Panická porucha 5

Me nevadi pobyt mezi lidmi, nebo v tesnem prostoru, jaktady nekteri popisujete. Jdu treba mestem, kratky usek a najednou mam pocit, ze jdu uz hodne dlouho. Nebo zacnu mit pocit, ze zapomenu, jak se dostanu domu nebo kam vlastne jdu. Je i tohle PP?

Jitko - kdyz to tak ctu tak mi to pripada ze jsi v pohode - krasne spis, chodis na vychazky, chodis do prace, jen obcas buseci a ES... mas pejsulanka.

Bud stastna, vzdyt uz skoro z PP netrpis - to abys chodila na koncerty, mezi lidi mela pratele uz jsou jenom tva rozhodnuti a tve prani v zivote neco delat... jen se zamysli nad tim jak dal vykrocit (a ver ze toto musi resit hodne lidi).

Tak se raduj :D

Jitko B, ani nevíš, jakou mám radost, že Ti AD pomohla. Když si vzpomenu, jaký svádělas těžký vnitřní boj, tak jásám. Když se v práci od srdce zasměješ, snad ani není lepší terapie. Půjde do pomalounku polehounku pořád směrem ke zdraví a radosti ze života... I ta láska přijde...

Báro, :-) Tvoje kočenka se má...

Martino, asi Ti rozumím, nemáš to lehké. Fakt je, že u PP není žádný návod terapie universální, podobně jako potíže a příznaky máme každý odlišné. Vše je tu tak nějak šité na míru...

Tak to funguje! Slyšela jsem ji hned jak zaškrabkala na síť proti hmyzu. Je fakt, že jsem spala na půl oka, ale dnes už budu klidnější, když vím, že je to hezky slyšet. To jsou starosti, že, ale jsem vděčná za období, kdy mám takové starosti, už jsem zažila horší a tak si přeju, aby mi takové starosti vydržely co nejdýl. Dobrou noc.

AD mám 2 měsíce a pár dní. Nechci zkoušet další. V několika věcech mi pomohla. Třeba v tom, že jsem schopná brzy ráno vstát, jet v narvaném a přetopeném autobuse, pak pěšky do práce. V práci se s dětma směju a nemám pocit, že by to byl nucený smích. Také nemám panické záchvaty. Spíš jen bušení srdce a ES. A dobře spím. Dřív jsem nemohla usnout a budila jsem se zpocená ve 3 ráno s myšlenkou, že asi umřu. Teď jsem schopná spát 9 hodin v kuse!
Před AD jsem zažívala nejhorší chvíle v životě (když nepočítám dětství a strach z toho, že táta mamce vážně ublíží). Mám pocit, že jsem v takovém mezidobí mezi krizí a nevím čím. Možná to bude lepší, možná stejné a možná zase horší. Teprve pak bych uvažovala o změně AD nebo pobytu na psychiatrii.
K psychoterapii - souhlasím s Pajkou v tom, že jsem se toho ve škole moc naučila(psychologie, psychiatrie, psychoterapie, arteterapie, psychoterapeutický výcvik...) a asi to na mě nemá ten správný účinek.

Martino - hudbu mám moc ráda. Poslouchám různé styly. Mám ráda vážnou hudbu (hlavně klavírní koncerty) a také hip - hop. Občas si zahraju na piano a mám pejska. Máš pravdu, že nemám pro koho žít. Jenom pro mamku nebo pro toho pejska. Je pravda, že když jsem se chtěla zabít (asi ve 13), tak jsem to neudělala jenom kvůli mamce.

Edušo - doufám, že nechceš podrobný popis i s oblečením a jídlem. Takže jsem byla v práci, najedla jsem se a šla jsem si lehnout. Usnula jsem a vzbudila jsem se před chvílí. Takže jsem ani nebyla se psem venku. To je asi tak všechno.

Ahoj z hor.Nestíhám, jen vás všechny zdravím.
Pěkný večer všem.

JitkoB., copak kdybys nám sem napsala, co jsi dneska celý den dělala?

Jituš,máme spolu asi společnej a to jedinej koníček,Ty čokoládu a já maso.

DEINO,jestli se jdeš léčit,tak tě můžu ujistit,že se ti ani nebude chtít domu.Já se léčila a byla to super dovolená!Uvidíš jak se budeš cítit lépe,když budeš mít kolem sebe lidičky se stejným problémem,to je jiné pokecáníčko,když tě všichni chápou a vědí o čem mluvíš.a když se ti přece jen udělá zle tak víš,že máš poruce odborníky. ja jsem si tam našla 2kamošky,a ted jsme v kontaktu.Nic se neboj všechny co odcházely tak brečely že ještě ne .Hned bych jela znovu.Tak si to hezky užij.pa

Pajko a Dášendo, to jsem ráda, že tu nevypadám jako zlá baba, co někoho do něčeho nutí. Kolem našeho domu jsou dvě ulice snad prokleté, je to tu samí "blázen". Asi proto, že je blízko hřbitov. Vím o těch lidech, že jsou buď požitkáři nebo sobci, mluví jen s tím, kdo jim v jistou dobu vyhovuje. Nejdou pořádně ven z baráku, jsou na kvantech lécích od nervů nebo na alkoholu atp. Zajímá mě tato otázka psychiky, tak snad vím, o čem píšu a nevyznívá to moc zle.

Jitko B., tak to je potom těžké. Asi jsi vyrůstala v prostředí lidí bez citů, to se pak nedivím, že tak trpíš. Nebo je v Tobě něco pořádně zablokované. Když Tě jóga uspává, tak si pusť hudbu, která je Ti alespoň trochu příjemná, když nic se Ti nelíbí a nuť se při hudbě pohybovat. Jak chceš, třeba v sedě jenom horní polovinou těla či jinak. Tím pak rozproudíš života schopnou nutnou energii, je z Tebe živá mrtvola, víš to?! Hl. něco zkoušej dělat sama, bez vedení druhých a vytrvej, snad vstanež z mrtvých. Možná je v Tobě i skrytá sobeckost - kdyby nebyla, můžeš si pořídit třeba kytku v květináči, kt. ob den či dva zaleješ, je to jako v Pyšné princezně a když Ti neuschne, tak si můžeš pořídit křečka či andulka - dají se krásně ochočit a udělají Ti radost, když se to naučíš. Máme doma tři malé klece a čtyři ptáčky a je to děsná sranda. Kup zvířátku hračku a uvidíš, jak s ní zápasí, i to potěší. Pokud však ne, tak jsi jako zimní královna, ale věřím, že ledy se pohnou, budeš-li se snažit. Jenom lásce se moc naučit nedá, ta buď v člověku je nebo ne a láska přináší tu opravdovou radost. Víš, jak jsem bohatá, co všechno miluju a to jsem v invalidním důchodu. Ty můžeš dojít po svých nohou do práce, já mám při chůzi závratě atd., přesto chodím na procházky, prostě se 11 let dnes a denně snažím. Nezvládla bych to ovšem, kdybych neměla pro koho žít - čímž je moje rodina. Ty asi zatím nemáš pro koho žít, že?

Teď jsem se docela vyděsila. Na jiné diskuzi jedna paní tvrdí, že dlouhodobé užívání AD způsobuje Parkinsonovu nemoc. Vzhledem k tomu, že je mi 25 let a několik let užívám AD ,a pravděpodobně je budu užívat celoživotně, vyděsila jsem se pořádně!!

Jitko B, myslím, že Ti rozumím. Měla jsem taky těžké a dlouhé období, kdy jsem tápala a byl problém najít v životě potěšení. Kdybych neměla děti, měla bych o velký motiv méně snažit se o zlepšení a bojovat. I teď to na mě někdy padne, ale vzpomínka na děti a vnoučata mě zase nasměruje k optimismu. A to si o sobě myslím, že nejsem žádná depresivní ženská..., na okolí působím jako docela veselá, hravá a živá osůbka... a přesto mívám krize. V době, kdy mi bylo nejhůř, jsem cítila takové divně bezvýchodné černo na duši a pohled na svět byl plný smutku a úzkosti. Opravdu Ti AD nijak výrazně nepomohla? Bereš je už více jak 2 měsíce, ne? Třeba nejsou pro Tebe ta pravá. Kdyby zabraly léky, mohla by ses odrazit dál... Mně taky v životě v přístupu k psychoterapii škodí, že jsem psychologií v rámci VŠ studia prošla...

Jitko ,ale jak dál chceš takhle žít?To ani není žití,jen živoření.Ty nemáš absolutně smysl života ,je to zvláštní ,ale ještě jsem se s tak nešťastnou holkou nesetkala,je mi to hrozně líto ,ale Ty bys měla ze sebe vydolovat aspoň trochu chuti něco se sebou udělat.To má Martina naprostou pravdu.Ale jak Ti má někdo pomoci,když Ty se stejně odmítáš snažit, to nějak všechno změnit!S tímhle přístupem Jitko ,ale dřív nebo později opravdu na tý psychiatrii skončíš ,protože to je obrobvská zátěž na Tvý tělo ten stres,který je pořád zs Tebe cítit.Vůle má obrovskou moc ,to můžu sama za sebe říct ,že je to pravda,já jsem strašně chtěla se vschopit a zase se radovat ze života ,odrazit se znova od toho dna kam mě má PP srazila a myslím ,že se mi to s pomocí AD podařilo.Musíš se s tím poprat ,ale myslím ,že potřebuješ pomoct zkušenýho odborníka.

Nejhorší je, že psychiatrie je u nás strašně podfinancovaná. Já sám bych měl obavu jít se někam dlouhodobě léčit. Problémy, které přináší podfinancování Vám jsou asi jasné.

Nevím, jestli by mě v léčebně pomohli. Já jsem zdravotní sestra a učila jsem se o tom, jak taková léčba probíhá. Jde o léky + různé druhy terapie. A já jsem na arteterapii i muzikoterapii několikrát byla, na psychoterapii jsem chodila rok a mám i léky.
Byla jsem také na praxi v centru pro duševní zdraví. Byla tam spousta lidí, mladých i starých s psychiatrickými diagnózami. Os schizofrenie po deprese. Všichni v invalidním důchodu, na lécích, bez práce, bez rodiny... A všichni prošli i několikrát psychiatrickou léčebnou. Působilo to na mě dost depresivním dojmem a zjistila jsem, že pobyt v léčebně není záruka lepšího života.
Ani AD nejsou záruka lepšího života...
A je to pořád o tom stejném. Už mě to nebaví, o tom přemýšlet. Stejně se vždycky doberu k tomu, že vlastně nevím, co mám dělat.

hm..nejdřív se mi příspěvek neuložil,psala jsem nový a teď je tu podobný dvakrát!

Jenda to tady příjemně svými optimistickými příspěvky osvěžil:))

JitkoB,napadlo mě ,že by pro Tebe asi pobyt na klinice byl taky vhodný ,při Tvých nelepšících se potížích.Jak vidno AD opravdu u někoho moc nefungujou.Asi by to bylo dobré aspoň to zkusit,aby jsi v budoucnu mohla žít aspoň trochu normálně a šťastně.Určitě neni dobrý ,když se dívka tvýho věku tak pořád trápí a neví si rady s vlastním životem.Deina udělala dobře ,když sek ktakovýmu kroku rozhodla a já jí moc držím palce aby jí to pomohlo žít zase plnohodnotným životem :))

Dekuju za podporu....budete mi chybet,ale urcite vam dam sem vedet,jake to tam je...asi ne moc casto,ale udajne tam je moznost i propustky a tak,takze k netu bych se nejak dostat mela...

Dekuju za podporu....budete mi chybet,ale urcite vam dam sem vedet,jake to tam je...asi ne moc casto,ale udajne tam je moznost i propustky a tak,takze k netu bych se nejak dostat mela...