Existuje Bůh?

Praděda když přišel ve dvaceti z války šedivej, tak prohlásil, že bůh neni a už nikdy do kostela nevkročil.Marek by potřeboval zažít válku nebo velkou nehodu, aby se mu rozvítilo.

O těla dětí??? Snad životy!

Jdi někam, vzal jim život a to je srovnatelné s vraždou. Vrazi zabíjí jen pro těla?
A řečičky o věčném životě si strč taky někam.

Bůh je dobrý, jenom dobrý,...Ty sám jsi důkazem toho, že Bůh je dobrý, jenom dobrý,  a vždycky dobrý. 

Bůh je dobrý, jenom dobrý,  a vždycky dobrý. 
(A proto neměj o těla dětí žádný strach.)

Říkáš o spravedlivém Soudci,  že je krutý a sadistický vrah i přesto,  že Soudce ti nabídl,  že tvůj trest vezme na sebe.

Chová se takhle krutý a sadistický vrah?

Nechová.

No tak vidíš. 

Ten, kdo tohle nabízí, není krutý a sadistický vrah.

Ten, kdo tohle nabízí, je dobrý,  jenom dobrý,  a vždycky dobrý. 

Proto tvůj (předstíraný) strach o těla dětí, je zcela zbytečný. 

Bůh je dobrý, jenom dobrý, a vždycky dobrý.

což dokonale prokázal krutým vražděním nevinných dětí v Sodomě, Gomoře, v potopě.

To žádnou sofistikou neokecáš.

Opakování matka moudrosti- biblický bůh je ješitný mstivý sadistický vrah.

FUCK OFF JHVH !!!

.

.

.

.

.

.

Bůh je dobrý, jenom dobrý,  a vždycky dobrý. 

(A proto neměj o děti žádný strach.)

Přesvědčovat tě o tom by ale byla hloupost. Bylo by to to samé,  jako přesvědčovat všechny odsouzence na smrt, že soudce je dobrý člověk. 

Odsouzenci říkají o svém Soudci,  že Soudce je krutý a sadistický vrah i přesto,  že Soudce jim nabídl,  že trest vezme na sebe.

Ten, kdo tohle nabízí, není krutý a sadistický vrah.

Je to důkazem toho, že Bůh je dobrý,  jenom dobrý,  a vždycky dobrý. 

což dokonale prokázal vražděním nevinných dětí v Sodomě, Gomoře, v potopě.

Opakování matka moudrosti- biblický bůh je ješitný mstivý sadistický vrah.

FUCK OFF JHVH !!!

Andy píše: bohužel nevěřim že Bůh existuje jelikož když se podívám kolem sebe je tady samé zlo!"

Bůh nezasahuje do života lidem, kteří nemají zájem. Bůh zasahuje do života jenom lidem, věřícím jeho Slovu více,  než svému slovu a pocitu.
Opakování matka moudrosti- Bůh zasahuje do života jenom lidem, věřícím jeho Slovu více,  než svému slovu a pocitu.

Někdo píše: "bůh je krutý a sadistický vrah"
Ano, a Bůh je dobrý,  jenom dobrý, a vždycky dobrý.

Dečko píše: 
"Predstava, ze se jakakoli evolucni teorie opira vyhradne o mutace, je proste smesna."

Přečti si, co na to říkáProf. RNDr. Jiřina Relichová CSc., která vyučuje genetiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.(Profesor je vědecký titul a nejvyšší vědeckopedagogická hodnost.)

 Dečko píše: "Nevim, co Relichova presne minila vyrokem, ze mutace jsou jedinym zdrojem geneticke informace." 

Výrokem, že mutace jsou jediným zdrojem nové genetické informace, mínila to, že mutace jsou jediným zdrojem nové genetické informace.

Ostatní mechanizmy není možné míchat do evoluční teorie,  protože například kombinací genů z genofondu nějakého druhu (například kapra), není možné udělat (ani za bilion let) veverku (nebo jiné zvíře), protože k tomu jsou potřeba geny, které v genofondu kapra nejsou.

Déčko píše:"kazda nova kombinace (jiz drive se vyskytujicich alel), rozsiruje genofond populace"

Dečko,  rozšířit genofond nemůže nová kombinace alel.
Rozšířit genofond může jenom nová alela, která v genofondu nebyla.

Kapišto? 

Například mutace genu pro hemoglobin (která je příčinou srpovité anémie) "obohatila" lidský genofond o nový gen (o novou genetickou informaci v genofondu).

Prof.genetiky RNDr. Jiřina Relichová CSc.  říká: "Mutace jsou jediným zdrojem nové genetické informace."

..."Můj názor je takový, že k tomu abychom se zbavili náboženství s jeho nepravdivými předpoklady a nepodloženými závěry, je nutné umět vyprávět příběh lidského života minimálně na stejné úrovni, jako to dokáží různé náboženské systémy. Všechno ostatní jsou potom z hlediska našeho úspěchu spíše podružnosti"...

Našel jsem tu:
http://diskuse.doktorka.cz/existuje-buh/archiv/4790/
6.7.2011 17:45 - Foxy

Terminální stavy vědomí:

Vymezení pojmů:

a) Objektivní realita: Skutečnosti, existující nezávisle na mé vlastní existenci a na mé schopnosti vnímat je.

b) Subjektivní obraz reality: Transformovaný obraz objektivní reality v mém vědomí.

c) Mysl: Prostor transformace informací o objektivní realitě, kdy tyto informace jsou získávány prostřednictvím mých smyslů, ukládány a porovnávány s informacemi již uloženými v mé paměti.

d) Vědomí: Prostor subjektivního obrazu reality

- - -

1) Objektivní skutečnost a její subjektivní obraz:
Vše, co je kolem mě, tedy objektivní, nezávisle na mě existující skutečnost, realitu, vnímám pouze jako její subjektivní obraz v mém vědomí. Pro mé vědomí je však objektivní realitou právě tento její subjektivní obraz.
Důkaz: Halucinaci vnímám jako skutečnost, přestože není obrazem aktuální reality. V mém subjektivním obrazu světa tak nedokážu plně odlišit skutečné od zdánlivého.
...
2) Vnímání neskutečného.
Základním projevem mého vědomí je schopnost mé mysli průběžně zpracovávat přijímané informace a transformovat je do aktuálního obrazu reality. Nedostávají li se jí vstupní informace, je mysl schopna vytvářet náhradní realitu na základě informací získaných z mé paměti. Takto vzniklý obraz je v mém vědomí nerozlišitelný od obrazu skutečnosti.
Důkaz: Živý sen, halucinace. Časté jsou i případy svědeckých výpovědí, kdy dotyčný při nejlepším vědomí i svědomí popisuje skutečnosti, které nenastaly.
...
3) Vnímání času.
Předpokládám zde, že objektivní čas plyne rovnoměrně. Jeho subjektivní obraz v mé mysli je však relativní; je odvozen z operací, jimiž má mysl transformuje objektivní realitu na její subjektivní obraz v mém vědomí.
Důkaz: Změněné vnímání času pod vlivem psychoaktivních látek. Změněné vnímání času v terminálních stavech mysli.
...
4) Mezní stavy mysli:
Dochází ke změnám transformačních algoritmů. Výsledný obraz ve vědomí, vzniklý transformací vstupních informací, ztrácí vztah k aktuální objektivní realitě. Přesto je nadále vnímán vědomím jako skutečnost.
Důkaz: Mysl ovlivněná psychoaktivní látkou, nebo mysl nacházející se v terminálních stavech, kdy výsledkem jsou standardní prožitky blízkosti smrti (NDE).
...
5) Mezní stavy vědomí:
Se zánikem vědomí zaniká i jeho obsah. Zaniká tedy i vědomost tohoto zániku, protože i toto poznání je jen součást onoho zanikajícího obsahu vědomí. Proto není možno subjektivním vědomím dosáhnout okamžiku vlastního zániku, je možno se k němu jen blížit. Ze stejných příčin není možno dosáhnout okamžiku zrodu vlastního vědomí. Mé subjektivní vědomí tedy nemá počátek ani konec, jinými slovy je věčné.
Důkaz: Ten může být jen nepřímý, je jím extrapolace prožitků blízkosti smrti či extrapolace vzpomínek na zrození. Paralelou může být obraz do sebe zavinutého, přesto však nekonečného vesmíru, ve kterém žiji.
...
Ve shodě s učením Williama Occama (Occamova břitva): Postačí li k vysvětlení jevu stávající soubor předpokladů, je chybou přidávat další. Z tohoto důvodu do tohoto souboru úvah nezavádím pojem metafysična, astrálních dimenzí a pojem isolované duše.

- - -

V následující části úvah mám jednu nespornou výhodu; přímou osobní zkušenost. Argumentačně se mohu obracet na zde již uveřejněný text, zachycující mé experimenty.
Současně mám i zásadní nevýhodu v obtížné sdělitelnosti experimenty nabytých prožitků. Je to problém stejného rázu, jako vysvětlovat hluchému abstraktní architekturu hudebního díla, nebo slepému popisovat podmanivou krásu jemné arabesky fraktálového obrazu.

- - -

Z jakých komponent povstává terminální prožitek?

1)
Jako prvý je pocit rozšířeného vědomí. Nastává - samozřejmě - právě když se ono vědomí objektivně začíná úžit.
Jenomže pro mne jako pro objekt ve kterém ona změna vnímání vlastního vědomí právě probíhá, nemá smysl jiný než právě subjektivní vjem, protože jinak než prostřednictvím své vlastní mysli své vědomí vnímat nemohu.
Veškerou objektivitu transformuji na svůj subjektivní vjem a veškerým světem, celým vesmírem je mi právě tato transformovaná a vnitřně zpracovaná projekce.
-
Zužuje li se vědomí, snižuje se počet souběžně zpracovávaných prvků současně se zmenšující se hloubkou zpracování. Spolu s tím se zvyšuje míra chaosu asociačních procesů. (Jestli chce někdo důkaz, ať se důkladně zhulí konopím či jinou podobnou cestou uvede do rauše. Stačí konec konců i obyčejný alkohol. A až ho pak budou napadat ty nejgeniálnější věci, ať se je pokusí zaznamenat. Pokud se mu to vůbec podaří, vždy vznikne neuvěřitelný blábol - ostatně sledování opilecké konversace je taky poučné.) Ale právě záznam vlastních blábolů ve srovnání s právě v té chvíli subjektivně prožívanou genialitou je pádně výmluvný.
-
Kdy ale začíná být pociťována ona expanse vědomí?
Za normálních podmínek mírně zvýšená míra chaosu při neporušené hloubce zpracování informace vede k vyššímu výskytu nových neotřelých spojení a nečekaných nápadů, pocitů i dojmů, což je stav vítaný a často využívaný (umělec si dá travku a pustí se do tvoření). Subjektivně je tento vyšší výskyt nápadů a snadnost, s jakou je náhle možno přecházet k naprosto odlišným tématům, dojmům a pocitům, vnímán právě jako ono rozšiřující se vědomí...
K tomu zhulenému umělci; zde už závisí jen na kvalitě softwaru toho kterého jedince, zda a kolik z takové situace vytěží. Pregnantněji řečeno, droga umění nenahradí...
-
Při dále rostoucí míře chaosu už ale začíná být obtížné z přemíry převážně nesmyslných spojení vybírat ta smysluplná a nastává proud nezachytitelně letících myšlenek, nápadů, obrazů a vzpomínek, na což je krásný český výraz ideenflucht.
Je li ale přitom atakována schopnost zpracování informace, začnou být náhodně vychytávána a nekriticky hodnocena i naprosto nesmyslná spojení.
-
Pocit expanse vědomí ale přitom pokračuje, protože roste relativní rozsah byť i mělce zpracovávaných dat. Je li souběžně snižována schopnost paralelního zpracování, tento poměr se ještě zvyšuje, v konečné fázi roste nade všechny meze.
Mnoha pokusy mám ověřenu tuto korelaci mezi subjektivní expansí a objektivním kolapsem vědomí. Je přitom zcela lhostejné, jaký způsob je pro atak vědomí použit.
-
Výsledek extrapolace výše uvedeného:
Nekonečné expanse vědomí je dosaženo právě tehdy, je li nulové, tedy v okamžiku jeho zániku.

2)
Dalším prvkem je změna vnímání času.
Je obecně známo, jak je krátká minuta strávená s milovanou bytostí a
dlouhá v zubařském křesle, tedy pokud právě s milovanou bytostí neprzníte nějakou tu ordinaci.
Je to samozřejmě subjektivní vjem času. Ale v situacích, kterými se budu zabývat, má smysl právě a jen čas subjektivní.
Jak ale zachytit subjektivní čas? Může být například určen poměrem mezi množstvím jednotlivých vjemů a množstvím asociačních kroků jimi vyvolaných.
(Místo asociačních kroků je možno použít i jiných operací, kterým mysl vjemy podrobuje, ale asociace se mi jeví nejsnáze zpětně vybavitelné.)
-
Opět se mi na základě vlastních prožitků potvrzuje, že tak, jak objektivně ubývá schopnosti vjemy vnímat a současně vjemy zpracovávat, jejich poměr, čili subjektivní vnímání rychlosti času se mění k extrému (blíží se nule či roste nade všechny meze), aby v konečné fázi ztratil jako veličina smysl.
-
Subjektivně čas mizí ještě dříve. Buď se zpomalí tak, že netřeba ho vnímat, nebo ulétne v šíleném trysku tak, že nemožno ho vnímat. (Ti, co mají například zkušenost s intoxikací muchomůrkou červenou, velice dobře ví, o čem je řeč.)
Úlet času bývá provázen pocitem zrychlujícího se pohybu, pádu či letu, přičemž prostor, původně isotropní, se podél trajektorie tohoto pohybu zužuje tím víc, čím rychlejší je onen pohyb.
-
Ať už ale čas ulétne nebo zamrzne, konečný vjem je stejný. Nastává tu naprosto nepopsatelný subjektivní vjem bezčasí, neboli věčnosti.

3)
Vjem, který si pracovně označuji jako rozvrstvení. Normálně vnímám sám sebe jako celek.
Prsty, kterými klapu do klávesnice jsou moje, stejně jako tlak, který vykonává povytažený šuplík na mé koleno, je také pocit můj.
Nedílnou mou součástí je pocit žízně, stejně jako vědomí, že bych s tím měl praštit a dělat něco užitečného.
Taktéž případný neurčitý pocit smutku stejně jako letmá ani ne myšlenka na cosi, co vyvolá ozvěnu čehosi krásného.
I když objektivně vzato takových prvků mé okamžité existence může být pouze konečný počet, subjektivně jich vnímám neomezeně mnoho, tedy integrální celistvost.
-
S postupným propadem do "mimovědomí" klesá má schopnost integrace jednotlivých prvků a současně schopnost jejich porovnání a vyhodnocení.
Klesá i počet prvků, který je zužující se vědomí schopno paralelně zpracovávat. Výsledkem je jejich diskrétní, isolované vnímání.
Ruka, do té doby má nedílná součást, je teď vnímána jako nezávislý subjekt, nad kterým mám kontrolu pouze když se na něj vědomě zaměřím, přičemž tuto pozornost musím odpojit jinde.
-
Vzhledem k mizící schopnosti komparace teď mají stejnou váhu všechny prvky. Stejnou váhu má pocit panického strachu jako bolestivé vnímání křečovitého napětí bicepsu levé ruky.
Stejnou váhu má vědomí zoufalé nemožnosti se nadechnout jako to, že mi cosi svrbí v pravém obočí.
A samo to vědomí zoufalé nemožnosti se nadechnout se štěpí na isolovaný pocit jakéhosi bezdůvodného, abstraktního zoufalství, legrační nemožnosti nadechnutí se a vjem intensivního napětí mezižeberních svalů.
-
Děje ve vrstv

Příběh našeho...> Schopnost vyprávět příběhy je zároveň hledisko ve kterém jako ateisté spektakulárně selháváme.

Oni jsou ruzni ateiste. Marxisticti ateiste napriklad pribehy vypravi.

Příběh našeho života

Vědci se snaží fenomén náboženství uchopit mnoha způsoby, přesto z obecného hlediska poměrně spektakulárně selhávají. Dodnes není jasné, proč je náboženství univerzálním fenoménem ve všech lidských společnostech. Z evolučního hlediska není jasné, jestli je náboženství spandrelem (vedlejším vývojovým znakem) nebo nějakým způsobem zvyšuje evoluční zdatnost jedinců. Není ani jasné, jestli je náboženství společensky užitečné nebo naopak škodlivé. Stejně se můžeme hádat, jestli je náboženství lidem obecně prospěšné individuálně z psychologického hlediska nebo není. V tomto článku se pokusím poodhalit roušku tajemství, proč vůbec něco jako náboženství existuje a proč je dnes pro lidi nenahraditelné.

Důvodem, proč je pro nás náboženství tak těžko uchopitelné, je obrovská rozmanitost náboženských forem, mezi kterými se těžko hledají jednotící prvky. Třeba jen v rámci křesťanství existuje bezpočet přístupů a dá se snad prohlásit, že co věřící, to individuální víra v nadpřirozeno.

Možná bychom se na náboženství měli podívat z jiného, užitečnějšího úhlu pohledu. Jako ateisté chápeme, že neexistují nadpřirozené bytosti – bohové, v jejichž existenci téměř univerzálně doufají věřící. Podíváme-li se na náboženství očištěné o tyto bytosti, co nám zbude? Zůstanou pohádky pro dospělé, mýty plné symbolů a archetypů. Tím se ale dostáváme na poměrně známou půdu narativního paradigmatu.

Dnes široce uznávaná teorie Waltera Fishera postuluje, že lidské bytosti v zásadě uvažují a komunikují pomocí příběhů. Náš život a svět kolem nás chápeme jako sérii příběhů, ze kterých si neustále vybíráme ty, které jsou blízké našim zájmům, hodnotám a vědomostem. Náboženství je potom nástroj, který nám umožňuje efektivně tento příběh našeho života vyprávět. Různá náboženství nám dávají poměrně efektivní nástroje a šablony k interpretaci našeho života jako uceleného úspěšného příběhu zakončeného happyendem.

Všimněme si, jak věřící poměrně oprávněně kladou otázku po „smyslu života“, která je pravděpodobně jednou z nejdůležitějších otázek všech náboženských systémů a která velmi nápadně chybí v systémech ateistických. Z pohledu ateismu nemáme schopnost na tu otázku vůbec relevantně odpovědět, protože ateista vidí svůj život jako sérii poměrně nahodilých událostí řídících se přírodními zákony. Otázku po smyslu života je možné položit až v rámci uceleného příběhu a jeho směřování. Příběhu, který posuzujeme z hlediska konzistence a vztahů mezi jeho aktéry.

Pohled na náboženství, jako na servisní konstrukci k vytváření životních příběhů jednotlivců a celých společností, umožňuje položit otázky, jejichž zodpovězení bude užitečné a umožní nám porozumět světu věřících. Při rozhovoru s věřícím člověkem si můžeme všimnout, jakou důležitost přikládá termínům, které jsou pro nás spíše iluzorní. Věřící mluví o svém životě jako o příběhu, který musí dávat smysl a události, které se mu dějí se snaží v rámci tohoto příběhu interpretovat. Náboženská literatura je potom plná archetypálních příběhů a symbolů, se kterými se může věřící ztotožnit a kde může čerpat inspiraci k interpretaci vlastního života. Plasticky nám tu vyvstává náboženský slovník: smysl, symbol, příběh, vztah …

Tento slovník je nápadně podobný pohledu a pojmům se kterými pracuje snad všudypřítomný obor reklamy a marketingu. Dnes není těžké napodobit výrobek nebo službu. Proto se firmy snaží svůj produkt odlišit za pomoci příběhu se kterým se mohou zákazníci ztotožnit. V dnešní době se často kupují firmy ne kvůli svým výrobním kapacitám a know how, ale z důvodu vlastnictví cenných značek – symbolů, se kterými se spotřebitelé nějakým způsobem identifikují. Symbolů, které jsou nedílnou součástí životů lidí, od jejich dětství až do jejich stáří. Coca-cola, Škoda, Kofola, Google … Není těžké vyrobit limonádu jako Coca Cola a prodávat ji levněji než originál. Přesto to není zárukou úspěchu, protože Coca Cola se stala symbolem západní civilizace. To je nakonec i důvodem, proč je „konzumerismus“ úhlavním nepřítelem a konkurentem samotných náboženských systémů, které se proti němu brání. Symboly a ikony nejsou něco neskutečného a zdánlivého. Jsou to věci, jejichž hodnota se dnes vyjadřuje i v miliardách dolarů a jako k takovým bychom k nim měli přistupovat.

Některé příběhy fungují lépe než ty jiné. Těm příběhům se říká archetypální a vystupují v nich ikonické, archetypální postavy. Můj názor je takový, že k tomu abychom se zbavili náboženství s jeho nepravdivými předpoklady a nepodloženými závěry, je nutné umět vyprávět příběh lidského života minimálně na stejné úrovni, jako to dokáží různé náboženské systémy. Všechno ostatní jsou potom z hlediska našeho úspěchu spíše podružnosti. Schopnost vyprávět příběhy je zároveň hledisko ve kterém jako ateisté spektakulárně selháváme.

Publikováno 20.10. 2013 | Autor: Slávek

http://www.osacr.cz/2013/10/20/pribeh-naseho-zivota/

Všechno jde vysvětlit.
Je to jednoduché.
Křestan si neporadí.
Gnostik si myslí, že zná odpověd.
Agnostik poznal, že odpověd nezná.
Ateista ví, že úvahy o Bohu jsou nesmyslné.
Hedonista ví, že smysl mají pouze úvahy smyslné.
A já vím, že se tu jen nesmyslylně maří čas prázdným cancáním.

To znamená, že co? Že...Samo. Jednou stvořil, ať se stará. Zákonnou zodpovědnost za lidstvo má (pokud se proti ní nepojistil u fy. Teufel & Sheitan, společnost s ručením velice omezeným).

Pořad to nechapete. Naopak, Chápu to ař příliš dobře a okecat to nejde.

To znamená, že co? Že Bůh má za nás všechno udělat? To se má o nás starat jako o batolata, Dát nám napít, vyměnit pampers, udělat ohrádku, aby jsme se náhodou nedostali mimo teritorium, kde nám hrozí nebezpečí. Všechny předměty ostré odstranit........Takhle dítě nikdy nedospěje....