smrt blízkého člověka

Honzo, nikdy nepochopím,...Vždycky nás učili že oznamovat smrt musíme rodinám velice rychle a říct skutečnost do očí, to byla také dříve i má práce, dnes už bych si na to netroufl, u nás většinou umírají staří lidé, ale nikdy před tím jsem si to nedokázal představit co ten člověk asi v tu dobu cítí, my jsme ti poslové špatných zpráv. To je práce nás doktorů a práce psychologů by měla být o tom aby s námi diskutovali a povídali si a ne vám zadat úkoly, a vypouštět z pusy poučky. To mě štve opravdu velice. A to s tím opakováním myslím tak že třeba 3 měsíce před výročím si najednou vzpomenete co se dělo před dvěma lety v tu dobu, a řikáte dnes jsou to přesně dva roky co jsme dělali tohle a byli jsme někde pryč. Třeba si pamatuju že jsme byli fandit našemu týmu v hokeji který hrál na mistrovství světa 2010. A říkám si to jim zbýval jen měsíc a třeba týden před výročím už nemyslím na nic jiného a opravdu si myslím že mi to příjde oznámit můj kamarád do ordinace, že se opět složím, mám strach docela velký že to prožiju znovu.

Tome věřte, že to je...Honzo, nikdy nepochopím, proč ti psychologové, psychiatři tedy studovali tento obor, když jejich empatie je nulová.
Chápu, že toho mají moc, ale i kdyby měli třeba jen pochopení předstírat i to by pacientovi pomohlo. A mnohem víc, než jejich tvrdé přístupy. Do Bohnic patří oni.
Jsem člověk co se drží intuice a mám ji dost silnou (mám to ověřeno). Váš smutný příběh hodně oslovil, a cítím vaši velkou bolest. Chlapci se k vám vrací ve snech. Znám to, zdá se mi o mých blízkých co už nežijí. A někdy se ty sny i plní.
Nepochopila jsem váš dotaz, co se stane znovu????

Na hřbitově se člověku...Jirko plně s Tebou souhlasím. Také to tak dělám.

Honzo, já jsem nic takového...Tome věřte, že to je opravdu něco, co se nedá popsat, nevim jak bych to vysvětlil, sám jsem lékař (ORL) a nevím jak to vysvětlit.
Doro plně s vámi souhlasím, když se s vámi někdo baví jen pro peníze a neví co říci, když vám nepomůžou jeho metody a jste pro něj opravdu divní tak vás radši šoupnou do Bohnic.
Jano jsou to moje představy které trvají vteřinu ani ne prostě záblesky minulosti, třeba se podíváte na gauč, najednou cvak a zase si zničeho nic vzpomenete. Nebo i v supermarketu jdete vidíte třeba pult u kterého jste viděla toho kdo už není a zase si na něj vzpomenete a hlasy slyším jen ve snech. A máte taky pocit že když se pomalu blíží ten den, že se vám to stane celé znovu?

Na hřbitově se člověku nepřitíží, neboj se toho, Honzo. Je tam zvláštní klid a mír a blízkost toho, koho jsme milovali. Chodím tam a povídám se svou ženou, kterou jsem ztratil. Pláču, ale jinak,úlevněji, nežli o samotě doma.

Jano, částečně na tom...Honzo, prosím nevyčítejte si nic. Vy za to nemůžete. A tak to vidí i vaši chlapci. Nebojte se a bežte na hřitov, uleví se Vám.
Kdybych mohla doprovodila bych Vás, ale to není možné, bohužel. Opravdu nebojte se toho, věřte mi. Co si mám představit, když píšete: slyším je, vidím je? Opravdu se Vám to děje nebo si to představujete? Ano, ztráta blízkých bolí moc, to znám moc dobře.
K těm psychologům, psychiatrům. Chovají se odporně a bezcitně k lidem co trpí. Raději se obracím na vyšší moc, než tyto rádoby pomahače lidí.
Je dobře, že jste o tom všem dokázal psát. Jste silnější, než si myslíte.
A věřím, že to zvládnete. Člověk vydrží mnohé až se sám diví.

Jano, částečně na tom...Honzo, to se stává, že ti, co zažili to, co ty, hledají vinu v sobě. To je častý jev u citlivých lidí podobného těžkého osudu, jako je ten tvůj. I já se stále ptala sebe, co jsem mohla a co jsem neudělala, prosila jsem o odpuštění, ač jsem objektivně nic nezanedbala.
Jen čas ti pomůže, nikdo jiný. A s tím, co říkáš o psychiatrech a psycholozích, naprosto ti věřím, já jsem byla též totálně zklamaná těmi naučenými frázemi a
tím, jak byli otrávení ze mne, které to nestačilo, která byla prostě jiná a očekávala něco, na co nejsou zvyklí.

Jano, částečně na tom...Honzo, já jsem nic takového v životě nezažil, takže asi nebudu ten, od koho budeš ochotný brát nějakou myšlenku.
Nicméně Ti musím napasat, že děláš chybu v jedné věci - vyčítáš si, že jsi v pohodě pil kafe. Nevyčítej, to by potom lidé nesměli v životě dělat nic jiného, jenom neustále přemýšlet, jak ochraňovat svého blízkého a to nejde.

Víte já mám totiž psychologů i psychiatrů plné zuby, jde jim jen o peníze a než najdete nějakého dobrého tak to trvá pěkně dlouho, mého současného mi doporučil můj kolega, a trvalo to velice dlouho, než jsem na něj narazil. Už mě přestává bavit poslouchat nějaké řeči,které pomohli stovce lidí předemnou a jsou uznávanou metodou, já potřebuju rady od lidí co zažívají to co já. A když mě jeden skoro až seřve za to že si stále čtu dva roky starou poštu, nebo jsem nic nevyhodil, tak to je něco hrozného. A jednání pojišťovny kdy jsem byl donucen určit který syn je který, mě také hrozně deprimuje, koukat se na mrtvá těla je něc strašného a hledat detaily jen pro to aby byla pojišťovna uspokojena a aby věděla za koho ,,vyplencala,, peníze je opravdu zdrcující(pokud jste s nimi nemluvili tak jste neměli šanci je od sebe rozeznat). Strašně moc děkuju za ohlasy i za rady, psát o tom je velice jednoduché, ale do očí bych to nikomu ještě nebyl schopen naznačit natož se o tom bavit. Děkuju

Milý Honzo,
tvůj příběh...Jano, částečně na tom nesu vinu také, protože mě straší různé představy co by se stalo kdybych byl ten den doma a ne v práci, to bych je zdržel určitě těch pár sekund, které by způsobily, že by se s tím vrahem nikdy nesetkali. A také mě mrzí že ve chvíli, kdy moje jediné děti bojovali o život tak já si pil v pohodě kafe a s tímto se nesmířím nikdy. Já také nemůžu zajít na hřbitov, nevím co za tím stojí, ale ještě jsem asi nedošel do fáze smíření, stále je někde vidím, slyším, a ani nejspíš nemám odvahu. A čím víc se blíží výročí, tím víc to bolí, ale to znáte sama jaké to je, když se blíží něco, na co se nedá zapomenout

Honzíku,myslím na tebe.

Honzo, Tvůj příběh mě hodně vzal:-(. Jinak, než myšlenkou na Tebe pomoci nemohu. Drž se a nebraň se truchlení, jak píše Dora, má pravdu. Přeji Ti moc a moc síly a zdraví!!!!

Tomu všemu, jak na ně myslíš, jak máš stále jejich věci a listuješ Facebooky atd. se nebraň, psychologové říkají, že uděláte-li si takové rituály, je to dobře! A pak také, že žal je tak dlouhý, jak moc pro nás ten, kdo odešel ,znamenal. A na světě není nic horšího, nežli smrt vlastních dětí. Máš proč truchlit více než kdo jiný a silněji než jiní a nemysli na ty, kterým by se to zdálo už "až příliš dlouho". Nikdo nám nemá právo určovat délku smutku.
Myslím na Tebe. Dora.

Dobrý den, jmenuji se Honza...Honzo,vím, co je to žal po úmrtí blízkého.
Pamatuji, že jsem za nějaký čas poté četla knihu Johna Irvinga, jmenuje se "Rok vdovou"
a v ní je popsána podobná událost jako je
ta tvá, smrt dvou dospívajících chlapců při autonehodě a strašná bolest rodičů. Vím, je to jen kniha,ale je od vynikajícího autora a tehdy jsem si z ní vypsala věty typu: "Žal nad ztracenými dětmi nikdy neumírá. Jenom nepatrně poleví. A jenom po dlouhé době." (a tak dávám za pravdu předchozí pisatelce Olině).
Anebo: "Je třeba pochopit a respektovat věčnost jejich žalu..." (o rodičích)
A pak ale také i že "Mrtví nejsou pryč, dokud si je pamatujeme. Neodešli z našich srdcí a myslí."

Dobrý den, jmenuji se Honza...Honzo, má strašná bolest po úmrtí blízké bytosti mne sužovala celá léta. Nesmířím se s ní nikdy, jen po čtyřech letech, ano až čtyřech dlouhých letech jsem se s ní naučila žít a mám ji ťeď v sobě, stále, ale jakoby patřila do říše snů...
Do konce života však nezmizí, tím jsem si jista. Stále vstávám i usínám s myšlenkami
na ten neblahý den.

Dobrý den, jmenuji se Honza...Milý Honzo,
tvůj příběh je velmi smutný a bolestný. Upřímně měla jsem slzy v očích, když jsem jej četla. Nevyčítej si, že jsi měl ten osudný den mít dovolenou. To není tvá chyba, ale bohužel osud je někdy hodně krutý. To co se ti stalo nemůžeš nikdy zapomenout, je to velká bolest. Ale, vím, že smrtí nic nekončí. V sobotu bylo roční výročí od úmrtí člověka, kterého jsem 20 let znala. Nemohla jsem na hřbitov a vypravil se tam zbytek rodina. Asi 10 minut před jejich odjezdem na hřbitov, jsem jasně slyšela klepání na okno balkónu, asi si říkáš co na tom je? Ten balkón je v druhém patře. A to není jediné co jsem zažila. Věřím v posmrtný život. I tví dva chlapci, jsou někde kolem Tebe. Jen je nevidíš.

Dobrý den, jmenuji se Honza (44 let) a píši sem jako otec i jako matka, své dva syny (dvojčata) jsem vychovával od jejich dvou let zcela sám, protože jejich máma od nás odešla, a oni dva byli středem mého života. Martin se Štěpánem byli kluci velice šikovní,hodní a pěkní, se vším si věděli rady, měli plno koníčků, o velké prázdniny byli neustále někde pryč, ve třídě byli oba premianti a velice oblíbení, občas přinesli domů nějakou poznámku ale jinak vzorní. Vše se ale změnilo v pátek 25.6.2010. Tento den se jako každý jiný vypravili do školy. Chodili na gymnázium a končili druhák a za dva měsíce (24.8.) jim mělo být 17 let. Při normální chůzi po chodníku 120 metrů od mého bytu je zcela smetlo auto, které řídil napůl opilý a zfetovaný feťák, který po ulici ve městě jel 110 km/h. Štěpán zemřel na místě, protože auto ho zcela stáhlo pod sebe, a Martin utrpěl velice těžká poranění hlavy a zemřel v půl druhé odpoledne. Když jsem se tuto zprávu dozvěděl tak mi úplně vypnul mozek, nic si nepamatuji, jediné co si pamatuji je to jak dopadla operace Martina, když mi můj nejlepší kamarád z gymplu se slzami v očích oznámil že i Martin je mrtvý, tak se mi zbortil doslova celý svět. Během pár minut jsem se zhroutil a nemohl jsem tomu za každou cenu uvěřit. Takové životní selhání, jaké jako lékař cítím je i po dvou letech příšerné, nejhorší je, že já jsem jim nepomohl, zachránil jsem spoustu jiných životů ale ten svých kluků jsem nechal zhasnout. Dva měsíce jsem byl na léčení v Praze a když jsem se 6.9.2010 po dvou měsících vrátil domu, tak jsem se zbláznil ještě více. Své mámě jsem zakázal cokoliv vyhazovat a uklízet, a když jsem vešel do jejich pokoje tak mě to velice odrovnalo. Celou noc jsem proležel v jejich oblečení, které měli den před tím na sobě, prohlížel jsem si jejich fotky, četl jsem si jejich sešity ze školy a neustále na ně myslel. Tento dvaceti hodinový zásek vystřídaly návaly deprese a beznaděje, neustálé chození po bytě, a neustálé vyčkávání jestli třeba nepříjdou domů. A takhle to trvalo celých 6 měsíců, než jsem od 1.4.2011 nastoupil znovu do práce. Dodnes mi strašně chybí, mám jen přátele z nemocnice, rodinou pohrdám nemám odvahu se s nikým z mé rodiny kromě taťky a mamky bavit. Nevím proč ale prostě k nikomu z nich nic necítím. Denně listuju jejich Facebookem a stále dokola si čtu jejich vzkazy od jejich přátel, od jejich přítelkyní, a také jejich konverzace v chatu. Mám schované jejich šampony, fotky, videa, trička, fixy, a nechci v žádném případě zapomenout. Ani náhodou nesmím slyšet jména Štěpán a Martin neboť mě to přímo vyžírá, a trápí, stále na ně myslím, třeba dnes jsem si řekl že by asi maturovali touhle dobou, já bych s nimi vyplňoval přijímačky na VŠ ale nic se neděje jsem doma sám, sám, sám. Strašně mi chybějí jejich hlasy, jejich smích, jejich vůně. Mou jedinou útěchou je, že pomáhám jiným lidem v mém okolí. Vyčítám si proč jsem si nevzal v ten den dovolenou a nešli jsme třeba do parku si sednout, nebo jen tak pokecat o čemkoliv, hrozně mě to zžírá, ale toto nepochopí jen tak někdo, byli to opravdu mí jediní kluci, můj svět se točil kolem jejich problémů, úkolů, školy, skautu.Snažím se, opravdu se snažím už u těch vzpomínek na ně tolik nebrečet, maličko se moje deprese lepší, ale myslím že ani po dvaceti letech nebudu žít normální život jako před 25.6.2010

Dobrý den, 10.ledna 2011 mi při dopravní nehodě tragicky zemřela moje mamka, můj táta přežil jen zázrakem, ale s trvalými následky. Čelně do nich narazila nezodpovědná ženská, která se nejspíš otáčela za dítětem. Bude to 9 měsíců a nemůžu se s tím vyrovnat, každý den se probouzím s pocitem, že se to nestalo a že se z toho ošklivého snu probudím. Moje mamka byla naprosto úžasná máma, žena a hlavně také moje nejlepší kamaradka. Mám pocit, že jsem sama, i když mám přítele, který mě drží, abych vše zvládala a přátele. Na svoji mamku pořád myslim, neskutečně mi chybí,cokoliv jsem mamce řekla, tak jsem měla pocit, že je vše v pořádku. Byla neskutečně hodná a vždycky mě podporovala. Je to pro mě obrovská ztráta, s mamkou jsem byla v kontaktu několikrát denně. Řešily jsme spolu všelijaké věci, ale teď tu není a nikdy už nebude. Střídají se mi dost nálady, jeden den jsem v pohodě, směju se, přijde mi, že je vše jako dřív, ale druhý den zase jen brečím a myslim na to,co se stalo a je mi strašne. Nemůžu, tomu prostě uvěřit co se stalo. Jako rodina, jsme vždy drželi při sobě a trávili společně dost času. Teď je vše pryč. Přišla jsem o svoji milovanou mamku, a máme zničenou celou rodinu. Táta je neskutečně statečný, má chuť do života, i když je to pro něj taky obrovsky těžký, asi ještě víc než pro mě. Staram se i o tatku. Často s tátou o mamce mluvíme, což myslim, že nám oběma dost pomáhá. Snažim, se fungovat normálním životem, ale je víc dnů, kdy to moc nezvládam. Mamka mi chybí a nevim jak dál, přijdu o to, že moje mamka mi nikdy nepůjde na svatbu, nikdy si nepochová moje dítě a na tohle jsme s společně s mamkou těšily. Toho se moje mamka nedožila. Nikdy ji už nebudu moct říct co je nového a nikdy se ní už nebudu moct mluvit, vidět jí! Nevím, co mám dělat,jak se se vším vyrovnávat! Soud stále probíhá, ale život moji mamky mi to nevrátí. Děkuji.

Jestli jsem to pochopila...Babička byla skoro do poskední chvíle soběstačná a velmi schopná,bydlela sama, takže jsme za ní každý den chodily střídavě já a mamka,nakupovaly jí, braly ji na dovolené a do lázní a babička aspoň mě za to opravdu měla moc ráda.Až v posledním měsíci se strašně zhoršila a tak vždycky,když byla doma,tak jsme s ní bydlely a staraly se.Nakonec potřebovala i krmit a přebalovat.Je mi 27.Moje teta bydlí v Americe a vždycky na mě žárlila,že se s babičkou máme a ted místo aby poděkovala,tak jenom diktuje,co jsme měly udelat a co ještě máme.Když se babička začala cítit hůř,odjížděli jsme zrovna pryč,ale ona nikomu nic neřekla.Nakonec přijela teta a teď z těch 14 dní,co se o ni starala prostě žije.Bolí mě to a babičku by to taky mrzelo.

Vlastně mi připadá, že...Jestli jsem to pochopila dobře, tak ty jsi měla babičku u sebe a teď celá rodina spekuluje , co jsi udělala špatně,co jsi měla udělat atd.???No to se mi snad zdá.
Byla bych s nimi hned hotová, řekla bych , že měli možnost, mít ji u sebe oni. Ale to by se jim asi nechtělo, že?