Život je plný bolesti...

Ahoj Sorrow, vítám Kamélii. Sorrow, píšeš, že nějaká tvoje kamarádka se odmilovává pomocí homeopatik. Ne, nic o tom nevím, ale chtěla bych to také zkusit. Nenapíšeš něco bližšího ?Kamélie, vidím, že se s tebou taky život nemazlil, ale oceňuji tvůj optimistický náhled na svět. Já také řeším věci až, když přijdou. Nač je řešit preventivně dopředu, to je přece blbost,né ?

Ale o tom jsem Sorrow přeci nepsala.Kdo tedy?přeci člověk sám.Zda-li mi to přijde fér-to určitě ne,ale to je život.nebudu zde psát co mi život postavil do cesty,také smrt milované osoby,týrání,lež,nevěru..atd.A život miluji čím dál tím víc.Počítám se vším,ale nepřipouštím si věci,které by se mohli/nebi nemuseli stát.Řeším věci,až když přijdou.Pouze mé přání a víra je taková,aby tomu tak nebylo.A také vše proto i sama,co je v mé moci a silách,dělám.Je to očlověku samém,jak se vypořádá s věcmi kolem sebe.

Hm, Kamélie, to není pravda. Možná za to nemůže život, ale kdo tedy? Kdo nám posílá nemoci, starosti. A není to přeci vždycky zaviněné - pomineme-li karmu. Nebo Ti přijde fér, že člověk, který žije jako asketa dostane rakovinu? Anebo děti - vážně si myslíš, že můžou za to, že je týrají rodiče? Jasně, můžeme se tvářit, že bolest neexistuje a nasadit american smile, ale to je trochu pokrytecké.

Život je plný bolesti jen tehdy,když mu to SAMI dovolíme.Neviňme život.

Ahoj lidi, já si dnes zase říkám, že vlastně štěstí mám. Mé kamarádce umírá manžel na rakovinu - zrovna ho nechala převézt na chalupu, aby tam v klidu dožil. Tak na co si vlastně stěžuju? Že jsem dostala naloženo víc než ostatní? Možná ano, možná jsem neměla dětství, na které bych s láskou vzpomínala, možná mám pech ve vztazích, ale možná, že je to vlastně dar. Tyhle zkoušky vždycky přinesou poznání, i když bolí. To, že si je neumím správně vyložit a odpoutat se od minulosti je jen můj problém. Proto mi osud, nebo kdo, pořád předkládá ty samé modely, abych se už KONEČNĚ poučila. Iveto, mám kamarádku, která se "odmilovává" pomocí homeopatie. Vypadá to, že jí to dost pomáhá. Možná, že by to stálo za zkoušku, protože já už fakt nemám sílu na další psychoanalýzu a další prášky. Nemáš s něčím podobným zkušenost?

Ahoj lidi, já si dnes zase říkám, že vlastně štěstí mám. Mé kamarádce umírá manžel na rakovinu - zrovna ho nechala převézt na chalupu, aby tam v klidu dožil. Tak na co si vlastně stěžuju? Že jsem dostala naloženo víc než ostatní? Možná ano, možná jsem neměla dětství, na které bych s láskou vzpomínala, možná mám pech ve vztazích, ale možná, že je to vlastně dar. Tyhle zkoušky vždycky přinesou poznání, i když bolí. To, že si je neumím správně vyložit a odpoutat se od minulosti je jen můj problém. Proto mi osud, nebo kdo, pořád předkládá ty samé modely, abych se už KONEČNĚ poučila. Iveto, mám kamarádku, která se "odmilovává" pomocí homeopatie. Vypadá to, že jí to dost pomáhá. Možná, že by to stálo za zkoušku, protože já už fakt nemám sílu na další psychoanalýzu a další prášky. Nemáš s něčím podobným zkušenost?

Já bych řekl tohle. V mém životě je štěstí tak nějak nerovnoměrně rozděleno. Úspěch ve studiu, ve vědecké práci můžu klidně mít. Bohužel na druhé straně mám strašný pech v lásce a seznamování. Navíc se mi zdá, že musím za holkaře trpět. Bohužel to přijímám tak, že je to spravedlivé. Mohlo by být to štěstí rozděleno spravedlivěji.

Tak to máš přesně jako já. Já zase všude viděla jeho auto. I se mi zdálo, že jede za mnou. Taky to byly halucinace. Ale po té dlouhé době už začínám pociťovat, že už bych ho zpátky nechtěla. Taky vím, že by nám to nejen neklapalo, ale zdravotně by mě to odrovnalo.

To se máš, já mám vždycky období, že si říkám, uf, je to za mnou, jenže pak stačí nějaká připomínka mého ex a je to zpátky. Ze začátku jsem mívala dokonce halucinace, že ho vidím, mluvila jsem s ním... Teď už se mi o něm "jen" zdá a když vidím na ulici někoho podobného, nedokážu se odtrhnout. Je to zvláštní schizofrenie, protože vím, že by nám to dlouho neklapalo a ten vztah by mě odrovnal, přesto ho považuji za lásku svého života a vlastně ani nechci, aby to ve mně umřelo...

Ahoj Sorrow, Píšeš, že se odmilováváš už 2 roky. U mě to trvá už víc, než 3. Začínám pociťovat, že já se asi začínám odmilovávat a je mi z toho strašně dobře. Myslela jsemsi, že do už dosmrti nezvládnu.

Ivet, to je blbý, že Tě nepodrželi kamarádi. Já jim ani nemusela říkat a oni přišli. Plakali se mnou, starali se o mě a kontrolovali, jestli žiju. Prostě delali to, co přátelé dělat mají a co mi bohužel neposkytla rodina...

Ahoj, zdravím všechny po víkendu. Lálinko, jak dlouho to je, co se s ní rozešel? Já mám podobný problém a travá to už skoro dva roky. Pomoct se podle mě nedá. Člověk si tu bolest musí odžít. Ono to časem trochu vybledne. Já také říkám, že už nikdy nikoho, ale přesto mám přítele, se kterým to sice není velká láska - z mé strany, ale dobře nám spolu je. Ano, 759, částečně pravdu máš, ale je to jen o těch chvílích. Když jdu s přáteli, sportuji a tak, na problémy na chvíli zapomenu. Jenže nejdůležitější podle mě je, aby byl člověk v pohodě i sám se sebou. A to se mi zatím moc nedaří. Trénuji si myšlenky a snažím se ty negativní zasunout, ale někdy to opravdu nejde. Holt, jak říká Ivet, je to narušená chemie v mozku a ta se nedá zvládnout bez jiné chemie.

Věřte že to jde zvládnout bez psychologů a dokonce ještě líp jak s nimi...... život je opravdu zlý, někdy je nejlepší na všechno zapomenout a jít se bavit s přáteli na nic nemyslet, v tu chvíli nic neřešit aspoň na chvíli si užijete a spadne z vás ta tíha....

ahojky mám problém...mám kamaráda který je stále zamilovaný do své bývalé přítelkyně a tvrdí že v životě už nikoho nebude milovat jako jí...chtěla bych ho z toho dostat ale vůbec nevim jak

Sorrow, nesouhlasím s tím, jak píšeš : Mnohdy stačí jen naznačit přátelům: "Už nemůžu, pomozte mi". V mém případě mi přátelé spíš ublížili. Furt mě někam tahali, bylo mi zle, ale oni to nemohli pochopit. Nikdo z mého okolí to nepochopil. Měla jsem třeba týden neumyté nádobí a přítel, místo, aby ho umyl, když viděl, jak je mi zle, řekl : to to tam necháš shnít, nebo co?Radano, nebo Radmilo, podle tvých příspěvků vidím, že začínáš blbnout, ale nic ve zlém. Osobně si myslím, že bez AD to nezvládneš. Deprese je porucha mozku. Nefungují tam správně nějaké přenašeče nějakých transmiterů, nebo jak se to píše. A to tam pak chybí serotonin, dopamin a noradrenalin. A ten se musí právě dodat těmi antidepresivy. Proto ten názor na toho psychologa. Ten ti je tam nedodá. Jen pokecáte, ale to v těžké depce nepomůže. A na dceru se nezlob, nikdo, kdo to neprožil, tě nepochopí. A pubertální dcera už teprve ne. Ale uvidíte holky, zas bude líp.

Radano, ahoj, ale trochu to nechápu, asi jsem natvrdlá. Píšeš, že jsi upadla do obrovitánské deprese. To přece s psychologem bez antidepkáčů zvládnout nejde ? Nechci, abys skončila nějak blbě. Ale holt to máme asi každý trochu jinak.Sorrow, přesně tak, taky si teď držím city od těla, moc bych chtěla, aby se vrátil. Ale na druhé straně vím, že bych mu už nevěřila a kdyby se vrátil, mě by to zahubilo. Tak asi radši už zůstanu sama, alespoň jsem v pohodě, ale samota někdy bolí. Ale určitě mnohem míň, než depka.

No, Radano, tak vítej na palubě :-) Že my si toho, my ženské umíme naložit. Přitom mnohdy stačí jen naznačit přátelům: "Už nemůžu, pomozte mi". Jenže my jsme hrdinky až na půdu a pak to takhle dopadne. A okolí nevěří - vždyť jsme přece byly pořád v pohodě...

No, Radano, tak vítej na palubě :-) Že my si toho, my ženské umíme naložit. Přitom mnohdy stačí jen naznačit přátelům: "Už nemůžu, pomozte mi". Jenže my jsme hrdinky až na půdu a pak to takhle dopadne. A okolí nevěří - vždyť jsme přece byly pořád v pohodě...

Ahojky....něčím podobným jako Vy právě procházím , dlouho dobu jsem všechno zvládala (myslela jsem si to), aspoň to tak pro moje okolí vypadalo, byla jsem pro mé kamarádky hrdina, co všechno zvládne... spadne na "hubu" a zase se zvedne a otřepe, všechno vyřeší a jede se dál. No jo jenomže ono se to všechno kumulovalo a najednou z malých depresí, jsem se propadla do jedné obrovské...obrovitánské depky a stačil k tomu zase jeden normální životní průser ze kterého jsem se již nezvedla. Nechodím k psychiatrovi, protože tam se vše léčí pouze AD (mě byl kdysi diagnostikován silný psychický sklon k zavislosti vůči lékům a proto se jich bojím mám zkušenost se závislostí na Stillnoxu) , takže nastoupil psycholog, nevím k čemu to bude. V současné chvíli jsem skoro bez práce a protože nejsem psychicky v porádku tak samozřejmně ani pohovory nejsou co by měly být, včera jsem vyhodila z bytu mou dceru a poslala ji bydlet k babičce, já vím, že ona za můj stav nemůže, ale nějak jsem nezvládla pubertální chování mé dcery ( 16 let) já vím je to hrozné, matka vyhodí svoji dceru, ale fakt jsem to neustála, nějak jsem to všechno zkazila. Mám dceru za svobodna a snažila jsem se ji dát, co jsem mohla ..aby netrpěla, že žijeme sami, no a najednou, když nastal problém, z mé princezny je rozmazlený egostický sobec. Nějak je toho na mě dneska strašně moc . A jinak vím, že pomahá dělat si radost, dříve to u mě bylo koupit si knížku, dneska si ji koupím, ale už to není žádná radost, když mám jít někam je to jenom z povinnosti, že jsem to slíbila, nejradši bych nebyla, dokonce přesně vím jak bych to udělala, aby to vyšlo, ale mám tady pořád nějakou zodpovědnost...závidím nezodpovědným lidem, to už bych měla klid..

Přesně jak to popisuješ. Ležela jsem po tmě, jen se třásla a brečela. Bolelo mě srdce, nemohla jsem dýchat. Tak jak se říká v telenovelách - myslela jsem, že mi ta bolest utrhne srdce. Je to pravda. Láska bolí. Také jsem nakonec za tu zvládnutou zkušenost ráda a také se bojím, aby se to nestalo znovu. Proto si držím city od těla, i když žiju s přítelem. Nedovoluji si zamilovat se. Vůči němu je to nespravedlivé, ale zase, řekla jsem mu všechno na rovinu a on zůstal...