Panická porucha 5

Pajko,děkuji, ale jak tu schopnost přispůsobovat se posilnit.Já mám vždycky ráno takové ty fobické stavy s cestou do práce ,ale jakmile se tam dostanu,tak ta cesta zpátky je relativně v pohodě. Nevím opravdu proč ty rána jsou pro mně, tak děsivá, že tu cestu nezvládnu a za pár hodin je to všechno ůplně jinak.Je pravda, že nechodím vůbec mezi lidi a právě proto trávím veškerý čas v práci od rána do večera a to i soboty a nedělí.Četl jsem, že lidi trpící depresemi to ,tak řeší.Můžu ti říct že jsem byl před pár léty celkem oblíbený,jezdil jsem z dětmi na výlety do kroužků no prostě kde se dalo a najednou jsem tak dopadl jak jsem dopadl.Prášky beru řadu let xanaxem to začlo,pokračovalo neurolem a nyní je to frontín.Už nevím co mám dělat,je večer a já už myslím ,jak dopadne cesta ráno do práce.Ty myšlenky mně celkem i fyzicky oslabujou.

Jitko B, na schůzku na inzerát nejsem schopen jít vůbec. Člověk se k tomu musí nejdřív odhodlat a to je první nepřekonatelná překážka. Další překážka je v tom že nedokážu nikoho moc zaujmout.. Ono to ani nejde, protože nemám odmalička žádné životní zážitky, zkušenosti, nikde jsem nebyl a nikoho nemám. Kdo to nezažil asi bude kroutit hlavou a kdo to zažívá určitě pochopí.

ahoj Pajko, děkuji za ta moudrá slova. Snažím se, ale moc mi to nejde!
Michale, chodila jsem jednou za 14 dní na individuální terapii. Zaplatila jsem za to dost peněz. Povídali jsme a povídali a povídali... A přemýšleli a přemýšleli a přemýšleli...Dost věcí jsem si uvědomila a srovnala v hlavě, ale něco udělat musím sama. A to já ani po terapii nedokážu! Třeba jít na schůzku sjednanou na inzerát.

Jitko B, hodně o sobě přemýšlíš (ale to většina lidí). Nemusíš být šťastná, ale neměla bys být nešťastná. Štěstí není permannetní stav, ztratilo by smysl. Je potřeba zažít si smutek, aby člověk ocenil radost, pocítit neštěstí, aby dokázal vnímat štěstí apod. Bez konfrontací to nelze. A taky touha po dokonolasti je motiv a motor, který člověka žene kupředu, nutí ho na sobě pracovat a je dobře, že ho nelze dosáhnout, protože v tom okamžiku by nezbyla žádná touha, nesplněné přání, člověk by upadl do klamného pocitu dokonalosti a dál? Co by bylo dál?... Představuju si to jako živou smrt a myslím, že lidi, kteří jsou přesvědčeni o své dokonalosti, čeká brzký pád... Možná, že se mýlím, ale je to můj pohled na věc...
I dělání kompromisů může vést ke spokojenosti z vlastní schopnosti udělat je. Nehledej velké štěstí, pozoruj svůj život a soustřeď se na drobné radosti a najednou střípky štěstí vytvoří mozaiku a uvědomíš si, že ho máš, jenom jsi ho neviděla...

Ivane, jestli tomu dobře rozumím, pak se jedná o poruchu přizpůsobivosti neboli cokoliv nového nebo jiného člověka psychicky rozhodí. Tedy projeví se např.fobickými stavy = stavy přehnaného nepřiměřeného strachu při anxiozně(=úzkostně) depresivní poruše. Lze to i obrátit a tak je ta Tvoje věta asi i myšlena, že lidi, kteří trpí fobiemi, úzkostmi, depresemi mají oslabenou schopnost přizpůsobování...

Chtěl bych se zeptat :adaptační porucha převládající fobické stavy při anxiozně-deprsivní poruše co to znamená česky.Děkuji

Ahoj,
chtěl jsem se zeptat Jitky B proč Ti nepomohla roční terapie? Myslel jsem, že terapie dost pomůžou a nejsou delší než 2 měsíce. Sám uvažuji o terapii a mám ji doporučenou lékařem.

Přesně tak Jitko, absolutně nejseš rozmazlená! Důležitý je, aby když už se někam jede, tak to člověku něco přineslo. Aby si odpočinul (já teda jen duševně). Zkrátka aby z toho měl dobrý pocit. A je absolutně jedno, co děláš, kde spíš, co jíš. Já odjakživa sportuju, od toho potřeba jezdit na aktivní dovolený. A navíc pracuju v kanceláři, kde je 50 lidí - to je celodenní výplach mozku, neuvěřitelnej stálej hukot, takže o to větší touha / potřeba zmizet do přírody, od lidí. Někdy mám zas období, že jsem strašně ráda doma a snažim se, abych nemusela ani na služebku. Hlavně souhlasim s Pajkou, poslouchat svý srdce a nedělat věci jen proto, že jsou třeba moderní nebo je dělá většina.

Jitko, já si mylsím, ýe po dokonalosti touží každý, ale podle mě dokonalost je to co si dokonalé uděláš. Vždycky Ti něco bude chybět, svět a život prostě dokonalý není. Já například, jsem si řekla, že to co mám, je prostě dokonalé, tak jak má být. Poslední dobou se všechno hroutilo, ztratila jsem partnera, byt, maminka se rozvádí, sestra je nešťastná a všechno v jednom malém bytě s obrovským psem. Do toho je쨚tě pár egoistů ti zkříží cestu a zhroucení je na cestě. Pak jsem si prostě řekla dost. užívej to co máš...a ono to pomohlo. Jsme teď moc spokojená i když poslední "vztah" vůbec nevyšel a pořád se trápím pro nějakého blbečka :))) Bojuju s PP, mám práci a lidi, kteří mne milují..co víc si přát :) asi to zní jako šílený klišé, ale ono to opravdu asi tak je...

Pajko, určitě máš pravdu, ale můj problém je ten, že vlastě nevím, co si mám se životem počít. Nejsem šťastná a nevím, co by mě šťastnou udělalo. Ani po roce terapie jsem na to nepřišla.
Asi patřím k lidem, kteří nejsou s ničím spokojeni a touží po dokonalosti. Myslí si, že když něco udělají, tak budou spokojeni a když to udělají, tak zjistí, že spokojeni nejsou. A tak pořád dokola!
Vím, že je to blbost, protože dokonalý život bez problémů nemá nikdo. A nikdo nemá dokonalou práci, ani dokonalého partnera...
Člověk musí dělat kompromisy, slevit ze svých požadavků, ale to já asi nedokážu!

Jitko B., myslím, že nejsi rozmazlená, jsi prostě jenom jiná nátura. Člověk má tendenci poměřovat se podle toho, co dělá většina, co by se mělo. Teď tím nemyslím Renčinu cestu do Himalájí (taky ji za to nesmírně obdivuji, nedokázala bych to a protrpěla bych to tam, asi...). Ale proč by člověk musel cestovat, když je šťastný doma? Jsou lidé, kteří prožili celý život ve své rodné vísce a nijak to neumenšuje kvalitu ani bohatost jejich života. A jsou taky lidé, kteří procestovali svět a přesto nejsou šťastní a cítí prázdnotu. Myslím, že by se člověk měl naučit naslouchat svým potřebám a vycházet jim v rámci možností vstříc, neznásilňovat se proto, aby "zapadl" mezi ostatní. Na druhou stranu u nás agorafobiků je taková myšlenka nebezpečná, protože může svádět k tomu, aby takovou argumentací maskoval svůj strach, obelhával se a vyhýbal situacím ne proto, že by je netoužil prožít, ale pouze z panického strachu nacházel logickou, avšak lživou výmluvu.
Dost filosofování, jdu mezi čísla :-), rozuměj cifry :-)

Já ted mám před sebou cestu na jachtu na 14 dní. povím Vám, že se ani moc nebojím, mám zkušenost, že většinou nemám čas přemýšlet a to se mrcha nemá šanci ani ozvat a i kdyby, voda jí rychle spláchne. Asi bude hodně naštvaná, že jí do řecka nevezmu s sebou...Už jsem si vážně osvědčilas, že přichází, když já moc přemýšlím, mám moc času na různé myšlenky...:))) To se jí líbí. Všechny myšlenky jen trochu připomínající tu spouštěcí neguju jak profík :) , ale občas to prostě nepomůže...ale i tak..je to zlatý.

Dášendo, mail jsem bohužel nedostala :-(

Pajko, Renčo děkuji za povzbuzující slova! Už aby bylo po té státnici! Doufám, že ji zvládnu.
Renčo - ta tvoje cesta mě děsí! Obdivuji lidi, kteří podnikají takové náročné cesty! Musím přiznat, že něco takového mě nikdy nelákalo! Ani v době, kdy jsem byla v klidu bez PP, jsem neměla chuť na takové cesty. Jsem asi moc rozmazlená a dovolenou jinde, než v pěkném hotelu si neumím představit!

Jitko vydrž!! Hlavně to nevzdávej. Opravdu zaberou a pak ti bude skvěle...uvidíš. :)

Pajko děkuju za odpověď,je fakt hrozně pozitivní,hned mám lepší náladu a vrhnu se do práce,i když se mi vůbec nechce.

Lůco, vždycky před nějakou zahraniční sestou se bojím stejně jako ty! Ale vždycky to bylo OK, PP se ani nepřiblížila! V půlce října odlítám na měsíc do nepálu do Himalájí. V té době musím vysadit AD kvůli dlouhodobému pobytu ve vysoké nadmořské výšce. Budu mít strach jako blázen, z letadla, z měsíce bez spojení s civilizací, s blízkými, z toho, že to bez AD bude horší. Ale v jádru vím, že jediná možná cesta je si říct, že to bude zas OK jako minule a že si to užiju. Navíc Pajka tu jednou napsala: už jste někdy četli o tom, že by někde někde z autobusu, z hor nebo odkudkoliv jinud museli zachraňovat polobláznivou cestovatelku...no to mě tenkrát strašně pobavilo a ještě ke všemu je to pravda.
Jitko, po státnicích z tebe spadne takové břemeno, znám to, taky jsem byla z toho hotová.

Jiři, to kafe dokáže udělat u "nízkotlakých" lidí. Srovná tlak do normy a navodí se ideální stav pro spánek... Je to jenom laicky, ale kdysi nám to hezky vysvětlil Karel, který čeká (možná už má) dvojčátka. Mně se to po kávě stávalo taky. A bacha na kofein, může i spustit ataku!

Jitko B, pozitivní účinek AD se projevuje až po pár týdnech. Neděje se Ti nic neobvyklého, neboj. Kromě toho počasí, stres před státnicí...nic z toho nepřispívá k vylepšení Tvého stavu. Drž se!!!

Ahoj, proč nikdo nepíše?
Je mi pořád nějak hůř! Mám dneska AD týden a jsem ve větší depresi, než před tím! Asi je to i tím, že tady pořád prší.
Myslíte si, že je to normální? Čekala jsem, že budu mít energii a konečně radost ze života a je to úplně naopak!

Moc zdravím.Dneska si připadám jako medvědi,když se ukládají k zimnímu spánku.Byla jsem u mami a i přes kafe,nebo právě kvůli němu na mě padla taková smrtelná únava,že jsem málem usnula při chůzi domů.Buď je dnes nějaký kolísavý tlak a nebo na mě něco zkouší zelení mužíčkové.Jiři