Panická porucha 5

Zdenko, panikáři bývají nejunavenější ráno, je to takový signálek, že není něco v pořádku s psychikou. Pro mě bývá nejnáročnější první půlka dne a jakmile se překulí do odpoledne tak kolem 3-4 hodiny se zklidním a večer bývám čilá, po 10 hodinách v práci mi nevadí uvařit, upéct... Tedy pokud jsem nebyla v nějakém extrémním období akutního vyšilování a to bylo fakt asi 2-3 krát za život a netrvalo dlouho.
Všechno, co si uvědomuješ, že děláš špatně, můžeš změnit. Jakmile se začneš rozčilovat kvůli maličkostem, můžeš udělat stop a musíš to udělat jedině Ty sama. Klidně na ni můžeš denně myslet, jen jí zkus nenadávat a nevinit ji. Je to taková věrná nechtěná kámoška věrná, kousek Tvého slabého já, jsi to Ty a Tvoje slabosti, přecitlivělosti, bolístky, úzkosti... tedy něco, co nazýváme panická porucha a nemáme to rádi. Zkouším si s ní povídat, je to hravý způsob, který obrušuje hrany strachu, umenšuje úzkost. Psycholog Ti rozhodně pomůže, minimálně Tě přivede k poznání, že nikdo za Tebe Tvůj problém nevyřeší. Dobrý psycholog se pokusí najít s Tebou příčinu, rozebere Tvou osobnost a naznačí, jak a na čem na sobě zapracovat, co se pokusit změnit a ukáže i cestu, jak toho dosáhnout. Stručně řečeno, pomůže Ti k sebepoznání a ukáže, které mentální návyky jsou škodlivé a které bys naopak měla kultivovat.
Jóga je určitě prospěšná, není všelék, ale výborně terapii doplňuje. Odborníci na PP radí taky sport, ale takový, při kterém se zpotíš. Tělo se zbaví přebytečného napětí, adrenalinu, endorfiny jsou balzám a nepřítel PP a ještě prospěješ celému organismu. Podobně doporučují lásku tělesnou, je lépe, když to není čistý sex, protože milování znamená taky kvanta endorfinů, tedy pocit štěstí. Když si nevezmeš kapky, nestane se nic horšího, možná dostaneš ataku, která sice odezní, ale vyčerpá Tě zbytečně a vezme optimismus. Nepřežívej, dej si za úkol hledat radosti kolem sebe. Raduj se z maličkostí, je to klišé, ale funguje... Život je z drobných střípků radostí a krátkých pocitů štěstí. Dítě je přece štěstí. Nemusíš přežívat, ale rozhodla ses pro to a propadáš sebelítosti. Zaměř svoji energii opačně, nedej šanci pocitům marnosti, smutku, nudy, beznaděje. Buď aktivní, dávej si malé cíle pro každý den, chval se a odměňuj se, když je splníš, nauč se vychutnávat život drobnými radostmi.
Mně taky někdy připadá, že přežívám...Takové stavy mají i zdraví lidé...

Ivanka- odvaha, neodvaha, ked už prislo co mams nim robit? :)))ale da sa to, pp budem mat pravdepodobne doživotne a keby som sa bala nikdy by som deticky nemala.

Tak ten třes - to mívám občas taky, takhle hlavně se mi totiž PP projevuje. Klepání, brnění nohou a rukou. Někdy mám i pocit, že mi vibrujou všechny vnitřní orgány. Většinou večer před spaním nebo ráno. No a když to samo neodchází, vyřeším to "srabsky"jedině práškem. Přes den potřebuju normálně fungovat a v noci se vyspat.

Tak ten třes - to mívám občas taky, takhle hlavně se mi totiž PP projevuje. Klepání, brnění nohou a rukou. Někdy mám i pocit, že mi vibrujou všechny vnitřní orgány. Většinou večer před spaním nebo ráno. No a když to samo neodchází, vyřeším to "srabsky"jedině práškem. Přes den potřebuju normálně fungovat a v noci se vyspat.

ahoj, já v těle zace cítím celý den takové vibrace. Mám pocit, že se celá klepu. A njvíc se mi klepou ruce. Toho si každý všimne! Stává se mi i to, že rozliju čaj z hrníčku!

Miss - chúďatko moje, ty tehulka sa takto trápiš... Ja som teda neni tehula ale ťažk to znášam. Neviem si ani predstaviť, že by som bola ešte tehotná. Obdivujem tvoju odvahu.

Ivanka-ja mam celodenne pohupovanie sa,mam pocit, že zem pod nohami sa mi hýbe, vcerasom sla do mesta na zastavke som nevedela ci ma ohne do zadu ci dopredu :))tiež sa toho neviem nijako zbavit citim sa ako na lodke.

Ahoj Pajko Ty si zasloužíš metáál :-)je vidět ,že jsi si hodně prožila a víš o čem píšeš děkujeme jsi náš psycholog:-)Prosím ještě o radu spím celou noc a ráno bych spala ještě dál třeba celý den rozčiluji se kvuli maličkosti,už jsem na tom byla lépe ,ale cítím ,že v tom jsem zase i když vím,když mrcha přichází co trochu dělat.Ještě se mi za 3 roky nestalo abych aspon jeden den na to nemyslela,k psychologovi se objednám,ale chtěla bych vědět jestli dokáží opravdu pomoci.Cvičím 5 tibetanů myslíš ,že se tímto taky dá odstranit ,,,,,.Jsem stále v křeči když by jsem si kapky nevzala může se stát něco horšího?Jsem pořád děsně unavená,nic mne nebaví a pořád se mračím a myslím na všechno kolem ni jen ne na super život jak se třeba válím se synem u vody.Přijde mi přežívám.Děkuji mějte se usmívejte se :-)

Ahoj Evi!!! Dnes si Tě koupím ve stánku :-) a přečtu si, cos zase musela napsat... Jsi taky příklad toho, že člověk musí zatnout zuby, slevit ze svých nároků a přitom odvézt profesionální práci. Je mi líto, že se necítíš dobře, zkus si vzpomínky na kamarádku hladit a hýčkat a vzpomínat na pěkné chvíle, být vděčna, že jste se poznaly a pobyly spolu, zkus potlačit bolestný smutek kam až to půjde... Potřebuješ být fit pro své blízké a zejména pro sebe, protože Ty ještě žiješ!!!
Díky za Oscara :-)

Rozhodně bych nechtěla, aby vás mých 40 let s PP strašilo. Uvědomte si, prosím, že diagnóza panická porucha existuje kolem 20 let, do té doby byly všechny podobné problémy "v balíku" neuróz. Tzn. neexistovala žádná propracovaná terapie ani dnes dostupné léky, dokonce přístup lidí k psychickým problémům byl zcela odlišný a docela ponižující (vzpomínala jsem tu svůj pobyt na neurologické klinice). V době, kdy mi propukla nebyly na světě ani benzodiazepimy, takže žádný účinný lék proti atace, žádný alprazolam. Jediné, co by z toho pro vás mohlo vyplynout je, že se nebudete bránit terapii ani lékové! Že se začnete rychle a účinně bránit. Protože přechozená PP se pěkně pomalu, ale jistě zabydlí ve vašem podvědomí a odtud se těžce a dlouze dostává pryč. Vzpomínám si, že když jsem po 5 letech dostala poprvé Diazepam, tak jsem se cítila naprosto zdravá, klidná, spokojená bez úzkosti. Napsal mi ho v roce 1973 obvoďák a nadávkoval mi rovnou 3 x denně 10 mg. Kdo ho znáte, víte, jaká je to síla. Takže brzy jsem se dověděla malinko víc a dávky stáhla a začala jsem ho brát dle potřeby, což rozhodně nebylo denně. Vám žádné desítky let nehrozí. U nás jsem se letmo setkala s pojmem "panická porucha" cca před 10 lety a okamžitě jsem se v ní poznala. Před 5 lety jsem spadla do kolotoče atak, něco, co v mém životě do té doby nebylo a od té doby se o ni pochopitelně zajímám. V okamžiku, kdy jsem pochopila, co je fyziologickou podstatou, dostala jsem logické vysvětlení svých stavů a žije se mi mnohem volněji. Ataka je vždy nepříjemná, ale lze s ní pracovat a obrovskou roli hraje, že člověk už nemá paniku z paniky a negraduje tak úzkost do extrému. Vy všichni, kteří sem píšete se uzdravíte. Budete inklinovat k úzkostem i přecitlivělosti, ale váš život bude PP nebo agorafobií omezen jen do té míry, do které se rozhodnete jim to dovolit a jak vás tak sleduju, jste všichni odhodláni svůj život naplno prožít a nikoliv se jím probát...

Moji nejenejnejmilejší :-)))
Furt na vás myslím, čtu... ale s tím psaním je to bída, páč čas mi nedovolí...
Chci dneska poslat Pajce PP Oscara za její poslední příspěvek, je krásnej :-))))
Jinak se cejtim nic moc, už sem i xanaxovala a byla vyhnána z několika obchodů, drobet sem se zhoršila - zřejmě v důsledku těch blbejch událostí s odchodem mojí nejlepší kámošky do Nebe :-((( Reaguju na jakékoliv takové podněty - tak se, prosím, všichni, střeste všech negativních podnětů a myšlenek, páč to jsou evidentní spouštěče PP. Radujte se z maličkostí, těšte se ze sebemenších dílčích úspěchů, buďte plni pokory, rozdávejte radost - psychika se zklidní a PP taky. Hezký letní dny nám všem!!!! :-)))))))))

ahoj, Martine já dělám poslední státnici 15. září! Jsem z toho vystresovaná už teď! Jak jsem psala - pořád na to maslím i v noci, protože nemůžu spát. Chtěla bych to už mít za sebou, ale spíš si myslím, že tuhle státnici nezvládnu a budu si ji muset ještě jednou zopakovat.

Nikomu z vás tyto potíže samozřejmě nepřeju, ale přesto mě trochu uklidnilo, že v tom nejsem sama a že se stím dá bojovat a žít. Dnes přijde soudní zanlec odhadnout byt, i to pro mě byla noční můra. Takováhle kravina. Děti opravdu bohužel nemáme. A finančně jsem na tom prabídně, dlužím peníze bratrovi. Dnes jdu ve 3 na pohovor do pitomýho bauhausu. Už teď se třesu a snažím se to prodýchat. Pajko, 40 let? Nestraš, prosím:))A děkuju. Všem.

Jitko - kdy jdes na zkousku, ja mam statnice za 3 tydny ;)

Ten život fakt není peříčko, ale je krásný.

Zdenko, nikdy z toho nebudu venku :(, mám ji téměř 40 let a chronickou, přechozenou (ten verdikt mám od doktorky psychiatrie a vím, že se může mýlit a je to hlavně na mně-i když často cítím, jak si chemie mého mozku se mnou pohrává...hnusně mimo moji vůli), ale rozhodla jsem se, že mi bude otravovat život minimálně a ono to funguje. Mám stavy, kdy už se mi rvát nechce, ale jsou to jen takové mžitky. Miluju své děti, svá vnoučata, svého přítele a chci si jich užívat tak dlouho, jak jen to půjde. :-) Oni ví, že mám problémy a docela mě chápou i pomáhají i tím, že mě nelitují, ale ani násilím do některých aktivit nenutí.

Moniko, taky mám za sebou rozvod, děti byly ještě dost malé, ale nějak jsme to zvládli. Máš asi něco, co bych nazvala posttraumatickým stavem, není taky divu. Nepíšeš o dětech, tak předpokládám, že žádné nemáš. Doporučovala bych Ti pohovor s dobrým psychologem, měl by Tě nasměrovat, uklidnit, nastínit priority a scénář řešení, jak píše Martin. Práce jako aktivita působí dost blahodárně na psychiku. Zkus popřemýšlet, možná nejsi v zoufalé finanční situaci a jde jen o to nesedět doma. Na Tvém místě bych zkusila kontaktovat přátele, rozhlídni se ve svém okolí a klidně nabídni svou pomoc někomu jen za minimální anebo případně žádnou mzdu. Zní to možná šíleně, ale mně se v životě stalo něco podobného, najednou jsem zůstala s prázdnýma rukama a tohle bylo řešení, odrazila jsem se ode dna a pak to šlo už jenom nahoru, od úspěchu k úspěchu, rekvalifikace ani nevím jak. I když jsem měla ty nejhorší stavy, kdy přicházely ataky denně i v noci, nepřestala jsem chodit do práce, nezastavila jsem se. Soustředěná práce a nutné záležitosti nedaly PP tolik příležitostí. Důležité je, jak moc potřebuješ peníze a tayk jakou máš profesi, případně koníčky. Aktivní může být člověk i doma, vymyslet cokoliv tvůrčí, komunikovat i pracovat po internetu, možností je moře, jen je chtít uvidět, zkusit, přestat se bát. Pohovor se dá vzít jako hra, při které přece nejde o život. Zkus to obrátit, Ty tam jdeš pozorovat lidi, se kterými bys měla pracovat a Ty se ptej, jestli bys je chtěla. Představuj si, co Tě čeká a konfrontuj to s realitou, v každém tragičnu je komično a naoapak. Zkus najít veselé momenty v událostech Tvého života a zjistíš, že tam jsou a že se jim dokážeš minimálně pousmát. Neboj se zasmát sama sobě. Když mi bývalo hodně zle a byla jsem i velice depresivní, neschopná úsměvu, přítel začal žadonit, abych mu zazpívala jednu veselou písničku (nejsem žádná extra dobrá zpěvačka, ale umím šaškovat, dělat si legraci). Vzpomínám si, jak jsem na něj užasle a nechápavě zírala přes slzy a křeč své smutné tváře, jestli se zbláznil už i on, ale byla to od něj chytrá finta. Písničku si nakonec vyškemral a já jsem začala potichu monotónně odříkavat slova a pak jsem se postupně rozezpívala. Zpěv jako terapuetický prostředek jsme tu už probrali, taky křik. Jít a vykřičet se. Zpěv je lěpší, není extrémně emotivní, uvolní, upraví dech, přeladí emoce... Křik ventiluje přílišné napětí. Psal tu jeden kluk, jak si zakřičel v autě se staženými okénky, když čekal na křižovatce, určitě vylekal pár lidí, ale bylo mu líp... Každý máme ventil, jen vědět kde a jak ho otevřít. Hledej ho i Ty a psycholog by Ti měl pomoci. Přeju Ti, aby sis uvědomila, že to co Tebe, potkalo už tolik lidí před Tebou, že pohovor je nepříjemný každému a že práci Ti nikdo nenaservíje na stříbrném podnose, ale že neexistuje jediný důvod, který by Ti měl zabránit pracovat, pokud jsi zdravá a skutečně pracovat chceš. Třeba jen pro charitu...

Omlouvám se, že jsem dnes tak upsaná a místem nešetřím...

Ahoj vsem,
Ivko,ja jsem fungovala s PP jako kadernice.
Obcas byla sranda,kdyz me to chytlo uprostred vytvoru nejakeho ucesu.
To jsem si poustela na WC vodu na zapesti a cekala,az to prejde.
Dnes funguju s PP jako mama dvojcat.
Obcas je to sila,ale od te doby,co zobu Zoloftik,je o mnoho lepe.
Diky ze jste a at je vsem dobre.

Zdravím všechny, i nově příchozí.:-)
Prolítla jsem jen posledních pár příspěvků.

Ivano, já měla taky PP s depkou. Chodila jsem sice při tom do práce , ale ty pocity co popisuješ dobře znám. Pořád jsem se motala, pořád jsem myslela, že upadnu, jak opilá, bylo mi k tomu fyzicky zle. Párkrát jsem šla do práce pěšky, protože jsem se bála , že se v MHD složím. No a jak jsem šla do té práce, měla jsem pocit, že už nemůžu jít, že jsem jakoby mimo tělo, byl to hnus, nikdy na to nezapomenu, trvalo to celý týdny v kuse. Bylo to nejhorší období mýho života. Nevím jestli se nějak léčíš, pokud ne, co nejdřív začni, je to zbytečný trápení.

Moniko, na tvém místě bych si zašla k psychologovi. Podle mýho ti ten rozchod podkopl sebevědomí a prostě je toho na tebe moc.Já tyhle stavy kvůli práci měla taky, když jsem se přistěhovala do Prahy, bylo to utrpení. Dokonce mi jeden zaměstnavatel řekl, že se neumím prodat, jiný mi řekl, že se třesu. Po třech měsících jsem pak našla práci, kterou jsem chtěla a opravdu mi to pomohlo. Teď už bych se těch pohovorů tolik nebála, protože se cítím silnější.

Ahoj tak samosebou jedu:-))))) Všechno budu řešit až když na mě ta mrcha v autobuse sedne, a třeba taky nesedne:-)) Léky mít budu každopádně, Pajko ty příklady s pološílenou cestující - to bylo super, skvěle sem se pobavila:-))a představila si sebe a jak by to asi bylo:-)))

Teď nevim kdo to psal, ale cesta trvá 18!!!!hodin???? Dyt i do Francie jel tatí 10 nebo 12. ???Nemělo to bejt třeba 8hodin???

ahoj, hlásím se jako vyjímka potvrzující pravidlo! Já na své okolí vždycky působila spíš pasivně, introvertně a až moc klidně. Neumím se bavit a sranda se mnou taky moc není.
Moniko, já mám podobné pocity, čeká mě nástup do moji první práce a ještě poslední státní zkouška na vysoké škole. A už teď, i když se snažím na to nemyslet, se v noci několikrát vzbudím, celá se klepu a jsem zpocená! A už nemůžu usnout a přemýšlím o tom, jak to v práci nebudu zvládat a vyhodí mě. Nakonec skončím ve 24 letech s invalidním důchodem doma atd. Já dokážu za noc vymyslet takové věci...

Ahoj Moniko,
nevim jak bych se choval ja v obdobny zivotni situaci, ale rozhodne by to chtelo trosicku zvolnit, zhluboka se zamyslet nad tim co se deje s tebou, co se deje s tvym zivotem a zdali neni lepsi resit jedno podruhem -> manezel, praxe, prace.

Hlavne aby to neznelo jako kecy :(, proste zkus zpomalit a pomalicku se snaz resit jednu vec vedle druhe, pokud se citis opravdu spatne tak skoc za psychlogem (at si o tom popovidas) a pokud to nezabere a bude to horsi tak za psichiatrem.

Jinak stavy co popisujes jsou dost podobny tomu co tady mame, ale jeste to nemusis mit jako nemoc, ale muze to byt opravdu jen dusledek velkeho stresu...

Tak se drz a napis.

Pro ostatni - taky me fasicnuje kolik lidi v okoli ma obdobne a i vaznejsi problemy nez my. Dokonce nekteri berou stejne leky jako ja ;). Svet je zvlastni, neni se za co stydet, kazdy neco ma.

Mejte se hezky a uzivejte si (ted) prijemneho pocasi.

AHoooj