Duchovní cesta

co minim lidskym duchem?
-
no, to je ta prece ta vlastnost lidske bytosti, ktera neumoznuje videt ciste. ale neni tim receno, ze lidsky duch jako nejaka konkretni jsoucnost je. lepe receno, problemem je to, ze se jevi byt. lidsky duch je ta zivotnost, ale ta neni zajimava, pokud je nam znamo to svetlo, ktere ho osvetluje.
lidsky duch je tedy permanentne osvetlovan, ale nemuze byt osvicen. jen svetlo ma svitivost a vsechno ostatni si svetlost jen propujcuje od svetla sameho.
tento lidsky duch ma tendenci si privlastnovat svetlost od svetla a je to jeho vrozena vlastnost, protoze i sam je vlastne odrazenym svetlem bez nezavisleho zakladu. proto podleha dalsimu klamu, ktery je neobycejne trvacny a lzive vabi mnohe lidi, totiz slibuje moznost spasy a osvobozeni tam, kde k tomu dojit nikdy nemuze - asi jako odraz Mesice ve vode se nikdy nesetka, nebo nestane Mesicem samym. muze si to klidne sugerovat po tisicileti, ale je to jen nezralost, ktera na tom trva. kdyz prijde zralost, prestane se na tom trvat a vzda se prosazovani nemozneho a spocine ve sve prirozenosti. neni totiz treba dva Mesice. Jeden uz na obloze je... a je tam i kdyz neni nekdy videt, takze snaha z odrazu udelat novy je smesna.

smrt ega je taky smesna jako snaha o zniceni odrazu Mesice. ani ten odraz nijak neovlivnuje Mesic v jeho existenci.

to co se obycejne nazyva smrti ega, je jen opadnuti zajmu chranit individualni odraz na vode jako nejuzasnejsi vec na svete. opadne to ale proto, protoze bylo uvedomeno, jasne a do morku kosti, ze tak jako je ego nikdy nezrozenou predstravou, tak ji ani nelze znicit. je to vsak simultanni linie s pravym bytim, ktera ho ale neovlivnuje - nikdy vic nez v predstave.

Podivné, velmi blízký přítel mi právě píše, že měl vnuknutí, že jsem v ohrožení života :o(

Ale já si stejnak myslím, že jde o smrt ega.

Krásné ráno všem!

Lokomotivo, při čtení Tvých zážitků mě napadlo, že by se mohlo jednat o zastavení se před "mystickou smrtí". Tak jako se kdysi náhle bytost uvědomila ve dvojnosti, v jediném okamžiku se jedno vědomí ztratilo a druhé se vynořilo, tak je možné nyní překročit tuto hranici směrem "nahoru", čemuž se říká mystická smrt. Mnozí žáci duchovní cesty, když k ní dojdou, tak se před ní zastaví, někdy i na dlouhou dobu, protože při ní zaniká ego. A málokdo ji překročí hned na první pokus, při první zkušenosti.
:)

Pro: 31. 1. 2007 01:40:27,
"lidsky duch ma tendenci k prirozenosti cokoliv pridavat"
Co míníš pojmem "lidský" duch?
:)

Mějte se pohodově a pohádkově :)))

Myslím, že pokud kristus mluvil o velbloudovi, který projde uchem jehly mnohem spíš než boháč, neměl tím na mysli malou braňku vedle hlavní brány do Jericha.
Mluvil o stejné jehle, o které mluví lámové.

Tak to je život holka :o)

Avete del té in bustine? Cinque uova fresche a due litri di late, per favore.
To jsou kraviny co? Ještě,že tomu nikdo nerozumí. Ale Italština není těžký jazyk. Je to z příručky manuale di conversazione con pronuncia figurata. Zapoměl si jí u mě před lety jeden můj italskej amant. Dlouho jsme spolu nepobyli, takže jsem stihla jen základy:)
Tu sei il pittóre? Il artísta?
Buonanotte e arrivederci.(opure arri-scriverci?)

To máš z nějakýho turistyckýho průvodce, viď :o)))
žádnej okruh neznám, pivo ani cafe nejsou moje oblíbenné nápoje :o))
Mám nejraději čajovnu :o)))

Právě tak jak jsi napsala d.
Proč sakra poslední věc Lokomotivo? Zrovna ty, který píšeš rád a máš co psát? A oživuješ moje vzpomínky a umíš Italsky? (kde mám tu knížku) Tak třeba..Puó consigliarmi un giro turistico interessante?
Andiamo a sederci in un caffé o in una tante birrerie?

Ono, to malicherne, pre nas nepodstatne, docasne (a nikdy nie zadarmo:) si dokazeme (mame ten potencial vsetci) magicky privolat chcenim, ale TO, o com tu stale piseme, je za hranicou akehokolvek chcenia, usilia, snah, tuzob... (myslim:)

"Tak jsem se smířila s tím, že tudy neprojdu, že to asi vážně není pro mě. V tu chvíli jsem proletěla bránou a ......."
****
Stale to hovorim - Ked nieco chceme nesmieme chciet...:)

A trapne by ti byt nemalo, preco aj (?) :)

možná byste neměli tolik hulit, si myslim

Ještě jednu poslední věc.... teď když vím o co jde, není těžké to najít.

"Lámové používají přirovnání k jehle, která drží rovnováhu na niti. Jak dlouho jí dokáže udržet, tak dlouho zůstává na niti." Tou nití je stav prázdnoty. Stačí sebemenší záchvěv ega a sklouznete. Pak vás to vrátí

Od Niki: "Něco z toho mi připomíná podobné stavy z dětství. Sice bez jehel ale to směřování bez usilování je známé a blízké a přece tak plaché kdykoliv do něj chceš zasáhnout nebo na to jen pomylíš..
měnilo se mi při tom dýchání na úplně jemné a dlouhé. Někdy se to dalo i přivolat nebo navodit nebo tak něco. Neprovozovala jsem tenkrát žádnou duchovní praxi ani se nemodlila ani nic jiného. Jen jsem byla dítě, které umělo být samo v sobě a navštěvovalo samo sebe každý den."

I ty jsi to dobře popsala. Já jsem jako dítě směl pouze před bránu. I když jsem k ní chodíval často, nikdy jsem jí neprošel.

Na jednom místě jsem potkal člověka se zvláštní schopností, ona dokázala projít tam, kam já chtěl přicházel a nevyhnutelně vstupoval. Nějak to dokázala, že tam prostě přišla, aby jen zjistila, co je to za bránu a je-li pro mě nebezpečná. Popisovala: "Bylo to velmi zvláštní. Nikdy jsem takové pocity neměla, tak je to asi hodně ovlivněno mým vlastním vnímáním a představami.Myslím, že je to krajina tvé duše, proto tam můžeš zůstat jen pokud nepřemýšlíš a jdeš tam, kam tě vede tvá duše. Jakmile přijdou myšlenky, ohlásí se tvé ego. Vrátí tě zpět.

Když jsem se pokusila projít bránou, byla zavřená. Říkala jsem, že to vlastně není můj prožitek, že chci jen vědět, jak je to nebezpečné.Nic. Tak jsem se smířila s tím, že tudy neprojdu, že to asi vážně není pro mě. V tu chvíli jsem proletěla bránou a .........rozlétla jsem se na atomy, stal se ze mě vítr a létala jsem po té krajině. Všechno rozkvetlo. Tak si myslím, že by to nemusela být smrt těla nebo mysli, ale ega"

Já to tušil už od začátku. A to co se ve mě vzpouzelo bylo právě to Ego, proto takový humbuk. Sám sem tomu nerozuměl, to chování a emoce, jakoby nepramenily ze mě.
Pak sem začal jako malé dítě křičet a odmítat to, co je nejpřirozenější. Ten vzdor ale nepocházel uplně ode mě, nechápal jsem co se to ve mě vzpouzí a způsobuje humbuk. Žádný strach tam nebyl. Jenom mě něco nutilo ten stav přervat a zničit. A proto jsem tady nafukoval svoje ego a tu křičel do světa, protože to byl způsob jak to zastavit. Omlouvám se za to.

Mělo by mi být trapně, ale není. Necítím se tak. Nebyl jsem to Já, jenom něco, co umíralo a nechtělo.. něco co jsem ale nikdy nebyl Já. Tak a teď už budu mlčet :o)

Tak já už vím :o)

Ten kocour je, nebo byl sympoš :o) Měl něco svýho :o)
Jo a básnička je moc hezká

mel jsem jednou kocoura, jmenoval se zmuro. byl to vychcanek a snad ve dvanacti letech proste zmizel, nekde nekdo ho asi prejel vozem nebo ho zamordoval nejaky pes... zmizel bez varovani... v zime se vzdy tak precpal, ze v dome se ledva vlekl az bylo divne jak po tolik let nebyl venku chycen psem, protoze behat s takovym zimnim brichem nedovedl... divny...
v lete zas byl jak chcipatko, jako vychrtla mrtvolka, ktera velice svizne behala...

- muze mi nekdo rict, kde je ted?

31. 1. 2007 20:25:35, d.
pre 31. 1. 2007 00:59:20

Ziadny stav duse nie je normalny.
Alebo aj - vsetky stavy duse su normalne.
ALE (!) prirodzenost duse je absencia akychkolvek stavov.
Povedala by som. Tak to vnimam. Iba spocivanie, bez pridavnych mien, bez oznaceni, bez humbuku okolo toho ako mi je super a aka som happy (to je iba prechodna, docasna faza). A o tom spocivanie nie je.
:)

- - - - - - - - - - - -

d., neuveris... ale to jsem chtel slyset (:
lokomotiva ledascemu, zda se, rozumi, az nato, ze k tomu pridava prilis mnoho emoci a zatim, visi na osobnim pojeti absolutniho. ale louzicka byti neni totez co ocean, ikdyz voda je stejna. kapka pro ocean nema vyznam. myslim, ze to stejne jednou pochopi, ale pak proste ztrati zajem... zatim ho inspiruje jista sila a sily, jak vime, jsou jeste mobilizujici a formujici a zachovne. skutecny, absolutni stav uz neni nicim vybojny, a neusiluje se o nic. ma stejne daleko kamkoliv, ponevadz je v centru, ale nevychazi, no ani nespociva v pasivite...

Kolko ma rokov?

Díky za báseň. Slovy se nedá vyjádřit, jak působí...
A jsem noční kočka proto, že musím ven s naší postarší čubou (paradox? už mě to ani nepřekvapuje), neb by nevydržela do rána.

(r.2002)

To žobrák v noci sen svoj mal.
Nie, že sa krá?om sveta stal,
na schodoch starej katedrály
kde nohy veky kameň drali,
tam na sklonku dňa usínal,
keď Mesiac svetlo prepínal.
Z tej inej - odvrátenej strany
každý každého sa stráni,
pre istotu. A pre dobrotu
- na žobrotu ?
Ach ?udia... V tom sne boli iní,
bo na ňom neh?adali viny
a jeho chabá výplata
nebola žiadna záplata
na ve?ké diery na svedomí,
on predsa nechce štyri domy,
či štyri jachty, či dve ženy.
Keď Mesiac so Slnkom sa žení
on strháva sa zo sna.
Ako keď tkajú krosná.
I on si utkal pavučinu,
len vďaka nej je mužom činu
keď každé ráno vstáva,
keď chýba teplá káva
či teplé slovo, kúsok nehy,
tak vzdialené sú naše brehy
od človeka k človeku,
keď srdcia stvrdli v praveku.