Život je plný bolesti...

Ahojky....něčím podobným jako Vy právě procházím , dlouho dobu jsem všechno zvládala (myslela jsem si to), aspoň to tak pro moje okolí vypadalo, byla jsem pro mé kamarádky hrdina, co všechno zvládne... spadne na "hubu" a zase se zvedne a otřepe, všechno vyřeší a jede se dál. No jo jenomže ono se to všechno kumulovalo a najednou z malých depresí, jsem se propadla do jedné obrovské...obrovitánské depky a stačil k tomu zase jeden normální životní průser ze kterého jsem se již nezvedla. Nechodím k psychiatrovi, protože tam se vše léčí pouze AD (mě byl kdysi diagnostikován silný psychický sklon k zavislosti vůči lékům ) , takže nastoupil psycholog, nevím k čemu to bude. V současné chvíli jsem skoro bez práce a protože nejsem psychicky v porádku tak samozřejmně ani pohovory nejsou co by měly být,

Sorrow, já se taky chtěla nechat hospitalizovat dobrovolně. Ale pak mi jedna paní, která tam byla o tom vyprávěla. Že je tam koule na dveřích, že bych nemohla jít na záchod bez doprovodu, kouřit už vůbec ne. Prostě cvokárna a to nemluvím o tom, jak by na mě působili ti pacoši.Tak to jsem v tu ránu zavrhla a chtěla se vyléčit doma. A podařilo se mi to. Ale nikdy nevím, kdy to udeří znovu a moc se toho bojím, už bych to nechtěla nikdy zažít. Okolí to totiž nechápe. Přece jenom angína, nebo zlomená noha je vidět, ale tohle ne.Sorrow, jak si představuješ totální kolaps ? Já pak jen doma ležela na zemi, závěsy zatažený, aby byla tma a jen jsem se třásla po celém těle, na hrudi tíhu kamionu a srdce v kleštích. Telefony zvonily, ale já je nevnímala. Sousedi mysleli, že jsem se oddělala. A dnes si i trochu myslím, že když mě to tenkrát nezabilo, určitě mě to posílilo.

To máš pravdu. Někdy se bojím, abych se úplně nezbláznila. Taky to znáš, když už opravdu nemůžeš a máš pocit, že jsi jen krůček od totálního kolapsu? Já se dokonce chtěla nechat hospitalizovat, abych se nemusela o nic starat a mohla se v KLIDU zhroutit. Jenže pak mi došlo, že to by byla porážka a rezignace a ony se ty síly nakonec zase našly :-)

Sorrow, to máš teda pravdu. Ale zase hubená a nepoužitelná, to je taky špatná kombinace. To je podle mě lepší být silnější, ale za to v pohodě ? Nejlepší by bylo tak něco mezi tím.

Jojo, snažím se, ale musím na to myslet. Prostě se přemoct a i když nemám chuť, tak si něco dát. Musím říct, že deprese je jedna z nejlépe účinkujících diet, aspoň u mě :-) To je vtip, žádné doporučení :-)

Sorrow, díky za odpověď. Jmenuješ se jako moje snacha. A už jsi začala něco trochu jíst ?

Nene, jmenuju se Michaela.

Sorrow, nejmenuješ se náhodou Anna ?

Ahoj, všichni. Kamilosi, máš svým způsobem pravdu. Ono to chvíli zabírá, nové podněty, noví lidé, sportovat, nezavírat se doma. To jsem všechno dělala a dělám. Nejsem člověk, co sedí a lituje se (tedy většinou :-)) Ale problém je v tom, že se takhle zabavuješ, až najednou zjistíš, že už nemůžeš. Ona se ta mrcha depresí projevuje i fyzicky. Bolí Tě svaly, jako při chřipce, nemůžeš vstát z postele... Je toho víc. Pak už zbývá jen ten psychiatr. Já jsem třeba týden nevylezla z postele. Ačkoliv jsem extrémně čistotná, tak mi to najednou bylo jedno. Jo, na záchod jsem si došla, ale ploužila jsem se jako důchodce :-) Prostě jsem nejedla, nepřevlékala se, nemyla a bylo mi to jedno. No a pak mě jedna dobrá duše naložila do auta a odvezla do ambulance psychiatra. Taky jsem tam nechtěla, jasně, přece nejsem BLÁZEN. Ale ono to pomohlo. I když ne úplně, ale aspoň jsem začala trochu fungovat. Nezhuntovala jsem si fyzické já dokonale a po nějakém čase jsem mohla začít pracovat i na tom psychickém. Ale věřím tomu, že kdybych u sebe neměla přátele, podřízla bych si žíly. Bez přehánění.

Kamilosi, sem, do této diskuze prostě nepatříš, nevíš o čem se zde bavíme. To je jako, když někomu se zlomenou nohou řekneš : zahoď berle, vstaň a jdi do kina.

Holt sem nepatříš a nevíš co je deprese.PP je o něčem jiném a kdyby to bylo jak píšeš tak by doktoři nemuseli léčit.Stačilo by si koupit třeba knížku že?Proč si třeba neudělali radost a nešli do kina ti slavní nechci jmenovat co se radši zastřelili?Asi jim nikdo neporadil aby si udělali radost.Jak jednoduché.

Je je to sou mi veci. Takove myslenky no fuj. Lidi byvte se doprejte si nove veci treba si neco kupte pro radost dete se bavit pracovat zabavit se a ne skucet. Ja si prosel docela silnou PP. Tak vim asi o vo co gou. A jit k psychousovi to jsem ani radeji nesel. Brr nejsem cvok.

Ahoj všem.Sorrow o svých problémech musíš mluvit nejlépe s psychologem.Jak psal Pavel je to duchovní problém ale ten sama nevyřešíš.Není na to energie.Najdi si psychologa kterýmu se svěříš a třeba ti to pomůže.Já neměla špatný dětství v žádném směru a proč najednou deprese unava a pod?Pavle podle mě to tak uplně není jak píšeš.Je to tělo, někdo dostane rakovinu,někdo cukrovku a tohle je nemoc mozku.Takže se musí léčit jako každá jiná nemoc.A s myšlenkama tady pomůže psycholog.Jo život stojí za houby ale někdy za to stojí.Kdyby takhle uvažoval každej co je v hajzlu tak za chvíli tady nebude nikdo.Holt musíme se prát ,vím že to je těžký ,taky mám takový myšlenky ale když to vemu z druhý strany tak ten život je sakra krátkej a proto zato stojí.Co mají dělat chudáci lidi kteří jsou nevyléčitelně namocní a nemaj šanci?My ji máme tak si ji i přes ty překážky važme.Ahoj a bude líp musíme věřit.

Sorrow, už jen to, že to víš, proč máš problémy, je takovej maličkej krok dopředu...

Sorrow - citim to rovnako, zial vychadza mi to tak, ze pocas zivota je fakt viac starosti a nestastia ako stastia a zdaru, tak z 80% celý zivot stale clovek bojuje, ci uz ako pises choroby, boj za pracu, boj o financie, boj aby vsetko clovek zvladol vychova deti, vzdelanie, vsade miname kopec a kopec energie, radost a spokojnost vsak prichadza len obcas a ked aj pride netrva dlho...momentalne cca uz skoro rok sa citim tak, ze zijem, lebo musim, nic ma netesi, mam le starosti a unavu zasmejem sa tak raz za mesiac a vsetko je to preto, lebo si nedokazem urobit zivot takým aký by som chcela zit, som na materskej nemam pristup k financiam iba k smiesnej sume 4tisic, nemozme si dovolit vlastny byt, muiz zaraba malo, nemame ziadne sukromie, vecne je nam v patach svokr au ktorej byvame, odkedy sa rozculujem a som vkuse napata mam aj zdravotne problemy, stala sa zo mna chodiaca unavena zena, vsetko robim nasilu a ked pride noc a tesim sa aspon na spanok, dieta s ami niekolkokrat zobudi, rano som strhana, unavena a caka ma zas jeden rovnaky den bez ziadnej zmeny k lepsiemu..tolko veci by som chcela robit a neda sa..nie su prostriedky...nie je energia..zivot je plný obmedzeni..

Jsem zneužívané dítě a tzv. kukaččí mládě. Prostě, hlavně máma o mě asi moc nestála a já se jí snažila zavděčit - takže jsem jediná z rodiny s VŠ, neměla jsem nikdy problémy s chováním, od mala jsem doma uklízela, prala..... No, jenže to moc nepomáhalo. Vždycky jsem něco udělala špatně, byla jsem podle ní namyšlená vysokoškolačka a tak. Do toho táta... Prostě nic moc na co by chtěl člověk vzpomínat. Pochopitelně, že jsem pak měla problémy ve vztazích, hlavně jsem chlapům nedokázala věřit. No a když jsem si před skoro dvěma lety prošla opravdu těžkým rozchodem, složila jsem se. Pár dní jsem o sobě nevěděla, byla jsem pod sedativy a když jsem byla vzhůru, jen jsem plakala a chtěla nebýt. Taky jsem zhubla, živila jsem se de facto jen kafem a cigárama. Prostě paráda. Od té doby jsem se docela zvedla, už nejsem taková troska, ale deprese se mě nepustila. Spíš se začala víc projevovat tím, jak řeším s lékaři svá dřívější traumata. Ze smrti strach nemám, beru jí jako ukončení trápení a klid. Strach mám z případné reinkarnace, z bolesti a z toho, že budu všem na obtíž a nikdo mě nebude mít rád.Čtu ráda, dřív to bylo lepší, ale i teď se do knížek položím, jen mi připadá, že z toho nemám ten požitek jako dřív.

Dítě je vedené a vychovávané především rodiči.Nese si ve svém podvědomí vše co získalo dříve a i už v prenatálním období.Někdy může být postaveno na řešení zátěže svých rodičů, předků.

Pavle, možná na tom něcobude. Ale já tu odpověď nemůžu najít. Dětství bezproblémové, pak život taky v pohodě. A najednou prásk. Prostě to nevím. A ani kineziolog na to nepřišel. Tak holt beru ty léky a hlavně, že už jsem to překonala a je mi dobře. Věřím, že Ty i Sorrow to překonáte taky. Držte se.

ahoj, Pavle, a co třeba nemocné dítě? jak ono si má tyhle věci uvědomovat?Sorrow, co se stalo, že nemůžeš odpustit? Možná by to bylo nejlepší řešení, protože ten kdo ti ublížil, se nezmění, a trápíš se ty. Jak jsi psala na začátku, máš strach ze stárnutí, nemohoucnosti, tak ze smrti ne? Já jsem dříve měla také takové pocity, proč vlastně žiju, když stejně umřu, jednou jsem o tom napsala esej ve škole... Zdrcující kritika na sebe nenechala čekat.. to mě trochu probralo, protože jsem se naštvala a i to mě trochu pozvedlo z letargie.. Čteš ráda knihy?

Vím co píšu.Také se dostávám z velmi těžké nemoci.Neříkám hned zahodit léky a myslet si to samo přejde.To skutečně neodezní samo.Klaďte si otázky:proč jsem onemocněl,co mně chce nemoc naznačit,v čem mně brání,k čemu mně nutí a takto.Najdete postupně čím vznikla a kde má kořeny.To skutečně může být až v dětství.Pokud si je uvědomíte začnete se uzdravovat.