Socialni fobie a vztahy

pro Marketu 18.2.2007: byl bych rad pokud mi napises na email.

Ahoj,zdravím všechny.Jak to tady čtu- zdá se mi,že panují zbytečné předsudky před léky a psychiatry.Já osobně sem se svou sociální fobii navštívil psychiatra a rok beru Antidepresiva,který moc pomůžou-už po několika týdnech jsem viděl zlepšení v komunikaci-bez úzkostí.AD samozřejmě nejsou všelék-zlepší ale stav i chuť do života.Zbytek už je na vůli s tím bojovat,popřípadě i psychoterapie,se kterou zatím zkoušenosti však nemám.Já se snažím se exponovat nepříjemným situacím-avšak ochotu a sílu exponovat se mi dodali až léky,které dnes už téměř nemají vedlejší účinky a nevzniká na nich závislost.Tím určitě neodsuzuju psychoterapie.Jen chci prostě říct nebojte se léků-neublíží vám a z nejhoršího vám 100% pomůžou.Zbytek už je na vás.Tak hodně štěstí:)

Ahoj fobici.Pročetla jsem celou diskuzi a podělím se o své zážitky se SF.Nevím kdy přesně datovat začátky, ale hodně silné zážitky má ze školky, kdy jsem utíkávala v zástěrce a papučích za rodiči, poté co mě ráno do školky dovedli.Nemohla jsem tam spávat a bála říct učitelce, když jsem chtěla čurat.Párkrát jsem se vyčurala do schovaného kapesníku,a tak na to matka přišla a ve školce bylo zle.Už jsem byla považovaná za divnou.Na základce žádná kamarádka,nikdo se mnou nechtěl sedět,byla jsem divná.Třídní výlety nabo lyžáky pro mě byly utrpením.Nejsem úplně blbá, ale když se začalo v autobuse zpívat, jako kdyby se mi všechny písničky vypařily z hlavy a já nebyla schopna slova.V osmé třídě jsem začala chodit ke koním, to mě nějak chytlo a tam díky lásce ke zvířatům jsme ten panický strach z cizích lidí překonala.Sice jsem do stájí vstupovala se staženým žaludkem, ale hned to přešlo.Tam jsem získala trochu ostřejší lokty a sebevědomí.Nějakým pro mě dnes nepochopitelným způsobem jsem zvládla přijímačky na střední.I přes to, že jsem byla pořád taková samotářka na okraji kolektivu, tak jsem s tím bojovala.Byla jsme vycepovaná z domu, že prostě do školy se chodit musí, takže nepřicházelo do úvahy se vymlouvat na strach ze spolužáků, referátů,školních výletů a pod.Moc mi pomohla spolužačka, která se na tu samou školu a do stejné třídy dostala se mnou ze základky.Ona byla na základce považována za velice průbojnou, organizační typ, taková velitelka třídních akcí, samozřejmě středem pozornosti všech kluků.Byly jsme teda v prváku spolu a já byla jako kdyby ve vleku za ní.Ikdyž velice mírném, ale sebevědomí mi to přidalo.Jezdily jsme spolu každý den stopem ze školy, což by mě předtím ani ve snu nenapadlo(natož aby se to dověděli naši).Ona vždycky stopovala a já stála vedle jak pichlé kolo.Když nás někdo vzal tak seděla vedle řidiče a vykecávala a já seděla potichu vzadu.Když byla nemocná nebo nebyla ve škole, dokonce jsem se odvážila na stopa sama.A dokonce komunikovala s řidičem.Musím zaklepat, že za celé 4 roky na škole se nám dvěma při stopování nic nestalo(bylo to za totality, tak myslím nebylo tolik hajzlů a úchyláků)No a ve čtvrťáku jsem byla zvolena miss třídy.Já taková šedá myš.To mě přidalo hodně na sebevědomí.Začala jsem na sebe víc dbát, oblíkat se, ale nikdy jsem nijak nepařila s ostatníma holkama.Předloni mě ta daná kamarádka-zachránkyně přemluvila abych jela po 10 letech na třídní sraz.No celou cestu co jsme jely mě bylo na zvracení, stažený žaludek.Bylo nás tam asi jenom 10, ale já si musela hned na začátek dát pár panáků, abych mohla vůbec s někým mluvit.Teď jsem vdaná, mám 2 děti, ale nějak pořád s manžele bojuju.Nevím jestli je to mojí komplikovanou povahou, ale asi nejsem schopná normálního vztahu.Manžel byl z toho ze začátku rozčarovaný-s jeho známýma jsem se viděla pouze jednou, když jsme spolu ještě chodili.Kino nebo divadlo nebo restaurace nehrozí.Dovolená vůbec.Nechápe to, proč raději zůstávám doma, když ostatní známí se na to každý rok třepou.Nejhorší je, že i rodinné oslavy jen s rodiči a bráchou jsou pro mě utrpením.Už dva dny před něčím takovým je mi blbě.Nemluvím o nějakém pohřbu, svatbě atd.Manžel podniká a pořád je zvaný na různé akce, ale ani jednou jsem s ním nikde nebyla.Jeho obchodní partneři mě znají pouze po telefonu(to mi problém nedělá, dokáže vtipkovat atd.ale nedej bože se s někým potkat tváří v tvář.Myslím, že jsem docela atraktivní typ a oni se většinou hrozně diví pro mě manžel nikam nebere.Bohužel to všechno padá na něj, že na mě žárlí a zavírá mě doma, před okolním světem.A ono to tak vůbec není.S rodinou se teď nestýkáme vůbec.On je takový docela společenský, ale včera mi řekl, že sám raději taky nikam nepůjde, protože tam všichni budou s manželkama.Ráda bych mu pomohla a šla s ním, ale to bych musela mít v sobě tak 1/2litru alkoholu.Je to začarovaný kruh, se kterým se snažím bojovat.Děláme spolu ve firmě, takže jsem nucena denně být v kontaktu se zákazníky i v obchodě, což je sice pro mě utrpení, ale moc dobře vím, že na druhou stranu je to jediný způsob jak se přinutit do komunikace s lidma.Sama bych to asi nikdy nezvládla.Nějak jsem se tady rozepsala, ale jsem ráda, že je to venku a že i ostatní vidí, že se s tím dá částečně bojovat.Držím všem palečky.Janula

tak vám všem dr´žím palce, mám takového kamaráda je mu už 32, snažím se mu pomoct, bojí se mezi lidi, už dokáže zaplatit na pumpě, ale do kavárny ho vtáhnout bylo nadlidské usilí, dneska jdeme na kafe už podruhé, snažím se ho přesvedčit aby šel se psem, ale nechce vyjít z domu. Tk neím už co s ním, cpe se antidepresivy/ do toho všeho mu zemřela matka a je z toho uplně zničený/ a pořád by jen spal, vede divný řeči o tom že ho to tu nebaví, nevím jak na to a hlavně se bojím aby se neuplnul na mě příliš, protože já svuj vztah mám. Vím že mi tu asi neporadíte, ale musela sem se tu maličko vykecat tak zlomte vaz a nebojte se lidí, jsme jako vy;)

Ahojte, take se s tim potykam. Nekdy jsem na tom lepe, nekdy ale dost spatne. Zalezi na situaci. Kdyz jsem doma a napr. komunikuju pres net, nikdo by nerekl, ze to je ten stejny clovek, ktery nechodi na seminare ze strachu pred ostatnimi studenty ci profesory. Studuji VS, jsem v poslednim rocniku a za pul roku bych mela delat statnice a obhajobu DP. Behem tech peti let studia jsem se seminarkam (obhajobe a ci prezentaci) vyhybala, jak to jen slo (a vcelku to slo, az na vyjimky). Jenze ted uz to nejde. Jen si predstavim, ze se budu muset postavit pred komisi, jdu do kolen... I seznamovat se s lidmi mi dela neskutecne potize a kdyz mam jit nekam do spolecnosti, kde bude vice lidi nebo nekdo, koho neznam, mam husi kuzi tyden dopredu. Asi to znate. Tohle je poprve, kdy jsem nasla nekoho s podobnymi problemy a jsem vazne moc rada. Kdyz jsem cetla vase prispevky, rikala jsem si, to jsem presne ja. Tak nejak mi to moc pomohlo, dotedka jsem si myslela, ze snad takove problemy nikdo jiny nema. Vazne je moc fajn, ze jste sem napsali. Doufam, ze najdem nejake reseni, bez prace to urcite nebude, ale zvladnem to, ze jo!

Mám SF asi od narození, teda alespoň od té doby, co se pamatuju. Je mi 26 a nikdy jsem s nikým ani nechodila. Studuju už na třetí vysoké škole a skoro každý den řeším, jestli bych neměla odejít. Mám strach z komunikací i s vlastními sestrami. Včera jsem celý den strávila přemýšlením o tom, jak to nejlépe ukončit. Jenže i z toho mám strach, už jsem to jednou zkusila a nevyšlo to a bylo to pak ještě horší. Tak uvidíme, co dál.

Já taky trpím SF a je mi jen 13, přišla jsem na to asi tak před vánocema a měla jsem hrozný problémy, ale to je nadlouho, s tim co si psal, tak s tím souhlasím, ale nedokážu to udělat, vypadá to jako něco, co by mě z toho mohlo vytáhnout, ale horší je opravdu ty myšlenky zahnat. což je u mě zatim ztracený. Teď si momentálně hledám osychologa a mam kontakt na nějakého dobrýho psychologa, už jsem mu napsala mejla, ale ještě mi neodpověděl. Mam na něj i číslo, ale zavolat mu je pro mě něco nepředstavitelného. Máma už o mých psychických problémech ví, ale téměř je ignoruje, jí připadá, že si vymýšlím. Já se hodně často připadám, jako hromádka písku, do které fouká vítr a ta hromádka se sesypává. Život je pro mě každým dnem těžší, podléhám SF a nedokážu se z toho sama vyhrabat a proto se snažim ještě aspoň najít toho psychologa, než už třeba bude pozdě. Nikdo z mých blízkých mě nechápe, jen se přetvařují, je jen jedna taková paní, ale s tou se moc nevidím a ona mi sehnala číslo na toho psychologa. Sf je hrozná mrcha a já už s ní nechci žít.

SF je nesprávné nastavení mysli, osoba se SF si vytváří ve své hlavě vlastní svět o kterém je přesvědčena že je reálný. SF je přecitlivělost na vnější podměty. Problém je že člověk se SF který si toto neuvědomí se stále ponořuje hloub do svého vymyšlého světa, mysl chrlí myšlenky které ho dál odvádějí od reality a čím je člověk dál tím je těžší ho vrátit z těchto hlubokých kolejí do reálného světa. První věcí je že člověk si musí uvědomit že to co se mu honí v hlavě jsou nereálné myšlenky pouze výtvory "chorobné mysly", nemá cenu se těmto myšlenkám bránit lepší je jen pozorovat tj. nedávat jim sílu. Když člověk tyto myšlenky dále "nekrmí" tzn. že jim nepodléhá tak oni svou sílu postupně ztratí. Jak vyhrát nad SF? Pracovat se svými myšlenkami a brát je jen jako myšlenky :), brát svou mysl jako "orgán" který používám pro svou potřebu a pracovat na tom aby mysl neovládla mě. Mysl je totiž dobrý pomocník ale špatný pán.
Pro SF je to boj na dlouhou trať, protože bojuje proti tom co si postupně naskládal do své hlavy, S Fobik nemá vnějšího nepřítele, je nepřítelem sám sobě, uvědomění si že to co se mu honí v hlavě není reálné je prvním důl. krokem. Je to však to samé jak přesvědčit anorektika, že není tlustý a že má začíst jíst...........

ahoj,mam taky takovy problem co vy všichni.je mi 15a kdyz se bavim z nejakym dospelym zcervenam.jenomze ja se vždicky snazim udelat ze sebe sebevědomeho a nikdy nezcervenam protože vždy se uklidnim sebevědomou myšlenkou že on se přece ten dospěly na mě take diva tak proč bych měl zrovna ja byt červeny a nervozni kdyš on je uplně ok

Sociální fóbie. Prosím můžete mi říct jak třeba nakupujete? Cokoliv oblečení, jídlo, vybavení domácnosti. Z prodavačů SF nemáte?

ahoj, taky mám takový problém. Už od dětství,mě děsila představa, komunikace s cizími lidmy. Projevovalo se to zadrháváním řeči ,nervozitou,trémou,sebepodceňováním,nízkým sebevědomím. Byl jsem natolik zamindrákovanej, že jsem nebyl schopnej najít si pořádně kamarády natož kamarádky, navíc od 14 let jsem trpěl akné.Dnes v mých 25 letech se situace lepší,bez užívání léků. Dokonce jsem byl schopnej navázat vztah se stejně starou holkou. Ale nejsem schopnej vztah udržet, protože už mě má holka nepřitahuje ani sexem.Bohužel,už mě nepřitahují ani jiné holky. Co se týče mužského pohlaví tak taky mě muži nepřitahují.Jsem absolutně odepsanej. Mám pocit beznaděje a depresi ,že jsem se totálně zahrabal.

To nebude soc. fobie, ale jen antipatie :).
Kdyby jsi měla SF, tak bys o podnikání mohla jenom snít jako já, protože podnikání je o organizování a odpovědnosti, což vyžaduje velké množství sebevědomí, které takovému člověku chybí.

Ja mam socialni fobii z nadrizenych. Jednou jsem se i soudila, pracovne - pravni proces- a vyhrala jsem. Byla to krasa.Nenavidim sefy, nenavidim prijimat pokyny. Muj sen je podnikani, asi k tomu speju. I za malo penez, to je mi fuk. Na najem, jidlo a par hadriku!! Ale bez sefu.

To je prdlajs ja loni rodila a neprezila bych byt nekde jinde nez doma, mezi lidma,takze jsem z porodnice kazdy den i druhy!jezdila domu a zpet.Ty 4 dny jsem spala jen jednou asi 3 hodiny./Pak uz jsem mela skoro vidiny z unavy/.Jinak zasadne nechodim do kina naposledy pred 13 lety./Je mi 31 let/.Mhd nejezdim vubec tak 2x do roka a to z toho mam docela zazitek:-)Nikdy jsem neabsolvovala treba hory nebo oslavy se svymi vrstevniky jen a pouze v okruhu par nejblizsich.Zaclo to nekdy ve skole ale je fakt ze mi to nijak nevadi jen je clovek trochu nespolecenskej.V malem poctu lidi jsem naprosto v pohode.

Můj manžel trpí sociální fobií. Řekl mi to hned v počátcích našeho vztahu.
Seznámili jsme se, když mu bylo něco přes 20 let, do té doby neměl kvůli sociální fobii žádnou dívku. Jsem starší než on, v té době jsem se rozváděla a měla jsem takové zvláštní období. On se mi prostě líbil, přitahoval mě, tak jsem ho nekompromisně sbalila kvůli sexu, nedala jsem mu na výběr. Že je tak úžasný člověk jsem zjistila až v průběhu doby, kdy jsme spolu intimně žili.
Sociální fobie se nezbavil ani časem, ale když jsme spolu mezi lidmi, poznám to na něm jen já.
Zpočátku jsem se k němu v takových chvílích chovala opatrně, ale teďka (po 5-ti letech) už si z něj dělám i fórky, jen mezi námi. Říká, že jsem potvora :-) (v dobrém, samozřejmě)

Ahoj Martine, taky trpím soc.fobii ale přítele mám.Myslím že by ti nějaká hodná holka moc pomohla.Schválně říkám hodná, protože by se uričtě našla nějaká která by tvůj problém nepochopila a mohla tvé sebevědomí ještě víc srážet až by sis přestal věřit uplně.Chodila jsme 3 roky s jedním klukem a po našem rozchodu jsme začala navštěvovat psychiatra, ale né proto že bych byla na tom tak špatně kvůli tomu rozchodu ale proto že jsme si vůbec nevěřila.Držel mě pořád doma a bála jsme se chodit do společnosti.Psychiatr mi moc nepomohl, ale rozchod s bývalým přítelem ano.Začala jsme chodit do společnosti a zjistila jsme že mám kolem sebe spoutu dobrých kamarádů a že jsme u kluků žádaná.S nynějším přítelem jsme hrozně štastná.Samota mě hodně dojebávala, asi ze všeho nejvíc, proto bys kolem sebe potřeboval nějaké kamarády.papik

Sociální fobie má bohužel tendenci se stále rozvíjet, a to k horšímu. Proto nečekej,že se to samo někdy zlepší a jdi se raději poradit třeba s psychologem, který ví o co jde.

Ahojky vsichni, tak jsem se konecne dozvedela cim asi trpim ... socialni fobie , ach jo.
Uz ve skolce jsem se bala jit kazdy den mezi deti. I kdyz jsem je znala, porad jsem se tam bala chodit. Bala jsem si rict o svoje veci a radeji jsem delala, ze jsem na ne zapomnela. Tak to pokracovalo i na ZS, kde jsem se bala vyjadrovat pred tabuli, ale i z mista.Vzdycky se mi sevrel zaludek a proslo mnou desne horko.No proste jsem se nezmohla na nic. I kdyz jsem vedela, co mam presne rici, neslo to vubec sformulovat. A nejhorsi bylo, kdyz jsem mela nejaky clanek cist nahlas a prerekla jsem se. To pak bylo peklo, kdyz se vsichni zacali smat a ja tam jen tak sedela a bud jsem se mohla zacit smat s nima - jaka to byla sranda..a nebo tam sedet jako blb. Vetsinou to skoncilo nepovedenym usmevem, spise takovym pokusem o usmev.Mam problemy s prokrvovanim rukou a to mi take moc nepridalo, moje ruce vzdycky silene zrudly a pripadala jsem si, ze se na me kazdy diva a komentuje moje ruce...Bylo to silene, hlavne to bylo videt, kdyz jsem si vzala nejake bile tricko, nebo svetr a ktomu ty cervene ruce.
Dela mi take problemi jezdit hromadnou dopravou a nebo se jen tak projit po ulici, nebo v nejakem volnem prostranstvi, prijde mi, ze na me kazdy kouka a pomlouva me.Je to silene, uz pri samotne chuzi se sleduji, jestli nedelam nejake chyby, kterych by se mohl nekdo chytit. Snazim se tvarit prisne, aby se na me lide moc nedivali, ale opak je pravdou.Na stredni skole to bylo hodne podobne jako na zakladce. Pri hodine CJ jsme meli davat priklady prejatych slov z nemeckeho jazyka no a ja jsem se nadechla a rekla jsem si, ze uz to musim zkusit. Napadlo me slovo flaska a scooter. A diky tomu scootru jsem dostala prezdivku šutr. Uzasny napad se takhle ztrapnit a jeste dostat prezdivku.Je to ale cimdal tim horsi, mezi lidma se bojim i najist, porad si myslim, ze na me koukaj a pomlouvaj...Snazim se najit nejakou brigadu pres internet a kdyz se mi ta ci ona firma ozve. Tak uz radeji neodpovidam. Mam normalni postavu, jsem zdrava az na SF:-)Tak nevim, proc bych se tim mela dal uzirat, ale porad mi s tim nic nejde udelat. Snad se toho jednou vsichni zbavime:-)

jojo na chlast pomáhá:))))je to šílený...

mrknete na http://socialnifobie.info