Těhotenství po čtyřicítce

Teda to je OSUD - mít starou matku a ještě chudou!!!!!!!!To to kluk od ostatních ve škole schytá....Děti jsou kruté.

?
já jen doufám, že ten maly bude mít takovou sílu osobnosti, jako ty dvě starší děti a nebude se chtít srovnávat, aby se neodlišoval. Obě moje děti se odli訚ovaly, byly jiné a byly mnohem silnější, byly to vůdčí osobnosti na škole.....nekouří, nefetují, pracují a dosdnes dokážou strhnout bývalou třídu k různým akcím. Takže ony nepocítily na sobě odlišnost, naopak k nim ostatní vzhlíželi. Ony si z odlišnosti uměly udělat přednost.

nejsem Vašku omezená. Proč by si měla brát dcera hypotéku? Má kde bydlet, udělali si byt u rodičůpartnera...je malý, ale žili jsme ve větším a štěstí nám to nepřineslo. Já nejsem opuštěná, nechala jsem se opustit dobrovolně. Mé názory se změnily za život jen minimálně, ani chlap s tím nic neudělal. A moje dcera studuje speciální pedagogiku, chce pomáhat slabším, takže u ní se jistě sociální cítění nezmění. Nemáme priority majetky, všechno jsme už v životě měli...jako rodina....a štastnější jsme ted, více držíme při sobě. Abych udržela to, co jsme měli, tak bych synka musela zabít.....a moje děti si mně váží za to, že jsem to neudělala, i za cenu, že jsme se museli uskromnit. To je pro mně nejdůležitější....a ne hmotné statky. Jak říkám, všechno jsem už měla...i dům, i dovolené.....ale zjistila jsem, že to není potřeba k životu......že je potřeba mít jen to, co opravdu potřebuju....a to není dům o sedmi pokojích a dovolená u moře.

44, já tě nenapadám, ani nezpochybňuju. Jen píšu, že ne vždy jsou blízcí, kteří pomohou. Jako mladí máme většinou na pomoc své rodiče a mladší člověk zvládá vše lépe. Ať si kdo chce co chce říká, padesátníci nemají zdraví a elán třicátníků. Dvacet let je znát. Ty to připouštíš.:)
Ekonomickou stránku věci neřeším, ale je pravda, že děti jsou stále náročnější. A jistěže děti dovedou být pěkně kruté k těm, co se odlišují.

no ty mně nemůžeš urazit, myslíš, že nevím, co dítě stojí? Ale taky vím, kolik zbytečností se dětem kupuje......a vůbec to nepotřebuje. Já doted synovi nekoupila ještě nové oblečení, oblékám ho ve svém sekáči a chodí oblíkený pěkně, ale rozhodně ne jako děti ze školky, které mají denně něco jiného na sobě. Jen aby to unosilo? Pak má i tatínka, který mu může přispívat, protože tatínek už živí jenom sám sebe a v jeho věku už děti živit nebude. No a pokud bude uznávat jiné hodnoty než povrchnosti, tak se nebude srovnávat s dětmi, které nemají jinou hodnotu, než značkové oblečení. Dvě děti jsem už vychovala a dobře.....co potřebovaly, tak vždycky měly, ale po patnáctém rocě věku se musely samy přičinit, aby si mohly koupit víc, než si já mohla dovolit. Vůbec jm to neuškodilo, ba naopak, velmi jim to prospělo. A určitě nevidím msmysl života v tom, jezdit na víkendy na hory a nebo v létě na exotické dovolené. Tohle člověk k životu uritě nepotřebuje a k rozvoji to taky není nutné. Důležitější je rozvoj osobnosti. Ale to nemůže pochopit ten, kdo svou osobnost nerozvíjí....tak jako to nepochopí ten, kdo by se nepostaral o své rodiče. To nejsou podle mne kvalitní lidé.

Jo a dcera si bude budovat svou rodinu, těžce splácet hypotéku - ale nebude mít větší starost než se starat o matku a např. pubertálního sourozence. A myslím, že ty 44 bys měla nejlépe vědět, že se chování partnera může radikálně změnit- nebo co se stalo, že jsi opuštěná - chceš snad říct, že dcera nemůže udělat stejné chyby jako ty!! To jsi potom ve svém myšlení naprosto omezená.

...a ze sociálních dávek vám nezbyde ani na nájem... Ale hlavně, že se máte rádi...

pro jsem 44:to pak vykládej dítěti,že klidně budete žít ze sociálních dávek,jen když máte lásku..........Víš,co takový kluk bude všechno potřebovat a chtít,až začne chodit do školy?Jen ty všechny kroužky a sportování,co to stojí.Vybavení na školu v přírodě,na hory.A klučík bude chtít to,co mají ostatní-mobil,počítač,počítačové hry,kolo,oblečení jako ostatní......Dítě prostě stojí peníze a je nutné si to uvědomit,pokud nechceš,aby vyrůstal jako sociální případ.....

a pro Vaška....i moje děi vědí, co to je zodpovědnost, takže nechápu, že by bydlely v americe a o svou matku necítily potřebu se postarat...i za cenu, že mě přesvědčí, že se přestěhuji. Tak stejně já bych svoji mamku nedala nikam do ústavu... i za cenu ztráty vlastního pohodlí bych se o ni postarala, i kdybych měla žít jen ze soc. dávek, prostě tohle by se u nás vůbec neřešilo.

? to je smutný příběh, ale já mám dvě děti a mám zatím mamku, malej synek má otce a další dva sourozence, kteří již mají své rodiny. Je nás vlastně v rodině tolik, že není možný zůstat osamocen....navíc, když ctíme lásku a úctu mezi lidmi. A věřím, že minimálně dcera by nedala přednost partnerovi, který by nectil úctu k rodičům a ke slabším. Máme to prostě v sobě jinak.....materiálno pro nás mnoho neznamená......ale teplo v srdci od pocitu, že jsem někomu pomohla a on mě potřeboval, to je nad všechny statky. A neargumentujte tím, že láskou se nenajím, vždy máme tolik, kolik potřebujem, ale nemusíme mít víc...a to je veliký rozdíl.

Nemyslím, že by to od Marti byla zloba. Možná jí rodiče dávali lásky a péče dost. Je to pohled dítěte starých rodičů. Je na něm vidět, že i takhle to děti starých rodičů mohou vidět a cítit. Jistě ne všichni, ale nemusí to být vyjímka. Většina starých matek, co si dítě plánují, si tohle nepřipouští. Vždy je větší pravděpodobnost, že na dítě nebudeme stačit během 18, 20ti let než ho vychováme k dospělosti, jako staří rodiče.
Jiná věc je, když si matka dítě neplánuje a je tu. Při plánování by měla zvážit i variantu, kterou popsala Marťa.
Jsem 44, problém je v tom, že nemusí být, kdo by ti pomohl. Znám jednu takovou ženu. Měla známost, byla starší a myslela, že už dítě mít nebude. Partner zemřel na infarkt mezi 45 - 50ti lety a ona zjistila, že je těhotná. Rozhodla se, dítě si nechat, jak jinak. Měla jen starého tatínka, který jí s dcerkou pomáhal. Pak starý tatínek/dědeček zemřel a jí přestalo sloužit zdraví. Když potřebovala jít na operaci, neměla komu desetiletou holčičku svěřit. Dnes je děvče na vysoké, žijí jen sami dvě, nikoho blízkého nemají, musí spoléhat jen na sebe. Děvče na tom bude jednou jako Marťa.

Marťo,to muselo být hrozné dětství,jak to popisuješ.Já měla mladé rodiče a bylo to skvělé,ale spolužačka měla staré rodiče,tak vím,jak trpěla.Nosila takové divné nemoderní věci,nikam nesměla a její maminka nám dětem přišla jak z jiného světa.Byla o generaci starší než naši rodiče a úplně jinak jednala a uvažovala.A ten starý vzteklý otec,toho se všechny děti v ulici bály.Já bych staré rodiče nechtěla.Ta má spolužačka pak celé mládí promarnila péčí o staré nemocné rodiče a nakonec zůstala sama,bez rodičů,bez manžela a dětí.Smutný osud.

Tak takový idealismus jsem dlouho neslyšel, až to zavání jakýmsi blábolem. Prosím tě, jak můžeš vědět a vůbec čekat!! nějakou pomoc od dětí - vždyť je život může zavést na opačný konec republiky, mohou být nemocné nebo ovlivněné /a s tím počítej, že partner je, a to sakramentsky ovlivní/ tak bych toto nikdy o svých dětech neprohlásil, protože to může jen idealista a ne člověk, který vidí svět reálně.

Jess, díky za slova.....máme stejné smýšlení....
nevím, jak to bude za pár let a myslím, že je to i jedno, protože každý máme na světě nějaký úkol a pokud je to pozdní těhotenství a nebo vychovávat mladšího sourozence a nebo úplně něco jiného......tak je to stále úkol a měli bychom se k tomu postavit zodpovědně a s láskou. Největší lidská a životní hodnota je láska a je jedno, jakou má podobu. Lidé v lásce vychovaní nebudou nikdy řešit takové hlouposti, jako se řeší tady. Marťa má v sobě zlobu, tam asi moc lásky nebylo...myšleno opravdové lásky, ta je odlišná než ta, jakou si my běžně představujeme. Jess to má v hlavě srovnane a pokud je jejím úkolem mít dítě a vychovávat ho, tak to tak i bude.....ale pokud ne, tak je potřeba svou úlohu přijmout a dát lásku dítěti, které ji potřebuje a už je na světě.....není naše, ale mohlo by být, kdybychom to svou lásku dokázali dát potřebným. A tak to je i s rodiči, kteří potřebují pomoc svých dětí.....u nás v rodině tahle pomoc bude samozřejmá, jako já pomůžu mamce, tak pomúžu dětem a tak stejně čekám pomoc od nich. A věřím, že žádat nebudu muset, že přijde automaticky. Protože u nás se ctily od jakživa lidské hodnoty, ne materiálno...ale spíše duchovno.

Ano, možná to zvládnou, ale co ty děti? Už jsem sem psala, jsem dítě starých rodičů (maminka skoro 49, táta 61). Dnes mi je 30, jsem bez rodičů i sourozenců, mám jen pár vzdálených příbuzných, nestýkáme se. Moje dětství bylo hrozné a nerada vzpomínám, co jsem si třeba užila od spolužáků. Naši mě rozhodně milovali, ale přesto, že v mládí byli velmi aktivní a moderní lidé, když jsem rostla, už to tak nebylo. Taťku jsem znala jen nemocného a nerudného, nesměla jsem doma "hlučet" a vodit si kamarády, nesměla jsem nic, aby se mi něco nestalo. To si ale stěží dokážete představit, ten rozdíl, má-li 10leté dítě rodiče kolem 30 nebo 60-70.

Holky nebojte zvládnete to, jen aby to s vámi - popřechodovými ženami zvládly i ty pubertální děti. Přeji jim s vámi pevné nervy - přece to je víc jak jednogenerační rozdíl.

Milá 44, jen Ti chci napsat,jak velmi tě obdivuju za to,co jsi dokázala a za Tvé názory,se kterými se ztotožňuju a myslím,že jsi člověk se srdcem na pravém místě.
Mně je 35 a neměla jsem zrovna štěstí,co se týká vztahů a partnerů,poznala jsem velkou lásku,ale bohužel vše je velmi komplikované,ale to by bylo na dlouhý příběh,tím tady nechci zdržovat.Doposud rodinu nemám,ale dítě si moc přeji a věřím,že se mi nakonec podaří jej počít i přes ten pokročilý věk.
Jsem velký fatalista a jsem přesvědčená o tom,že věci,které v životě přicházejí se nedějí náhodou,naopak že vše má svůj smysl a řád,který někdy pochopíme až mnohem později..Dítě je dar...dar,který se neodmítá. a ne každý jej dostane,ne každý má tu příležitost..
Věřím,že každý má v životě svoji cestu..věci,kterýma si člověk musí projít..pochopit..a tak to i beru,nestěžuju si,nelamentuju,že by mohlo být líp nebo že ten a ten má něco,co nemám já..
Mám strach z toho,zda vše zvládnu,kdybych měla být s dítětem sama a neměla vedle denně sebe partnera,který pomůže.nejde jen o fyzické síly,ale samozřejmě i další věci,včetně materiálního zabezpečení dítěte. Přestože jsem se nikdy nehonila za majetkem a luxusem,mám v životě jiné priority,přesto musím být schopna dítě uživit a zabezpečit.
Obdivuju,Tvůj nadhled i postoje a názory,dnes bohužel není běžné,že by děti vracely rodičům svoji lásku za to,co jim rodiče po celé dětství dali,nediv se,že spousta reakcí je o tom,že se lidé podivují nad tím,že se o Tebe děti a blízcí postarají. Doba příliš nepřeje vztahům a hodnotám jako je přátelství,láska a ochota pomoci druhým a těm potřebným..je to spíše stres a mamon,byzys a honba za materiálními statky,poměřovaní se podle výše kont a drahých aut..
Asi trochu přeskakuju z jednoho tématu na druhé,pročítám tuhle diskusi,protože díky věku mne čeká také pozdní těhotenství a tvé příspěvky 44 mě vzaly za srdce a povzbudily mě,že to zvládnu..díky za to a držím palce v životě

nevím krpepo.....po roce mateřství jsem byla v pohodě, do dvou le jsem s klukem nespala déle než dvě hodiny v kuse a pořád jsem byla v pohodě. Zhoršilo se to až po druhém roce, kdy vyžadoval kolektiv. Ten rok byl na zabití :)) ale co chodí do školky, je maximálně spokojený a já jsem mezi lidma pořád, protože co se narodil, beru pokud můžu každou brigádu, která se mi naskytne. A dokonce když si ho bere otec, tak mám volné víkendy a můžu se známými podnikat co chci. Jen se obávám, abych na něj stačila i nadále, ale to už se bude vyvíjet jak poběží život. Snad už ani nebudu sama a budu žít s člověkem, který mi pomůže a klukovi dá dobrý příklad.....

Jistě je těhotenství po čtyřicítce větší problém nežli u mladších matek,ale divím se,že starší matky neříkaly,že dost velkým problémem je mateřství,po roce nočního vstávání a nepravidelného života a částečného sociálního odříznutí je taková žena často na pokraji svých sil duševních i tělesných.

Těhotenství po čtyřicítce představuje až 7násobně vyšší riziko poškození plodu. A i u zdánlivě zdravých dětí toto může nastat v pozdějším věku dítěte.