PEKARNA U ZLATE MAMY

to se mám asi omluvit že...
já chápu že lidi se mají mnohem mnohem hůř , dříve i tedd třeba na haiti, či v zimbabe či jinde a jinde...... ale jen proto  skákat do stropu radostí nebudu....
 
je dobře že se ti daří vinaří...

To není povídka, to je ze života. Napadlo mě to sem napsat, aby bylo vidět, jak se dřív měli lidi hezky oproti dnešku.
Já se mám jak prase v žitě, i když stále překonávám různé potíže a problémy, ale zatim mi nejde o život a nikdo na mne nekálí.

hmm,  ahoj vinaří hhezká povídka....
 
a jak jde život jak se máš ty?
 
jinak kopí já tě chápu....a si silná žena a obdivuju tě ani nevýš jak...

http://iserialy.sk/zeny-z-rodu-gilmorovcov/6seria-zeny-z-rodu-gilmorovcov/zeny-z-rodu-gilmorovcov-22diel-rozchody-a-odchody/
 
koukněte se na to ke konci od 7 minuty to je ono....tak nějak se cítím...lorelai...miluje luka a chtěla si ho vzít a chtěla to udělat a chtěla být sním jelikož už strašně dlouho se nic nedělo a čekala a doufala....a on nechtěl a on místo toho aby seděla doma a jelikož jí bylo zlě ...šla za chrisem a bylo jí špatně on toho nějak využil a on bylo jí zle smutno a chtělo se jí brečet a vispala se sním....ráno se probudila a věděla že udělala kravinu........... co myslíte ten špatný zážitek jelikož určitě vyspat se sním chrisem když ho nemiluje určoo nebylo ani příjemné ani lehké....ale myslíte že špatná zkušenost byl taky skuženost lepší než žádná....já myslím že ne....ale kdo ví.......že...
 
 

V táboře musely všichni včetně ženy trvale pracovat v lese. Jedne noci se Věra probudila, když nad sebou zahlédla sekyrku, kterou její matka ukradla dozorkyni, aby mohla své dcery zabít, aby nemusely zakoušet každodenní utrpení. Dozorci jí okamžitě odvlekli ven na sníh, kde jí nechali do rána zmrznout a pak jí polili lysolem, aby se tělo rozložilo. Věra musela kvůli sestřičce žít dál. Stále chovala naději, že se opět jednou vrátí do rodného Československa. Její pobyt v Rusku však trval 20 let. Mnohokrát jí šlo o život, prodělala tyfus, měla těžce zraněnou ruku, s kterou musela pracovat tak, jako kdyby ji měla zdravou, jinak by okamžitě byla vyhlazena. Byla zavřena na tři týdny uprostřed letních veder do díry, kdy dostávala pít hrnek čaje jenou za dva dny, v noci na ní chodili dozorci dělat svou potřebu. Všichni její spoluvěztenkyně, které znala pocházely též z Brna, postupně zemřely i další vězni, s kterými se spřátelila. Přsto se Věra nepřestávala každý den modlit za návrat. A jako zázrakem  byly její modlidby vyslyšeny. Na dopisy, které posílaly společně se sestrou do Čech v době, kdy se situace v rusku trošku zlepšila, odpověděla jedno zemědělské družstvo z Moravy a zaručilo se, že dá oběma dívkám ubytování a práci. Po dvaceti letech se tedy obě ženy vrátili na Moravu, kde pracovali za pětkrát nižší mzdu než ostatní.
Jelikož si Věra přes všechno utrpení, které prožila uchovala víru v lepší život a přátelskou povahu, tak se seznámila s vdovcem, který jí ve 33 letech požádal o ruku.  Prožila s ním padesát let spokojeného manželství, porodila děti. Na její svatbě se s mužem seznámila i její sestra, která nyní žije na jenom ostrově v Itálii v hotelu u své dcery, která se provdala za bohatého Itala.

Krvavé Jahody
Věře bylo 14 let, když jí skončilo dětství. Psal se rok 1945, květen, všichni oslavovali konec války a ona spolu se svou devítiletou sestrou a matkou byla spolešně s dalšími zajatci odvlečna na stará jatka, kde byli všichni nuceni několik dnů spát na tělech mrtvých koňů, aniž by věděli, co se děje a co s nimi bude. Po pár dnech se vydali směrem na východ - stali se válečnými zajatci směřujícími na Sibiř. Věřina matka totiž v 30 letech odešla ze sovětského svazu do československa a to bylo považováno za zradu sovětského státu, která se musela potrestat. Cestou na Sibiř byy všechny ženy včetně malé Věřiny sestřičky znásilňovány vodkou ožralými ruskými vojáky ve vagónech pro dobytek, ve kterých byly přepravovány. Věřina maminka se pomátla a chtěla skočit pod vlak. Spoluvězeň ji zachytil na poslední chvíli.

v určitých věcech  spálení není dobrém ale spíš hodně špatné pro budoucnost a to jak se pak bude cítit , to jestli se nebude cítit ještě hůř....pak být sám je dobré....
 
 

já spíš ted vím ...jak se říká....když človeku je hodně špatně,je mu smutno cítí se sám, když depresi má , neštěstí prožívá,....tak by měl být sám  a vismutnit se stoho, nebot v nejhorších chvílích člověk dělá nejětší blbosti , hlouposti kterých druhý den lituje ,kteých může litovat ikdyž je dělá,ale myslí si co mu zbývá je mu špatně , horší to snad nemůže být....
 
no prostě  pravda je když už člověk jednou je talk má být čím je a nemá být čím,není , jak tomu v mnoha případech je...
a proto když je ščlověku špatně je mu smotno má být sám ...
 
 

teda slova jako děkujeme za každé nové ránmo , na to přišel určitě jen nějaký fěták, křestanovi se ty slova zalíbili dal je dobible a nějaký potrhlý básník co už dlouho nic nenapsal to převzal do citátu aby byl zase na chvíli slavnej ale ve skutečnosti to je kravina to vím....do života nejdu na to seru  ...ted sem ráda doma jako nikdy jindy, vím že chlapa nechci a nechci ani o nich slyšet sem ráda sama to vím jistě a že sem smutná to sem ale to je život, nakonmec kdo smutný není.......život není lehký a nikdy nebyl ale je čím dál těžký , a to prov šechny lidi na světě .....život je svina ...
 
u nás je vychr a strašně sněží je hnusně radši zůstata doma je lepší , určo bude zas kalamita...
 
 
víš co mě napadlo kjopí jak síi říkala....tamhle neco ...támhle víc....však nestihneme vůbec nic....ale nám v tuhle chvíli nevadí  nic....
 

 
a co vi co furt děláte....

tak popkouskách mě to nevadí břéto ,hlavně že tu nebudu sama, ale s milím člověkem....

Ale jo, Amazonko, já jsem tady a rád bych ti pomohl a povídal si, ale můj počítač má tu nemoc "Kopřivku" - jako měla Kopí: když napíšu román, všechno je v čudu. Stalo se mi to dvakrát, už mě z toho bolela hlava. Tak ti to budu dávat po kouskách jako psovi cukr. Měj se :-)

tak to si asi dnes moc nepokecám co.....

lidičky kde jste?

Jsem citlivka, co se hned rozbrečí, i drsňák, s kterým jsi v bezpečí. Jsem snílek, co létá po hvězdách, a zároveň blázen, co blázny má rád. Jsem malý anděl, co se vznáší nad zemí, někdy i čertík, co o lumpárnách ví. Jsem přítel, co nikdy nezradí, i naivka, co o lepším světě sní. Jsem trochu trhlá a trochu ne, jsem taková a jiná ne.

Je mi smutno, stále víc. Nedoufám už vůbec v nic. Kdysi jsem se jenom smála, stále měla kamaráda. Teď už jsem jak kůl v plotě, stále, pořád o samotě. Achich ouvej, mě to bolí, potřebuji pohlazení. Jenom letmý dotek stačí, a budeme kamarádi. Stále doufám ještě víc, nezbude mně asi nic. Jenom v koutě tiše doufat a už více nenaříkat.

nevím jak na to ty lidi přišli ale mě to nejde...tak nevím...

[url=http://pitous.wsn.cz/image/458/2630_3220343.jpg][img]http://pitous.wsn.cz/images/3220343.jpg[/img][/url][url=http://pitous.wsn.cz/image/458/2630_3220343.jpg]«3220343.jpg»[/url]

<a href="http://pitous.wsn.cz/image/458/2630_3220343.jpg"><img src="http://pitous.wsn.cz/images/3220343.jpg"></a><br/><a href="http://pitous.wsn.cz/image/458/2630_3220343.jpg"><a href="http://pitous.wsn.cz/image/458/2630_3220343.jpg">«3220343.jpg»</a>

http://i289.photobucket.com/albums/ll233/obraznicek/beze_slov/bs0133.gif

fakt tak já to taky skuzím...