smrt blízkého člověka

Terko, já tohle zažila před 7 lety,zabil se mi přítel při autonehodě.Zdálo se mi o něm a cítila jsem ho dlouho vedle sebe,sny byly tak opravdové,neskutečně opravdové,že jsem si myslela,že to není možné.Mluvila jsem s ním o jeho odchodu,ve snech mi vysvětloval,že je u mě, ale já ho nemůžu vidět.Nebála jsem se,bylo to neuvěřitelné,kdo to nezažil,nemůže věřit.Pak jsem se s tím smířila,jako bych mu požehnala na cestu někam nahoru a ono to odeznělo.Musela jsem ho "pustit",milovalat ho budu vždy,pa a držím ti palce H.

Už nevím jak dál.Vlastně se to netýká mě.Mojí nejlepší přítelkyni zemřel praděda.Byl to její nejdůležitější člověk v životě a jejich vztah byl výjmečný.Já ho také znala a měla sem ho velmi ráda.Byl to moc hodný,zábavný,sympatický pán.Na jeho věk vůbec nevypadal a už vůbec se tak nechoval.Bylo mu 86 let a pořád chodil někam na procházky a kulturně žil.Na všechny se smál a nikdo,hlavne Lucka(jeho vnučka) si to bez něj neuměl představit.Dalo by se říct, že Lucka na něm byla závislá. Koncem října však dostal mrtvici a jeho stav se velmi zhoršoval.V nemocnici byl asi týden a pak zemřel.Pro Lucku to byla hrozná rána a od té doby není uplně v pohodě.Děla, že je ale já vím, že není.Občas má divné,posmutnělé nálady ale říká, že je jen unavená. svěřila se mi s tím, že doma každý večer brečí a často svého dědu vyhlíží.Prý chodí zvonit i na jeho zvobek nebo kouká na mobil jestli nezavolá. Už je to skoro 3měsíce od jeho smrti a ona se s tím pořád nevyrovnala.Je mi jí líto,protože mi řekla, že to nezvládá a že to ani nedokáže zvládnout.Vůbec už nevím co jí říkat a jak se k ní chovat když má ty její nálady.Moc ráda bych ji pomohla vysvětlila ji, aby nebyla smutná,ale nevím jak. Co mám dělat a co má dělat ona?poradí mi někdo prosíím.jsem už zoufalá je to moje nejlepší kamrádaka a nechci aby byla tak smutná a musela hrát navenek že je v pohodě..prosíím pomozte někdo..nevím na koho se obratit a chtěla bych ji nějak pomoci..

Milá Hedo, děkuji Ti za slova útěchy. Naučím se na celý život dívat trochu zhora a nevidět moji maminku jen v osobě maminky, ale také to, že kdysi bývala holčičkou, něčí dceruškou, pak byla i mladou ženou a její život nepatřil jen a jen mě. Více než smrt maminky mne trápí, že s ní i odešla i moje víra v Boha a to si neumím vysvětlit. Když mi umřel tatínek, brala jsem to více s nadhledem, nyní bojuji nejen o vzpomínky na maminku, ale i o svou víru. Ale začínám cítit, že se za mne přátelé modlí a jakoby ta bolest na duši už nebyla tak hodně palčivá a dusivá. Ty šílené stavy už odcházejí a začínám se chovat racionálně a smiřovat se s maminčinou smrtí. Existuje hodně čtení, jak se připravit ma příchod dítěte a rady, ale na tak důležitou událost, jako úmrtí maminky, nebo tatínka, jsem nic nenašla. Hledám si lék sama a snažím se komunikovat s lidmi, co zažili podobné okolnosti a podělit se o rady, jak toto období zvládnout. Ještě jednou děkuji za útěchu.....

Kamilo, drž se své rodiny, dívej se na svou holčičku. Když mi náhle zemřela maminka, zůstala jsem sama - neměla jsem ani přítele ... Zůstali jsme s tátou v domě jen dva. Moji starší bratři už měli rodiny a právě jejich malé děti jim byly velkou oporou. První Vánoce, těsně po pohřbu, se do našeho domu přistěhoval jeden bratr s manželkou a jejich synem, tehdy mu byly necelé 4 roky a ta jeho radost, když jsme byli společně u stromečku, úplně převálcovala slzy. Jsem taky věřící a byla jsem vedle smutku taky strašně naštvaná, dusila jsem se nejen smutkem, ale snad i hněvem, proč zrovna moje maminka - došla jsem až tak daleko, že jsem šla do kostela do zpovědnice a tam jsem se vykřičela na kněze (naštěstí byl chápající a trochu se mi ulevilo). Teď, po pár letech, jsem čerstvě vdaná, jsem moc šťastná za svého manžela a přesto si ještě i teď často popláču a moc se mi stýská - není se za co stydět. Kamilo, nemusíš si vyčítat svou bolest, ale život půjde dál a určitě i pro tebe chystá hodně pěkných dnů. Přeji ti hodně síly a trpělivost.

29.12.06 mi zemřela moje maminka, jsem věřící člověk, ale zažívám tak strašná nepopsatelná psychická muka .... neumím se s tím vyrovnat, ztrácím smysl života a víru. Jsem matkou dvoleté dcerušky a mám hodného manžela. Cítím za své rozpoložení velké výčitky a nemohu si pomoci. Říkají, že to chce čas, ale mám pocit, že mi vyskočí duše z těla....

Osm let žiju s mužem, jemuž v 19 letech tragicky zemřela jeho první láska, bylo jí 18, chodili spolu téměř tři roky. Deset, dvanáct následujících let žil jako poustevník, nemohl se s tím srovnat.

Pak jsme se potkali, jsme spolu šťastni. Ale někdy úplně cítím, jak na ni myslí, jak vzpomíná... Přistihnu se, že žárlím, ale mnohem víc mě trápí, jak jeho to trápí - ne každý den, ne každý týden, ale trápí...

Budu se opakovat, ale i já jsem ráda, že poznávám ostatní kteří mají za sebou podobně šílené zkušenosti, že se aspoň takto můžeme podělit o své pocity. Čas letí (už víc než rok), do opravdových vztahů pořád nemám tu správnou chuť. Je to divné, porovnávání běží na plné obrátky, jakoby jiní na něho nemohli dosáhnout. To, že tu není, už jsem asi strávila, ale nemůžu se smířit s tím, jak musel pro mě ten nejbáječnější člověk tak strašně trpět (rakovina je mrcha), často mi zní, jak říkal - paní doktorko, řekněte mi cokoli, co mám udělat a já to udělám. Mám výbornou ženu, malé dítě, pracovali jsme na dalším, já chci žít! A já nevím a nevím, kdy strávím i tohle. Byl to velký rváč, ale nestačilo to. Mám před očima, jak se tak vitální a veselý člověk změnil v nemohoucí hromádku, která chtěla bojovat, ale přitom se nemohla postarat ani o sebe. Přesto věřím, že i to si někdy ta moje hlava přebere a posune mě někam jinam.

Zdravim, taky procitam tuto diskuzi a bohuzel musim konstatovat,ze se me take uzce tyka.Je to 7 mesicu,kdy mi zemrel pritel,bylo mu 25 let a stale se stav moc nelepsi.Plne se ztotoznuji s Terkou i ostatnimi zde,ty pocity jsou asi u vsech dost podobne.Rika se,ze cas hoji rany,ale me to tak nepripada,nekdy je to mozna jeste horsi,nez zpocatku.Je to kruta realita,ale neda se delat opravdu nic,jen proste nejak prezivat,aspon u me.A pro Terku: S temi vztahy a sexem,u me je to uplne stejne a to je to uz 7 mesicu,proste to nejde lamat pres koleno a nutit se.Treba to zas nekdy prijde,nejaky vztah,ale rikam si,ze uz to stejne s nikym nebude takovy,krasny a dokonaly. Tolik velkych lasek clovek za zivot nepotka.Je to hruza rikat si tohle ve 24 letech.Neco jineho by byl rozchod,byvaji hrozne,ale clovek se casem oklepe,ale takovahle rana,ta proste zustava.
Moc optimismu jsem sem nevnesla,ale jinak to ted neumim.Jinak je moc fajn,ze tato diskuze existuje,clovek si rad popovida jakymkoliv zpusobem s podobne postizenymi a v okoli jich alespon ja mnoho nemam.
Preji vsem hodne sil!
Denisa

Jak tak pročítám, je nás mladých, kteří se "odreagovávají" na hřbitově, je více. Když tam jsem (stačí chvilka a pomáhá), vidím kolem sebe spoustu starých lidí a já si říkám, co tu vlastně dělám? To mám pak chuť dát tam k nám něco veselého, vůbec ne usedlého, pustit manželovy oblíbené Tři sestry, protě udělat to, co měl vždycky rád. Ale zapojim jenom fantazii a aspoň s představami, jak by všichni koukali (a jemu by se to líbilo), odcházím s troškou úsměvu.

Ahoj Terezko,
přeji ti hodně síli a trpělivosti. Od smrti přítelkyně mého bratra uplynuly dva roky a stále nikoho nemá. Tedy do hlavy mu nevidím, ale zatím má holky jen na to jedno. I on trávil svátky na hřbitově. Jezdí tam na dušičky, na její svátek i narozeniny. Je to těžké zapomenout, zvlášť, když ti blízký člověk odejde nečekaně a takhle mladý. Bratr jakoby pak rychleji dospěl. Mladí lidé si mají užívat a bláznit a ne jezdit za svými blízkými na hřbitov. Je to nespravedlivé, ale i to je, bohužel, život.

Zdravím po dlouhé době všechny,chci jen říct,že soucítím se všemi, kteří sem přispěli a vůbec se všemi lidmi,kteří něco podobného prožívají.U mě se stav od léta,kdy se tato strašná událost přihodila,trochu zlepšil,jsem už schopná částečně normálně fungovat,chodit do práce,do společnosti,sportovat...Ale jsou oblasti,ve kterých normálně fungovat zatím nelze,například vztahy,láska,sex,to prostě ještě není možné.Zkoušela jsem to,ale zamilovat se zatím prostě nejde,každého člověka srovnávám s ním a říkám si,že to neni tak krásný,jako to,co jsem s ním zažívala a tak jsem raději zatím sama,je to tak lepší.Nejde to ani po sexuální stránce,když si řeknu,že poslední,koho jsem měla,byl on...prostě zatím ještě ne.Večery a noci bývají někdy smutné,občas člověk slyší písničku,vidí film,potká jeho kamaráda...je strašně moc věcí,lidí,okolností,které vám ho připomenou a to mě potom občas chytne strašný splín a smutek,nezadržitelný pláč a zoufalství.Naštěstí už nejsou tyto záchvaty tak časté, jako dřív.Vánoce byly hodně těžké,to to na člověka dolehne,dost času jsem strávila na hřbitově,kupodivu se tam cítím tak nějak dobře,vždy,když je mi nejhůř,tak tam zajdu a třeba tam pobydu hodinu,připadá mi,že jsem mu tam tak nějak blíž a cítím takové vnitřní uklidnění.
Přeji všem hodně sil a hlavně přežít svátky a následné oslavy nového roku,protože to bude ještě další smutná zkouška,to bilancování uplynulého roku,který byl pro mě nejstrašnější v životě,vyslovování přání do následujícího roku,když mým jediným přáním by bylo,abych to mohla vrátit a být s ním...Ano,budou ještě krušné chvíle,někdy si vzpomínám,jak bylo před rokem,jak bylo všechno úplně jiné,krásné,v pohodě,jak bych se chtěla vrátit.
Takže hlavně sílu,jde to sice po malých krůčcích,ale jde to!
Zdraví Terezka

Připojuju se k těm, kterých se smrt toho nejbližšího dotkla nejblíže. Před rokem mi zemřel po dlouhé a velmi těžké nemoci manžel, nádherný vztah se rozplynul, nepomohlo, že jsme oba bojovali s nadlidským nasazením. Smiřování je moc těžké, trvá dlouho a pořád mám pocit, že se stalo něco strašně nespravedlivého, že z toho mají být mladí lidé, hlavně když jsou i s dítětem bezvadná rodina, vynecháni, že se takové věci mají stávat až ve vysokém věku, kdy už je odžito to hlavní, děti vychované. Vánoce jsou strašné, těžko se před vzpomínkama utíká, když z rádia, televize...odevšad připomíná vzpomeňte si na své nejbližší, na rodinu. Musím ale přiznat, že letoští svátky jsou oproti těm loňským, které byly hodně čerstvé, snesitelnější, takže doufám, že to bude čím dál lepší. Všem s podobným osudem přeju hodně sil. Bude líp.

Připojuju se k těm, kterých se smrt toho nejbližšího dotkla nejblíže. Před rokem mi zemřel po dlouhé a velmi těžké nemoci manžel, nádherný vztah se rozplynul, nepomohlo, že jsme oba bojovali s nadlidským nasazením. Smiřování je moc těžké, trvá dlouho a pořád mám pocit, že se stalo něco strašně nespravedlivého, že z toho mají být mladí lidé, hlavně když jsou i s dítětem bezvadná rodina, vynecháni, že se takové věci mají stávat až ve vysokém věku, kdy už je odžito to hlavní, děti vychované. Vánoce jsou strašné, těžko se před vzpomínkama utíká, když z rádia, televize...odevšad připomíná vzpomeňte si na své nejbližší, na rodinu. Musím ale přiznat, že letoští svátky jsou oproti těm loňským, které byly hodně čerstvé, snesitelnější, takže doufám, že to bude čím dál lepší. Všem s podobným osudem přeju hodně sil. Bude líp.

Taky se s vámi podělím o můj příběh, jsem přes rok s klukem kterému umřela holka, možná jsme to všechno prožívala ještě hůř něž on ptože jsme snášela všechny jeho deprese a smutky, byli spolu hrozně krátce a myslím že se z toho už dostal, sice se toho pocitu nikdy nezbaví nebot ji videl umirat ale myslím že je zas konečně štastný.

Před rokem a půl zemřela náhle mému bratrovi přítelkyně. Bylo jí 20let, jemu 23. Dozvěděla jsem se to, když mi poslal sms, že je mrtvá. Chodili spolu tři roky, vesměs u nás téměř bydlela. Bratr mi to napsal, když se vracel z plavečáku. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Neměla jsem ji tenkrát moc ráda, ale i tak mě to dost vzalo.. Celou naši rodinu. Když Vám umře babička nebo děda, je to hrozné, ale jsou to staří lidé ( nechci vůbec zlehčovat)u tak mladého člověka s tím vůbec nepočítáte. Tak nějak už není nic jako dřív. Bratr, který každou noc probrečel a spal s její fotkou, je na tom teď už o něco lépe, ale spíš tak nějak přežívá. Není schopný navázat normální vztah, vždy jsou to jen holky, se kterýma jen spí, dny a noci tráví v práci. Prostě se z něj po této zkušenosti stal z bezstarostného frajera smutný člověk.

Zdravím všechny, kteří zažívají v této době něco podobného. Před rokem jsem prožívala zatím nejtěžší období svého života. tříměsíční nemoc a následný odchod mé maminky. Nemohu se s tím srovnat i když se snažím všemožně na její odchod nemyslet a zaměstnávat se. Podvědomí asi způsobilo, že mám nyní zdravötní potíže. Tělo nefunguje jak má, je celé v křeči a sama to nezvládám. Zuby, záda, mrtvění ruky, koleno, rameno žaludek, šlapky na nohách, otřesy mozku, rovnováha.. Uvažuji o pomoci.
Vánoce byly hodně těžké, takže to bude zase těžké, ale asi to chce čas a hodně času. Takže pokud to jenom trochu jde , tak se zaměstnat a při činnostech nechat tento čas plynout a bude zase líp. Nejsem sama je nás mnoho vím i že můj bráška maminku miloval a byl s ní až do konce. Nyní se mu to odrazilo také na zdraví. Držím palce všem dušičkám ať je nám líp...

Před pár dny mi zemřel člověk nejmilovanější. Neumím se s tím vypořádat, bolest mi svírá srdce, vše připadá zbytečné. Nejraději bych odešla za ním, ale nemůžu, mám zde krásné děti. Jak ale přežít tu strašnou bolest a prázdnotu sama nevím.

Mila slecno.Chapu Vas,musi to byt neuveritelna ztrata a bolest zaroven!ALE...
snazte se to vnimat jako realitu, ktera nekdy zrovna neni az tak prijemna ale za to pravdiva.Pritomnost je to jedine co mate...zijte dale na plno a s usmevem na srdci, protoze to on oceni a tim ho nechate v klidu a pohode odejit.Slzy ac jsou casto k nezastaveni tak trapi ne jen vas ale i ty ostatni kteri vas budou navzdy at se stalo co se stalo mit radi. :)))

Upřímnou soustrast vkládám do Vaší srdce... Věřím, že to byl pro Vás hodný člověk, kterého jste si vážila. Bohužel, smrt k životu patří. Před rokem mi děda usnul navždy a také jsem z duše proplakal velké množství kapesníků, takže vím, jak Vám je. Poproste pána Boha, ať se tomu člověku dobře daří v pokoji Božího království a uleví se Vám. Chce to čas, jak se s tím vyrovnat. Taky jsem byl na tom podobně, ale potom již je to v pořádku, cítím se dobře a děda je v pokoji Páně. Všimněte si vítru, kam vane, tam je Bůh, a za Bohem je Váš přítel. Ať máte co nejméně trápení a uvidíte, že to bude vše v pořádku.

Věřte,že Vaši nejbližší jsou stále s Vámi,jen na jiné úrovni a jednou se zase všichni shledáte.Na světě není jen hmotný svět a lidská duše se neztratí,zemře jen fyzické tělo a všechno,co se děje má smysl,tak jako každá bytost na světě má své poslání,které má splnit..
Přeji všem moc a moc síly překonat bolest a také radím esoterickou literaturu,člověk mnoho pochopí..