smrt blízkého člověka

Martino souhlasím,že věřící to mají v tomto směru lehčí.Vím to podle svého muže.Když umřela tchýně já se skládala,manžel byl vyrovnaný.No prostě každý jsme jiný,já to prostě neumím zvládat.A vy dva se držte,život má cenu i když nám občas dává rány pod pás.

V 1. třídě měli naši těžký bourák
a za dva měsíce stářím umřel můj milovaný děda. Až doteď se občas bojím v autě a
jako řidič bych si za volant nesedla vůbec,
i když mám řidičák. Nechalo to ve mně pocit strachu z možného bouráku.
Smrt blízkého jsem také nedokázala přijmout.

Když náhle na Vánoce před 10 lety zemřela moje hodná, mladá tchýně a já se to dověděla jako první, hystericky jsem do telefonu ječela, byť to není můj styl.

Když měl pár let na to klinickou smrt můj milovaný taťka, tak jsem si uvědomila, že má nevyléčitelnou nemoc a že se musím nějak PŘIPRAVIT, i když jeho smrt jsem si nechtěla připustit. Ale začala jsem se alespoň modlit, ať netrpí, i když nechodím vůbec do kostela. Dopadlo to za dva roky po KS tak, že taťka umíral s úsměvem na tváři a všechny, nás nejbližší, měl v nemocnici /také náhodně/ při sobě.

Tak jsem zjistila, že smrt nemusí být pokaždé až tak zlá a duchovní život může trochu utrpení umírajícího i pozůstalých zmírnit, jak to bylo v mém případě.

Lamere drž se,bude to těžké!Já tam na pohřbu stála s hlavou vzhůru,slzy mi tekly,ale byla jsem v tu chvíli pyšná na svou mamču,která se vždy o nás dobře starala.Měli jsme veřejné rozloučení a nečekala jsem kolik lidí příjde dát poslední sbohem!

AhojIb,mě mamča taky umřela v nemocnici,přitom první den říkali že je to v pohodě,je hrozné vidět jak se ti milovaný člověk ztrácí před očima,já byla i u jejího posledního výdechu...čekala na mě,vím to,protože jsem doletěla do nemocnice ,stihla jsem se rozloučit a vydechla naposled.Měla jsem s mamkou moc silný vztah.

Hani,tobě taky díky za pochopení.

Díky Hani a všem za pohlazení a podporu.Vzal jsem si do konce týdne dovolenou,půjdu na kolo,do lesa,potřebuji to.

Lamere moc ti přeju at to zítra ve zdraví zvládneš a snaž se vybavovat to hezké co jsi s tátou prožil,vzpomínky ti nikdo nevezme

Bolest je stav duše a srdce,před kterým nelze utéct,nelze ho přepít,oblbnout práškama.Na chvíli snad,ale o to horší je procitnutí a návrat do reality.Rozumím Ti a asi všichni,kdo sem na tohle smutné forum chodíme.Na smutek nefunguje nic,jestli je Ti 23 a mně 52 je úplně jedno,srdce nás oba bolí stejně.

Je to dva roky,co mi umřela babička,ale pro mne je to,jakoby umřela včera.Byla jsem na ni velmi citově vázána,a i teď,když tu píšu,tak brečím.Nejhorší je opravdu to vyzvednutí věcí v nemocnici a zařizování pohřbu,je to ostuda,ale na pohřbu jsem se opila-nedělala jsem nic hrozného,jen jsem se opila,abych zapomněla na bolest,jenže ráno to tu bylo zas...Kdykoliv slyším ťuknout dveře u babičky doma,tak zkouším volat:babi,jsi to ty?Vím,že se neozve,ale zkouším to,co kdyby se ozvala a objevila se ve dveřích a řekla tak jako vždycky:to jsem ráda,že jsi za mnou dojela...Mám doma na poličce fotku a povídám si s ní...Před rokem jsem se "babičce byla ukázat" ve svatebních šatech na hřbitov.Moc si přála mne v nich vidět.Všem,kdo ztratili blízkého člověka přeji velkou sílu překonat bolest.....

Otec mi zemřel na podzim loňského roku.Bylo mu 80.Zlomil si nohu,v nemocnici se moc nehýbal.Takže si asi dovedete představit,co následovalo.Přestal přijímat potravu,prý se mu zvedá žaludek.Proleženiny,zápal plic,konec.A nejhorší na tom bylo,když jsem ve tři odpoledne odcházel z práce do nemocnice,jak na mě v práci někteří koukali.Jak na absentéra.A byly to vlastně poslední chvíle s tátou

Díky,Hanino.

Lamere vím,že je ti smutno a zle a je jedno,jestli tě ten koho máš rád opustí,když je ti 50,nebo 21,to mě opustil děda co mě s babi vychovával a já se zhroutila,prostě jsem to nezvládla.Z pohřbu mě odvážela sanitka,od té doby nejsem schopná jít na pohřeb,a tak se pak vždy chodím rozloučit sama.Zvládni to ve zdraví a dávej na sebe pozor.A klidně breč,slzy odplavují bolest to mi řekl psycholog,když se před pár lety stalo ,to čem jsem psala.

Hanino,pokud bych sem přispíval jako čtenář a člověk chápající cizí bolest,smutek a neštěstí,napsal bych asi totéž co Ty.Ale v téhle chvíli neumím nic jiného,než polykat slzy a tu strašlivou bolest,která mi trhá srdce z těla snášet.Chvíli lépe a chvíli hůře.V úterý se rozloučíme navždy,půjdu zpátky do práce a nikdo se mě nebude ptát,jestli se mi za ten velký volant chce.Díky Ti a díky všem za pohlazení,které velmi citlivě vnímám,ale ještě nemám sílu ho oplatit.

Lamere,Mony i já vím ,jak bolí ztráta někoho koho máte moc rádi a ještě k tomu,když ho zabije cizí ruka.Je to pár let ,ale přesto jako včera,život jde dál,musí,je to koloběh,nemá cenu v takových chvílích říkat ,to se časem urovná atd.,čas jen otupí bolest a vyvstanou všechny hezké vzpomínky,a vy oba si říkejte,že ti co vám odešli by určitě nechtěli vidět ,jak se trápíte,ale naaopak,jak žijete v pohodě.To jediné pomáhalo mě.Probůh ,který chudák do téhle rubriky píše tahle sprostá slova,ten by zasloužil.A vy držte se oba.Hanka

Kunda, mrdat, hovno, cecky.

Díky i Tobě,Mony.

Mě umřela moje nejdražší maminka,náhle,z ničeho nic dostala infarkt,byla v nemocnici 6dní a umřela,byla jsem u ní denně,první den lékaři říkali že o nic nejde,že je to v pohodě,maminka ještě plakala jak se bála že umře!!Druhý den,se její stav zhoršil....nechápala jsem a nechápu,pořád si říkám jakto??Proč???Je tomu už 3měsíe,ale čím dál tím víc mi chybí,jako bych si to čím dál tím víc uvědomovala že ji už vážně neuvidím.A nejhorší jsou ty dny po smrti kdy musíš vše zařizovat.Lamere při čtení tvého komentáře mi tečou slzy ,velmi s tebou soucítím!!!Drž se,každý říká že to chce čas,něco na tom je,ale jak říkám čím dál tím víc mi dochází že už mamča nezaklepe u mě,už mi neřekne Moňulko,už mi nezavolá ať ji vemu rohlíky......a mám pocit že když mi příjdou na ni myšlenky,tak je zahaním,protože se hned rozbrečím,stydím se za to....
Držím ti palečky abys to zvládl.

Děkuji,Lenko,vážím si Tvých slov,moc.

Lamer: Moc mě mrzí smrt tvého otce... Já sice rodiče mám,ale letos v dubnu to bude rok,co mi zemřel přítel... Byl to báječný člověk... Měli jsme naplánovanou budoucnost... Letos jsem měli mít svatbu... Musela jsem se s tím naučit žít a vždy,když vidím letadlo,tak si na něj vzpomenu,byl to pilot... Přeji hodně sil...

Lamer: Moc mě mrzí smrt tvého otce... Já sice rodiče mám,ale letos v dubnu to bude rok,co mi zemřel přítel... Byl to báječný člověk... Měli jsme naplánovanou budoucnost... Letos jsem měli mít svatbu... Musela jsem se s tím naučit žít a vždy,když vidím letadlo,tak si na něj vzpomenu,byl to pilot... Přeji hodně sil...

Dnes v poledne mi smutný a chápající hlas lékařky sdělil,že mi umřel táta.Bylo mu dost a měl velké zdravotní problémy i nijak lehký život.Zasáhlo mě to tak strašně,že nejsem schopen vůbec ničeho.Sedím a čumím do blba.Zítra mě čeká vše to nejhorší - do nemocnice pro věci,které už nikdy neobleče,mobil,ze kterého se už nikdy neozve jeho hlas.Brečím i teď,když to píši a píši to jen proto,abych tu strašnou bolest ze sebe dostal a vůbec - děkujte Bohu,kdo máte oba rodiče,je to dar a nikdy je nikdo nenahradí.Je úplně jedno,v jakém je člověk věku,když rodiče odejdou,bolí to stejně.

Jako bys mi mluvila z duše. Můj přítel zemřel před půl rokem, Vánoce byly hodně těžké. Člověk se nemůže uvolnit a pozitivně myslet. Jezdím k pomníčku, kde se ta událost stala. Stejně jako ty se tam cítím lépe, jako bych byla částečně s ním. Díky za tvůj příspěvek... Vím, co prožíváš. Přeju hodně pozitivních chvil!