smrt maminky

Ahoj Petro. Mně zemřela maminka před necelými dvěma měsíci tragicky při autonehodě. Byla zdravá a letos by jí bylo 50 let. Nejhorší na tom všem je, že se to vůbec nemuselo stát. Stačilo jen, kdyby se ten člověk, co to způsobil, věnoval řízení a nejel jako "prase". Také se s tím nemůžu vyrovnat a prožívám úplně stejné pocity, jako ty. Byla hrozně hodná, měla jsem ji moc ráda a ona žila jen pro nás. Mám ještě tatínka a dvě sestry, stojíme při sobě, ale už to není jak dřív. Taky mi najednou přijde, že všechno, co dělám, nemá smysl...

Před týdne ti zemřel tatínek...jak já ho milovala a miluju. Stále ho mám v srdci a vždy budu mít. Je to šíleně těžké se s tím vyrovnat a žít normální život.

přeji překný den, také se...Včera to bylo 9 let, co mi zemřela maminka na rakovinu... a až teprve před dvěma měsíci jsem konečně pochopila, proč vlastně vůbec onemocněla a proč jsem se s jejím odchodem tolik let nedokázala vyrovnat... pomohla mi jedna svělá žena, která absolvovala kurzy paní Zdeňky Jordánové, spolu s knížkou Zdeňky Jordánové - "Poznej svůj cíl"... přečtěte si ji a přestaňte se trápit odchodem blízkého člověka... aspoň to zkuste :-) S láskou... Týnka

Dobrý den,když čtu vaši bolest,tak s vámi cítím.Já jsem před 3dny ztrtila tatínka(69)někdo si řekne,už měl věk,ale byl celý život zdravý a byl kus chlapa a před rokem nám řekli rakoviny plic 1-5let života,věřili jsme,že to bude aspon 5 let a po 11měs.odešel.Bojoval do posledního dne a nevěděl,že umírá.Umíral mi před očima(dcera 43),držela jsem ho za ruku a čekali jsme.ještě v neděli si plánoval dovolenou a chystal si věci,a za 2 dny odešel.prošel chemoterapií,zápalem plic,3 operace,biologická léčba...vše selhalo a pozitivní byl celou dobu i když už měl ukrutné bolesti 3měs.po nasazení morfia za 5 dní odešl,bez bolesti.Když měl bolesti bojoval,jak dostal morfium,léky na uklidnění,tak se tělo tak uvolnilo a uklidnilo,že to vzdalo.Bolí to a bojím se dne loučení na hřbitově...Byl to nejlepší a nejférovější chlap jaké ho jsem znala....sbohem tati....

přeji překný den, také se s vámi podělím o svou bolest. Je mi skoro 23 let a před necelým týdnem nás opustila moje maminka (47), která se vrátila z lázní a "jen" ji bolelo břicho. Byla tři dny hospitalizována v nemocnici a nakonec nad ní vyhrála embolie plic. Je to až "směšné" tomuhle se nedá bránit, ani s tím bojovat. Před třemi lety onemocněla rozsáhlou rakovinou prsu, a ten boj vyhrála, ikdyž ta cesta byla dlouhá a leckdy těžká a bolestivá. Užívala si života naplno. Copak takový člověk, který myslel vždy nejdříve na druhé, si zaslouží takový osud? Vůbec nevím jak se s tatínkem s touto ztrátou vyrovnat. Stalo se to 14 dní před mou svatbou, na kterou se tak těšila...

DOBRÝ DEN,PŘED DVĚMA DNY...Dobrý den Rendo,když to tedˇčtu,brečím,Vaše slova jsou skoro okopírována z mého příběhu.Mně zemřela maminka před zhruba měsícem, také na otravu krve, bylo ji 59 let.Mně je 31, mám také manžela a malého syna (10 měsíců).Přesně vím,co prožíváte,jsem na tom úplně stejně.Nedovedu si představit,že už ji nikdy neuvidím.A mám pocit,že mi nikdo nepomůže.Vím,že se musím soustředit na rodinu a také na tatínka,který tu zůstal sám,snažím se jak jen to jde,ale je to strašně těžké.Utěšuje mě jen vědomí,že už je mamince dobře a že ji nic nebolí.Moje sestra je na tom obdobně, nedávno byla na meditaci a ta ji hodně pomohla,půjdu to asi také vyzkoušet.

Ano, je třeba se vyplakat. Ale nesmí to dopadnout tak, že budete jen plakat a plakat. Vzpomínat a trápit se. Nejlepší na tokovéto starosti je nějaká činnost. Něco co vás zaměstná a nedá vám možnost sednout a trápit se. Zamyslete se nad tím co vás baví, čeho by jste ráda dosáhla nebo by jste chtěla dokázat. Najděte si nové záliby a obklopte se lidmi, kteří vám pomohou to zvládnout.

Někdo se začne věnovat zahradě, jiný zase začne sportovat. Nevím, kolik je vám let a jaké máte rodinné zázemí takže nemohu radit podrobně.
Mně v těžkých chvílích pomáhá kniha od Carnegieho "Jak se zbavit starostí a začít žít". Leží v mém nočním stolku a když je mi ouvej začnu ji číst a řídit se jejími radami. Ale za ty roky co ji mám už vím jak a co dělat, abych se nezbláznila a samými starostmi neonemocněla.

Úmrtí blízkého člověka je největší stres, jaký nás v žvotě potká. Smutek je přirozená reakce a je potřeba smutnit, protože to je jediný správný způsob, jak se s tou ztrátou vyrovnat. Takže si ten smutek prožoj, vyplač se, zavzpomínej si abu%d nešťastná. Pomalu se ty pocity vytratí. To je správné. Protože život jde dál. Vzpomínej v dobrém.

zomrel mi manzel a psichicki to nezvladam,mam cudne nalady raz placem raz mi je dobra je mi s toho nanic prosim poradte mi ako daLEJ A CO MAM ROBIT NEVIEM SA S TIM VYROVNA PROSIM VAS AK SA VAM NIECO TAKETO UDILO TAK SEM NAPISTE.DAKUJEM

zase přijdu, až se vyspím. Těším se na Vás...

Ani bych nemrkla,možná se stalo...

Jinak ještě Petrulinko,vše jsou jen slova,co ti píšeme.Chceš o tom mluvit,také jsem to tak měla těsně po..teď už naopak moc nemůžu.Tuším,čím si procházíš a budeš procházet.Tuším,co tě napadá a bude napadat.Mně relativně pomáhají antidepresiva.Ale to není rada,vůbec ne,kéž to každý zvládne bez nich.Přesto se k nim přiznávám..na druhou stranu si říkám,že musím fungovat,musela jsem fungovat hned a pomohla mi.Ale bolest netiší..na tu lék není!Drž se...a nepiš už o tom nyní,nebudeš moci spát..

Ahojky,píšete moc hezky!Mám stejný problém,dvojitou smrt během tří měsíců,nejdříve láska,pak babinečka.Jsme nejspíš slaboch,ale i několik měsíců potom,trpím a trpím.Přitom mám syna,mám proč žít a smát se!Dělám to.Snažím se,přesto svět jde stále kolem mě a já nejsem ještě v realitě..jsem prostě jiná než dříve.Vše je jiné.Prosím,kéž Vy všichni máte více síly..držím všem palce a rozumím moc!

Lidičky, když vidím, že nejsem sama, kdo bojuje s touto velikou ztrátou, je to alespoň maličká náplast na mé srdíčko, protože vím, že Vy mi rozumíte. Jen ti, co prožili to samé co já, mi mohou pomoci se s tím naučit žít. Musíme si dávat pomoc navzájem.

?tu a brečím. Moje maminka ovdověla v 54 letech, pořád jsme se stýkaly, každý den jsem ji kontaktovala telefonem. Pak jednou nebrala telefon ani ráno, ani večer. Tak jsme za ní jeli - seděla na posteli opřená o zeď a ... Jenom děkuji tomu, že asi o ničem nevěděla, vypadala, že spí. Je to už dlouho, ale zapomenout nejde.

Mončo - s tím nebojuj,to je marný a předem prohraný boj.Ztráta rodičů v rodině,kde fungují normální lidské vztahy je tak nepopsatelná bolest,že jenom ten,kdo prožil,pochopí.Nikdy si na to člověk nezvykne,jen se s tím naučíme žít.Nic víc.

Ahoj holky,
mě maminka zemřela loni na podzim na infark,se kterým bojovala 6dní v nemocnici.Vychovavala nás sama,byla to vždy silná ženská,ty řeči,že čas vše spraví na mě asi nefungují.Čím dýl to je,tím víc si uvědomuju že tady fakt není.Mám dvě děti,dodávájí mi sílu,ale pořád to moc bolí.Mamča poslední rok onemocněla psychickou nemocí,tak jsem se o ní hodně starala,byla u mě denně,a já každý den ve stejnou hodinu,v kterou docházela na ranní kafičko,na ni myslím,a čekám,že zaklepe.Po její smrti,mi onemocněl dost synpořád nemocnice a operace,pak i malá,že jsem ani neměla čas truchlit,a teď to na mě přichází.Nevím jak se s tím vyrovnat.

Ahoj Ivy, vidím, že jsi opravdu statečná ženská. Není jednoduché přijít o oba rodiče. To je fakt síla a soucítím s tebou. Já mám také strach o našeho tatínka. 2 roky před tím než onemocněla naše maminka, prodělal taťka rozsáhlou mozkovou mrtvici, kterou podle lékařů neměl ani přežít. Bohužel a bohudík díky mamčině nemoci, kdy byl nucen se začít o ni starat, do té doby to byla úplně naopak, nebyl schopen se ani obléct, se z toho vykřesal úplným zázrakem a nyní je poměrně schopný se docela postarat o domácnost a 15 brášku, který je z nás jako jediný ze 4 sourozenců ještě v jeho péči. Doufám, že bude velký bojovník a bude tu s námi ještě dlouho. Co se týče lékařů, jako že tvoji maminku bolelo srdíčko ze stresu je sice možné, ale měli by přece vědět, že přibývá stále více infarktů právě ze stresu!!! Pokud budeš mít zájem, ráda bych si s tebou popovídala soukromě. Myslím, že toho máme dost společného. Pokud budeš chtít tak mi napiš na P.Koprova"seznam.cz.

Zdravím všechny...Bylo mi 25 let, byla jsem čerstvě vdaná, měli jsme ročního chlapečka. Otec měl rakovinu, také byl nesmírně statečný, jak to bylo kruté, když říkal, až vnuk vyroste, co spolu budou dělat, procházky...a my všichni věděli, že to bude asi jinak. Ke konci, kdy měl polovinu své váhy, problémy, že ani nemůžu vypisovat- pak nastane takový zlom v rodině, že si člověk řekne, - snad by bylo lépe, kdyby se netrápil...Je to kruté, ale je to tak, lékaři už pomoci nedokázali, pak bylo jen a jen trápení. Zemřel, bylo to asi vysvobození pro něho, možná i pro nás.
Mamku jsme si vzali k sobě, po 3/4 roce zemřela ona - náhle na infarkt, doktor jí tvrdil, že její bolesti u srdce jsou nervového rázu...
Umí si někdo představit tu bolest? V jednom roce přijít o oba rodiče v poměrně mladém věku?
Pak jsme měli ještě druhého syna, nikdy vlastně nepoznali babičku a dědu, znají to jen z fotek. Měli jen babičku /od manžela/, ta byla vdova, čili děda byl pro ně něco neznámého, škoda, myslím si, že právě pro kluky to má význam.
Byla jsem na práškách, tenkrát nějaké silné Diazepamy, asi to zabralo, ale jsem nějak nervově labilní celý život. Tak se všechny mějte, život není fakt procházka růžovým sadem, opět říkám tu "otřepanou" frázi - čas to trochu spraví...

Ahojte, chci se s Vámi také podělit o svůj příběh. Moje maminka zemřela 30.8.2008 po ročním boji s rakovinou. Byla moc statečná, celou dobu věřila v uzdravení. My ostatní věděli, že není naděje. Celý rok jsme ji měli většinou doma, prožili jsme chvíle krušné ale i velice krásné. Moc ji za její statečnost děkuji. Byla skvělá a takhle umí bojovat asi jen maminky. Když umřela, byla teprve 2.den v nemocnici, bylo to 7,55hod ráno a my ji nestihly, i když jsem do auta vyběhla neumitá a neučesaná rovnou z postele. Je mi to moc líto, chtěla jsem být s ní, i když jsem z toho měla veliký strach. Na ten den nezapomenu nikdy, na její nehybné tělo a zavřené oči... Je mi děsně smutno a není minuta, kdy bych ji nevěnovala myšlenku. Vrať se prosím, moc mám chybíš. Je mi právě 26let a nevím, jak to můžu po zbytek života, který mě čeká, vydržet. Mám potřebu o tom pořád mluvit, ale lidi nejsou moc nakloněni mým myšlenkám. Tak se chci o tom podělit s Vámi, kteří víte, co prožívám.