Toužíte po druhém dítěti?

Sorac za preklepy..

Kombucho,proc ti to nejde dohromady?Proste mam dite jsem stastna,ale jiny uz nechci.A to,ze deti miluju neznamena,ze kdyz nahodou otehotnim,tak ze je to spravne!Necitim to tak,ze bych mela mit dalsi.
Pro anonyma:Myslim,ze kdyz nekdo dite chce,tak at si je poridi.A kdo je nechce,tak at to nedela.A ten kdo to zvazuje zdali ma ci ne,tak to je jejich problem!

Rozhodne neuznam zensky,ktery rodi kazdej rok,maj 6 deti,pak to nema co jist,ale hlavne,ze jsou verici a je to proti prirode si to nechat dat pryc!

Jeste k tomu,ze kdybych otehotnela,tak to dam pry:ano dam,protze beru antikoncepci,tudiz se tehotenstvi branim,ale muze se stat,ze i pres prasky otehotnim.Takze poku jo,tak to nechci!!

Pro Anonyma????
Co je na tom drsnýho a nepochopitelnýho, přemýšlet o tom, jestli si pořídit další dítě nebo ne??? Mě spíš přijde celkem nezodpovědný, když si pořídí děti ti, kteří nad tím nepřemýšlí vůbec a berou to jako vedlejší produkt sexuálních kontaktů... já vím, že to asi zní drsně, ale bohužel to není zas až tak vyjímečný. Můj pracovní obor spadá částečně pod školství a částečně pod zdravotnictví a s takovejma rodinama se setkávám dost často...., když si někdo těch dětí pořídí tolik, že už pomalu ani neví jak se který jmenuje, nevěnuje se jim, děti vyrůstají jako kůl v plotě, řvou na ně, bijou je, nemají žádný sociální zázemí..... tak to je podle mě nezodpovědný pane nebo paní chytrej(á)

To je teda opravdu drsny premyslet jestli si poridit dite nebo ne?? Tak to snad kazdej vi, ne? Zvazovat pro a proti. A to ze milujes manzela sis taky spocitala? Jsi si jista?

No já nevím:

Pro Karolinku-ja mam 8 letou dceru,strasne jsme se s manzelem na ditko tesili,slo to od srdce,myslim,ze tak to taky ma byt.Druhy dite nechceme a ani neplanujeme.Strasne moc lidi mi rika,ze jsem sobecka a ze mit jedinacka je blby.Nechapu proc?Jsme spokojeni a stastni s tim co mame.Dcera je uzasna a my jsme stastni,ze ji mame.Ale ja rikam,ze mit druhe dite jen proto,ze to tak ma byt a nebo proto,aby nebyli jedinacci ,je hloupost.My to berem tak,ze dite se ma narodit proto,ze po nem touzime a ze je chceme a ne proto,ze by to tak melo byt.Verim tomu,ze kdybych ted otehotnela tak si to urcite nenecham,to vim s jistotou.Nechtela bych to a ni po tom netouzim.Takze rodit proto,aby lidi prestali rikat,ze jsme sobci...je blbost.Zvlastni ale je,ze strasne miluju deti.A taky je pravda,ze bez deti bych nechtela byt.Takze mam jedno a jsem stastna!

Když někdo dítě opravdu nechce, asi se s tím nedá nic dělat. Já to ovšem nechápu. Mám pocit, že takový člověk snad není úplně v pořádku. To já bych mohl mít dětí třeba šest... je to to nejkrásnější, co může člověka v životě potkat.

Ahojte všichni ,taky řešíme otázku (tedy spíš já)jestli pořídit našemu 8letému synovi sourozence.Můj manžel je zásadně proti,ale já se bojím abychom toho jednou nelitovali Je pravda ,že nemáme žádnou babičku ani dědu ,ale se synem jsme to taky zvládli Druhá a zásadnější je (co si budeme namlouvat) věc financí Je to těžké rozhodování navíc když musíte přesvědčovat svého muže ,že vše bude OK (je to hrozný pesimista) Tak držte palce

Taky jsem z toho měla strach, ale teď už se neobávám, se synem mám spíš kamarádský vztah, te´d to asi bude jiné, taky jsem se obávala vychovávat jedináčka, ale nakonec si myslím, že jsem to zvládla, no uvidíme.. já mám pořád v sobě , jak jsem žárlila na ségru, byla nemocná- ekzém , alergie, navíc měla těžký úraz v dětství, vždy byla ona na prvním místě, mám to tak v sobě, že se doufám, vyvaruju dávat některému dítěti přednost.

První dítě je první dítě. S tím se nedá nic dělat.

Taky mám problém jako Karolínka a pročítala jsem všechny příspěvky. Děťátko mám 2leté, moc si to užívám, ale je mi 36 let a vím, že moc času už nezbývá. Jenže neumím udělat ten rozhodný krok a říct, že teď. Navíc to u nás teď trochu skřípe v manželství po finanční stránce (ze strany manžela) a to udělá taky hodně, jak ve vztahu k němu a tím pádem k "výrobě" dětátka, tak v nutných investicích do miminka. Mateřskou si moc užívám, do práce s mi, přiznám, nechce a druhé mimčo nechci ani tak kvůli sobě, jako kvůli prvnímu dítěti. Taky mám pocit, aby nebylo samotné, protože v rodině mám se sestrou moc hezký vztah, i když je o hodně mladší. Ale začínám mít pocit, že jsem na mém děťátku hodně citově závislá (ač jsem po dítěti nějak extra netoužila - a všechno se změnilo a city se zintenzivňují) a bojím se, abych si jí moc nepřivlastňovala, nelpěla na ní a neudělala z ní nesamostatného a přecitlivělého tvorečka. Potřebuju tu lásku i starost nějak rozptýlit, proto přemýšlím o tom druhém děťátku, ale pořád zatím jen přemýšlím. Taky si malou už tolik neužiju, budu jí muset trochu odsunout na úkor potřeb novorozeněte. A ač se mi to nepíše dobře, taky mě napadá - bude ta láska k oběma stejně intenzivní? Asi ano, ale když TO ještě neexistuje, těžko se dá posuzovat.

no tak já měla svojí dcerku v devatenácti, teď jí sou dva roky sourozenec by byl asi fajn, když někde vidim miminko hned bych si ho pořídila, ale asi bych se z toho zbláznila tohle už dá zabrat, takže druhý miminko si spíš nadělim tak ke třicítce :)

No, když je synovi už 7, tak pro něj sourozenec jako kamarád moc velký význam nemá, ten rozdíl je příliš velký. Je to spíš trochu na pováženou - na jedné straně se u něj může rozvinout hezký vztah k dětem, na straně druhé může začít žárlit.

My jsme si pořídili druhé dítě hned jak to šlo, protože nám bylo jasné, že když naše první nebude mít "sparing partnera", přeroste nám brzy přes hlavu. Pak se tak nějak víceméně neplánovaně podařilo ještě třetí... no, byla to fuška, i náš vztah dostal zabrat, ale jsme rádi, že je máme. Každé je jiné. Každé má svou vlastní osobnost. Je to fajn.

Tak to jsi na tom, Karolínko, skoro stejně jako já. Akorát jsem o rok mladší, mám páťáka a je to supersamostatná jednotka, už je fakt velkej, můžeš ho vypustit do terénu bez obav, nevím, jak s ním zamává puberta, ale je naštěstí zatím rozumnej, já jsem měla dobrou práci- to bylo pro mě krutý, i když mám smlouvu na dobu neurčitou, přece jen z toho vypadneš. Ale musím ti ještě napsat, že jsem měla obavy ze svého zdravotního stavu, před 7- mi lety jsem prodělala konizaci a plastiku čípku, takže jsem měla velkou obavu z rizikového těhotenství, ale to se nestalo, pracovala jsem až do MD a teď jsem 14 dní před porodem a cítím se fyzicky skvěle, přibrala jsem 6 kg a žiju aktivně, nemusím si nic odříkat, takže myslím, že těhotenství kolem pětatřiceti je v pohodě, do čtyřicítky bych do toho šla, ale po ní už asi ne.

Všem moc díky za příspěvky.... dá se říct, že skoro ve všech se tak trochu nacházím. O první mimčo jsme se snažili rok a něco než se to povedlo a už jsme z toho byla docela nešťastná. Teď je mi 35 a jak psala Marta náš prvňáček už je samostatná jednotka - dá se s ním absolutně všechno - na kolo, na vodu, na lyže, vydrží sám u babičky, kterou máme bohužel jen jednu a ještě skoro 200 km daleko..... Já žádnou antikoncepci neberu, ale buď požíváme prezervativ nebo to pohlídáme jinak :-) .... Kdyby se náhodou stalo a já byla těhotná, tak vím, že bych se pak nakonec na to mimčo těšila, ale rozhodnout sama a říct - tak teď to nebudeme hlídat a miminko si pořídíme nějak prostě nedokážu - asi bych pak při každým milování byla jako prkno :-) Už si chvílema připadám jak blázen... vím že nemám už dost času, protože nechci vodit případnýho potomka do školy v důchodu... ale naopak bych mu chtěla být oporou a tak trochu mu i stíhat.... tak nevím - třeba to příroda nějak vyřeší za mě....

Mám jednoho syna, už je mu 15 je hodnej ale jiný děcko bych už nechtěla,kdysi jsem chtěla ,ale nešlo to a dnes jsem šťastná, že to tak dopadlo a já mám víc času,financí a nervů na toho jednoho.Je mi 41 a mám tak možnost cestovat,užívat si života.Prostě to tak osud určil a já jsem za to dnes vděčná,když vidím ty ostatní jak je ty děcka často až dojdou do puberty trápí tak není o co stát.Aještě je potřeba je zajistit pro budoucnost protože ty roztomilý miminka vyrostou a budou toho moc potřebovat a čím víc je dětí tím hůř se dají po všech stránkách zajistit.Touha je jedna věc ale i tohle je potřeba si uvědomit.

No jo my to ještě nezkoušeli, protože přítel je po ozáření radiojodem tak ted musíme čekat a už koukám na kočárka a šílim ....docela nám ta nemoc pokazila plány:-(..ale zdraví máme vážně jen jedno..třeba za rok už to půjde protože v listopadu jde opět na ten radiojod tak zase čekat než se obnoví genetika:-(jak já vám závidim!!!

Taky jsem na prahu rozmýšlení jestli mít nebo nemít druhé dítě. Máme 6 ti letou dceru. Můžeme už podnikat všechno je to samostatná jednotka, která se už nemusí tak hlídat. A pak je to tu ale.... co když mě to bude třeba v 45ti letech mrzet, že jsem byla sobec a nechtěla se uvázat na mat. dovolené (je mě 30 let). Pak si ještě řikám, že mam dost čau na rozmyšlenou no jo, ale co když to tak rychle nepůjde. Člověk plánuje a pán bůch mění. Prostě nevim.

Mas moznosti,kdyz nepujde prirozena cesta,jdi na umely,kamosce se tak narodila krasna holcicka.

No, právě na to jsem myslela, spousta lidí děti mít nemůže..přeju ti, aby se ti tvoje touha po dítěti brzy vyplnila, naštěstí dnes je tolik metod , jak jde tomu pomoct. Já sama jsem vymodlené dítě, 6 let to nešlo, ovšem na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let nic nebylo, doktoři už říkali, že jestli do půl roku nic, tak už nic, maminka bylatak sugestibilní,že se jí to podařilo, potom byla těhotná podruhé, bylo to mimoděložní, takže přišla o vaječník, léčila se, ale naději jí nedávali, jenže zázrak se stal a po 3,5 letech se narodila moje ségra / 1976/. Tak vidíš, že naděje na děti je vždycky, určitě se ti to povede.