Milenec a manžel

Jitko, mám podobný osud. Manžel začal po třicítce lenivět, takže sexík tak jednou za 14 dní. Když se mi ho zdařilo přemluvit vícekrát, tak jsem, to brala za velký úspěch. Již jsem z toho byla mrzutá, po sedmiletém manželství skoro debakl. Cirka před čtvrt rokem jsem se seznámila na třídním srazu s jedním hošíkem. Seděl v restauraci, kde jsme měli sraz, s několika svými kamarády. Oslovil mě a já po chvilce zdráhání jsem si s ním domluvila schůzku. Je o něco mladší nežli já a dost výmluvný. Zkrátka a dobře podlehla jsem mu, ne z lásky, ale docela z fyzické přitažlivosti. Dá se říci, že dnes již dnes manžela prosit nemusím. Zvedlo se mi sebevědomí a zdá se mi, že se i manžel začal více snažit. Takže u mne platí, že mi milenecký vztah pomáhá udržet pohodové manželství, i když to možná zní podivně.

Tak holky tenhle problém se mi podařilo po téměř desetiletém manželství vyřešit. Seznámila jsem se, docela dá se říci náhodou, se dvěma pětadvacetiletými kluky, kteří mi předešlé strádání plně nahrazují. Vždy má čas alespoň jeden, a když oba, tak je to docela mazec. Manžela mám často mimo domov, a když je doma, tak už to není, co bývalo. Nějak mi dost zlenivěl a zpohodlněl. Jinak je to ale docela báječný chlap, takže odejít od něj rozhodně nechci. Vím, že nedostatek se dá řešit různými pomůckami, ale to není až tak ono. Tak jenom doufám, že mi to nějaký čas s těmi kluky vydrží.

Ach jo, manžel v hospodě a milenec dnes nemůže. Která z vás má podobný problém?

Využívám chvíli času a připojuji se do diskuse. Mne se stalo něco podobného jako Verče. Vdávala jsem se v necelých 24 letech, jak jinak, než z velké lásky. Strašně jsem si přála mimčo a tak od začátku jsme s manželem jeli naostro. On ani ne, ale já jsem již byla po půl roce trochu nešťastná, byla jsem i na gindě, ale doktor mi řekl, že jsem v pořádku. Věděla jsem, že manžela k vyšetření asi těžko přinutím, ono mu to bylo tak nějak jedno a řekl, že určitě to někdy přijde. V té době mi v práci začal nadbíhat jeden kolega, byl ženatý a měl dvě děti. Docela se mi líbil, ne že bych ho milovala, ale kamarád byl a dodnes je dobrý. Je asi pravdou, že kamarádství mezi mužem a ženou má své hranice a když se připojila má touha po mimču, tak jsem do toho s ním šla. Výsledek vynikající, po měsíci jsem byla v tom. Pochopitelně jsem mu neřekla, že je to s ním a ani manželovi ne. Vím je to trochu risk, ale dnes mám kluka jako buka a manžel je spokojený táta. Trochu mě to sice v nitru žere, ale když je spokojená rodina tak není co řešit.

Zajímavý příběh Verčo. Neznáte někoho kdo měl podobný problém jako Verča a vyřešili to tak, že se domluvili, aby žena se nechala přivést do jiného stavu někým jiným? Někde jsem četla, že to dokonce doporučila doktorka jedné ženě po zjištění, že její manžel je neplodný.

Verčo, ty jis trefila hřebík na hlavičku, máme totiž v genech zakódováno, že máme vytvořit hnízdo a mít mladé, pokud něco z toho nejde, vztah drhne. V tvém případě je vidět, že je úplně jedno, kdo je biologickým otcem, všichni jste šťastní a spokojení. A to je nejdůležitější. A ti spasitelé morálky, co se teď ozvou, ty neber vážně.

Holky, ještě k těhotenství s milencem. Před pěti roky jsem se s manželem pokoušela o mimi, když to půl roku nevycházelo, začal být na mne manžel dost jízlivý a posílal mne k doktorovi. Vůbec si nepřipustil, že by chyba mohla být na jeho straně. Jednou po docela ostré výměně názoru praštil dveřmi a šel do hospody. Asi po hodině přišel můj švagr, jeho bratr, našel mne ubrečenou a začal mě utěšovat. Nakonec jsme spolu skončili v posteli. Řekl mi, že se mu již dlouho líbím a ať bráchu nechám vychladnout, že zase bude dobře. Proč to píši, naše milování nezůstalo bez následků. Narodil se mi chlapeček, dnes už jsou mu čtyři a má už i sestřičku. Otcem je určitě švagr, ale ani on, ani já to nikdy manželovi neřekneme. Příchodem dětí se mi manželství uklidnilo a manžel je nyní úžasný táta a já mám se švagrem veliké tajemství.

Lailo, odpovím na tvoji otázku z 18.6. Já se svým milencem vídám dost často, někdy i 4x týdně. Mám zatím tu výhodu, že jsem na mateřské a mamina mi vždy na chvíli malou pohlídá. Můj milenec je medik a tak se většinou vidíme buď dopoledne, nebo brzo odpoledne. Večer nemohu, to mám doma svého drahouška. Ke spojení s ním využívám email, sms a volání, jak píše i Agnie, je dost nebezpečné. Teď o prázdninách budeme nuceni omezit randění, neb můj milenec odjíždí na měsíc mimo republiku a já budu s manželem na chaloupce. Již nyní je mi smutno. Poznala jsem svého milence teprve nedávno, jsou to necelé tři měsíce a stále se nemůžeme nabažit. Ze začátku to pro mne bylo i dost těžké doma, nemohla jsem se pomalu podívat manželovi do očí, natož s ním být intimně. Dnes jsem si již trochu zvykla, nakonec je i příjemné být milována a rozmazlována od dvou mužů. Dost mi v tom pomohla mamina, která mi jednak důsledně domluvila a pak mi i pomáhá. Pochopitelně o mně vše ví a říká, že jsem se nestihla vybouřit, ale že to nesmím přehánět.

Za těch 20 měsíců už si to Iva určitě v hlavě srovnala i bez této diskuse.

Anno, díky, máš velmi rozumné názory a postřehy. Snad to Ivě pomohlo.

Díky za dopis od Anny. Tohle tak nějak cítím, ale neuměla jsem to tak napsat.

VŠECHNO JSOU TO NEPRAVDIVÉ PŘÍBĚHY, ?ŽENY TAKTO NEPŘEMÝŠLEJÍ, PÍŠE JE NĚJAKÝ CHLAP!!!!

Milé dámy. Na tuto diskuzi mě přivedla moje dvacetiletá dcera. Musím se přiznat, že některé příspěvky zde mne hodně překvapují. Já sama jsem již nyní paní v letech a v diskuzi se přikláním k těm, kteří když už si milence pořídí, tak to nevytrubují a snaží se ho mít pro svoji potěchu a nikoliv pro chlubení, že na to mají. Zároveň se budu přiklánět k těm, které potká to

Ahoj Hanko, Zdenko a Ivo, vím, že vaše sitauce byla nebo je nelehká, ale ať nám tady Fiona třeba mává praporem spravedlnosti, mě nepřesvědčila. Kdybych se dostala do podobné situace, zachovala bych se přesně jako Zdenka a ani bych neuvažovala o jiné alternativě. Ono se lehce řekne, že muž má nárok vědět pravdu - ale stál on by vůbec o ni? Dopadlo by to tak, že hodný muž by do konce života trpěl a trápil se, ten ostřejší by to dal ženě "sežrat" a dítě by bylo chudák v obou případech.
Existuje na to jednoduché latinské úsloví:
Qui prodest?
Ivo, napiš, jak je to dál.

Ještě jsem chtěla podotknout k Angie, že Iva nechrání zájmy dítěte jak píšeš, ale svoje. Ovšem kdo může soudit, že. Angie, bylo mi sympatické, jak po mnohých útocích na místní nevěrnice jsi šla s pravdou ven.Jo to fajn, přiznat si kde je zakopaný pes. Měj se.

Těhotenství s milencem mne potkalo také. Když se těhotenství potvrdilo, byl to šok!Ale zároveň jsem byla šťastná. Chlápka jsem milovala a po dvacetiletém manželství jsem chtěla odejít,chtěla jsem, aby dítě vychvával biologický otec, kterého jsem koneckonců zbožňovala.Vše jsem probírala s mamou, která je mi úžasným důvěrníkem a ta mne prosila,abych nepřiznávala čí je dítě a myslím, že tím v podstatě chránila zájmy mého staršího syna, kterého jako babička bezmezně milovala.Rozhodla jsem se, že tedy dítě bude vyrůstat v současné rodině, ale milenci jsem o tom řekla.Nešťastní jsme byli oba. Nakonec se to vyřešilo samo, když jsem o mimi přišla. Od té doby uběhla tři roky a já dnes, když si vzpomenu, že bych manželovi porodila cizí dítě, tak je mi z toho mdlo.V duši cítím,co říkala Fiona, jediné správné řešení je jít s pravdou ven, ovšem chce to velkou odvahu a zodpovědnost a také si připustit, že bych mohla zůstat nakonec sama a hlavně jak psala Iva, přináší to problémy, které ona nechce.Ona se rozvádět nechce, jsou to samé potíže.No samozřejmě! No a závěr mého příběhu je takový, že zamilovanost přešla, s chlápkem se tedy stýkám, ale to již spíš jen z přátelství i když se spolu občas ještě milujem. Ale citím, že to jde do kopru.Nevadí mi to, cítím se díky tomu zase svobodně, protože ta šílená zamilovanost byla děsně svazující a chovala jsem se různě jen ne přirozeně. Ovšem nelituje,potkala jsem skvělého člověka, který se mi do duše otisknul. A po děťátku někdy pláču...A ani teď, když se po těch letech ohlédnu, nedokáži říct co by bylo správným řešením, ale tuším.

Tohle nemůže napsat ženská co má všech pět pohromadě, celý život někomu lhát se stejně jednou vrátí a nechtěl bych vidět až bude mít třeba vaše dítě své vlastní děti tak v podstatě děda bude jen pán co jej vychoval ? Tohle je hnus.

Ivo, já mám taky syna s milencem. Nesnaž se prosím říkat milencovi, že je dítě jeho a manželovi, že čekáš dítě s milencem. Nikomu by to neprospělo. To, že by si manžel letěl dělat genetický test, pokud mu nedáš důvod, je dost nepravděpodobné. Soudím tak podle sebe. Mému synovi je nyní již 12 let a jen pouze já vím, že nemůže být otcem manžel. On si to za celou dobu nikdy nepřipustil, rovněž tak ani můj milenec, se kterým se mimoděk občas stýkám dodnes. Asi je některým z nás do vínku dáno, že nám pouze jeden partner nestačí. Člověk to ale nesmí přehánět a hlavně nedávat to na sobě znát. Když jsem s manželem tak se k němu chovám tak, aby si myslel, že je pro mne jediný. S milencem jsem pro potěšení a ten musí brát na vědomí, že bude pro mne vždy dvojka, i když příjemná.

Fajn a proč by tedy to nenarozené dítě, když to s ním myslí tak dobře, nemělo být vychováváno vlastním otcem, který ho jistě bude více chápat a rozumět mu, nemyslíš?
A proč by vlastní otec měl být ochuzen o to být se svým vlastním synem?
Tak daleko, jsi asi zatím ve svých úvahách nedošla, že?
Nevím, žádné řešení není v takovém případě to nejlepší, jsou jen řešení čestná a řešení podlá. To co nabízíte vy, patřím k těm druhým.
Pravda by sice mohla být pro manžela hořká, ale záleželo by také na způsobu podání.

No ale pokud si Iva sama myslí, že je to "prašť jak uhoď" a za čas by řešila stejnou situaci, ale už v pořadí se třetím, tak potom k její povaze nemám co dodat.

Fiono, ty stojíš nad rozlitým mlékem a řešíš, kdo to zavinil.
Iva řeší život ještě nenarozeného dítěte.
Má právo mu kazit život? Má právo mu brát jistoty? Dítěti je jedno, kdo ho zplodil, ono chce lásku a zázemí.
Tyto jistoty se "čestným" prozrazením docela ztratí.
Ivo, stojím si za svým, pokud pravda ublíží, není k ničemu. Ty se jistě poučíš pro další život.