Duchovní cesta

Drahý Q, když jsem psal svoji hlubokomyslnou filosofickou úvahu:) pod nickem Ego, ani na chvíli jsem nezapochyboval o tvé schopnosti odhalit autora. Podezíráš mne tedy neprávem z úmyslu blufovat. Jedno se ti ale nedá upřít: ty ses narozdíl ode mne (lhostejno, jakým mechanismem) posunul od původního nicku k -k moudrosti-:-) Jako adept mi tedy jistě nemáš za zlé, že si po Duch. cestě vykračuji v protisměru a neumím se vyjadřovat v sanskritské terminologii.

Hovnivále,
vnímáš i někoho jiného, nebo jsi jen zaslepen Housenkou??

Papuánec se ptá
Housenka, poslouchej, co je to nikon?
A co je to japonskej důchodce?

Jinak, jsem patrně blbej, ale nechápu proč by to mněl dělat. A už vůbec nechápu, jestli to stojí za poklonu. A jestli vůbec něco stojí za poklonu. A k čemu vlastně poklony, brrrrrrrrrrrrr, vole.

... dojetím ztratila řeč...
...Snad jen děkuji
a krásný den přeji...

duchu :))) ty vole.... no jo..no...já vim..

hele Q , ty posvátný sanskrtský písmo.... dokážeš si stáhnout gatě až ke kotníkům -"pod václavovo koněm" - a před zájezdem japonskejch důchodců s nikonama na hrudích ..? .)

jestli jo,tak se ti uklonim až mi vyhřezne plotýnka.....

-k moudrosti-
jistěže to není to samé, nicméně i jednotlivá slova (transliterace) z posvátného jazyka vyžadují určité znalosti a je poněkud přehnané, nazývat někoho analfabetem, pokud s tímto jazykem není v kontaktu.
Domníváš se, že studování posvátných jazyků a textů je důležité v tak přejednoduché záležitosti o které píšeš?

...komu já si sednu na klín...?

E.A.P.,
Byl to krasny pribeh.

tady se jednalo jen o transliteraci ze sanskritu, coz neni to samy...

ahojky,
víte, že jsem dodneška nevěděla, že analfabetem se označuje ten, kdo neovládá sanskrit? Umíte ho někdo?
:-) :-)

ahojky,
někdo, to je celkem jedno kdo, napsal:
"jenomze me nezálezi na tom, kdo je nebo neni pod nejakym nickem. je to nezajimave."

Pro mě je to naopak strašně zajímavé :-)
a každý mi dává něco jiného a já se na vás všechny hrozně těším! Protože do mého srdce se vejdete všichni :-)

Hezký den !!

PS:
Lokomotivo, jestli bude zasedací pořádek, tak já chci sedět vedle Housenky a Ducha :-)

motyli kuklo,

ja uz mam tyto pochybnosti o sobe za sebou a proto si nemusim klast otazky jestli mam pravo sem neco zas pripsat, nebo ne... pro mne to napriklad neni dilema. mit z toho dilemu... to ne.

tvoje neprijeti obecne transliterace sanskrtskych vyrazu, ktere normalne oznacuji jiste skutecnosti, bezne nepojmenovatelne, neni dulezite, ani relevantni. avsak, neni to cnost jak se mylne domnivas. mas v tom tedy rezervu, ja ti to nezazlivam, ale nechtej po me abych pochopil, ze neovladat ty nazvy je okej, a ovladat je je necim hanebnym...

na druhe strane, sanskrit je posvatny jazyk a nauka, ke ktere se citim byt nejbliz, se vyjadruje v sanskrtskych terminech. neni vsak na tom nic divneho. za ty roky co se tomu venuji mi to dost zobecnelo, ze si mnohokrat neuvedomuji, ze nekdo treba nevi co je napriklad pro mne docela bezny termin, kterym oznacuji jisty jev, ktery u mne predstavuje treba primy vjem o jiste kvalite.
ale proc o tom dale psat. rozciluje to hlavne analfabety, ktere mrzi vlastni nevzdelanost. co mne po tom? - nikomu nebudu servirovat v jeho reci. to by byla nekonecna prace, tak jako je nekonecna lidska nvedomost. ja jsem tam nekde na druhem konci lidske zkusenosti, kde se tezko hleda cesta k naproste jednoduchosti bezneho lidstvi, jeste prilis zavisleho na trirozmernych vjemech a zemitem pochopeni veci. co s tim k sakru? ja mluvim pro nahodne lidi, kdoz jdou kolem a kdo snad jsou zrali aby me mohli pochopit. nic od toho necekam a proto je moje trpelivost nekonecna a vycitky nemam protoze to nepisu z konkretni totoznosti s individualnim vedomim. mluvim sice s kazdym, kdo tam na druhe strane je, no vim, ze jen zridka se najde nekdo, kdo to, co pisu plne pochopi. to je fakt. snad jeden z desetimilionu - i kdyz vim o jak setsakra jednoduchou vec jde. tak to vsak je a tak to ma byt. svym psanim sem si jen kratim volny cas. kdyz dopisu, pak uz ani nevim, ze jsem tady byl... a tak je to se vsim. vse, co me vstupuje do vedomi, z nej okamzite vystupuje a nikdy tam neoxiduje prilis dlouho. pak mam v hlave poradek a ne piliny z pretrvavajicich dojmu a reakci na deni. co mne po deni...

Ano, Niko, tak jest :)))
E.A.P., díky za pohlazení :)

..tak to se ti bude líbít Evelyn, je to nádherné a nemám slov.. Láska, láska, láska..
děkuji, děkuji, děkuji...

Ó, toť krásné hudby po ránu :)) Klavír a viola jsou úžasné :) A Titanic ...k tomu není co dodat :) Díky.
Na příběh si musím udělat čas.

Zdravím všechny :)

http://www.youtube.com/watch?v=uO_vFuzPJvc

http://www.youtube.com/watch?v=XhPTcvMCfdQ&mode=related&search=

Sub conservatione formae specificae salva anima.

Raymond Lully

Pocházím z rodu, který se vyznačuje bohatou fantazií a horoucí vášní. Lidé o mně říkají, že jsem šílený; ale ještě zdaleka není dořešeno, zda šílenství není vlastně vrcholnou inteligencí, zda mnohé skvělé hodnoty a všechno, co má niternou hloubku, nevyvěrá z chorobné, vyšinuté mysli, která je tak povznesena, že zatlačuje běžný intelekt. Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním. V šerých vidinách je jim přáno nahlédat do věčnosti, při procitnutí pak žasnout úchvatným poznáním, že stanuli u samých bran velkého tajemství. Po drobtech učí se znát moudrost, v níž vězí dobro, ve větších doušcích čerpají vědomosti, z kterých pochází zlo. Ale i bez kormidla a bez kompasu pronikají do širého oceánu "nevýslovného jasu" a opět jako dobrodruzi nubijského zeměpisce - "agressi sunt mare tenebrarum, quid in eo esset exploraturi". ((lat.) - Zaútočili na moře temnot, aby zkoumali, co v něm lze prozkoumat.)

Řekněme tedy, že jsem šílený. Alespoň připouštím, že se můj duševní život rozpadá do dvou odlišných stavů:je to stav jasného rozumu, o němž nelze pochybovat, spjatý s představou dějů, které vytvořily první údobí mého života - a stav tísně a pochyb, který se váže k době přítomné a všemu, co připomíná druhou epochu mého bytí. Věřte tedy tomu, co vám budu vyprávět o prvním období; a z líčení doby pozdější si vyberte jen to, co se vám bude zdát uvěřitelné; anebo si pochybujte o všem; a nemůžete-li pochybovat, zahrejte si s tou hádankou na Oidipa.

Ta, kterou jsem v mládí miloval a o které dnes klidně a přesně mohu psát tyto vzpomínky, byla jedinou dcerou jediné sestry mé dávno zesnulé matky. Eleonora - tak se má sestřenka jmenovala. Stále jsme žili spolu pod tropickým sluncem v Údolí duhových trav. Do té doliny nikdo sám nezabloudil, neboť ležela daleko a vysoko mezi hřebeny mohutných svahů, jež čněly kolem ní a stínily její nejlíbeznější koutky. Nablízku nebylo jediné vyšlapané cesty; a kdo by se chtěl dostat k našemu šťastnému domovu, byl by se musel prodírat listovím tisíců lesních velikánů a drtit nádheru miliónů vonných květů. A tak jsme si žili docela sami, nestarajíce se o svět, který byl mimo naše údolíčko - já, sestřenka a její matka.

Z šerých končin za kopci v horním cípu naší odloučené říše vyvěral úzký, hluboký potok, jehož čirost předčily jen oči Eleonory; vinul se tichounce spletitým tokem a posléze mizel ve stinné rokli mezi svahy ještě chmurnějšími, než z jakých přitékal. Říkali jsme mu Řeka mlčení, neboť v jeho plynutí jako by vše utichalo. Jediné šplouchnutí se neozvalo z jeho řečiště a proudil tak něžně, že bělostné oblázky hluboko v jeho lůně, oblázky, na něž jsme tak rádi hledívali, zůstávaly ležet, každý na svém odvěkém místě, v blažené nehybnosti, skvostně svítící navěky.

Břehy naší řeky i mnoha blyskotavých potůčků, které zátočinami klouzaly do jejího koryta, jakož i svahy, táhnoucí se dolů do tůní toků až k samým dnům vykládaným oblázky, všechny ty kouty, ba celičké údolí od řeky k horám, které ji vroubily - všechno to vystýlal hebký, zelený trávník, hustý, nízký, pěkně vyrovnaný, provoněný vanilkou, a v něm všude, kam jsme pohlédli, naseto květů - žluté blatouchy, bílé sedmikrásky, nachové fialy a rubínové asfodely, a jejich nesmírná krása nám jásavě hlásala do srdcí lásku a slávu boží.

Tu a tam probleskovaly z hájů, jako z houštin snů, fantastické stromy, jejichž dlouhé, útlé kmeny nestály zpříma, ale skláněly se ladně k světlu, které v poledních hodinách nahlédlo do středu doliny. Jejich kůra byla žíhaná svěžím, měňavým jasem ebenu a stříbra a byla tak hladká, že jsem kromě líček Eleonory nepoznal nic hladšího, a nebýt skvoucí zeleně rozložitých listů, které splývaly s jejich korun dlouhými, chvějivými řadami v laškovné hře s vánky, mohli byste v nich vidět obrovité syrské hady, vzdávající poctu svému vládci slunci.

Patnáct let jsme se toulali s Eleonorou ruku v ruce tímto údolím, než do našich srdcí vstoupila láska. Bylo to jednou večer, na sklonku jejích patnácti a mých dvaceti let, tulili jsme se k sobě pod plazivými stromy a shlíželi na své obrazy v hladině Řeky mlčení. Do konce toho blahého dne jsme již nepromluvili a také příští den jsme pronesli jen několik plachých slov. Přičarovali jsme z té hlubiny boha Erota a teď jsme cítili, že v nás roznítil horoucí duše našich předků. Vášeň a s ní fantazie, po staletí vyznačující náš rod, draly se na povrch a vdychovaly opojené blaženství do celého Údolí duhových trav. Všechno se měnilo. Podivné, nádherné květy jako hvězdy pučely na stromech, na kterých dosud nic nekvetlo. Koberec svítil ještě sytější zelení a tam, kde uvadla sedmikráska, vykvetlo za ní deset rubínových asfodelů. Na každém kroku se probouzel nový život; štíhlý plameňák, dosud zde nevídaný, ukazoval na odiv své nachové peří a s ním tisíce ptáků oslnivě žhoucích barev. Zlaté a stříbrné rybky se proháněly v řece a z jejího lůna stoupal šum, který se pozvolna sléval v melodii tak konejšivou, tak božskou, jakou vyluzuje jen harfa Aiólova, líbeznější než cokoli na světě krom hlasu Eleonory. A od západu připlul ohromný oblak, který jsme již dávno v těch hesperských končinách vyhlíželi, zaskvěl se karmínem a zlatem a den co den se pokojně snášel níž a níž, až se lehounce usadil na vrcholcích hor, rozptýlil, rozjasnil jejich ponurost, a jako by nás chtěl navždy uzamknout do kouzelného žaláře vznešené nádhery.

Půvab Eleonory byl půvabem serafa, ale byla to dívenka prostá a nevinná, tak jako celý její krátký život, který tu prožila uprostřed kvítí. Nedovedla lstivě zastírat horoucí lásku, planoucí v jejím srdci - v srdci, jehož nejniternější taje mi odhalovala, když jsme spolu putovali Údolím duhových trav a rozprávěli o převelikých změnách, jež se v něm nedávno udály.

A jednou také v slzách promluvila o poslední smutné proměně, která stíhá člověčenstvo; od té doby se stále vracela jen a jen k tomuto bolestnému tématu, proplétajíc jím všechny naše hovory, tak jako se v písních barda Šíráze opakují stále stejné obrazy v nových a nových jímavých variacích.

Věděla, že je poznamenána spárem Smrti - že jako efemerida byla stvořena do krásy, jen aby skonala; ale hrobu se děsila z jednoho pomyšlení; řekla mi to jednou za soumraku u břehu Řeky mlčení. Rmoutila se představou, že až ji pochovám v Údolí duhových trav, opustím navždy ty blažené kouty, a lásku, která nyní tak vášnivě patří jí, odnesu a dám ji nějaké dívce v dalekém všedním světě. A tu jsem se vrhl k nohám Eleonory a přísahou slíbil jí i nebesům, že se nikdy s žádnou dcerou této země neožením - že se nikdy v ničem nezpronevěřím její drahé památce ani památce vroucné náklonnosti, jíž mne obšťastnila. A vyzýval jsem všemocného vládce vesmíru, aby byl svědkem mé zbožné, posvátné přísahy. A svolával jsem na sebe takovou kletbu od Boha i od ní, té elysejské světice - kletbu, která mne měla stihnout, kdybych slib zradil -, že se ani neodvažuji hrůzy tohoto trestu vylíčit. A jasné oči Eleonory se při mých slovech ještě více rozjasnily; a povzdychla si, jako bych jí z hrudi sňal nesmírné břímě; a chvěla se a přehořce plakala; avšak přísahu přijala (vždyť byla pouhé dítě) a to jí velmi ulehčilo umírání. A několik dní nato mi řekla, když tiše umírala, že za útěchu, kterou jsem vlil do její duše, bude tato duše, až ona odejde, nade mnou bdít, a bude-li jí to dovoleno, v hodinách nočního bdění se ke mně bude ve viditelné podobě vracet; není-li to však v moci duší v ráji, dá prý mi aspoň často znamení, že je u mne: večerním vánkem na mne dýchne, naplní vzduch, který dýchám, vůněmi z andělských kadidelnic. A s těmito slovy se rozžehnala se svým nevinným životem a uzavřela tak první epochu mého života.

Až potud jsem všechno líčil věrně. Když teď ale míjím onen mezník v běhu Času, kterým je smrt mé milované, a chci líčit druhou část své existence, cítím, že mi jakýsi stín zavaluje mysl a já už nemohu spoléhat na pravdivost svých záznamů. Nu, ale pokračujme. - Léta se vlekla a já jsem zůstával v Údolí duhových trav; udála se však další proměna. Kmeny stromů pohltily hvězdné květy, které se už neukázaly. Barvy zeleného koberce pobledly a rubínové asfodely jeden po druhém uvadaly; a místo nich vyskočily všude temné oči macešek, které se ustrašeně choulily a věčně je skrápěla rosa. A z našich pěšin vymizel život; štíhlý plameňák nestavěl již na odiv své šarlatové peří, odlétl smutně z údolí do hor a s ním i tisíce ptáků oslnivě žhoucích barev, kteří jej provázeli. A zlaté a stříbrné rybky odpluly roklinou v dolním konci našeho panství a již nikdy nezdobily naši líbeznou řeku. A konejšivá melodie, něžnější než větrná harfa aiólská, éternější než všechno na tomto světě krom hlasu Eleonory, pozvolna utichala v šumu slabším a slabším, až se proud opět ponořil do velebnosti dřívějšího mlčení; a nakonec se zdvihl i ten ohromný oblak, opustil vrcholky hor, které rázem potemněly jako dřív, zapadl opět do západních končin a odnesl z Údolí duhových trav i onu vznešenou, zlatavou, zázračnou zář.

Eleonora však nezapomněla na své sliby; slýchával jsem anděly kolébat kadidelnicemi a údolím věčně vanuly nové a nové přívany svaté vůně; a v hodinách osamění, kdy mi tísnivě tlouklo srdce, přinášely mi vánky, ovívající mi čelo, něžné vzdechy; a nezřetelný šepot plnil často noční vzduch; a jednou - želbohu jen jedenkrát! - byl jsem probuzen ze spánku, jenž se podobal spánku smrti, dotekem nehmotných rtů, jež se přitiskly k mým.

Avšak prázdnota v mém srdci se ani takto nenaplnila. Toužil jsem po lásce, kterou předtím překypovalo. Nakonec mne údolí mučilo stálým připomínáním Eleonory a já jsem

mily priteli duchu,

dik za tvou snahu obratit na sebe to, co jak ty myslis, patri mne... ja nezmenil jmeno kvuli tve osobe, to jiste ne{: potreboval jsem zmenu a v tom obdobi jsem se vubec necitil ani na zadny nick. ani nevim jak jsem puvodni prestal pouzivat. take prislo i to, ze Evelyn nebo nekdo jiny, uz nevim, vymyslel tento muj ted, a tak ho uzivam. ja ho dal jako nazev prispevku do autora a pak to jini pochopili jako autora. a tak mi to prischlo. a tak jsem tu pod jistym nickem jako moucha na hacku pro tebe abys me v mori slov a ucastniku mohl identifikovat. verim, ze jinak bys to nezvladl. jsem rad, ze se mas dobre.
ze bych se fakt pred tebou skryval clovece, to ne{:
kdyz uz jsi nadhodil temu nicku, tak proc jsi tedy ty psal pod jmenem Ego? snad ses bal me reakce, kdybych vedel ze jsi to ty? mohl to byt kdokoli. jenomze me nezalezi na tom, kdo je nebo neni pd nejakym nickem. je to nezajimave. dokonce i tak, ze i kdyz vim, ze 'Ego' je 'duch' je to pro mne nic. co znaci onen 'duch'? neni to jen nick jako kazdy jiny?

www.branomojsej.sk