smrt blízkého člověka

Kamarád z Dortmundu seděl v tom letadle. Peter Wintzer,ročník 1975,3 děti:-((((((

Souhlasím s Jarčou, před 10 měsíci mně tragicky zemřel 24 letý syn. Nikdy se s tím nevyrovnám, ale snažím se fungovat, chodit do práce, starat se o rodinu. Uvnitř nosím neskutečnou bolest.

Radime úplně tě chápu.Řeknu tu již otřepanou frázi, říká se že čas všechny rány zhojí a já si to myslím také.Již to bude rok co jsem ztratila svého 12letého synka, pořád to moc bolí a jak se píše nademnou, člověk se s tím nikdy nesmíří, ale naučí se žít!Já si ale myslím, že není nic horšího než dívat se do hrobu svému dítěti.

Radime,nic není horšího,než smrt maminky.Je úplně jedno,kolik nám je let.Je to tak strašná bolest,člověk má pocit,že mu někdo rve kusy srdce z těla.Nikdy se s tím nesmíříš,naučíš se s tím žít.Nic víc.

Radime,vím o čem píšeš.Byla jsem na tom stejně.Teprve po roce od smrti mé matky jsem se s její smrtí pomalu začala vyrovnávat a taky nikoho nezajímalo,co cítím.To je možná to nejhorší,když v tom člověk zůstane sám i když obklopený rodinou.Drž se..určitě bude zase lépe.

Můj příběh je úplně všední. Před dvěma měsíci mi zemřela matka, už jí bylo skoro 89 a ani já nejsem mladý. Léta jsem jí nakupoval, pral i uklízel, ošetřoval nohy, poslední čtyři měsíce už musela být v domově pro seniory se zvýšenou péčí, nemoc zasáhla i psychiku. Jsem určitě dost starý na to, abych se s tím měl umět vyrovnat, sám mám ženu, děti, vnučky ... a mám pocit, že jsem sám. Všichni o mně ví, když potřebují, ale jak se cítím, už asi nikdy nikoho zajímat nebude. Já vím, je to běh života, mladý může - starý musí. Stáří nese v sobě tolik samoty, bolesti a smutku, že to člověk mladšího věku ani nedokáže pochopit. A k tomu je ještě starým lidem vnucován pocit viny za to, že stojí moc peněz, že kvůli nim nebude na nové dálnice, že příliš často navštěvují lékaře. Koho bozi milují, ten umírá mlád. Ten starý citát je už zas aktuální.

Ano,člověk když se narodí, tak se všichni okolo radují a on brečí.Měl by žít život tak,aby až bude umírat mohl se usmívat a ostatní truchlit.Někdy je tomu bohužel obraceně.

Jiřinko, vím, co...Jenom dodám, že ten čas je pro různé lidi různě dlouhý.
Ale mít tak krásný vztah s babičkou, to se hned tak nevidí, a myslím, že později to bude nádherná vzpomínka a síla do života.
Já jsem bohužel takový vztah, jaký popisuje Jiřinka s nikým nezažil a tiše závidím.

Jiřinko, vím, co prožíváš a vím, že je to těžký a, že nevěříš, že je nějaký lék na zlepšení. Ale věř, že je to jenom čas, je to pravda. Babička bude vždycky naživu v Tvé mysli a ona to ví, neboj :-)

Ahoj.. Je mi 16 a celý život.. celý život byla při mě má nejmilovanější babička.. užasná osoba s milionovým srdcem..Osoba která mě nikdy nenechala bejt smutnou..vždycky mi pomohla, byla sem sní pořád.. mohla sem ji říct cokoliv, říkaly jsme si navzájem jak se máme rádi..Kdykoliv to šlo byla sem sní.. přišel den.. bylo mi 14 zjistili ji.. rakovinu, v ten den si pamatuju že sem nevnimala.. celý dny myšlenky co když se něco stane..slzy byla sem sní co nejvíc to jde.. nevzdavala se, podstoupila operaci všechno bylo v pohodě.. bylo mi to tak řečeno že vše je v pořádku už.. bylo řečeno..lhaly mi doma.. ikdyž sem prosila babičku at mi vše řekne nic.. výmluva nechtěly jsme aby si se trápila bolí to možná ještě víc když se to až dozvíš pozdě.. Snažila se.. každej druhej den sem sní jezdila do Hradce na chemoterapie s dědou.. usmívala se.. tak krásnej usměv.. uběhly 2 roky.. a začlo něco čemu jsem nechtěla věřit.. věčně do nemocnice.. pohotovosti ale ikdyž sem pak za ní přišla.. do pokoje kde ležela usmála se.. byla sem sní jak v nebi smály jsme se.. povídaly.. všechno to krásný říkala sem si to zvládne..později už jenom pořád spala.. pořád ale ta myšlenka že to zvladne.. noci sem probrečela.. celý dva roky a chvilema si říkala to co mám vše na srdci a říct ji to.. posledních 14 dní.. seděla sem u ní u postele usmívala se ten usměv.. seděla sem u ní držela jí a brečela.. abych to zkratila.. musela sem odjet na den do školy.. když sem od ní odcházela měla sem pocit jakoby to bylo naposled rozbrečela sem se a dala pusu.. na tvař a šeptla ji mám tě rada víc sem nezmohla.. odjela sem.. ve vlaku sem nevnimala jen sem myslela na ní.. druhý den ráno o pul 6 zemřela.. nejbolestnější pocit.. přišlo mi to jako bych přestala dýchat.. pocit že už není..jsou to už 4 měsíce a mě je ještě huř.. chybí mi tak moc mi chybí kdykoliv to jde du na hřbitov a říkám si jak se nenávidim.. že jsem ji to vše co jsem měla DVA roky na srdci neřekla.. je pryč a já ji už nevratim ale tak moc doufám že je u mě..že když si šeptnu něco slyší to protože to patří ji.. nemužu se z toho dostat.. nechci na ni zapomenout.. ale od té doby jsem zhubla 5 kg.. nemám chut na nic.. nic mě nebaví.. každej říka že čas.. ale já tomu nevěřim.. :( nevím proč.. ale musela sem to napsat aspon sem.. jestly se najde i někdo kdo ohle přesně má..

To určitě ano,ale hlavní...Ano, dřív se chodilo za zpovědníkem, i to byla úleva vypovídat se.

Člověk hledá a hledá,...To určitě ano,ale hlavní je,že si uvědomí že není sám, kdo se musí vyrovnat se svými "draky" a že ti mají tolik rozličných podob...
Nějak vnímáme to,že je vše v pořádku jako samozřejmost,dokud se neukáže,že to tak být nemusí.A pak je každá chvilka úlevy dobrá...

Mě v těžkých chvílích...Člověk hledá a hledá, občas mu přinese úlevu se s někým ztotožnit, chvíli to pomůže, poté zase upadne do předchozího stavu. Ale i ty chvíle stojí za to.
Není kam jít s bolestí,nikoho zatěžovat svými smutky, tak hledáme v knihách.

Mě v těžkých chvílích hodně pomohla kniha od francouzské autorky Guillmette de Sairigné Všichni draci našeho života.
Jsou to rozhovory s lidmi,kteří se museli vyrovnat s různými traumaty,od náhlé ztráty blízké osoby po těžké zdravotní,nebo existenční problémy,postižení dítěte...asi 30 různých lidí a osudů.
Snad někomu ta kniha taky přinese aspoň malou úlevu.

Tu knihu jsem také četl,...Jasně, Tome, to je opravdu pro ty kteří utrpí nenadálou těžkou ztrátu blízkého. Ti se tam najdou.

Tu knihu jsem také četl, ale mám na ni jiný názor.
Neutrpěl jsem jednorázovou tvrdou ztrátu v životě, ale můj "šok" je rozmělněn na desítky let a asi nikdy neskončí.
Vzhledem k tomu, že jsem jiného filozofického vyznání než autor knihy, tak mi nic nedala a má pozornost při čtení postupně ochabovala.
Je napsána dobře a někomu může pomoci, ale mně toho moc nedala.

Honzo,jste člověk, kterému...To, co píše Elina mohu potvrdit.
O té knize se říká, že je "pro všechny, které zranil život..."

Od pondělka jsem byl na...Honzo,jste člověk, kterému by mohla trochu ulevit kniha od Harolda S.Kushnera "Když se zlé věci stávají dobrým lidem".
Dostala se mi do rukou v dobách pro mne velmi zlých a přinesla mi úlevu a též jsem ji jednou doporučila dalšímu zoufalému člověku
(s podobným údělem jako je ten váš) a ten člověk po přečtení potvrdil to co píšu já.
Kushner je americký rabín a já silně nevěřící, přesto ta kniha byla a je velmi cenná i pro mne. Byla přeložena do 11 jazyků a je vysoce ceněná nejen teology, ale i psychiatry a psychology.
Jistě byste ji sehnal přes Net. Věřte, že nebudete litovat!

Od pondělka jsem byl na...Honzo, to je dobrá zpráva, že jsi to dokázal, šel na hřbitov a byl u svých chlapců ! Tam jsme k našim milovaným nejblíže a šeptáme slova lásky tak nějak jinak,přímo jim..
A to, že jsi napsal slovo "osvobozující", si cením a přeju ti z celého srdce každou takovou chvíli, která ti do budoucna pomůže, ne smířit se, protože se smrtí se smířit nelze, ale naučit se s tím žít.

Od pondělka jsem byl na hřbitově celkem pětkrát nejdříve se mnou šla mamča s taťkou, což mi velice pomohlo, ani mě nanapadlo, že to bude něco tak osvobozujícího, je opravdu strašně důležité mít někoho, komu se můžete vyzpovídat, vybrečet na rameno. Jsem rád že mám tento blok za sebou. Děkuju
A ještě k Vám Zbyňku, nesuďte pokud neznáte fakta.