Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

ja jsem uz s tim trapna jak...Ahoj , u mna sa to začalo objavovať asy pred dvoma týždňami tie myšlienky,ktoré nechcem su ze niekomu môžem ublizit napr.mame alebo manželke a pod. Som Kresťan a smanželkou sa snazime žiť podľa Božieho Slova sme obrátení kresťania na tieto myšlienky máme iný nadhlad ako neveriac.Modlil som sa za to a pocitujem ,že to ustupuje nie je to celkom preč ale je to na dobrej ceste čím viac sa modlime tým je to lepši chodime do cirkevného zboru verime v uzdravenie v mene Pána Ježiša Krista v Biblii je napísané: On vzal naše choroby a nemoci a naše neduhy niesol (Matuš 8:17) a inde je napísané:Jeho modrinami a ranami sme UZDRAVENI .Asi vieš že hovorím o Pánovi Ježišovi

TO bych neradil,na Berounsku...Ráda bych jen krátce zareagovala, ať nedojde k omylu. O tom, že existují sekty, ví, Pavle, každý. Já jsem křesťanka a věřím Bohu, o kterém mluví Bible. Moje uzdravení není zdaleka jediným zázrakem, který jsem za poslední dobu zažila. Osobně bych duchovní záležitosti a duševní (psych.) nemoci od sebe zrovna moc neoddělovala. Tím nechci ani v nejmenším tvrdit, že se má zanedbat klasická psych.léčba (jen pozor na léčitelství a různé okultní praktiky, které mnozí v zoufalství zkoušejí a nevědomě si tím odnášejí prokletí nebo jiné problémy). I doktory a lékařství si Bůh samozřejmě používá, takže rozhodně neradím kašlat na léky. Když se zraním, copak si ránu neošetřím? Ošetřím. Ale také mám kromě toho možnost modlit se k Bohu. Copak ten, který stvořil nebesa i Zemi nemá také moc cokoliv změnit a uzdravit? Nerada bych odváděla diskuzi jinam, jen jsem chtěla upřesnit, že nejde o žádné náboženství, sektu apod. Jde o osobní vztah s živým Bohem, který se nám dal nejvíce poznat v Ježíši Kristu a který se dá poznat každému, kdo o to ze srdce prosí...
Přeji vám všem, ať Ho také skutečně poznáte a též vítězství v boji s tímto utrpením.

TO bych neradil,na Berounsku byla kdysi sekta ,kterou ovládal guru ,říkal si parcival,v jednom domě zřídil bydlení,lidé mu sloužili a to i sexuelně,kolikrát jedli jen rohlíky.Když se jich nabažil,sektu rozpustil a řekl jim ať třeba jdou bloudit do lesů a zemřít protože sekta končí.Samozřejmě už byli bez peněz.

Tak jsem,opet po dlouhe dobe zavitala.Jsem velice rada,ze se diskuze "ujala" a ze jsem jejim otevrenim,ktere pro mne tehdy nebylo jednoduche,snad nekomu pomohla.Pokud vas nekoho zajima muj soucasny stav...stale ID kvuli OCD a dalsim problemum,jak uz jsem psala kdysi,pridaly se dalsi "problemy",jako deprese,soc. fobie atd..Ale to uz je o necem jinem.Ted zde nekdo psal o "nalezeni Boha" a vyleceni...Nase nemoc je nemoci duse a mozku.Samozrejme tato cesta pomoci muze,ale ne kazdemu.Vzdy je ale dulezite,ze vubec s nejakou cestou zacneme.Pokud muzu hovorit za sebe,i kdyz u mne je problem chronicky,tak urcite pomohli AD a predevsim KBT terapie...moc vsem drzim palce...

Lenco, prosim take o poslani...odesláno...

Všechny moc...Lenco, prosim take o poslani na mail [email protected]. take se tim moc trapim. Diky

Ahoj Lenka prosim posli to aj mne,velmi sa tym trapim,moj mail [email protected] dakujem

pokuď jsi to zvládla bez...svědectví o uzdravení jsem právě odeslala na mail :o)

Všechny moc...pokuď jsi to zvládla bez prášků a sama tak mi to pošli na [email protected]
děkuji předem kolik ti je let ????

Všechny moc zdravííím,
moc mě mrzí, že jsem nereagovala, ale absolutně jsem se zapomněla dívat na tuto diskuzi. Po instalaci nového PC jsem si nedala ani do záložek, ale hurááá, dnes se mi ozvala na základě této diskuze mailem (v dřívějších reakcích jsem psala adresu)jedna maminka a zrovna jsem jí svědectví sepsala a poslala...
Pokud Vás zajímá, jak mě Bůh z této ubíjející poruchy uzdravil, ráda svědectví přepošlu i Vám. Ale sem by se to nevešlo a myslím, že ne každý má bohužel zájem hledat cestu tímto směrem, nechci obtěžovat, takže milí zájemci, pište mi prosím na mail: [email protected]
A nebojte se, nejsem z žádné sekty, jsem křesťanka :o).
Lenča

tyhle myšlenky napadnou téměřkaždáho ale my se nima moc zaobíráme... dojdi si někam na psychiatrii ať ti napíšou nějaký AD :) na tom není nic špatnýho

Zdravím, čtvrtý den beru...Mám to podobně, myšlenky mi nejvíc přicházejí při nějaké změně. Někdo přijede, někam mám jít (kam obvykle nechodím) apod. Už to mám dlouho, nikomu jsem nikdy nic neudělala a to už mě to drží přes 10 let. Nejdřív strach, že udělám něco sobě, pak dětem, psovi, že něco ukradnu v obchodě, apod.Přeji nám všem at je vše brzy Ok.

ahoj tomasi... vubec se neboj ;) ... takkovyhle myslenky napadaj skoro kazdyho treba kdyz někomu dáš šálu že ho uškrtíš ale my jsme prostě takový, že se leknem a pak si řeknem že sme blázni a že je to hrozný že tě to vůbec napadne a přemejšlíš jestli bys to neudělal a tak dále..... ale klid ;) nutkavým myšlenkám nikdo nepodlehne a už jen to že je ti z tý myšlenky úzko napovídá tomu že seš v pohodě ;) jen v klidu ber AD a ono se to časem srovná ;) neboj se !! buď na sebe tvrdší a vzchop se .. jedine tak ten kruh přetrneš ;)

Zdravím, čtvrtý den beru prášky co mi předepsala doktorka proti panické úzkosti a na lepší spánek. Ráno beru zatím půlku tablety Asentra 50 a večer Trittico 150 zatím 2 třetiny tabletky. Problém je v tom, že mě od té doby co ty prášky beru napadají strašné myšlenky. Třeba že zabiju manželku. Většinou je to nožem. Nikdy bych nic takovýho neudělal, tak proc mám takový myšlenky? Asi ty prášky nebudu dál užívat. Když přijdou ty myšlenky, tak mi tělem projede takovej ten hnusnej pocit jako když se hrozně leknete a pak takový to uvolnění co přijde potom. Co to sakra je? Jestli to je z těch prášků tak už nikdy žádný takový nechci. To ať mám radši panickou úzkost než abych se zbláznil a někomu něco udělal.

ahoj ... tomasi muj pribeh je podobny jako tvuj... ale je hodně důležitý, aby ste se všichni zamysleli! každej má občas den kdy mu neni hej... my hold máme těch dnů o něco víc, ale nejdůležitější je, že tohle téma hledaj lidi který sou zrovna teď na dně... takže si přestaňte tyhle diskuze číst (stejně jako teď přestanu já O:) ) a nebuďte na sbe tak hodný!!! prostě se trochu přemožte a jděte ven i když to bude nepříjemný tak se to časem zlepší... sice se to možná někdy vrátí ale to už k životu patří :)

Takže všichni co si tady tu diskuzi čtou ! tak nezoufejte nejsme blázni -> blázen by si to o sobě nemyslel a ani nikomu nic neuděláme, protože už jenom to, že nám je úzko z myšlenky že někomu ublížíme dokazuje, že je to věc kterou by nikdo z nás prostě nedokázal udělat !
i když tahle nemoc není nic moc tak zas dokážem nad věcma přemejšlet i z druhý strany a dokážem se vžít i do ostatních, protože víme co je strach a jak může bejt člověku špatně. takže si přestaňte číst zpovědi a radši se hejbejte nebo dělejte cokoliv co vás baví !!!!!! ten začarovanej kruh se sám nepřetrhne ;).
tak doufám že všichni co si tohle přečetli se přestanou litovat, trochu se vzchopí, zavřou internet a nebudou si číst žádný zpovědi... to si radši zajděte na psychiatrii, na tom není nic špatnýho ;) !
(pardon za dlouhý komentář O:) )

Ahoj všichni, prošla jsem...Katka, napísala si to úplne výstižne. Ja som na tom teraz tak podobne ako ty. No vyhľadala som pomoc psychoterapeuta. Zatiaľ som absolvovala len pár sedení, uvidíme, čo bude po viacerých sedeniach a kedy začnem pociťovať zmenu k lepšiemu.

Ahoj všem, chtěl bych se s vámi všemi podělit o svůj příběh, třeba tím někomu i pomůžu a abych pravdu řekl, tak se z těch nepříjemných stavů chci i trošku vypsat. Už od puberty jsem byl dost přecitlivělý a někdy i dost úzkostlivý, kolem cca. 15 let jsem už byl hrozný hypochondr a při každé preventivní prohlídce u doktorky jsem se ptal, jestli bych náhodou nemohl mít leukémii, protože jsem si připadal tak hrozně bledý... Další věcí bylo, že jsem třeba v těch 15 letech přemýšlel o tom, že já se nemůžu dožít ani 25 let, že určutě do té doby zemřu na nějakou hroznou nemoc, nebo že nezemřu, ale třeba oslepnu atd... To mě tedy provázelo celým dospíváním a vydrželo mi to až do dospělosti, z velké části to asi bylo způsobeno i působením mojí mámy a babičky, které se o mě neskutečně bály a třeba mi pořád opakovaly, že když si např. neumyju ruce, tak dostanu žloutenku atd, ale zejména to asi je dáno mo,jí osobností. Do 22 let se jednalo zejména o tyto problémy spojené s obavami o své zdraví a přesvědčením, že určitě zemřu na následky nějaké nemoci. Ve 22 letech mě ale potkalo něco, co bylo naprostým šokem a co mě na X měsíců skoro paralyzovalo, byl jsem sice schopen jakž takž normálně fungovat, chodit do práce, ale v sobě jsem řešil jenom jednu věc. Jednalo se o to, že jednou jsme byli s přítelkyní (v tu dobu jsme spolu byli asi rok a já byl do ní neskutečně zamilovaný) na houbách v lese, ona se sklonila pro nový nález a já v tu dobu držel v ruce nůž, když mě napadlo "bodnutí", prostě že bych ji mohl bodnout, že by k tomu mohlo dojít... Tato představa mě absolutně zničila a a permanentně jsem ji v sobě řešil den co den asi půl roku v kuse. Pak už byl tlak tak velký, že jsem s tím přítelkyni s brekem svěřil, že jsem si zrůda, že mě napadla taková šílená věc a nevím, jka se s tím vyrovnat. Ona to vzala neskutečně v pohodě, pobrečela si se mnou a mě se najednou ulevilo. Řekla mi, že je přesvědčená, že já bych nikdy nic takového neudělal a o to asi jde, o to přesvědčování, že je všechno v pohodě, protože já jsem hodně pochybovačnej, hlavně si asi nejsem jistý sám sebou a hrozně se v některých případech podceňuji. Po tomto úletu byl dlouho klid, až do mých 25 let, kdy se mi tak trošku obrátil život vzhůru nohama a beru to jako mezník, od kterého se už definitivně nepovažuju za úplně normálního. Můj strach ze smrti jsem už popsal a ten jednoho dne vyústil do představy, která se mě držela asi 4 roky, než jsem na ni jakž takž přestal myslet. S touto představou souvisí to, že máma mi vždy opakovala, ať nepiju, protože opilci pak usnou, ve spánku začnou zvracet a udusí se. V těch 25 letech jsem se jednou u kámoše doma opil jak zákon káže a přítelkyně mě pak vezla domu, cestou jsem pozvracel celé auto a doma i byt. Pak jsem usnul s lavorem u postele a ráno se probudil se šílenou kocovinou. Vzal jsem si dovolenou a přes den zůstal doma. Večer, kdy už mi bylo lépe, jsme s přítelkyní vyrazili do kina na horor, který byl o chlápkovi který dlouhou dobu nevěděl, že je již mrtvý a z jeho pohledu se pohyboval stále v reálném světě (myslím, že se to jmenovalo Zrcadla), na konci však zjistil, že je již delší dobu mrtvý. Po kině jsme si dali s přítelkyní večeři a při cestě domů mi sdělila, že jsme ze spánku začal zvracet, tak mě musela nadzvednout a dát přede mne lavor. A v tuto chvíli to přišlo, napadlo mě, že jsem uzrčitě musel zemřít, protože mě přece nemohla unést, aby mi pomohla se nadzvednout, ani si nic z toho nepamatuji, nikdy jsem žádné okno neměl, to prostě nemůže být pravda, určitě jsem se zadusil zvratky, jak mě vždycky varovala máma a tady to je jenom nějaký svét po světě, kde všechno vypadá stejně, ale skutečné to není.... Teď jsem si ještě představil plačící přítelkyni, jak na mě kouká v té posteli, kde ležím mrtvý a toto ve mě způsobilo tak silnou úzkost, kterou už nechci nikdy zažít, která mi tuto myšlenku vtiskla do hlavy na hodně dlouhou dobu. Po 14 dnech absolutní bezmoci a užírání se, jsem zaše k psychiatrovi s tím, že mám množná schizofrenii, ten mi dal myslim Citalon a po asi 3 týdench to začalo být lepší, ale definitivně jsem se zaobírání touto myšlenkou zbavil asi až před rokem po cca 4 letech. Antidepresiva jsem střídavě vynechával, když jsem se cítil už v pohodě, což způsobilo, že se mi nepříjemné stavy zase po nějaké době vrátili. Poslední skoro rok jsem již prášky nejedl a myslel si, že jsem nadobro v pohodě, ale asi před dvěma měsíci mě při pohledu na nůž začali napadat hnusný myšlenky, které nejdřív směřovaly k tomu, že bych mohl pobodat sám sebe, pak jsem cítil takové napětí, že bych mohl bodnout přítelkyni nebo někoho jiného (Asi 2 měsíce před touto představou mě napadlo, že by se k nám v noci mohl někdo vloupat a pobodat jak mě tak i přítelkyni, což jsem si ještě ke všemu představil a vyvolalo to ve mě zase hrozný stav a nakonec se to ještě obrátí v to, že bych to mohl udělat já). Tyto hrozný představy se kombinovaly s dalšími hnusy, třeba jsem se koukal na film, kde někdo srazil dítě a mě napadlo, jestli se mi to náhodou nelíbilo, pak jsem 3 týdny nemyslel skoro na nic jiného než na to, že jsem zrůda a bylo mi z toho špatně. Obeceně mám problém třeba s chováním malých dětí, protože se bojím, abych jim něco neudělal. Je to fakt hnus. Dneska jsem byl zase u mámy v práci a ji hrozně zabolelo břicho, nejdříve jsem se lekl, jestli ji něco není a pak mě napadlo, jestli náhodou nechci, aby máma umřela, což mě zase hodilo dost dolů a je mi z té myšlenky zle. Poslední měsíc beru zase léky, dostal jsem tentokrát Asentru 50, je to asi lepší, ale zase to asi bude běh na dlouhou trať, než se mi uleví a začnu si sám sebe víc vážit, protože takhle se pořád jenom podezřívám z toho, že jsem zrůda a musí být ve mě něco zkaženýho, když mě napadají takové věci. Omlouvám se za tu délku příspěvku, ale snažil jsem se učit na zkoušku a zase mi v hlavě začaly vrtat ty moje myšlenky a pochybnosti o sobě, tak jsem se rozhodl sem přispět. Když jsem to tady objevil, tak mi některé příspěvky hrozně pomohly, když jsem zjistil, že nejsem sám, ale i tak mě to bohužel neodradí od pochybování o tom, že je něco špatně a že to co se mi honí hlavou třeba opravdu chci uskutečnit, nebo si to přeju. Už vím, že se toho člověk asi definitivně nezbaví, problém asi nejsou jednotlivé myšlenky, ale osobnost člověka, snad bude lépe....

Ahoj,taky jsem takovéto pocity prožíval,občas to teda vyskočí,ale bývalo to peklo,věděl jsem,že to je něco nenormálního a tak jednoho dne,aniž jsem se manželce svěřoval,ujížděl jsem místo do práce na psychiatrii,už jsem cítil,že to nemám pod kontrolou,třásl jsem se vedle manželky,u dětských pokojů v noci,ale i ten nůž jsem neustále z kredence schovával do šuplíku,ale to mám dodnes,ale nechal jsem to zajít daleko,vznikla z toho bipolární porucha,úzkosti,dost bývám v léčebně,no je to boj na celý zbytek života,rád bych si o tom taky něco přečetl,ale mám velké problémy se soustředěním a pamětí.Říkají mi,že to patří k mé nemoci,ale já bych to spíš přikládal k užívání léků.Tak se mějte,Luboš

Díky Markéto za odpověď....No ta knížka od Praška je fakt super návod, jak z toho.Jinak to kontrolování trochu ještě mám, ale neblbnu už jako dříve. No můj muž zase nekontroluje nic, má vše na háku a každou chvíli něco zapomene apod. Např. mražák týden otevřený, jeli jsme pryč a já nekontrolovala. Odjíždí vedle auta nechá ležet tašku a odjede autem pryč...Když někde sedíme se známými tak vypravuje zapáleně,jak jsem ujetá, že dost kontroluju.A já zase líčím,jak on je nezodpovědný a nechá v noci dům odemknutý s klíčema venku v zámku.Když byly děti malé, tak jsem měla kontrolu dechu díky které jsem nekontrolovala vůbec, jestli jsou živé. Díky ocd vím,co je normální a co ne.Znám rozhraní velice dobře a přesto, že jsem vyléčená,můžou se myšlenky kdykoliv vrátit, ale já už vím, jak je zpracovat.Mudr.Matička (velká škoda,že odešel do německa)mi řekl,že pokud o tom vím, tolik co já vím,nemůžu už do toho nikdy spadnout.S touto vizí žiju.Pravdou je, že mě občas nějaká myšlenka napadne,ale to zpracování je super a se smíchem.Jenže to vše je díky KBT metodě.
Jinak sem do diskuze psala před nedávnem ještě jiná markéta, psala se s malým m. Je to jiná pisatelka.
ahoj Markéta

Strašně moc děkuji za tuto diskuzi. Jsem ráda, že nejsem jediný člověk na světě, který tímto trpý, jak jsem si to donedávna myslela. Opravdu mi moc pomáhá, když vím, že v tom nejsem sama. Je ale strašné, jak může tato nemoc ničit život:-(