Těhotenství po čtyřicítce

a když se narodil, tak jsem si na to vzpomněla....prostě nechápu, že by jen tak nebyl, když už ve mně byl....

marie, já jsem si snad stokrát říkala, kde by byl, kdyby se nenarodil....že by nebyl? a kde by teda byl? já tohle nechápu......už zárodkem se vytváří osobnost, jedinečnej tvor a kdybych ho dala pryč, tak by vlastně mou vinou umřel,....a když už vznikl, tak to muselo mít svůj důvod......kam by ta jeho dušička šla kybych ho zabila? Lítala by tady někde ve vzduchu? Mě prostě tohle mozek nebere......srdíčko tepalo, takže tvoreček už žil......

reaguji na jsem 44
máš ve všem pravdu.V šesti týdnech mi lékař pustil na ultrazvuku tep srdce té maličké.Nevím,zda v této situaci si někdo říká je to shluk buněk.

no vidíš Stando, to já mám dobrý tak i tak.....když se o mně nepostarají první děti, tak ten malej určitě ano....a nebo naopak, prostě myslím, že mám na výběr :))

Milá 44, je mi líto, ale já kolem sebe taky moc pečujících dětí o rodiče nevidím. Je to zlý, ale je to tak...
A co je zajímavý, spíš se starají děti, které měli jejich rodiče později. Nevím, čím to je.

navíc, já okolo sebe nemám ani jednoho člověka, co by dal rodiče do ústavu, kamarád se staral o matku od 35 do 47 let....dnes a denně....ted zemřela a on hledá práci, plodná léta byl doma....druhej...velmi úsoěšnej podnikatel z Prahy...je znám i z TV...taky se staral o svou matku, denně ji vozil jídlo a občas, když potřeboval někam jet, tak zaplatil pečovatelku, ale nikdy nebyla v ústavu. Na vánoce zemřela.....staral se o ni osm let. Je to moš šikovnej chlap a nedokázal by ji někam umístit. Je zajímavý, že znám více mužů než žen, co se takhle starají, ale většinou je to tak, že chlap dělá kariéru aby uživol rodinu a žena se stará. Moje dcera mě nikdy do ústavu nedá, studuje školu, aby mohla pomáhat slabým a postiženým lidem......a její druh je dobrota sama. Nevím, kde se pohybuješ ty, ale já se pohybuju asi na správných místech a se správnými lidmi. S lidmi, co mají uvnitř sebe srdíčko...jestli víš, co to je. A rozhodovat se, jestli zabiju a nebo nechám žít dítě...to mi promiň, ale to nesvědčí o vyspělosti žen v 21 století. Je to pohodlnost a neochota převzít zodpovědnost, když už se to stane. Neumím si představit, že bych se měla rozhodovat o osudu dítěte, který už ve mně roste.....tím myslím i ten shluk buněk v začátku. Proto si myslím, že o tomto nemá právo nikdo rozhodovat. Je to i v případě, že selže antk.......má to svůj důvod, je to tak, že to dítě se má narodit a zrovna těmto rodičům. A ted mě můžete ukamenovat, ale takhle to cítím uvnitř sebe.

milá nevěřící na osud....u mně rozhodně nešlo o selhání antikoncepce....byla jsem už dle lékařů neplodná, takže jsem roky žádnou nepoužívala....proto tohle dítě beru jako osudem shůry dáno :))......žádná z nouze ctnost, nemusela jsem si ho nechat, ale moje přesvědčení by mi nedovolilo ho zabít i kdyby měl nějakou vadu.....i proto jsem se vyhýbala odběru plod. vody.....na tom trval můj partner, protože on by debila nechtěl......ale já bych ho nikdy nezabila, má to svůj důvod, že přišel.

To někdy nezáleží na tom dítěti, ale na jeho partnerovi a jeho možnostech. Kolem sebe moc lidí pečujících o své rodiče tedy nevidím. Každý, včetně mých dvou kolegů o tom básnil a když došlo na věc, tak matku dali do pečovateláku a řeší to charitou. Ono opustit zaměstnání třeba i dobré ve věku kolem padesáti je dost ošemetné a moc lidí se do toho nehrne. A básnit, že dcera má životního druha - není sezdaná, tak těch ještě může být - a navíc zřejmě nemají své děti a svoje starosti, tak jim malý občas může přijít vhod. A nevím, i když se tatínek jistě postará, jestli v nové rodině by byl vítaný a šťastný. Na osud nevěřím, pouze na selhání antikoncepce - ale mnoho lidí si udělá z nouze ctnost, protože si myslím, že dnes mi opravdu nemůže být dítě dáno shora a osudem , když si o tom rozhodují ve 21. století ženy samy.

no já už zažila horší situace, děti, když ještě studovaly a já byla těhotná atd...tak si musely na všechno peníze bydělat, určitě bych neživila dítě na vysoké a mamku dala do ústavu...v tom případě by dostala přednost mamka a dítě by se muselo o sebe starat...od plnoletosti má každý život ve svých rukou, je jen na nás rodičích, že jsme shovívaví a necháme je , aby na nás parazitovaly....nevidím důvod se dřít na dítě, který má víc síly než já aby se uživilo......dcera např.studuje VOŠ a vydělává si na sebe a na vše, co s tím souvisí.....už dávno mi děti dávají na domácnost a na provoz na bydlení. Sociálka mi opravdu skoro nic nedá a tak musím chodit po brigádách, ale děti mi na krku nevisí.....myslím, že ani tenhle malej nebude......a když to nebudu zvládat, tak ho pošlu za tatínkem....má stejná práva a povinnosti. S láskou tohle nesouvisí......pokud mě bude mít dítě rádo a bude si mně vážit, tak mě nikdy do podobné situace nedostane.

Jen si nejsem jista, kde berete tu jistotu /asi vám nic jiného nezbývá/. Jestli je klučík živý možná až moc - co teprve v pubertě. A něco jiného je mít rád malé dítě a sžít se s dospívajícím. A nevím, jak byste se chtěla starat o mamku /když budete muset živit dítě skoro do 60 - tedy zřejmě pracovat/, protože to co vám dá sociálka nestačí většinou pokrýt náklady na to, když máte studující dítě. A to ani tehdy, když vám dá maminka k dispozici důchod svůj. A vůbec nejde o majetek.

no my jsme naštěstí vychovaní ve smyslu pomáhat potřebným.....takže tak jako bychom prarodicě a rodiče v naší rodině nenechali na stáří bez pomoci, tak by se u nás i sourozenci postarali. A životní druh mojí dcery má mého syna velmi rád, dospělý syn zatím životní partnerku nemá. Ale vzhledem k výchově u nás se nebojím, že by malej zůstal sám......tak jako moji rodiče se o své rodiče vždy s láskou postarali, tak já bych se o svou mamku taky postarala a totéž věřím i u svých dětí....jsme totiž velice empatičtí a srdeční. Majetky a honba za blahobytem u nás nikdy nebyla prioritou, ale mít srdce na pravém místě, to je základ. Alespon u nás.

Je milej dokud je malej, a ani tak ho moc hlídat nechtějí. Sourozenci ho možná neodmítnou, ale co jejich případní partneři. Ty moc nechtějí kukaččí dítě v rodném hnízdě - a co teprve nechtěně adoptovaný puberťák !! To by byl nářez, že někdy to způsobuje při problematickém dospívání i rozkol biologických rodičů, natož "rodičů" v takovém postavení. No nebuďme takoví pesimisti - snad to dobře dopadne - ale velké iluze bych si v případě potíží nedělala, a to jak v péči dětí o staré rodiče, tak o své případné nedospělé sourozence.

ano anonyme, máš pravdu. Pokud se se mnou něco stane o synka se budou muset postarat sourozenci, z otcovy strany jsou dva 29 a 31 let ( nyní) a z mojí strany 21 a 24 let. Ale když už to příroda takto zařídil, nechápu, proč bych ho měla zabíjet v zárodku.....asi to tak mělo být a i když bych nebyla v pohodě, tak to třeba je úkol pro mé starší děti.....tady ten malej prcek. Tohle si prostě člověk nevybírá......teda někdo si vybírá, ale já beru věci jak jdou a co mi život přinese.....a pokud jsme s tim malým celá rodina srostlí, tak ho sourozenci těžko odmítnou, pokud bude potřebovat pomoc, to si spíš myslím, že ti starší by se odmítli navzájem, ale tohodle mladšího by nenechali napospas osudu.....je milej a i když ho hlídat ted nechtějí, tak ho mají moc rádi.

A o tom to je. Nevíme, co s námi bude když jsme mladí, natož po padesátce, a to jak z hlediska zdraví, tak z hlediska nervů - aby to člověk vydržel. A nechávat to na starších dětech je neodpovědné a nejisté.

včera jsem potkala známou...roky jsme se neviděly.......je jí 42 a má 2 roky holčičku, je to její čtvrté dítě....ty tři jsou 23, 21 a 16. Byla i s manželem a vypadají velmi spokojeně.....ale taky už nemají ani jeden rodiče, takže jsou na všechno sami.....ale protože jsou dva, tak to zvládají....Na svůj věk nevypadají a ona byla upravená, hezky oblečená a jen zářila. Mě taky každý říká, že vypadám líp, než před tím.....a taky se tak cítím, nehoním se s děckem zdaleka tolik, jako tenkrát s obchody....podnikáním. Mám na sebe víc času....jen bych nás všechny chtěla vidět po padesátce!! Kdy kouzelné dětičky budou v telecím věku.....na to jsem fakt zvědavá :))

Abych se vrátila k tomu,že bych se možná rozhodla pro potrat v případě špatných výsledků.Není to kvůli mně,ale kdybychom s manželem nemohli,tak abychom zde starším dětem nenechávali jen starosti,Samozřejmě je učím ,aby měly soucit s nemocnými atd. Ale jak mnozí vědí někdy je toho navrch a také nevím,jaké si vezmou partnery. Do těch si mluvit určitě nedají.
Já rodiče už nemám a manžel je má daleko.Já si "neodfouknu".
Ale stojí to zato.

Souhlas... V podstatě si myslím, že příroda není tak úplně blbá. Tj. dokud je žena přirozeně plodná, tak je s velkou pravděpodobností schopná mít zdravé dítě.

Ty možné komplikace podle mého soudu s věkem souvisí nepřímo. Čím je člověk déle na světě, tím více různých škodlivin z nevalného životního prostředí má v těle "skladováno"... Jen to, že je údajně "stará" problémy nepřináší...

sama s malým jsem až od jeho dvou let, do té doby jsme žili jako rodina.

Marie díky.....mám to srovnané proto, že jsem to přijala za svůj osud a že tohle dítě se má narodit a já dostala šanci ho vychovat. Vždycky to zvládnu, budu muset a problémy mi to činit nebude. Jsem díky tomu silná a v tomhle nepropadám zoufalství. Horší je to s tím, že někdy nevím, jestli ho uživím, ale věřím v lepší zítřky. Osvědčilo se mi to, žijem dnes a každý den je jiný, vždy to nějak dopadne. Já synka vzala jako Dar shora. Že mě má něčemu naučit, zastavit se a změnit celý život. Já abych si ho mohla dovolit nepotratit, tak jsem musela i prodat dům. Ale přineslo mi to jen štěstí......prostě život se mi změnil celý a jen k dobrému i za cenu rozchodu s jeho otcem.

Jsem téměř stejně stará.Mám také malé dítě téměř dva roky.Rodinu mám úplnou.Ale to jsem nechtěla vlastně psát.
Chtěla jsem jen reagovat na předchozí příspěvěk,moc ti závidím ,jak máš vše v hlavě srovnané.