smrt blízkého člověka

Petro, 10 let, odsoudili ho...Určitě to nebylo úmyslné. Nehody se stávají, bohužel.

Ano, máte pravdu, je to...Petro, 10 let, odsoudili ho za ,,neúmyslné zavinění,, pod vlivem omamných látek, s následkem smrti, uhrál to na složitou životní situaci a problémy, po 8 letech může požádat o prominutí zbytku trestu.

Mary, Váš příběh je...Ano, máte pravdu, je to úhel pohledu, který jsem vložil do této diskuze jako další možnost k zamyšlení.
A můj úhel pohledu je jiný, ale to není podstatné. Nejedná se jenom o mě, ale znám v mém okolí případy, které mě právě donutily napsat onu moji úvahu.

Dobrý den, velice mě mrzí co se vám stalo Honzo, můžete mi prosím prozradit, jaký trest dostal ten zabiják?

Mary, Váš příběh je...Honzo,děkuji moc za podporu. Věřím a silně doufám,že se Tvůj život v lepší obrátí. Totiž já věřím v přírodní rovnováhu. Nemůžeš být stále na dně, určitě ne. Bylo by to proti přírodě. Mě osobně dělalo dost potíž vyjít pak mezi lidi- oni se totiž chovali,jako bych byla tělesně postižená nebo prostě nevěděli,jak se mnou promluvit.Tak pro jistotu dělali,že mě nevidí. Tak na to jsem nebyla zařízená a připravená. Odchod z takové společnosti byl jedině zdravý. Věř, že tyhle rány jsou výzvou ke změně: kdy jindy můžeme zpomalit, zastavit se, a nadechnout, a říct si, jak dál a úplně jinak? Protože není moc čas přemýšlet o tom,jak jsme žili, dokud nás pěst do obličeje nesrazí na kolena. Je to tak. Makáme,nemáme čas a jsme jak morče v kole, dokud se něco nestane. Pak je najednou času habaděj, o což jsme moc nestáli. Honzo, přeju Ti štěstí ve všem.

Mary, uf, to je síla, co ran...Olino, děkuji za Tvé řádky. Trápí mě, že se taky trápíš: najdi si svou cestičku, jen pro sebe, a zapomeň na nějaké předsudky o sobeckosti: Ty jsi důležitý člověk, a Ty tu musíš být fit a v pořádku, protože jinak nemůžeš pomoci nikomu jinému. Asi máš pravdu o mně, nevím,kde se to ve mně vzalo: myslím si, že ženy mají od přírody jakýsi pud sebezáchovy a přežití. A protože jsem přes to všechno zranitelná osůbka, nedívám se na zprávy,vyhýbám se novinám,nečtu ani titulky, z rádia jen muziku. Ohromně to pomáhá. Bez toho strašení se dá fakt žít pěkně. Jako na stálé dovolené. o))

Tolik hlubokých osudů, vyslechneme, přečteme popláčeme, chvějeme se, ale na to své jsme vždy na světě stejně sami. Jdeme svou cestou, tak jak jsme nastavení a svůj stín prostě nepřekročíme.
Ale chvála tomu, že o tom alespoň můžeme mluvit a cítit tu sounáležitost.

Ano, lidé reagují...To je pravda: když slyším, jak mají lidi deprese ze zamračeného počasí, tak si říkám- Pošlete je ke mně, já jim to vysvětlím:-))) spíš bych jim řekla, jak je život vzácný a krásný, a nemá smysl si stěžovat. Na všem se dá najít ta hezčí a barevnější strana. Ovšem kromě smrti dítěte: tu jsem ještě nepobrala, tak daleko ještě nejsem.

ještě musím dodat Tome, že se svými dětmy, umíráme svým způsobem na pár let také, za ty dva roky jsem nevytáhl paty z Ostravy a nikdy jsem od té doby nebyl nikomu na oslavě, občas mě kamarádi přinutí jít ven ale to je opravdu málokdy. Takže bez dětí se žít také nedá.

Mary, Váš příběh je velice smutný, vím jaké to je když odejde někdo tak mladý, takže Vám naprosto rozumím a vím co si mám představit pod slovem, nezbláznit se. Velice Vás obdivuji, já bych se nikdy nedokázal přestěhovat z Ostravy a žít někde jinde, mám tu všechno co mi zbylo. Jste opravdu silná, já bych to také nikdy nedokázal. Držím vám v novem životě palce.
Tome, ono záleží na kterém břehu řeky stojíte, je to asi měsíc co jsem viděl dokument přežili jsme svoje děti, ve kterém byli smrti dětí ze všech úhlů (autonehoda, nešťastná náhoda, chladnokrevná vražda, rakovina, leukémie, sebevražda), každý rodič prožíval stejnou bolest ale rodiče, kterým zemřeli děti na rakovinu a velice se trápili, tak říkali že to pro ně bylo vysvobození, že se jim ulevilo, že jejich děti už netrpí. A vy jste myslel zřejmě ty události když se dítě dlouho topí a pak mu odumřou mozkové buňky a vy se o něj staráte, a nemůžete dělat nic jiného, musí to být hrozné, protože ty rodiče se také trápí, ale vidí to jinak než my. Nevím jaký je váš osud, co se Vám přihodilo, ale opravdu záleží na tom z jakého úhlu to vidíte vy, já bych za to z mého pohledu dal opravdu všechno.

Často smrt někoho zcela zabrzdí život jiného...

Ahoj Honzo, je mi strašně...Mary, uf, to je síla, co ran některým z nás osud uštědří. Máš vzácnou povahu. Toto, co píšeš bych já nikdy nedokázala.Obdivuji tě, ale jsem jiná. Čím víc jsem si říkala "musíš", tím více jsem se neposlouchala. A tak jsem si musela ten hořký kalich dopít až do dna, abych poznala, že je stejně bezedný. Jen dlouhý čas mne naučil s tím žít, ale nastartovat život nový, tak jako ty, to se mi nepodařilo a nedaří ani nadále.

Ano, lidé reagují většinou rozdílně na ty samé události nebo podněty.
A také jinak hodnotí situace, s čím se "dá žít" a s čím ne.

Dobrý den, jmenuji se Honza...Ahoj Honzo, je mi strašně líto, co se Ti stalo. Nezbývá než na syny myslet s láskou a žít dál, jít dál a nevracet se: tak to dělám já. Když zahynul syn,úplně zdravý kluk,v 16 letech, prožívala jsem to s manželem úplně každý odlišně: on se stále vracel k tomu, proč se to stalo a pátral,já se snažila se nezbláznit a myslela spíš na to, jak žít a co bude dál...a pak za pár měsíců přišel manžel domů s diagnózou rakovina,a fakt neměl sílu se s nemocí poprat, protože se stále zabýval synkovou smrtí, a co mohl dosáhnout, kdyby žil. Zemřel 2 roky po něm. Bylo to pro mě peklo, a úřední šiml všemu ještě pomůže:když je člověk na dně, tak ať tam zůstane ještě dlouho. Věděla jsem, že musím jít dál a nemůžu nic vrátit zpátky. Odešla jsem za prací do ciziny, a začala úplně znova a z ničeho. Bylo to osvěžující zabydlet se tam, kde mě netrápí a nepronásledují vzpomínky, nestahují mě do smutku, a kde se lidé chovají slušně a kultivovaně. Cizojazyčné prostředí člověka pořádně donutí makat na sobě. Což je jedině fajn. Honzo, přeji Ti hodně a hodně sil, a stýkej se s příjemně naladěnými a usměvavými lidmi. Nakonec každý člověk má své trápení, protože život je příliš složitý. Jen na některé lidi je toho naloženo o hodně víc. Tak hodně štěstí!

Někdy si kladu otázku, co...Paní Olino, velice jste mě potěšila, hluboké díky, myslím i na Vás.
Tome, Martin, kdyby přežil tak by z něj byl vozíčkář a možná by nebyl schopen žít sám, protože měl velice poškozen mozek, ale i přes tohle vše bych obětoval všechno co mám, pro to aby tu mohl žít semnou, je to najednu stranu trápení, ale dá se s tím určitě žít.

Někdy si kladu otázku, co je horší, jestli jednorázová smrt někoho blízkého nebo celoživotní trápení, např. starost o těžce postiženého člověka, kdy jste totálně vyřazeni ze společenského i pracovního života.

Nezlobím se na paní Ivanu,...Zdravím, Honzo, i když nepíšu a ty také ne (asi spíše s některými mailuješ), přesto věř, že na tebe denně pomyslím, je to silný příběh, ten Tvůj. Drž se! Je nás hodně, těch "bolavých".

Nezlobím se na paní Ivanu, jen bych vás chtěl poprosit, jestli byste si tyto informace mohla nechat pro sebe, tím myslím to co jste zde četla, jaké prožívám období, nenapadlo mě že si na mě někdo pamatuje. Ale připoměla jste mi něco na co jsem už delší dobu nemyslel, a to je že jsem se tímto proslavil po celé Ostravě. Jsem strašně vděčný tomu že si této události nevšiml žádný bulvár, ale jen Deník. Jinak děkuju za pochvalu.
Ale vy paní dokorko, jste mě asi nepochopila, já nechci znát žádné rady co mám a co nemám dělat, já chodím k psychologovi si pouze povídat, o tom co bylo, jaké to bylo, a rada typu kupte si ještěrku a pojmenujte ji po svých synech se mi opravdu nelíbí, neznám vás takže je mi to líto, ale o vaše rady nestojím, bohužel.
A pokud mi někdo budete chtít napsat, napište mi na e-mail [email protected] uvítám každou radu, či nápad jak žít vám co vám pomohlo a tak dále

Paní Ivana to asi myslela všechno dobře, chtěla i pochválit, ale bylo to bohužel neohrabané.
Kvůli tomu ale nepíšu.
Povšimněte si, milí píšící, že už naší diskusí jsme zřejmě Honzovi přestali pomáhat, spíše naopak. I proto si již s největší pravděpodobností vyměňujeme názory už jen mezi sebou a Honza se odmlčel, což chápu...
Zdravím nejen Honzu, ale i vás ostatní,, jsem přesvědčena, že všichni jsme s Honzou soucítili a chtěli mu říci, že máme duši umíme naslouchat a zkoušíme skoro nemožné-pomoci někomu pár slovy...

No teda fuj paní Ivano, to jste mohla napsat rovnou adresu a celé příjmení, přemýšlíte vůbec?