Panická porucha 2

Jak je to dlouho, co jsem rozesílal kytičky a škopky k "pětistovce"? pár dnů! Člověk se taky nalítá, ale pro Vás to rád udělám. Co pošlu teď???Vyberte si. Šopský salát z čerstvé zeleniny, letecky přepravené z Argentiny, bramborový salát mé výroby (miluje ho i maminka od mé ženy), řízečky z krkovičky, tři dny naložené v česneku, skleničku Cinzana, a pro abstitenty čerstvý džus, kuličky Ryfaelo vlastní výroby... Tak dobrou chuť a příjemnou oslavu tisícovky. Petr.

Jo a Tome,s tím popisem sebe jsi to taky trochu přehnal a udělal ze sebe přímo Ježidědka,a ta hruška postava,to sem ještě u chlapa neviděla:-))Myslím,že se za tebe fešanda Daisy zas tak stydět nemusí,ne?:-))Aja

A já si myslela že tu tisícovku pokoříme do Silvestra,a ono to bude už ted,to je moc dobře,že to tu tak žije,ne?Jinak taky mě věta,že mít Colomba doma tak budu zdravá,připadla pravdivá,ale myslím tím spíš jaký je pohodář, protože i na něm by se mouchy našly-doutníky, hygiena asi nic moc a taky byl furt v trapu,co holky?Aja

Jé, Petře, Kraftwerk jsem slyšela naposledy před více než 20 lety, sháněla jsem to na netu, kluci nic takového neznají, ale ráda bych si je poslechla, taky se mi kdysi moc líbili. Pěkný den!! Jindra.

Krásný den všem,jak nejsem přes ten víkend na infernetu, tolik se tady toho semele, že nestíhám. To taky proto, že navíc teď spolupracuji na přípravě příjemného tématu pro článek s ještě příjemnějšími lidmi:-))))))))), tak mi prosím mou absenci odpusťe. Ale myslím na Vás a posílám mimoprostorově harmonii a lásku!!! Znáte někdo skladbu "Radioaktivity" od Kraftwerk? Jestli ne a nemáte to, tak si pučte (opalte, sežeňte) a nechte tu skladbu sebou prostupovat. Myslím, že to pak budete používat místo pilulek! (Já to teď o víkendu poslouchal)..Toť zatím vše...Váš Petr...

Ahoj, tady taky pěkně mrzne, ale je i sluníčko:-))).Dito, konečně mám taky Oscara, ale ty jsi mě zase strašně pobavila při představě, jak se manžel vrací voňavý z hospůdky a nese si v ruce domů ponožky, jestli by je tedy někde nazapomněl. Ale tu hospodskou vůni opravdu nemusím, já si ji užívám hned trojitými dávkami a dost často, fuj!!Jak píšete o tom úplňku, tak ten mi ale vůbec nevadí, asi jsem divná, ale mně se dokonce líbí, když se v noci probudím a měsíc svítí po celé obloze a je od něj taková zlváštní záře. A zdravotní problémy taky nepociťuju jiné, než obvykle, tak nevím. Prostě měsíce se nebojím:-))). To se bojím spíš jiných věcí.Romano, ten strach o děti, tak v tom se velice dobře poznávám. Zážitky se zdravotnictvím taky nemám nejlepší, když byl kluk jako malý v nemocnici, arogantní sestry, jednou jsem na chvilku vzala kluka mezi dveře, protože přišel za námi muž a děsně mě seřvaly, šly dokonce žalovat doktorovi. Člověk si připadal jako ve vězení. Naprosto žádná informovanost, na co se nezeptáš, to se nedozvíš. Ale nechápu starší generaci, jako třeba moje máma, ta považuje doktory za něco "svatého", v životě by neuvěřila, že se taky doktor může v něčem splést, ta jim tedy důvěřuje úplně bezmezně.Tome, ty nás tady ale opravdu s tím věkem pěkně "oblbuješ". Dita si myslela, že jsi málem puberťák, někdo zase, že ti bude skoro padesát a nakonec jsme vlastně "vrstevníci", tak toho nech už, nebo budu zase zakomplexovaná:-(((. 40 let není zase snad ještě důchodový věk, ne???Tak jakýpak "dědek"? Chlap v nejlepších letech a hotovo!! A mimochodem, to rozdělení na hrušku a jablko snad platí u žen, ne? Copak to jde taky u vás takhle rozlišovat??To jsi mě pobavil!!Colombo je super chlap, toho bych potřebovala doma a byla bych úplně zdravá a v pohodě!!Naďo, ahoj!! Taky si užíváš života "plnými doušky", buď tady s námi, rádi ti pomůžeme a poradíme, už jenom to, že sem můžeš občas napsat, ti prospěje.ATD, ten přístup doktorů je opravdu děsnej. Ale já zase mám docela štěstí na celkem slušné doktory, ikdyž taky jsem si užila své. Někdo to své povolání bere opravdu jako poslání a ne jenom si odbýt "pracovní dobu" a hotovo, ale takových není mnoho. A už vůbec by si měli dávat pozor na pusu, co řeknou, nejsou nic víc, než my.Tak já jdu taky něco dělat, nechce se mi, ale musím, tak ještě jednou pěkný den všem!!!Jindra.

Baro, vtirave myslenky, jsou myslenky, ktere te napadaji, nemaji zadnou souvislost z realitou, proste si jakoby sama sobe vsugerujes.Treba ja mam nekdy hroznej strach z metra, posledni mesic, denodenne.Vtirave myslenky mam, je to treba: tuhle cestu nezvladnu, co kdyz se mi udela spatne, co kdyz omdlim...co kdyz spadnu na schodech,lidi se divaji, je mi spatne...atd.Nema to zadne logicke opodstatneni, proste je sama vyvolavas a jen si tim zhorsujes sytuaci, prichazi napeti, stres, panika...kdyz jsem chodila na terapii, tak mi lekarka rikala, ze se s nimi musime vyrovnat, pochopit je, logicky vysvetlit a potlacit nejakou argumentaci. treba, pokud spadnu v metru, tak mi nekdo pomuze, neni to tak strasne, vzdyt se vubec nic nedeje, nesnazit se myslenky vyvolavat, ale !prebit" je necim pozitivnim: cist si, vzpomenout si na nejaky vtip, hezkou vzpominku. Dechova cviceni. a cesem se se situaci szijem a zjistime, ze se vlastne nic nestane, nic se nedeje..vlastne porad prochazet temi stresovymi situacemi, u me je to hodne metro, prekonat to a po te atace jednou prijde "obdobi klidu".Paniku vyvolavaji vtirave myslenky...tolik co si cca pamatuju ze sezeni.

Tome, i Tebe s díky za pozdrav... a všechnyatd

A mezitím tu byl Karlík...to ještě stihnu... Karle, i tebe zdravím...atd.

Naďo,jasně že jsi na správné adrese.Holky mě ty vaše zážitky z nemocnic jako správné ppačce nahánějí pěknou hrůzu,takže pujdu asi myšlenky typu co by,kdyby..zahnat jídlem.Aja

Ahoj,Tome mrazivé sice je ,ale je překrásné,máme možnost ted dva dny čerpat sluníčko,protože na štedrý den má zase pršet,takže já si to jasno míním užít. Romano,je to tak,já byla vloni poprvé od dětství po vyšetření,v nemocnici a po doktorech a taky už sem si stačila udělat obrázek jak to funguje.Vím,že jsou tam sestřičky, i doktoři,kteří svou práci mají rádi a dělají ji dobře,ale bohužel to u člověka převáží vždycky ty negativní zážitky s tímhle systémem.Takže přeju všem Vánoce i celý rok bez nemocnic.Ale pozor na kosti:-))mě se to ovšem stát nemůže,protože jediné co z živočišné říše pozřu je kuřecí a občas vejce.Pa Aja.

N iky, vše platí v konkrétním čase, v konkrétním prostoru, pro konkrétní situaci. Některé pozitivní teze "fungují", ale jsou slabé na opravdu špatné karty. Lidskost a zodpovědnost v tom nejhlubším slova smyslu se (alespoň zde a nyní) vytrácí, takže ono lépe je ve hvězdách. Opravdu hendikepovaní (jedno jak) jsou mimo mísu a některé současné rychlé metody pozitivního života mají úspěch i proto, že jsou novou a elegantní racionalizací, proč ležícího překročit s pocitem převahy, že já vím, jak na to, ten chudáček si přece za to může sám. Romanko, musíš být zkrátka ostražitá, investovat sebe i svého manžela i finance, jsou-li jaké... I když můžeš mít i štěstí na slušné lidi, jenže je jich jako šafránu (není důvod pro to, aby ve zdravotnictví byl jiný vzorek lidí). Zmiňovala jsem se kdesi o maminčině slepotě. Řeknu Ti, co jsem v souvislosti s tím zažila: Mami šla s bolestmi k lékaři a byla předisponována do nemocnice na oční (Fifejdy) s tím, že musí okamžitě s kapačkami ulehnout. Když před mladou ošetřující lékařkou dala najevo své strachy a že jí chybí věci a léky..., reagovala tato okamžité vytažením reversu k podepsání. Zastavila jsem to slovy, "Takto přece nemůžete postupovat, jistě vám záleží na tom, aby byla moje maminka vpořádku". Odpověděla - před "svou" pacientkou: "Mně je to jedno". - Nu, mami zůstala, já jí vše večer donesla a ještě další věci následujícího dne (Byla toho velká dost těžká kabela). S ošetřujícím personálem jsem mluvila, nazítří měl být státní svátek, a tak jsem se samozřejmě chystala maminku navštívit. (maminka má i jiné diagnózy a ovtížně se pohybovala již tenkrát. Auto nemáme.Ani přítelíčky na potlačení, ani peníze na podmazání.)- Následujícího dne jsem se právě chystala k odchodu do nemocnice, když maminka doslova dolezla, s těžkou tažkou a propocená přes kabát... Těžký pacient, u kterého šlo o minuty!!!! Ráno z důvodu svátku zavřeli oddělní (v předvečer to nevěděli?!), sanitku neposkytli. Mami s nevolností a bolestmi ulehla a nazítří neviděla...Byly by mnohé další příspěvky...Nemusíte mně osobně říkat, že je nutno se bránit a bojovat. Bojovala jsem skoro celý život a dost osamoceně. Všem milým lidičkám na doktorce přeji minimum podobných srážek, proti špatnostem bojujte, dokud síly a prostředky stačí, sami se snažte být vpořádku a mějte krásné vánoce. Nashledanou koncem týdne. Radku, Barunko, Evi, Dito,atd - myslím navásAtd.

Ahoj lidičky.Jsem tu nová.Přečetla jsem si vaše příspěvky a chctěla bych taky alespoň jeden připojit.Líbil se mi příspěvek od N.Myslím,že mi vnesl do duše zase kouska optimismu.Chci také reagovat na článek Romany a Dity,protože jsem prožila něco podobného.Dá se říci,že během jednoho roku se my zhroutil můj svět.Tedy myslím,že psichické problémy jsem měla už od dětctví,ale slabší.V tom roce se mi přihodilo několik věcí najednou.Nejprve jsem onemocněla na štítnou žlázu,potom můj tehdy roční syn dostal astma.Za rok byl devětkrát v nemocnici a já několikrát s ním.Když už to vypadalo,že mu pomáhají léky,šla jsem na operaci já a v tu chvíli od nás odešel můj manžel.U rozvodu uvedl jako důvod,že jsem se upnula na syna.To byl asi právě ten startér mích současných potíží.To se stalo před osmi lety.Před čtyřmi roky jsem zašla k psicholožce,která mi diagnostikovala deprese.naordinovala mi autogenní tréning,který jsem nebyla schopna provádět,takže jsem nešla ani na kontrolu.Psicholožka pak poslala správu mému obvodnímu lékaři,kde napsala,že jsem intelektuelně podprůměrná,což se mně velice dotklo.Pak jsem začala docházet k psichiatrovi,který když jsem mu líčila svoje potíže a myšlenky a chtěla vědět co mi je,tak mi naordinoval anafranil a řekl,že to jsou jen takové myšky.Anafranil jsem po půl roce vysadila.Teď chodím k neuroložce beru citalek a neurol,protože se mi vše vrátilo.To je nepříjemné svírání okolo žaludku třes celého těla škubání víček pálení kůže bolesti hlavy.Tyto stavy se oběvují dosti často někdy trvají i celé měsíce.Jsem z toho už dost unavená.Je dobré mít kolem sebe lidi,kteří si rozumějí.Proto jsem ráda,že jsem našla tento chat a věřím,že s vaší pomocí nám všem bude líp.Hezké vánoce

Dobré mrazivé jitro!!!Tak děkuji všem za komplimenty, co se mého věku týče, Báro, věřila bys, že si ale opravdu připadám jako v tom rozpuku? Jé, já bych chtěl taky do lázní, tuhle jsem o nich uvažoval!!! Tak to zkusím taky: přijdu domů a řeknu nashledanou!! A pojedu

Kdo si preje, muze zkontrolovat - www.Quantum-Touch. Tento typ lecitelstvi pomaha lecit ruzne nemoci a i PP.

Draha Romanko tvuj clanek byl velmi smutny a ja doufam, ze jsi neco podobneho napsala i pro nemocnici aby se neco napravilo a ostatni nemuseli byt v podobne situaci. Pises velmi inteligentne a tak si myslim ze se nemusim ptat jestli chodis k therapistovi. Take je znamo, ze nejuspesnejsi lidi a kteri se dozili velkeho veku maji heslo - co se stalo vcera uz se stalo, co se stane zitra nevime, ale nyni mame ten moment a ten by se mel vyuzit co nejlepe. Ver ze zivot pro kazdeho jde nahoru i dolu, ty nejsi sama co prozila tezke chvile, ale my se ucime a priste se ta spatna situace urcite nestane. Nejdulezitejsi je mit klid a mir v rodine a ucit deti aby si pomahaly a mely k sobe uctu. Rodice musi jit prikladem a hlavne je nikdy netrestat fysicky. Uz si nikdy nepripust spatne myslenky a strachovat se co se muze stat. Je zjisteno, o co mame strachy stejne se nestane. A myslim kdyz je nekomu uzko pomuze si sednout a premyslet o vsech krasnych chvilach v zivote a co delalo radost. Priprav si krasny plan pro zitrek a naber novou nadeji. Ja vim, ze jsi mela potrebu se ve svem clanku vyrikat, ale ja citim, ze tvuj zivot muze byt jeste vice radostnejsi.

Děkuji Barunce za milá slova. Snad ano- A měsíček opravdu fubguje... Asi bych to neměla mít ráda, jenže mně se to líbí, jak mne přitahuje, jak po mně kouká... Pravda - spát se pod ním moc nedá...Z cukrovíčka nechej něco svým bližním (a dobrou chuť) - A propos vtíravé myšlenky: víš, že mohou být i pozitivní? Tak takové Ti přejiatd.

Báro já mám ty vtíravé myšlenky poslední dobou pořád a z toho zřejmě vznikla ta neuroza. Dost jsem o tom přemýšlela a už vím z čeho to mám. Když mi začaly obtíže,(v květnu) bylo to většinou v práci, časem se to pomocí AD upravilo, jenže jsem na to pořád musela myslet. Někdy se dařilo,někdy ne, ale šlo to.I když jsem na to dr. upozornila, zdála jsem se mu dobrá. Až teď mi došlo, že jsem vlastně byla celou dobu ve stresu aniž bych si to uvědomila a teď to mám. Moje vtíravá myšlenka je -co když se mi udělá špatně v práci- prodávám, takže jsem v kontaktu s lidma, vím, že se to může někomu zdát jako kravina, ale vy to snad pochopíte. Já totiž jinak žádný problémy nemám, mám skvělou práci, partnera, kamarády. Dřív jsem se v hypermarketech vyloženě vyžívala, teď mám občas problém i jet městskou. Zítra budu volat doktorovi, tak doufám, že mi tu léčbu nějak upraví, už jsem toho nervní, musím do práce i o vánocích a samozřejmě myslím na to jestli se mi neudělá blbě. Tak jsem se vykecala a je mi trochu lépe, pořád doufám, že za nějaký čas už se tomu budu smát, mějte se všichni krásně, jsem ráda, že vás mám.Aničk"

Ahoj Karle, děkuju za odpověď.Souhlasím s Tebou, že těch vlivů je víc.Něco je určitě dané i geneticky. Moji rodiče sice nic takového nemají, ale moje teta byla vždycky extrémně úzkostná, částečně teď v ní vidím sebe.Já jsem ale jako dítě ani jako dospívající nikdy úzkostná nebyla. Základ je určitě někde ve mně, ale ty nepříznivé vlivy prostředí určitě spolupůsobí, myslím, že u mě byly spouštěčem pobyty v nemocnici.Co se týká zdravého stylu života, souhlasím s Tebou, já jsem hodně ekologicky zaměřená, někdy o tom napíšu víc.Teď se chci s Váma podělit o mé zkušenosti co se týká nemocnice a pokud budu někoho nudit, nezlobte se , ale je to pořád ve mně a potřebuju to dostat ven.Můj kluk byl do dvou a půl let zdravý, pak dostal vlastně svou první nemoc, která ho skolila, skončili jsme v nemocnici.Během jednoho roku jsme tam byli třikrát.Poprvé jsme přijeli v noci, kluk měl skoro 41 teploty, zvracel, vypadal dost špatně, nechali si ho tam.Pro mě postel neměli volnou, takže jsem u něho na židli proseděla dva dny a dvě noci.Když mi třetí den řekli, že se žádný pokoj neuvolnil, domluvila jsem se s manželem, že mě vystřídá.Mamka si vzala dovolenou, hlídala druhé dítě a já se chtěla jít domů vyspat.Když manžel přišel a já řekla sestrám, že mě vystřídá, nastalo pozdvižení. Tatínkové prý s dětma v této nemocnici být nesmějí(co potom chudáci děti, které mají jen tatínka?)Ale já bych třetí noc sezení na židli nevydržela. Šla jsem za primářem a řekla mu, že se pro mě buď najde postel nebo u kluka zůstane manžel nebo jedeme do jiné nemocnice. Do půl hodiny jsem ležela v posteli. Podotýkám, že celé ty dva dny jsme byli na pokoji, kde byly volné čtyři postele, můj kluk jediný pacient, přesto jsem si v noci na postel nemohla lehnout, protože to nebyl pokoj určený pro matku s dítětem.Když jsem se do nemocnice s ním dostala podruhé, bylo to hodně náhlé a nečekané, neměli jsme nic sebou sbaleno. Já blbec jsem se nechla od sestry přemluvit, že se od něj nehne, stejně budou dělat jeho příjem a odjela jsem něco zabalit, bydlíme kousek od nemocnice, takže jsem byla do půl hodiny zpátky, sestry věděly, že zvrací.Když jsem se vrátila, ležel na posteli, nikdo u něj nebyl, obě ruce přivázané k posteli a kapala mu infúze, chápu, že ho přivázali, aby si jí nevytrhl, ale měly dbát na to, že zvrací a takhle ležel na zádech, nemohl se ani pohnout.Sotva jsem vešla, okamžitě se pozvracel(chudák, snad s tím čekal na mě).Zvedla jsem ho , ale i tak to měl po celém obličeji, jsem si jistá, že kdybych zrovna nepřišla, pokud by se neudusil, přinejmenším by něco vdechnul.Chování personálu bylo taky dost hektické a děsné. Když někdo vešel na pokoj, neexistovalo slovo dobrý den. Při prvním pobytu měl malý Kampylobakter, výsledky dostali po týdnu. Co mu je mi řekli asi takhle. Nejdřív do pokoje vběhla sestra a řekla abychom si urychleně zabalili saky paky. Nevěděla jsem ,mám balit, co ,proč a kam půjdeme. Po deseti minutách přišel lékař a řekl, že malý má kampylobakter,že mu zaděláme celý oddělení , a že se přesuneme na infekční. Takže já mám obecnou nedůvěru vůči zdravotníkům.Jsou to jen lidi jako my, my taky občas uděláme v práci chybu, dělají je bohužel i oni.Své dítě bych tam nenechala nikdy samotné a to z toho důvodu, že mám ráda o věcech přehled, chci být informovaná úplně o všem co se s ním děje, co plánují. Moje touha po informacích je jim protivná.Obtěžuju je, ale už mi je jedno co si myslí, bráním jen svou rodinu.Řekla bych, že všechny tyhle stresy s klukem a nemocnicí vyvolaly mou obsedantní úzkost a PP.Rostlo to a rostlo až se z toho stala nemoc.Narostlo to do té míry, že jsem měla obsese 24 hodin, začaly mě napadat nesmyslné myšlenky co vše se může stát, děsila jsem se obyčejných viróz, aby to zase nepřerostlo v něco horšího a my neskončili zase v nemocnici.Já jsem pracovala 6 let v RAkousku, přístup lékařů a sester tady a tam je nesrovnatelný.Měla jsem tam nějaké problémy s ledvinama, takže za těch 6 let jsem měla ultrazvuk ledvin a několik odběrů krve a moči. Ode všeho mám kopie i kopie ultrazvukových snímků. Tam dávají úplně ode všech vyšetření pacientům kopie, jak v nemocnici, tak praktičtí, protože především přece pacienti musí být nejvíce informovaní, jde o ně, ne o lékaře. Kdykoliv se dá změnit lékař a konzultovat cokoli, protože pacienti všechny výsledky mají a znají, mohou se rozhodnout. Zdejší systém nechápu a strašně mi to tajnůstkářství leze na nervy. Pro ty, kteří nemůžou z lékařů vydolovat přesné informace jedna rada. Podle zákona mají právo do dokumentace nahlížet lékaři, patient a znalci. Kdyby Vám někdo nechtěl říct třeba přesný výsledek nějakého vyšetření, braňte se a poukazujte na tento zákon, mrknu na číslo, příště napíšu.Pozor, netýká se rodinných příslušníků, takže ani po smrti někoho blízkého nemáte podle zákona právo vidět jeho zdravotní dokumentaci. Ale máte podle zákona právo vidět svojí celou dokumentaci. Tak se mějte dobře a buďte alespoň fyzicky zdraví. Romana

Hezký zlatonedělní podvečer. ATD, vůbec nevadí, že nemáš chuť se svěřovat, každý jsme jiný a já to respektuji. Vůbec neměj výčitky, že sis tady ve slabé chvilce povzdechla a prosím, když ti bude moc smutno, zase napiš. Už jsem byla i na depresích a jsi mi moc sympatická, jsi moudrá, ale nešťastná. Taky se mi tam zdá velmi rozumný MIlan. Přeji Ti taky krásné vánoce, ale snad se ještě do té doby "uvidíme". A piš veršíky, jsou moc hezké.Holky, minule tu byla řeč o vtíravých myšlenkách. Co tím konkrétně myslíte? Nevím přesně, co ten výraz znamená v souvislosti s naší chorobou. Já mívám období, kdy se mi do hlavy vnucují myšlenky na něco nepříjemného, třeba i uprostřed práce, nebo jdu po ulici, hledím do výkladů a zase - to třeba několilkrát za den - většinou je to myšlenka na nemocnici, už jsem tady o tom jednou psala. Trvá to třeba několik dní, pak zas nic a za nějaký čas znovu - každou chvilku, a je mi přitom hrozně úzko, zaháním ten pocit, ale vrací se to. Jsou to ty vtíravé myšlenky? A myslíte, že je to taky nějaká psychická porucha? Pajka psala, že jde měsíc do úplňku, já jsem to nikdy nesledovala a nepřikládala jsem tomu žádný význam. Ale fakt je, že jsem už asi dva, nebo tři dny podrážděná, chvilkama je mi do pláče, a hned se rozčilím tak, že se mi zvedá žaludek - a přitom jde třeba o maličkost. Říkala jsem si, že perioda mi teprve skončila, takže bych měla být v pohodě, mám čtyři dny volna, takže taky žádný stres, tak čím to je - možná fakt ten měsíc.Dneska jsem skončila s cukrovím - poslepovala jsem poslední kolečka, polila čokoládou, naplnila košíčky a HOTOVO. Teď to ještě musím "sežrat" a pak být naštvaná, že mě táhnou kalhoty.Už mám i dárky zabalené, ještě zítra trošku uklidím, vyzdobím si to tu vánočně, zapálím svíčku a udělám si pohodu. Tak dobrou noc, hezky se vyspěte a zítra ahoj.