Reklama

NEVER LOSE HOPE

napalici (Čt, 19. 7. 2007 - 20:07)

no přeci srdéčko proťaté šípem,
tepavé, růžové, kypící citem.
Však ty víš Antíku, Neználka nedělej,
doktore, pod duchnou čilej a veselej..

Ox daisy (Čt, 19. 7. 2007 - 20:07)

Pravý Antíku
máš vítr v pytlíku?:-)

Ox daisy (Čt, 19. 7. 2007 - 20:07)

Někdo však bohužel
v hrobu s vráskami neležel.:-(

Pravý Antík (Čt, 19. 7. 2007 - 20:07)

Napalici a kterýpak roztomilý orgán máš na mysli? Já jsem měl dojem, že sis myslela, že mezi posudkama jsem ti jen tak vynadal....
Napalici moje milá,
já se s Tebou neloučím,
přeji ti být stále chtivá,
radši skončit v pekle horoucím.

Crazy daisy (Čt, 19. 7. 2007 - 19:07)

..Jít do hrobu bez vrásek,
to je holywoodský biásek..

Ox daisy (Čt, 19. 7. 2007 - 19:07)

A na konci lásky
jsou hluboké vrásky.

D. (Čt, 19. 7. 2007 - 19:07)

..na počátku bylo Slovo..
..a to Slovo bylo Láska..

Návštěvník (Čt, 19. 7. 2007 - 19:07)

SRDÉČKO

napalici (Čt, 19. 7. 2007 - 14:07)

to já vím Antíčku, pro tebe jsem přeci daleko roztomilejší orgán:)

Modigliani (Čt, 19. 7. 2007 - 13:07)

text

Pravý Antík (Čt, 19. 7. 2007 - 09:07)

Napalici, to jsem nepsal v půl čtvrtý ráno já, s tím nemám nic společného, já bych ti nenapsal střevo, ty můj drahokame.

napalici (Čt, 19. 7. 2007 - 09:07)

běž si zase lehnout doktore, běž..

Návštěvník (Čt, 19. 7. 2007 - 03:07)

napalici jaký najednou na Alenu proč si smutná když sis celou dobu myslela že je to chlap ty střevo

Růže (St, 18. 7. 2007 - 22:07)

...příspěvek se odklik, aniž bych ho dopsala..
..no nechám to tak..
..však vy víte..

Růženka (St, 18. 7. 2007 - 22:07)

Ahoj Jani, k tvému životnímu příběhu bych ti chtěla napsat hlavně to, aby si si nedávala žádnou vinu. Člověk vždy, když se divá do minulosti, tak si říká, co vše by udělal jinak. A přitom kdyby ti dnes dnes bylo 26, tak by si si třeba podle dnešního trendu počkala na děti až kolem čtyřicítky.
Ale asi to nemá smysl, říkat si, co by bylo, kdyby.. Zřejmě se vše stalo tak, jak se mělo stát. Minulý týden jsem v jiném diskusním tématu "náhodou" našla příběh, který tam uváděla velmi moudrá Evelyn - jistě se nebude zlobit, že ho zde také použiji:

Nesuď - neznáš celý příběh!

V malé indiánské osadě žil starý muž se svým synem. Lidé k němu chodili pro radu, byl uznáván za nejmoudřejšího stařešinu až do dne, kdy se spustil řetěz podivuhodných událostí.

Onoho dne se muž vydal na lov se synem a vrátil se s nádherným hříbětem, které přišlo o matku. Hříbě vyrostlo v divukrásného hřebce. Všichni říkali: "Dědo, ty máš ale štěstí!" "Štěstí? Možná ano, možná ne. Neznáme celý příběh! odpovídal stařík. "Co to říká, jak může pochybovat? divili se ostatní.

Náčelník kmene se dověděl o krásném hřebci a nabídl muži za něj deset svých nejlepších koní. Stařík však výměnu odmítl. "Blázen!" komentovali dědovo rozhodnutí ostatní.

Jednoho dne hřebec zmizel. "Takové neštěstí! lamentovali všichni. "Možná neštěstí, možná štěstí, neznáme celý příběh", odpověděl muž. "Pomátl se na rozumu", soudili ostatní a přestali jej považovat za mudrce.

Za dva týdny se hřebec vrátil z hor a přivedl s sebou pět nádherných klisen. "Ten děda má ale štěstí!" volali sousedé. "Zda je to štěstí či ne, to ukáže život", odpověděl muž. "Radostí mu přeskočilo!" domnívali se druzí.

Mudrcův syn začal klisny cvičit a jedna z nich jej shodila na zem tak, že si vážně zlomil nohu. Šaman prohlásil, že už nikdy nebude chodit jako dřív. "To je hrozné, taková smůla!" litovali jej lidé. Ale děda zase mlel svou: "Smůla? Štěstí? Kdo ví." "Bolestí se zbláznil!" křičeli ostatní.

Druhého dne vstoupil kmen do války a všichni zdraví muži museli odejít do boje. Mudrcův syn kvůli svému zranění nikam jít nemohl. Z bitvy se nevrátil nikdo. A tak všichni říkali" "Dědo, ty máš ale štěstí, my jsme přišli o muže a syny, taková tragédie. Jen ty máš vše, ten kůň byl pro tebe opravdu požehnáním. "Tragédie nebo požehnání? Neznáte stále konec příběhu." "Šílenec, co chce ještě slyšet, když naši muži jsou mrtví!"

Zbytku kmene se zmocnila banda desperátů a zotročila je. Pracovali těžce, až živí záviděli mrtvým. "Měl jsi, dědo, pravdu. Kéž bychom zemřeli v boji s našimi muži a syny!" "Z hlediska přítomného okamžiku se to tak jeví, ale nesuďte. Stále neznáte smysl příběhu. Už za okamžik to může být jinak." Lidé se chtěli na starce vrhnout, ale zvenku se ozval válečný ryk. Objevili se jejich muži, které považovali za mrtvé a osvobodili je z otroctví. Dověděli se, že v boji nezemřeli, byli pouze zajati. Bylo to radostné shledání.

U večerního ohně si vzpomněli na dědova slova o tom, že nemají soudit, neznají-li příběh celý. Požádali jej, aby jim řekl, jaký tedy má ten příběh konec.

"Znát celý příběh znamená pozorovat jej ze všech čtyř úhlů, ze čtyř vhledů. Tím prvním je pohled oběti: ten vždy volá po odplatě. Tím druhým je pohled pachatele: ten vždy tvrdí, že je nevinen, že mu nic jiného nezbývalo. Tím třetím je pohled nezaujatého soudce, který zná pohledy obou stran. Ví, že každý dělá to, co dělá, z nějakých vnitřních pohnutek. Kdyby vnitřní motiv pachatele nebyl dostatečně silný a z jeho hlediska ospravedlnitelný, pak by to prostě nedělal."

"Mluvil jsi o třech pohledech. Kdo by však mohl být tím čtvrtým účastníkem?"
"Ten čtvrtý není z tohoto světa hmoty. Čte vaše myšlenky, emoce a přivádí je do fyzického světa. Zná vaše pohnutky, vidí do vašeho svědomí. Hovoří neustále k vašemu já, ale vy mu nenasloucháte. Netušíte tudíž nic o příčinách událostí, i když denně bojujete s jejich následky. Nechápete jejich smysl, nevidíte v překážkách a potížích poselství od Boha. Míjíte každou příležitost něco pochopit, naučit se, duchovně vyrůst. Stále soudíte, ačkoliv vám život dokazuje, jak vrtošivé vaše soudy jsou. Vzpomeňte si na události kolem koně. Kolikrát jste o tomtéž řekli, že je to štěstí a vzápětí zase neštěstí! Proto si zapamatujte: nic není náhoda, vše jste si připravili sami. Všechno se děje v pravou chvíli a na pravém místě. Proto cokoli přijímejte jako příležitost. Proste tedy, abyste pochopili význam a příčinu událostí, o sílu a pokoru, abyste překážku překonali a o lásku, abyste neublížili a zachovali si slunce v duši. Všichni jsme na cestě za Světlem. Každý si volí sám, jakou cestou půjde, zda oklikami, močály, černými roklemi, nebo přímo a rychle cestou srdce. Na konci se stejně jednou všichni sejdeme. Konec cesty a tedy i každého příběhu se jmenuje - návrat domů - spojení s Bohem, se Světlem, s Láskou, z níž jsme vzešli a jíž jsme. Ten čtvrtý pohled, který je vždy prvním, je Boží přítomnost v nás."

Takže i já si myslím a doufám, že jednou všichni poznáme, proč se vše stalo, jak se stalo a že to tak mělo pro nás ten největší smysl.
Takže Jani - "Neznáš celý příběh" :-))

Růže (St, 18. 7. 2007 - 22:07)

...Nevím, kde se vzal vlk a kde chmury,
Nevím, proč zde není basní fůry.
Nevim, proč se postupně loučite,
Nevím, přoč mi do očí slzy vháníte.
Nevím, proč mi tak strašně chybíte.
Nechápu, proč chceš nám něco splatit
a zároveň se dokážeš vytratit.
Vždyť to, že si zde dáváme vzájemnou duší přítomnost

napalici (St, 18. 7. 2007 - 21:07)

Majore Magore,
já nevím co napsat a najednou mi hrozně chybíš. Proč se loučíš? A proč jsi smutná?
Jednu dobu jsi byla součástí mého srdečního bušení a v srdci jsi zůstal i zůstala.
Nechci aby se parta rozpadla.
Vidíš Mody, cos nadělal škody?
Aleno, Alenko, Alíku,
nezapomeň tedy na niku,
na maratony z veršů šité,
pro mě velmi důležité,
nad všecky krásy světa,
je být z básní sjetá,
s tebou mi Magi bylo,
vážně až k slzám milo.
Chtěla bych tě zpátky vrátit,
zamknout si tě a nikdy neztratit.
Co dodat?
Už nevím a cítím vinu,
že absence básní tvoří rakovinu...

Myslím že se vrátíš Kamčo,
to nejde jen tak se rozloučit a odejít..

Mjr.Magor/Ch.M. (St, 18. 7. 2007 - 12:07)

Básně zmizely ze světa snů
zmizeli mí nejdražší poeti
Keklíři,rebelové,poutníci
na mé prašné cestě.

Rozloučím se a opustím Vás:
Pro mé a v srdci stále zaryté
jejiž tvář,oči,údy stálou alfou a omegou
leč srdce,duše,láska
jejich i mám
na mé cectě navždy půjde.

Dali jste mi vše
co nesplatím nikdy
bohatství jenž drahokam či diamant
je proti tomu pouhý kámen.
Veroniko,Růženko,Dášo..
Především Tobě Richarde
Vám všem ze srdce díky
a mým přáním pro Vás:

Navždy bělostná a lehká křídla do ticha.

Alena

Jana pro Růžen (St, 18. 7. 2007 - 09:07)

Ahoj.Já jsem měla první dítě až ve 26 letech.Bylo to v r.1989 a v té době na mě pohlíželi jako na starou matku.Je pravda,že jsem nikam nepospíchala.Ale stalo se,že syn se narodil postižený.A začal kolotoč péče o něj.Tenkrát nebyl takový přístup k informacím a ke službám jako dnes.Ke všemu to manžel nezvládl a odešel od nás.Na vše bylo najednou pozdě.I na to mít další děti.Já bych to dnes udělala vše jinak.Děti bych měla dříve a rozhodně víc než jedno.

Růženka (Út, 17. 7. 2007 - 23:07)

Dobrou noc ....

Reklama

Přidat komentář