Vzpomínky na totáč :-))

Obchody s obuví měly nápis Obuv. A my zase říkáme, že jdeme do Prahy, (myšleno centrum), přestože bydlíme v Praze a dokonce nad Václavským náměstím. Divné, že?
Barhoň, to byl nějaký obchod s látkami, ale kde původně byl, to už nepamatuji.
Nebylo to náhodou na Národní třídě, v paláci Adria?

Víš, ono to bylo tak, že...Ano, u nás se to také tak říkalo, ale ve skutečnosti tu žádný Baťa nebyl. Takže 13.7.2012 20:49 - divné si plete dojmy a pojmy.

Víš, ono to bylo tak, že...se zas říkalo: jdu si koupit boty :-))

I Ty brebto, to si nějak...Víš, ono to bylo tak, že Baťa jako takový nebyl, ale říkalo se jdeme k Baťovi, ať to byl jakýkoli obchod s obuví. Tak to říkali naši rodiče a my po nich.To samé textil byl Barhoň.

Patří mu to, měl si koupit..."...boty od Baťy." :-D

u nás byl BaťaI Ty brebto, to si nějak pleteš dobu. :-D

u nás byl Baťa

Patří mu to, měl si koupit...Ano, žádné Salamandry, ale botky z poromerické usně, z Barexu.
P.S. To tady ještě Baťa nebyl. Jen Dům obuvi.

Ještě pro ilustraci...Patří mu to, měl si koupit boty od Baťy.

Ještě pro ilustraci dodávám, že můj známý, už tehdy pán v letech, si koupil v Drážďanech nové boty, které si obul a staré tam vyhodil. Bylo to před Vánoci cca r. 1979. Celníci mu ale nové boty zuli, sebrali a na nohy mu dali igelitové pytlíky. A on musel po vystoupení z vlaku v Praze, ve sněhu , šlapat domů v igeliťácích. Jak potupné.

Každá doba má své. Dodnes...Moje řeč. A když se člověk dostal, díky devizovému příslibu, jednou za dlouhou dobu na západ, tak si pamatuji, že na přechodu byl vlak obklíčen pohraničníky se samopaly namířenými na vlak, u nohou štěkající vlčáci. Jako transport do Osvětimi. Ještě teď je mi z toho zle.
Marky ukryté v termosce, nebo v drdolu a stažený zadek. A při cestě nazpět, jsem byla obalená jak pumpa, přesně, jak výše uvedeno. A výslech v Bartolomějské.., s kým jsem se tam setkala, o čem jsme mluvili. Všechno bylo tak ponižující, prostě na zvracení.

Další zážitek měl můj kolega. Pracně dal dohromady 800 marek, že si koupí stereomanetofon Grundig (tenkrák byl kupodivu v NDR k mání, u nás jen v Tuzexu). Marky pečlivě schoval po kapsách (limit byl jen 100, magnetofon plánovali schovat do skrýše pod sedadly). Známý, který perfektně "šprechtil" ho vzal autem přes méně používaný hraniční přechod. Cesta to byla kratší, ale do pekel. Na přechodu sice nebyla žádná fronta, ale celníci se zjevně nudili a tak jim byl každý turista vítán, jako zpestření dlouhé chvíle. Kamarád, který byl dost nesvůj (bál se o své marky), jim byl podezřelý a tak si ho pozvali na celnici. Tam musel do trenýrek. Každičký kousek oděvu byl pečlivě prozkoumám přísným pohledem do té doby nudících se celníků. Samozřejmě, že přebytečné marky byly vítězoslavně objeveny a zabaveny. Jako bonus musel zaplatit pětisetkorunovou pokutu, byl vrácen nazpět a jeho prohřešek proti celním a devizovým zákonům řešil i výbor ROH na pracovišti. Známému, který ho vezl, pomálu rozebrali auto, ale naštěstí už nic jiného nenašli. I to se stalo. O mnoho let později, po "sametové revoluci" ten samý známý s autem skončil pro změnu teď už ve sjednoceném Německu na policii, když si ho na dálnici stopli nudící se policajti a hledali drogy. Postup byl podstatně brutálnější, nic nepomohla perfektní němčina dotyčného, prohledány byly všechny (opravdu všechny)tělesné dutiny, auto bylo pomálu rozebráno na součástky a to jen proto, že jak se později ukázalo, pes vyčenichal pytlík po makových koláčích.

Každá doba má své. Dodnes se s manželkou bavíme, když si vzpomeneme, jak se z tehdejší NDR před Vánocemi pašovaly nedostatkové (ale také o mnoho hezčí a levnější) kozačky, záclony a jiné zboží. Plný zájezdový autobus vracející se z předvánočních nákupů v Drážďanech. Tašky plné sladkých mandlí, hrozinek, cukrových ozdob, želatiny a jiných cukrářských potřeb. Ženy obalené v pase záclonami, dětským oblečením (tenkrát byl jeho vývoz zakázán), na nohou zbrusu nové kozačky. Prostě nákupy za stovky marek, přesahující tehdejší povolený směnný limit 100 východních marek na den (marky se schraňovaly a skupovaly dlouho dopředu). Do autobusu vstupuje podmračený celník a vybírá celní prohlášení. Jeho hláška: "Tak ženský, rozepněte kabáty a ukažte nohy" vyvolá šok. Ticho se dá krájet, ženy pomalu omdlévají, neboť je jim jasné, že jim bude jejich pracně sehnaný kontraband zabaven. Celník stojí, ovívá se vějířkem celních prohlášení a čeká. Když se dostatečné pokochá panikou, kterou svou hláškou způsobil, popřeje všem příjemné a veselé svátky a s tváří rozesmátou od ucha k uchu vystupuje z autobusu. Na rozloučenou nám mává štůskem celních prohlášení, plných nesmyslů (inu - papír snese vše). Ktyž to vyprávím dětem - nevěří. Ale bylo to tak.

jídlo jsme tedy měli vždycky a nepamatuji si, že by se u nás před domem celodenně střídali bezdomovci a jiné existence v nahlížení a prohrabávání popelnic ani jsem tehdy narozdíl odedneška nechodil ozbrojený..

a ty di do prdeleDobrou noc.

když ne pravopisné, tak aspoň gramatické. A teď ještě vulgarita..kolik je vám let, lidi?

Hlavně, žes to pochopila....Vypláchni si hubu!

23.6.2005 22:28 - Andy
Ahoj, myslím se, že krom toho špatného, co nám život v komunismu připravil jsou i věci, které bysme neměli zapomínat, které jsou zvláštním způsobem půvabné a člověk se při vzpomínce na ně usmívá...

Tak třeba my jsme měli u babičky radio stahnute oranžovou zavařovací gumou, protože byly k dostání pouze ty velké monočlánky, a ty šlo uchytit pouze výše popsaným způsobem .

bylo toho mnohem víc, co si pamatuju, takových těch perliček, ale dám prostor ostatním...Tak pojdte vzpomínat na jídlo, ktere nebylo, obleceni, co se nedalo nosit, na příkazy a nařízení, které nešlo plnit a tak...'

Hlavně, žes to vysvětlila....Hlavně, žes to pochopila. Ty by ses měla starat o to o čem tahle diskuze je a ne rejpat jak svině. Díky takovým kravám to jde vždy do kytek. Tak si tu machruj a polib nám prdel.

Ano paní Dášo aby jste se...Hlavně, žes to vysvětlila. On by to asi jinak nikdo nepochopil... ty by sis měla měla poposkočit (možná by stačilo poposednout, třeba si sedíš na vedení).