Duchovní cesta

To zalezi, nakolik se clovek uvedomuje v nekonecnem oceanu mysli. Materialni clovek muze tisickrat chtit chodit po vode, ale nikdy nedosahne neochvejne jistoty, viry a kvalit k tomu, aby to dokazal.

Ahoj:)
jediné slovo navíc mohlo a asi by i změnilo celý Joeyův život. Jediná pochybnost by se s ním vezla a všechno by dopadlo jinak. Kdyby to věděl. Tím,že to nevěděl to prostě nebylo.
Celý příběh žeru a věřím mu. A před Joeyovými (uf to je skloňování) rodiči, pane jo tak před těmi klobouk dolů.
Když něco vím, tak to je. Když to nevím, tak to není. Kolikrát se stalo, že až když se člověk dozvěděl o nemoci, tak teprve propukla..
Co je to za knihu Evelyn? Já jí sice schánět nebudu, ale vědět to můžu.)

neodpověděla jsi mi, Evelyn, ale to neva :-)

Nezlob se na mě, ale podle mě je ten příběh nesmysl. Víš, než se ty nožičky dají do sádry, tak se pod narkozou rovnají, několikrát, narkoza jak víš moc dítěti neprospívá, pak ty rehabilitace, po tom co prodělalo, nechat dítě běhat v horečce a smrdět mu pod nos autem může jen kretén. Mimochodem, jak to před ním tají? To je taková kravina!!
(Připomíná mi to českého velikána Járu Cimrmana, tomu tajili že je kluk a oblékali ho do ženských šatů, což odhlalil až na škole)
Možná, kdyby její syn zkolaboval, tak by se pak oháněla tím, že jí to nikdy nikdo neřekl!

taky chodí pořád na kontroly, možná K.Lamancusaová na kontroly nechodí, takže to jejímu klukovi nedojde :-(

já si pamatuju, když ostatní děti začali chodit, F. se plazil a za sebou tahal sádry, střídavě jednu a pak druhou. Myslíš Evelyn, že si dítě tenhle zážitek nebude nikdy potom pamatovat? A myslíš, že je to správné, nechat dítě běhat se 40 horečkou? já bych to nedokázala.

Mohu, protože si myslím, že mohu. Vergilius
*
Když se můj syn Joey narodil, měl chodidla zkroucená vzhůru a plošky nohou mu odpočívaly na břiše. Jako prvorodička jsem si myslela, že to vypadá divně, ale nevěděla jsem, co to vlastně znamená. Znamenalo to, že se Joey narodil s kososvislýma nohama. Doktoři nás upokojovali, že po léčbě bude normálně chodit, ale pravděpodobně nikdy nebude moc dobře běhat. První tři roky života Joey strávil po operacích, v sádrových obvazech a dlahách. Nohy mu masírovali, zkoušeli a procvičovali a skutečně, když mu bylo kolem sedmého či osmého roku, vůbec byste nepoznali, když byste ho pozorovali při chůzi, že má nějaký problém.

Když musel ujít velké vzdálenosti, jako třeba v zábavních parcích nebo při návštěvě zoo, stěžoval si, že má unavené nohy a že ho bolí. Zastavili jsme se, odpočinuli jsme si s colou nebo kornoutem zmrzliny a povídali jsme si o tom, co jsme už viděli a co rozhodně nemůžeme nechat utéct. Neřekli jsme mu, proč ho nohy bolí a proč jsou tak slabé. Neřekli jsme mu, že se to s jeho deformací při narození očekávalo. Neřekli jsme mu to, takže to nevěděl.
Děti v našem okolí pobíhaly jako většina dětí, když si hrají. Joey je při hře pozoroval a pak se samozřejmě připojil a také běhal a hrál s nimi. Nikdy jsme mu neřekli, že asi nebude moct běhat tak dobře jako ostatní děti. Neřekli jsme mu, že je jiný. Neřekli jsme mu to. A proto to nevěděl.

V sedmé třídě se rozhodl, že se stane členem družstva běhu na dlouhé vzdálenosti. Každý den s družstvem trénoval. Zdálo se, že cvičí a běhá s větším nasazením než všichni ostatní. Možná že cítil, že schopnosti, které pro ostatní byly samozřejmostí, u něj tak úplně samozřejmé nejsou. Neřekli jsme mu, že i když běhat může, pravděpodobně napořád zůstane mezi posledními. Neřekli jsme mu, že nemá očekávat, že se kdy stane součástí "týmu" borců ze školy. Přestože běhá celé družstvo, pouze sedm bude mít šanci, aby pro školu získali body. Neřekli jsme, že se do "týmu" patrně nikdy nedostane, takže to nevěděl.

Každodenně běhal šest až osm kilometrů. Nikdy nezapomenu na den, kdy měl skoro čtyřicítku horečku. Nemohl zůstat doma, protože měl trénink. Celý den jsem se o něj strachovala. Čekala jsem, že mi ze školy zavolá a požádá mě, abych si ho přišla vyzvednout a odvezla ho domů. Nikdy nezavolal.

Po škole jsem šla na hřiště, kde běžci trénovali, a doufala jsem, že když tam budu, tak se ten den možná rozhodne vynechat. Viděla jsem ho, jak běhá po dlouhé ulici lemované stromy úplně sám. Zajela jsem vedle něj a pomalu pokračovala, abych držela krok s jeho během. Zeptala jsem se ho, jak se cítí. "Fajn," odpověděl. Už mu zbývaly jen tři kilometry. Po tváři se mu řinul pot, oči se mu leskly horečkou, a přesto se díval přímo před sebe a pokračoval v běhu. Nikdy jsme mu neřekli, že nemůže běhat šest kilometrů s více než devětatřicetistupňovou horečkou. Nikdy jsme mu to neřekli. Takže to nevěděl.

O dva týdny později, v den předposledního závodu byla vyhlášena jména běžců "týmu". Joey byl v seznamu na šestém místě. Stal se součástí "týmu". Chodil teprve do sedmé třídy. Všech ostatních šest běžců chodilo už do osmičky. Nikdy jsme mu neřekli, že by asi neměl očekávat, že se do "týmu" dostane, nikdy jsme mu neřekli, že to nezvládne...
Takže to nevěděl. A tak to prostě zvládl.
Kathy Lamancusaová
*

:)))

Zdravím všechny :)

Martino,
nezáleží na tom, kde se právě nacházíme a s kým, zda za zdmi kláštera či v ruchu velkoměsta, zda o samotě nebo ve společnosti. Tím důležitým aspektem je umění klidu mysli.
:)

Jani,
nelpět víc či míň na zážitcích z minula může jen nezávislá bytost a to snad může jen jeptiška uzavřená mezi klášterními zdmi, kt. se nesetkává s lidmi v civilu. Přesto žít přítomností se dost dobře dá, i když si sem tam vzpomeneme na něco, co nás naštvalo a na co se chcem připravit, pokud by to opět přišlo.

Ahoj lokomotivko, rozumím ti, jsi přesný.
Dík :))

Lokomotivo to je nádhera..
Ruku v ruce s přítomností, šimrání za hrudní kostí..

Krásný den všem,
oprostit se od zážitků z minulosti, nelpět na svých projekcích, které z těchto vzpomínek vycházejí.Přenést se přes iluzi času a čas vnímat jako neustále měnící se interakci věcí a dějů.
Přítomný okamžik si stále uvědomovat :-))))) .

Za zemi, kde vladne sestra strasti
za morem, ve kterem se topis
je brana, v kterou musis verit
chcesli skrze branu projit
bez pochyb a s pokorou
jedine to uchopis

V prvni zemi zakazano mluvit
o svetle a pochopeni
tam lide svoji zemi pleni
ze vzdoru a pretvarky
kym jsou kdysi zapomeli
kdo smi soudit otroky?

Pak nemluv o tom je-li treba
clovece,
neb ta sestra sestry zloba
do svych siti zpet te lapi
na udicku privabi
zapomenes kdo jsi svetlo
temnota se navrati

Kdo projde branou v srdci dlici
kdo setrva si vzpomene
vsechny veci nahle spatri v jejich prave nadhere

tezko mluvit o te zmene
kdy se veci rozzari,
kdy slunce, zeme, cely vesmir
se v tvem srdci odrazi

Tezko mluvit o te veci
do tezkosti slov ukovat
jedno chtel bych rici preci
neni vetsi blazenosti
nez se v tomto rozpoznat

v ten den, se se pak vsechno zmeni
jiny svet, vsak stejna zeme
to kdyz 16 lidskych ctnosti
spolu splodi blazenost

v ten den vsechny chmury zmizi
komplexi a traumata
rozplynou se vsechny zlosti
ty jsi sama podstata

Jsi-li tedy pripraveny
jsi-li srdci svemu blizko,
ktere krici po skutecnem,
zbav se vseho co te drzi
zrus sve smlouvy s tamtim svetem
nemej zadne obavy

Na oplatku s trochou stesti
projdes branou ku milosti
ach ta cista prostota
svoboda

Zářím přítomností až ze mě lítají jiskry:)))

Ahoj niko, jsi pohádková jak Je život sám. Vidíš se v tom, co jsem právě napsal? Záříš :))

Jé tady je to dneska krásný:)
To, co jsi napsal Petře, je vážně moudré.
I to spojení- cesta do Přítomnosti je síla.
Lepší okamžik, než je právě tento nepříjde.. tak to jsem naposledy cítila jako dítě, když jsem si hrála.
Právě děti jsou ti, kdo umí být a žít v přítomnosti. Děti jsou velcí učitelé a malincí bozi, nebo obráceně?
A ty jsi Petře opravdu jak z pohádky, že by i život byl pohádka?

07.15.55
Víly každé ráno češou lesy a louky, svým tancem vylaďují toky energií v přírodě tak aby se nám, obyvatelům matky Země dobře žilo. Zaplavují nás bezmeznou láskou o jaké se ti nezdá ani v tom nejhezčím snu. Proto je pro mě ctí před nimi pokleknout:))

Ahoj Evelyn, jsem z té věty nadšený. V jednoduchosti je síla. Přesně tak. Je branou do přítomnosti, dokáže stáhnout myšlení do jednoho bodu, když si jí člověk uvědomí, zastaví se, najednou vnitřně není kam spěchat,stačí JEN jít, rozzáří se zevnitř a nepřipustí si k sobě strach a obavy. Tato věta má velikou moc, dokáže vyvést z životních krizí ty, jež jí porozumí.
>Možná jsem objevil objevené. Lidé, kteří trpíte a potřebujete si odpočinout,prosím,vyzkoušejte jí:))

Krásné ráno:)

Ahojky Petře, básníku :), jsem ráda, že jsi opět tady :)))

Větička je pro mě velkou výzvou VĚDOMĚ žít v přítomném okamžiku...právě TEĎ.
:)

Seš ňákej nadrženej

Zdravím všechny víly a mistry na duchoví cestě, přeji krásné sváteční ráno :))
>Projev Božího jsoucna skrze vás je prosycen moudrostí, vtipem, poezií, nadhledem, je to potěšení pro duši se zde začíst.

>Cesta do Přítomnosti je pro každého jedinečná. Jak na vás v této souvislosti působí věta