VRBA - aneb, kdo mě vadí na Doktorce.cz

Mony, maminka má nějakou formu demence?

Ne Mony, napsala jsem odpustit. Odpuštění je veliká magie, znamená, že toho člověka přijmeš jaký je, pochopíš ho, smíříš se s ním i se svým vztahem k němu v minulosti, přijmeš svůj vztah k němu v přítomnosti a zavážeš se do budoucnosti. Víš, to je na dlouhé povídání.

Jo,jsem blbec...,brácha nadělal spoustu dluhů,odjel do ciziny.Profireal a spol...-ti se neštvou,jdou po rodině.....tak plať ty nebo nemusíš najít zítra své dítě.....bracha posíla naštěstí prachy,zas já blbec o vše se starám já,ale ze strachu.

Manžel je těžký kardiak, mají v rodině dědičnou vadu a u něj se ve zralém věku projevila velmi silně. Má dobrou lékařskou péči, je celkem kompenzován zdravotně, ale psychicky to snáší dost špatně. Je v plném invalidním důchodu.

Teda kdo jsi?Jsi snad všemohoucí?Trefila ses,do 26let jsem mamku poslouchala "na slovo"co si usmyslela,bylo,a nejhorší je že manžel je to samé a neuměl jí vzdorovat!Asi jsi chtěla napsat opustit?To nejde,ty bys to dokázala?Matku?Je tak nevinná,jak mě naštve,tak jí seřvu a ona na mě hledí jak dítě s proviněním v očích.A to jí seřvu za to že se mě za den tisíckrát zeptá na jednu a tu samou věc.

No, asi máš pro bráchu slabost, tak si ji přiznej a smiř se stím, že jeho forma lásky je tě využívat, a tvoje se obětovat. Někdy to v rodinách tak funguje a není to vlastně ani nic špatného, pokud se účastní se svými rolemi ztotožní a necukají se.

DR:To mě je líto,smrt je to nejhorší co může příjít,obzvlášť když je to rodina!!!A můžu-li se zeptat,co je manželovi?

Mony, jestli bych ti mohla poradit s matkou. Myslím, že se o ni budeš starat, protože to bereš jako svůj kříž... Měla by ses jí pokusit odpustit, kvůli sobě. Já vím, že je to nesnadné, ale pokud to nezvládneš, budeš sama se sebou v rozporu. Nic o vašem vztahu nevím, ale vsadila bych se, že ona patřila mezi chladné matky a ty jsi na ni byla /jsi/ svým způsobem závislá. Teď se to obrátilo a role se vyměnily. Je na tobě ten bludný kruh rozetnout odpuštěním.

Lucinko,sluníčko,měj se hezky bobku a vylež se ze všeho!!!!!ať ti je líp!!!

Někdy bych to chtěla ze sebe vyřvat...ale mám strach se vracet ke vzpomínkám.Pak jsem zlá sama na sebe,možná zbabělec.
A s bráchou to není tak jednoduché.Tisíckrát jsem si řekla dost,ale umí to.nebo spíš jsem já blbá.
A co tedy ty?

Když jsem četla tvůj příběh, tak já mám v životě asi kliku. Měla jsem prima dětství, ne všechno bylo super, ale vzpomínám ráda, což je podstatné. Vystudovala jsem vejšku, kterou jsem si vybrala, mám dobré zaměstnání, vdala jsem se za milovanýho muže, máme syna... To je to pozitivní, negativní přináší života běh... zemřeli mi rodiče, manžel težce onemocněl, trochu se škorpíme v rodině kvůli majetku... ale žiju ráda.

Tedy Monísku...ty jsi fakt skvělý človíček....pomalu se loučím.Hezký den..MTR.

No jo, Mony, to už není o pomoci, ale o vydírání. Pošli bráchu do háje, slušně. Pokud nevrátí, nepučuj. Řekni mu to na rovinu. Ale jakmile to řekneš, musíš dodržet slovo, i když brácha bude reagovat předvídaně. Bude tě nejdřív přemlouvat, pak práskne dveřba a bude čekat, že vyměkneš. Jakmile to uděláš, prohraješ. A asi jsi opravdu vrba. Do ní se chodí mluvit, stěžovat si a nepředpokládá se, že ona by také ráda mluvila a stěžovala si. Rovnovážný vztah se pozná podle toho, zejména u žen, že mluví zhruba stejně dlouho a v hovoru se střídají. Ale třeba si postěžovat ani nechceš? Víš, to se někdy vycítí...

Říkám co nezabije,posílí.....mamka přišla o byt,nadělala spoustu dluhů,mám jí u sebe,copak jí mám vyhodit?Našla jsem jí podnájem v našem vchodě,jelikož to tak nejde,je tomu dva roky....a budu muset jí pomáhat i tak,není nemohoucí,ale je jak malá,kdo nezažil,nepochopí:-)
Ale život jde dál,mám krásné,zdravé děti,fajn manžela:-)nemohu myslet na to co bylo,ale někdy mě to prostě skolí.Teď napiš něco o sobě:-)
Ps:dík za vyslyšení

A ještě za mnou chodí kámošky a stěžují si a já radím a pomáhám....a jak jsem psala jak zapláču já,tak každý mi řekne :ale prosím tě....
A jsem takový blbec že za mnou chodí brácha si půjčovat,nevrácí,když se upomenu je hrubý....pak zase příjde,udělá smutné oči a já zas půjčím...

Tak to je mazec. Ale Mony, je to za tebou, alespoň předpokládám, že získání bytu, zmoudření manžela a vyřešení zdravotních problémů vnímáš jako pozitivní posun. Můžu se zeptat? Ty se o matku staráš doma? Nebo je v nějakém zařízení?

Nejde se tomu smát

Smutně?To je dobré,a trefné:-)Ve zkratce:otěhotněla jsem po druhé,měla před porodem,matka se zblbla začla dělat problémy,které nás s manželem rozhodily,protože já měla vždy pochopení pro matku.Manžel si našel jinou duši....měla jsem malou,dva měsíce,a najednou jsme zjistili že byt který nám matka měla přepsat je na někoho jiného,investovali jsme do cizího bytu.....pak se matka pobodala,neunesla to co udělala,chytla schýzu...teď je jiná,jak malá,neumím neodpustit,mám ke všemu i jí na krku,s bytem to dopadlo dobře,odkoupili jsme ho:-)a manža si uvědomil co chce.Co nezabije,posílí.V té době měla malá problémy se srdíčkem.Je to ve zkratce,brečela jsem nad postýlkou a chtěla si vzít život,ale nešlo to.Teď je dobře,ale ta psychika se na mě podepsala.....

Smysl pro humor je dán hodně prostředím ve kterém člověk vyrůstal. To jsem měla kliku, protože táto ho měl vrchovatě a dělat si legraci sám ze sebe a i z druhých, v dobrém, jsem odkoukala od něho. Základ asi je zdravé sebevědomí, nadhled, zvědavost a nebrat se moc vážně. Takhle to zní lehce, ale ne vždy se daří. Život je prostě pestrej a překvapující. Naučit se hledět na věci i lidi z jejich lepší stránky je fuška, ale vyplatí se.. Když někomu pomáháš, musíš to dělat hlavně kvůli sobě, kvůli svému dobrému pocitu a teprve pak pro toho druhého. A hlavně, nesmíš čekat vděčnost. Věř, že vím o čem mluvím. Mony a proč ty působíš vlastně tak smutně?

hm,zajímavé,a jak to trénuješ?Já bych chtěla být trochu tvrdší,trénuji to,ale nejde mi to...jsem cíťa co když někdo udělá smutné oči,pomůžu a pak trpím....asi těžko to pochopíš,co?