet.Ta bolest by měla postupně slábnout,i když vzpomínka tě pokaždé rozteskní.Drž se.

Ahoj,mám problém,se kterým se sama nějak nedokážu vypořádat.Nedávno se zabil můj přítel,kterému bylo 23 let.Nedokážu se s tím vůbec vypořádat,jsou to 2 týdny a já nevím,jak mám bez něj žít.Nedokážu se vůbec na nic soustředit,na práci,na zábavu,nemůžu jíst,číst si,dívat se na televizi,nic...Už nevim,jak dál,jak můžu dál v životě sama existovat,proč já si tady můžu dál žít a on už prostě ne.Stále mi to připadá jako zlý sen,ze kterého se ne a ne probudit,pořád si jen prohlížim fotky a pláču a nejsem schopna normálního života.Prosím,poraďte mi někdo nebo napište,pokud máte nebo jste měli podobný problém...Díky