Týrání v dětství

Meo: rozumím ti, co chceš..."Ale já nežiju odděleně ..."

Tento odstavec v podstatě vystihuje podstatu problému. Stačilo by, aby byly 2 věci v mém životě jinak a neměl bych problém.

Meo: rozumím ti, co chceš...Terezko, určitě neteoretizuji. To, co vyznělo obecně a velmi zjednodušeně je prozatím moje několik desítek let probíhající zkušenost. Každý z nás je jiný a každý potřebuje něco jiného ... i mezistupeň terapeuta může přispět k uvědomění si své síly a ta je základ pro to, že tyran si již netroufne (on útočí jen tam, kde cítí slabost). Tady probíhá ta změna, kterou jsem objevila ve svém životě a kterou tady posílám dál. Tozn. že vztahy s blízkými lidmi, kteří nám ubližovali (a stále ubližují) můžeme zdravě narovnat jen když si uvědomíme svoji sílu a pomocí ní si řídíme i svůj život. Netvrdím, že to musí vidět všichni ... jak jsem psala dříve, mohou zde vznikat i závislosti na psychoterapeutech a člověk má tendenci se chovat podle návodu (zde hledá bezpečí).
Uznávám, že při čtení mého jednoduchého vyjádření se může zdát, že to není možné, ale vlastní osvobození (nezávislost, vyřešení minulosti, odpuštění) přináší změnu i pro ostatní

etc a Tereza, souhlasím, že...Meo: rozumím ti, co chceš říci a v zásadě máš pravdu, ale… hodně teoretizuješ, tvá asi dobře míněná slova mohou vyjít na prázdno, pokud jde o to pomoci člověk se se zátěží takového osudu vyrovnat. Naopak vedou k pocitům viny, že člověk očekává nemožné, totiž změnu někoho jiného nežli sebe. Ty píšeš: „Pro člověka týraného v dětství je spíš důležité uvědomit si, že sám může změnit svůj život k lepšímu,…“ Ano, s tím souhlasím, ale tvrdím, že to je vždy dlouhá cesta plná různých překážek a bez pomoci citlivého a chápavého terapeuta pravděpodobně neprůchodná, neboť takový člověk si zřídka dokáže pomoci sám. Ty dále píšeš „..aniž by očekával, že se bude měnit někdo další.“ Pokus si představit následující: člověk psychoterapii vyhledá a má dokonce to obrovské štěstí, že i najde takového terapeuta, který mu opravdu na této cestě pomáhá a on se pomalu učí svůj život k lepšímu měnit a mění… a jde to ruku v ruce i s očekáváním (a dle mého názoru přirozeným a oprávněným), že mu JEHO život nikdo další už nebude svévolně ničit a zneužívat ho pro své vlastní potřeby. Pochopitelně nemá právo očekávat, že se změní kvůli němu někdo jiný, ale má právo očekávat, že změní své chování k němu, pokud je takové, že narušuje jeho integritu. Možná namítneš, že se vždy dají kontakty zcela přerušit, ale to v praxi nebývá snadno realizovatelné. Vím o čem mluvím. Kdykoliv jsem se já snažila minimalizovat své kontakty s matkou, neboť jsem pochopila, že mi nepřináší nic dobrého, matka se tomu všemožně bránila (převážně citovým vydíráním), zatahovala do toho další osoby z rodiny a sehrávala roli chudinky opuštěné vlastní nevděčnou dcerou, apod. apod. výčet by byl dlouhý a smutný. Matka nebrala žádné ohledy na ostatní lidi (ani mé děti) a jejich city, překrucovala své motivy a v rozporu se svými šlechetnými slovy činila odporné skutky. Bohužel paradoxně byla v silnější pozici než já, která jsem hledala východiska a zároveň brala v úvahu, co by konkrétní kroky znamenaly nejen pro mě, ale i pro ostatní ... Čili na tvou otázku „O čí život?“ Ano o můj. Ale já nežiju odděleně a izolována jen ve svém vlastním duchovním světě (tam jsem svobodu opravdu nalezla), jsem součástí různých společenství (mám namysli hlavně rodinu) a jsem odpovědná i k druhým lidem, beru v úvahu i to, jaké důsledky by měla má rozhodnutí pro ostatní…. Ale jinak - svůj život DNES ráda mám!!

etc a Tereza, souhlasím, že tito lidé se nezmění, neboť by museli sami sobě nejdřív přiznat, že bylo něco špatně. Ale prosím o koho tady jde? O čí život? Je snad základem pro život člověka týraného v dětství to, že se týrající změní? Vždyť žádný člověk se nemůže změnit jen proto, že já chci. To by musel on sám chtít a především si uvědomit, že je to pro něj důležité, což mnohdy z nějakých důvodů neví nebo nechce vědět. Pro člověka týraného v dětství je spíš důležité uvědomit si, že sám může změnit svůj život k lepšímu, aniž by očekával, že se bude měnit někdo další

Mám podobnou zkušenost. ...Ahoj Terezo, opravdu mi Tvůj příspěvek pomohl, protože se mé zkušenosti shodují do puntíku s Tvými, včetně (bolestného) zjištění, že ke změně nedojde. Dík.

Chtěl bych do Vaší diskuze...Mám podobnou zkušenost. Já sama jsem vlastně celoživotně pro matku byla terčem jejího vzteku a odpadkovým košem, do kterého házela všechny své problémy. Přímo mistrovsky vyvolávala ve mně stále pocit viny a nedostatečnosti a útočila na ta nejslabší místa navíc často v dobách, kdy jsem byla v těžké životní krizi. Pro upřesnění - je mi 40 let a matce je přes 70 let a psychoterapeutku navštěvuju po mnoho let. Psychoterapie mi v mnohém pomohla, ale nevedla ke zlepšení natož nějakému dořešení mého vztahu s matkou. Spíš mi pomohla ve smyslu vidět matku takovou jaká je a uvědomit si souvislosti, jak moc mi jejího destrukce poznamenala. Zpočátku psychoterapie jsem také doufala, že dojde ke zklidnění a usmíření v našem vztahu a budeme moci spolu konečně opravdu pravdivě hovořit a vzájemně uzavřít mír, pochopit se a snad i odpustit. Bolestnou cestou jsem došla k názoru, že to možné není. Na zlepšení vzájemného vztahu musí pracovat vždy oba (a psycholožka mi k tomu vedla též). Má matka nikdy nebyla a není ochotná sama sebe a své jednání zpochybnit, prezentuje se jako dokonalá a úctyhodná bytost a této přetvářce obětuje vše, i vlastní děti. I kdyby její chování nebylo systematické (což si nejsem jista) ale instiktivní, nic to nemění na faktu, že bylo a je (navzdory jejímu věku) odsouzení hodné. Mě osobně přineslo úlevu a osvobození od pocitů viny až uvědomění si vlastní bezmocnosti sama na našem vztahu něco změnit. Od té doby ani nemám potřebu usilovat o jakési uzavření našeho vztahu v míru. Toto úsilí bylo velmi vysilující a navíc marné, neboť matka neusiluje o totéž a její útoky na mě stále trvají. Čili já také v období, kdy jsem s matkou v kontaktu minimálně, ji nevnímám pouze negativně, ale při bližších a častějších kontaktech jsem nyní po prodělané psychoterapii často zděšena mírou její lživosti a destrukce. Toť má zkušenost , třeba ti pomůže.

meo: jsi vedle, žádná...Ano

meo: jsi vedle, žádná...a to naprostý, měl jsem z toho příspěvku úplně stejný pocit.

meo: jsi vedle, žádná nedostatečnost apod. ani žádné přenesení do dospělosti z něčeho jiného - to je Tvůj fantas, který mi podsouváš. Ale popuzuje mne to ve spojení s potížema duševníma a na to rady typu musíš chtít.....např . u depresí...musíš chtít, ale ty nechceš apod. lidi často nevěří. Jsou to klišé.

Vera. fráze typu ...ale...kytkaa, i dobrý úmysl není dobrý pro každého, ani volba slov nemusí každému vyhovovat, cítím však, že Vera měla při psaní touhu pomoci a to se cení především. Naučme se pracovat se svými chybami ... popudila Tě fráze typu "musíš chtít"? Byly na Tebe kladeny vysoké nároky v dětství, ať jsi dělala, cos dělala, vždy přišla kritika? Nikdy nebyla oceněna Tvá snaha svou chybu napravit? Přestala ses snažit a obrátila pozornost na kritiku druhých, abys "zaplácla" svoji nedostatečnost? S jakou intenzitou sis to přenesla do dospělého věku? A další otázky, které si můžeš vytvářet a zodpovídat, až se dostaneš k jádru své nespokojenosti - třeba k pocitům marnosti

Vera. fráze typu ...ale musíš chtít jsou dost jednoduché....to že chci neni záruka úspěchu a podsouváš tím druhému, že když se mu úspěch nezadaří, tak nechce.

já byla týraná od matky,...Nino, napiš něco víc, jak žiješ. Máš nějakou radost? Jak by Ti, člověk, mohl pomoct?

taky mi to nějak nejde žít normálně - vztahy, partner, děti....děti nemám a nejsem v situaci o nich uvažovat...a právě jak mi nejde osobní život, rodinný život nenaplněný, tak mám deprese.

Nina: máš to těžké.

Nino, nemas to bez partnera lehke, ale zkus to - po desate treba to dokazes se od alkoholu odpoutat. Nikdy neni pozde.Ale musis chtit. Pak, az to dokazes, muzes o tom napsat knihu. Muzes pomahat treba tem detem, ktere nemaji stastne detstvi. Proste si dat nejaky cil.
Na lidi, co se odvratili, nemysli, najdes nove, kdyz budes jiny clovek.
Nejhorsi je byt doma a nejit mezi lidi, tak se nepohnes z mista.

já byla týraná od matky, psychicky i fyzicky, v podstatě mě mlátila až do doby, kdy jsem jí přerostla a dokázala se bránit. A ještě horší byl psychický teror, vyslechla jsem si ty nejhorší urážky a ponižování a musím říct, že mě to poznamenalo na celý život. Od dvanácti deprese, od šestnácti těžká bulimie, pak prášky, alkohol(9x léčba - neúspěšná), panická porucha, hypochondrie, teď je mi čtyřicet pět, jsem sama, nedokázala jsem navázat vztah, nemám dítě, jsem v invalidním důchodu. Skoro všichni se ode mě odvrátili, protože piju a nedokážu přestat, opovrhují mnou, ale je to silnější než já. Ta bolest, že jsem totálně prošvihla život....

Vsichni lide kazdodenne...Souhlasím s Vámi ... jen si myslím, že záleží na tom, jak moc si bereme věci osobně, kdy už se různé mentální stavy stávají patologickými.

"etc" zde psal o naslouchání. Asi bychom více mohli naslouchat sami sobě, do čeho se nutíme, čím sami sebe trýzníme ... být k sobě víc upřímní. Přiznám se, že je to leckdy těžké, ale následně velmi uzdravující

Já mám některé povahové...K manželce Vám blahopřeji. Podobné je to s přáteli, kamarády - který nelituje, je ten pravý, protože mu na Vás záleží

Váš dotaz je zajímavý ......Já mám některé povahové vlastnosti zděděné po matce, naštěstí jsou geneticky "zředěné" otcovými a hlavně mám navíc jednu vlastnost: jsem ochoten (byť někdy i po nějaké době) naslouchat. Takže od manželky jsem korogován a pracuji na sobě.

a k Vašemu příspěvku dodám, že nejhorší je, když se to dětství ještě "přikrmí" něčím v dospělosti.

Váš dotaz je zajímavý ......Vsichni lide kazdodenne prochazeji ruznymi mentalnimi stavy - a hnev a nepochopeni k beznym lidskym stavum nepochybne patri.