Duchovní cesta

Apolo: " Houstone, pristali sme na mesici."
Houston

Slova Písma možná nelžou, ale kněží často a snad o tom ani neví a nechtějí vědět(Orwell)
Na počátku bylo Slovo...a to slovo..., ale co bylo potom, mu teprve dalo význam (Konfucius)
Takže pokud jako někteří tady (JMK) nemáte Boha jako strejdu, "můžete tak leda hledat, honit k tomu bandu dalších lidí, šplhat jim po hřbetě a vymýšlet si pro to pravidla nevímkam a nevědět co. Protože Bůh nechce aby jsme ho hledali, ale aby jsme se ho pokusili vidět" :) ( Konfucius)

Ale za temito slovy je skovano neco, co neni mozno rozpoznat... v urcite fazi vyvoje. Mistr muze sveho zaka uderit a muze mu i lhat, pokud k nemu promlouva majice na mysli jeho dobro. Ale pak lzou slova, nikoliv mistr. Poslednim krokem totiz u nekterych byva rozpoznani, ze i svobodna vule je iluzi a nasleduje vzdani se ji. Pak clovek muze nalezt svobodu. Protoze uz nelpi ani na te potrebe cehokoliv v sobe menit a stavat se lepsim. Nastava naproste sebeprijmuti a naproste prijmuti druhych lidi.

byl to Shiva..

"Hledání Sudby a odvolávání se za své činy na Boha je jen naše neupřímnost"...Swami Vivékánanada.
A kdo neví o koho jde, nebyl to agent STB:)

:)))

Když jdou věci tak jak chceme, můžem být maximálně jenom spokojeni, když se naučíme brát věci tak jak jsou, můžem být opravdu šťastni.

:o),
přesně tak, ano, hezky jsi mě doplnil. :)

Navíc tou hysterii nebo hněvem, nebo snad hledáním vinníka a snahou o jeho potrestáni vůbec nezměníme to, co se už stalo. Ale svým postojem můžem docílit, jestli nás podobné situace budou ještě střetávat nebo ne. Protože jsou tu jenom proto, abychom něco pochopili.

Viděl jsem film, který se jmenoval Babel.

Život bere. Vezme Vám dům, lásku, svobodu, děti, život.. nevezme Vám počátek, odkud Vše pochází, který nikdo nezná. To je život.

Klementinko,
popsanou situaci vnímám jako karmu mého syna a moji.
A ještě trochu jinak:
Jak se k tomu mohu postavit?
- mohu začít hystericky ječet, nadávat, vletět na led a protihráče fyzicky napadnout (vždyť si to zaslouží, no ne?)
- mohu se srdceryvně rozbrečet a spílat klučinovi, co že to udělal mému synáčkovi, chudáčkovi jednomu malému (soucit a lítost je na místě, že jo?)
- mohu zůstat vnitřně klidná, bez komentáře odvézt syna na ošetření k lékaři (co jsme zaseli, právě nyní sklízíme)
A teď mi řekni, který můj postoj změní to, že má můj syn rozseknuté obočí a přejeté prsty? Vůbec žádný!!! Ale při tom posledním můj vnitřní klid dělá dobře mému tělu a synově psychice. Tak proč si nevybrat právě tento postoj? Je to obtížné? Ano je. Ale je to úplně stejně možné, jako ty první dva.

Hezký večer :)

Klementinko.
Pokud bude v mysli pritomno rozpoznani toho, ze ackoliv se neustale neco deje, nic z toho se nedeje nam. Ze cokoliv se deje, se zaroven nedeje, pak neni duvodu aby v zivote vyvstala situace, kdy nekdo rozsekne oboci tvemu synovi. Pouze snad pokud ta vec ma je veci karmy tveho syna.

Napsala jsem to trochu nesrozumitelně.

Chtěla jsem vyjádřit asi toto:
Jsem ,teoreticky, matka samoživitelka, v nájemním bytě, chodím denně do práce, abychom měli kde bydlet a co jíst. V práci, jsem někomu trnem v oku a chce moje místo. Důmyslnou lstí a pomluvou dosáhne toho že mě v práci vyhodí.
Pokud mám zázemí, jistě na to budu nahlížet jinak, než pokud ho nemám. Tak to myslím.

To co píšeš zní vážně krásně, ale přijde mi to jako teorie.

Když budeš na hokeji a tvému synovi jiný hráč hokejkou ze vzteku rozsekne obočí a bruslí přejede všechny prsty, jak se k tomu postavíš?

Ano, Klementinko, nic takového není. A ještě zkus pochopit, že, i když se nám nedaří, nemáme dům, manžela atd., ani potom není co odpouštět.
:)

Lenin byl dobrý člověk,
Lenin měl děti rád.
Říkal jim, děti, až vyrostete,
budete pracovat, řídit traktory,
za doborou práci a za odměnu,
pak pojedete na hory.
:-)
S tím odpouštěním to vážně zvláštní je. Chápu, že pokud se nám daří, máme domy, manžely, zdravé děti a nemusíme trávit dvě třetiny dne v práci, tak pak není co komu odpouštět. Snad jen nějakou tu verbální křivdičku i když, vlastně nic takového není, že ne??

Už ne prosím, už nemůžu:-)))

...tedy bacha na to udušení :)

Jé, to moc príma, že jsem Ti způsobila tak skvělou náladu. Jen se směj, smích dělá dobře po těle :)))

Ne, ne ne, to nemůžeš myslet vážně, já se snad udusím smíchy:-))

Krásné poledne všem :)

Lokomotivko,
Tvá slova jsou inspirující a líbí se mi :) Souzním s Tvým přítelem a jeho poznáním, že Bůh nás opravdu miluje takové, jací jsme, nemusíme činit nic, čím bychom se mu zalíbili a nečiníme nic, čím bychom se mu znelíbili.
To, co se nám jeví jako Boží trest, je jen pouhý důsledek našeho konání. Když zasadíme semínko mrkve, určitě nám nevyroste květák :)

S tím odpouštěním mi to přijde opravdu takové zvláštní. Odpouštění se nás týká jen do určitého okamžiku. Něco jsme udělali nebo někdo druhý nám, cítíme, že nás to bolí a pro opětovný dobrý pocit je nutné tento čin odpustit.
V okamžiku, kdy si ale uvědomíme, že neexistuje nic, co by se nás mohlo dotknout, protože chápeme, proč se věci dějí tak, jak se dějí, kdy přijmeme sebe i druhé takové, jací jsme, pak přestává být odpuštění smysluplným. Není co odpouštět.
:)