antipsychotika

Dragona,píšeš,že on Tě označil za schizoferičku a Ty vidíš zase jeho jako nemocného.Jak ho hodnotí lidé ,kteří s ním pracují nebo denně přícházejí do styku a jak hodnotí lidé Tebe.Dovedu si představit,že takto nemocný člověk je schopen doslova infikovat zravého.Tušim ,že prof.Vodráček to nazývá duševní infekcí.

Mion,v zásadě Ti rozumím,ano.Jenom se tedy zeptej sám sebe, kde se u Tebe vzalo to špatné sebehodnocení,pocit,že s Tebou ostatní hrají nějakou hru, když jsi, jak píšeš, vyrůstal a pracoval v pravdivém,láskyplném prostředí.Já si myslím takto.Na nemoc má vliv genetika,tady bych zkusil se podívat na shodu nějakých vlastností se svými rodiči,které umožnují pod zátěží ony kombinace.Pak jde o výchovu,tady bych se zaměřil na vlastní pocity v oblasti sebehodnocení a také na charakterové vlastnosti,dále bych se podíval na prostředí kde jsem vyrůstal a také na prostředí kde k nemoci došlo.Pak také hrají roli vlastnosti jako je vůle atd.

Presne tak Dragono, taky jsem to prestala resit, manzel taky popira spoustu veci - napriklad, ze prekrucuji to co rekl - ty paprsky, to byla jenom takova uvaha, od ceho by ty nohy mohly tak palit, to on jenom tak nahlas premyslel - jenze normalniho cloveka prece jako prvni nenapadne vysvetleni paprsku z vesmiru, atd. mohla bych takovych veci psat cele stranky. Manzel proste nedokaze pripustit, ze problem by mohl byt v nem, ne to ostatni jsou na vine.

U nas to dopadlo tak, ze manzel me oznacil za schizofrenicku, protoze na nem porad vidim nemoc...
V jednu chvili byl i ochoten pripustit, ze je nemocen, ale druhy den bylo vsechno jinak!
Uz to neresim, bude to nuset resit nekdo jiny.

Mione, díky za Tvůj obsáhlý příspěvek, který by mohl někomu pomoct. Manželovi jsem dala přečíst knížku o paranoidní psychoze, vysmál se mi, že tohle vůbec není o něm, že mi to jenom někdo podstrčil, aby začal brát léky a tím pádem byl utlumený a neschopný odporu a pak by se pro NĚ stal snadnou kořistí. Manžel se lékům brání zuby nehty,mám pocit, že pro něj víc už udělat nemůžu - psala jsem mu několikrát, že ho mám pořád ráda, a že jediným důvodem našho odstěhování je jeho neochota brát léky, ale odpovědí je, že pořád melu to samé dokola. A že kdybych ho opravdu měla ráda, tak ho do léků nenutím a zůstanu s ním.

Pavle, musím s Tebou nesouhlasit. Žil jsem a žiju v prostředí bez lží a klamů a přesto se u mě psychóza vyvinula. I přes to, že teď beru antipsychotika, tak se mi to zase zhoršilo. Pokusím se co nejvěrněji popsat, co cítím, jak myslím, třeba to lidem pomůže alespoň trochu pochopit, co to je paranoidní psychóza.

Nejhorší na tom je, to odloučení od společnosti. Postupně jsem přestával věřit, že lidé se ke mně chovají přirozeně a že na mě hrají nějakou podivnou hru, jejímž hlavním cílem je mě psychicky naprosto zničit. Z toho se vyvinula vztahovačnost, jednoduše jsem přestal lidem důvěřovat, myslel jsem, že lidé mi čtou myšlenky a okamžitě budou vědět, jak mě psychicky totálně zlikvidovat. Když se v metru někdo zasmál, podíval se na mě nebo i když vešla ovnitř skupinka puberťaček, vždycky jsem si říkal, že až si mě všimnou, tak se mi budou smát a říkat ty nejhorší možné věci. Myslel jsem na to, jak by to mohlo probíhat, v hlavě se mi tvořily strašné scénáře, kdy budu doslova umlácen argumenty, zesměšněn před celým metrem. I když teď vím, že jsou to bludy, tak ve mě pořád hlodá pocit: a co kdyby...

Postupně se mi vytvořil silný komplex méněcennosti, vztahovačnost a sociální fobie. Začal jsem se vyhýbat společenským aktivitám, protože jsem měl stále pocit, že na mě visí pohledy všech a kontrolují každý můj pohyb a při sebemenší chybě bych byl spráskán, jako pes. Začal jsem se srovnávat s ostatními a stále více jsem měl pocit, že ostatní jsou naprosto dokonalí a já jsem jenom absolutní nula. Snažil jsem se být pro ostatní co nejlepší, všem jsem chtěl vyhovět, ale vždycky jsem měl pocit, že ostatní mě vidí, jako absolutního blba a svoje milé chování ke mě pouze předstírají, aby mi mohli později zasadit tu nejkrutější ránu do srdce. Vždy večer před spaním jsem si přehrával různé situace uplynulého dne a zabýval se tím, co si asi o mě ostatní mysleli a vždycky jsem došel k závěru, že jsem se choval jako idiot. Pokaždé, když mi někdo řekl, že je to se mnou fajn, že jsem milý, přátelský a pohodový, tak jsem měl okamžitě pocit, že si ze mě jenom utahuje, protože sám jsem měl úplně opačné mínění, že jsem sobecký nepřátelský suchar.

Je to všechno začarovaný kruh. Bludy jsou absolutně nevyvratitelné, člověk má pocit, že se proti němu spikl celý svět. Přes to přeze všechno jsem si udržel silná přátelství, kdy vím, že svým kamarádům můžu naprosto důvěřovat. A to je pro mě odrazový můstek. pevná půda od které se můžu odrazit na cestu k vyléčení. Stále si od lidí držím značný odstup, nedokážu milovat, jsem sobecký, samotářský, plachý. I přesto, že vím, že některé mé myšlenky jsou bludy, stále jim do určité míry věřím. Snažím se s tím bojovat, tím, že si bludy sám vyvracím, ale ne vždy to funguje spolehlivě.

Když jsem četl jednu knížku o psychózách, psali v ní, že nemocný si svou nemoc neuvědomuje. V tu dobu jsem si říkal, že to je absolutní nesmysl, že já bych okamžitě poznal, že se mnou něco není v pořádku. Teď vím, jaký hrozný omyl to byl a že jsem si svoji nemoc absolutně neuvědomoval. Dva měsíce jsem se léčil se sociální fobií, samozřejmě neúspěšně. Když jsem ale později četl znovu knížku o psych?ách tak jsem mě napadlo, jestli to náhodou nepotkalo mně. Tak jsem byl odeslán za psichiatrem a vyklopil jsem mu úplně všechno a bylo to jasné.

Pokud žijete s paranoidním schizofrenikem, je to vždycky utrpení. Takovému člověku se nelze nijak zavděčit. On má prostě nevyvratitelný pocit, že se se světem děje něco zvláštního a že jsou všichni zaměřeni proti němu. Tady je každá rada drahá, každý nemocný reaguje jinak a v mém případě pomohla až literatura o psychózách. Takže zkuste dát nemocnému přečíst nějakou takovouhle knihu a třeba si snad připustí, že je nemocný. Dokud si nemocný svoji nemoc nepřipustí, tak nelze dělat prakticky vůbec nic. Bohužel.

Nemyslel jsem to tak,že ho donutím k léčbě nějakým silovým násilným způsobem.To určitě tak né,tak by to neopak potvrzovalo jeho pravdu.Osobně bych to řešil tak,že bych mu písemnou formou,kde má mnohem více času se k textu vracet,zamýšlet se, zda to co říkáte nemůže být také pravda.Přesvědčoval bych a argumentoval logicky tak, aby pochopil,že to co říká jsou holé nesmysly.Do té doby bych se snažil vyřešit bydlení pro děti,které jak říkáte, by velice pravděpodobně, také jednou podlehly této nemoci.Pokud se jeho nemoc už rozvinula naplno,tak vám rozumět nebude,ale také nebude schopen pracovat a je otázkou času, kdy okolnosti i mimo domov ho k léčbě přivedou.Přece nechcete tvrdit,že ho pálí nějaké paprsky a přitom by normálně fungoval v práci.To je nesmysl.

Nemyslel jsem to tak,že ho donutím k léčbě nějakým silovým násilným způsobem.To určitě tak né,tak by to neopak potvrzovalo jeho pravdu.Osobně bych to řešil tak,že bych mu písemnou formou,kde má mnohem více času se k textu vracet,zamýšlet se, zda to co říkáte nemůže být také pravda.Přesvědčoval bych a argumentoval logicky tak, aby pochopil,že to co říká jsou holé nesmysly.Do té doby bych se snažil vyřešit bydlení pro děti,které jak říkáte, by velice pravděpodobně, také jednou podlehly této nemoci.Pokud se jeho nemoc už rozvinula naplno,tak vám rozumět nebude,ale také nebude schopen pracovat a je otázkou času, kdy okolnosti i mimo domov ho k léčbě přivedou.Přece nechcete tvrdit,že ho pálí nějaké paprsky a přitom by normálně fungoval v práci.To je nesmysl.

Už s manželem 3 měsíce nebydlíme, předtím jsem rok a půl vysvětlovala a přesvědčovala - jediný výsledek - já jsem podle něj naprosto nepochopila jak funguje svět, on to ví, a proto teď všichni po něm jdou a mstí se mu , s manželem jsme měli naprosto otevřený vztah, absolutně žádná lež nebo přetvářka, problémy měl jenom v práci, ale pokud začnu mluvit o léčbě, tak jsem proti němu i já, jak ho mám přesvědčit, že ho žádné paprsky nepálí, když on to cítí. Souhlasím s Dragonou že jediná cesta je nechat ho padnout až na dno. Bohužel to může trvat i několik let a děti by ho potřebovaly právě teď, je to zoufalá situace. K lékaři nepůjde, doktoři v tom totiž podle něj navezeni také.

Pavle, zadneho cloveka nesmis nutit k lecbe proti jeho vuli! I pravni rad na to mysli! Bohuzel!
Kde je to prostredi pravdy???

Dragona,já s Tebou souhlasím,ale léčbu musí zahájit oficielně lékař,otevřeně i s tím,že pacient bude nadávat.Pokud mluvíš o dětech také souhlasím a navíc bych se snažil ho separovat také od prostředí kde lež ,klam ,podvod jsou běžné a snažil bych se ho dostat do prostředí pravdy.Bude mít sice zpočátku problémy, ale jen toto je jeho naděje.

Žabko, hmmm, 2 deti predskolniho veku... Ja mam deti uz velke (nastesti). Na plnou pusu ti rikam, separuj deti od tatinka! Moc dobre vim, co rikam! Tvuj manzel budu ochotnej se lecit az po rade prusvihu, kdy ho to hodi az na uplne dno!
Pavle, nemas pravdu. Bludy (pocity napr. ohrozeni) jsou priznakem nemoci a zadnym vysvetlovanim tyto veci nevylecis.

Jako laik,si zde dovolím tvrdit,že toto onemocnění vzniká tam, kde je právě lež,klam,podvod na denním pořádku.

Myslím si ,že podstrkávání léků je nejhorší varianta léčby.To proto,že jsem zjistil,měl jsem i jednoho spolupracovníka,který se léčil s paranoiou,paranoici mají vyvinutý a zdůrazňuji,že silně vyvinutou ostražitost,a pokud budete konat něco za jeho zády,můžete jako jeho žena, prohrát až tak ,že už vám nikdy neuvěří a neuvěří již nikomu.Nedělejte to.Tomuto onemocnění jde čelit jedině pravdou,trpělivým a citlivým vysvětlováním,logickou argumentací.

S tím podstrkáváním tablet, taky jsem to zkusila,když manžel odešel na WC, tak se mi klepaly ruce, že jsem převrhla skleničku s džusem, pak mi manžel,řekl, že je to otrávené, a že to pít nebude, takže rychle vylít, aby to omylem nespolkly děti, a za hodinu další pokus, zamíchat do kaše , povedlo se a manželovi se ulevilo, ale jeho lékař mi pak řekl, abych to nedělala, protože když se mi to jednou povede a jednou ne, tak mu můžu v hlavě udělat pěknou paseku. Navíc už ty léky doma nemáme, manžel je vyhodil, takže nemám šanci je někde sehnat.
Yossarian - kdyby se manžel léčil, nikdy v životě bych ho neopustila, má stejnou diagnozu jako ty - paranoia, ale co jsem měla dělat, když začal na dětech vyzvídat, proč se tak divně tváří a co mu tím chtějí naznačit! (děti jsou v předškolním věku).To jsem měla děti nechat vyrůstat v takovém prostředí? Za chvíli bychom skončili na psychiatrii všichni . Dragonu úplně chápu - v tom se opravdu nedá normálně existovat.

Manzel ma BAP, nediagnostikovanou, nelecenou, ale zdedenou...
Rodinu si rozbil sam...

Co se týká tajného podstrkávání léků, tak eticky je to docela na hraně, protože jednáme proti vůli nemocného. Na druhou stranu, jeho vůle je nemocná a svým jednáním proti jeho vůli, vlastně jeho vůli napravujeme. Tfuj :D Ideální na podstrkávání léků jsou třeba rospustné tablety Rorendo, neboli risperidon. Ve skleničce šťávy nejde ani omylem poznat, že v tom bylo něco rozpuštěno. Blbé je, že se to bere dvakrát denně, takže podstrkávač by se měl co ohánět, aby dodržel přesné dávkování :)

Žít se schizofrenikem opravdu není žádná legrace. Mám nemoc v počátciích a asi je se mnou hodně těžké pořízení. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby mě úplně ovládly bludy a halucinace.

No já jsem to tu psala.....on byl mladej sympatickej doktor a nabídl mi, že budu chodit každý týden a brát u něj v ordinaci tabletku Semapu, jen tak jako na zkoušku ...to sme dělali asi tak měsíc a moje představy zmizely - já mám jinou dg, mě stačilo brát jednu tabletu, zatímco u akutní schízy musí většinou ze začátku brát ty velký porce .....no a taky k tomu přispělo to, že jsem roky hodně trpěla, ke konci už jsem fakt lezla po čtyrech a to jsem měla dvě malý děti ....byl to očistec ...a najednou jsem začala žít , měla jsem přátele, pak i občasný brigády, všechno bylo krásný ...ten rozdíl byl tak výraznej , že by mi ruce upadly, kdybych si nevzala ten lék a vrátilo se to .....ovšem on mi několikrát říkal, že patřím mezi 4 procenta nemocných, kteří berou léky bez problémů - já mám DG paranoiu.
Já bych se s takovým člověkem nerozešla, protože jsem to zažila sama, bud bych se snažila je do něj dostat tajně - třeba v čaji i když to je o hubu, to vím, nebo bych se snažila osvětou, ukecat ho....ale nemám zkušenosti se schizofreniky, tam to opravdu nejde ...jak tu vidím na forech:):)

Dragono, to je mi moc líto, já jsem zatím žádost o rozvod nepodala, pořád ještě věřím, že snad všechno nakonec dobře dopadne, nevím, jestli se ještě dějí zázraky. Manžel již jednou hospitalizovan byl, bohužel po nezdařeném pokusu o sebvraždu - tenkrát se ho nikdo neptal, prostě ho odvezli, ale to mám čekat, že to zkusí pod vlivem halucinací zase? Nikdo mi nedokázal poradit, prostě právo pacientů odmítnout pro ně přínosnou léčbu má přednost před právem rodiny žít s člověkem, který je psychicky v pořádku i za cenu braní léků.

U nas je uz taky vyreseno, v listopadu mame 1. rozvodove stani...