PEKARNA U ZLATE MAMY

SENCOR SBR 930 85% od 1299...Ale nejlepší pekárna je ta U zlaté mámy, i když její hodnota není v procentech ani v korunách.

Ať mír zústává s touto krajinou.

Přeji všem krásné podzimnú ráno. Stromy hrají všemi barvami, sluníčko svítí, to je krásně na světě.
Taky si koupím pekárnu. Vůně domácího chlebíčku po ránu musí být balzám na duši.
Pekařinky mějte se sluníčkově?.

SENCOR SBR 930 85% od 1299 Kč
2 Zelmer 43Z011 85% od 1158 Kč
3 ETA Delicca 7149 86% od 2568 Kč
4 Eta 0149 Siesta 85% od 1799 Kč
5 SENCOR SBR 1031 78% od 1099 Kč
6 ETA Duplica Vital 2147 87% od 3606 Kč
7 SENCOR SBR 1032 80% od 1338 Kč
8 Eta 2149 Harmony 85% od 1999 Kč
9 Eta 3150 90000 Crustum 94% od 2365 Kč
10 TEFAL PF 310138 100% od 2190 Kč

Ano, myslím, že oba myslíme to jedno a to samé. Existují třeba rodiče, kteří milují tu zář v očích dětí, když dostanou svou vysněnou hračku a když na to mají, tak kupují dětem pravidelně dárky. Takové děti však časem přestávají mít z nových hraček radost, zář z očí mizí...Rodiče milovali dávání dárků, děti milovaly dostávaní dárků, ale po čase se to nadměrné dávání a přijímaní dárků jeví jako chyba. Naopak děti většinou vůbec neocení, pokud si k nim rodič sedne a chce s nimi probírat nějakou látku do školy. Po čase však možná s láskou a vděčností budou vzpomínat na čas, který jim rodiče věnovali. A třeba naky ne. Tím chci ukázat na velkou relativitu světa.

Ano Karle,tak nejak to je.Na druhou stranu,nekoho muze tesit,pokud poslouzi dobre veci a vic,nez hmotna odmena je mu dobry pocit,ze pomohl.Jsou ale i taci,jez' na venek "zdobi" premira altruismu,nakolik uvnitr' sebe nemaji vic,nez' kalkulacku - jestli mne chapes.
A s temi radami ve snaze pomoct je to tak,ze dobra rada poslouzi dobre veci jenom tehdy,pokud ten,co radi,vi o cem mluvi,tedy,ze se v dane problematice orientuje a tzv. nevari jen z vody... I takovych je bohuzel vic,nez' dost.
Mejte vsichni dobry den - ja jej dneska mam;ale to je predcasne rikat,bo den konci az' ve 23.59 a stat se jeste muze cokoliv... :-)

Člověk nikdy nebyl bohatý...A opět existuje plno lidí, co rozdali vše i sami sebe a nyní žijí nemocní a opuštění a určitě se necítí bohatí, spíš podvedení. Ono ve všem musí být rovnováha, i v tom dávání a přijímaní a většinou ti, co mají, mají proto, že plno dali - ale to nemusí být jen rozdávání hmotných věcí, to může znamenat, že vydali plno energie, což se též ve vesmíru počítá. Nemám rád takovéto povrchní citáty, které si hrají na univerzální moudrosti.

Člověk nikdy nebyl bohatý tím, co má, ale tím, co dal.

Domnívám se, že naším...Ale největší moudro spočívá v tom poznat, že univerzální dobro neexistuje. Vykonáním nějakého "dobra", můžete velmi často někomu hodně ublížit.

Smil-li dat prostor k rozvaze,tak dle meho soudu tato myslenka koresponduje s mim poznatkem,ze Slovane byli vzdy materialne chudi,ale dusevne velmi bohati.
Citace od Tibetskeho ucitele Budhismu a relaxacnich cviku jmenem Osho jsou take velice pravdive a maji svoji hlubokou myslenku;najdete si neco o nej (a treba i priloz'te polinko.. ;-) ).
Ono vubec Vychodni uceni je plne ruznych velkych mouder...

Domnívám se, že naším největším bohatstvím je lidskost. Silní a moudří jsme jedině tehdy, když činíme dobro.
Vasilij Makarovič Šukšin

je nám to něco platné?

Ne všchni toho poznání...Smrt si nevybírá, a nebo ano?
Každý svého štěstí strůjcem, a nebo ne?
Na každou svibni se vaří voda, a nebo ne?

Ne všchni toho poznání dojdou,umírají i mladí.
AIDS,drogy,sport a blbci za volantem.

Nicmene pravdive.Take...Jiří nemládne nikdo,to jen mladí si myslí,že budou stále mladí.
Nebyli jsme jiní.

Nicmene pravdive.Take nemladnu,nebojte se... :-)

to trapné

Ano;ale v mladi byvala krasnejsi... ;-)

Babička je krásná?

Jednoho dne seděla s ženichem podvečer v sadě. Povídali si o budoucím hospodaření spolu a o svatbě. Tu se náhle Viktorka zamlčela, oči měla upřené na křoví před sebou a ruka se jí třásla. "Co je ti?" ptal se jí ženich podiven.

"Podívej se mezi ty ratolesti naproti, nevidíš tam nic?" šeptala Viktorka.

Ženich se podíval řka: "Já nevidím nic, a cos ty tam viděla?"

"Mně se zdálo, že se na nás černý voják díval," šeptala nevěsta ještě tišeji.

"Nu počkej, tomu uděláme konec," vykřikl Toník; vyskočil a všecko prohledal - ale darmo, nikoho neviděl. "Já mu to přece nedaruju, jestli se bude pořád na tebe koukat ještě ted, zasolím lu notně! zlobil se Toník.

"Nezačínej s ním žádné hádky, Antoníne, za to tě prosím, to víš, voják je voják. Sám otec byl na Červené Hůře a byl by i něco za to dal, kdyby ho tamější důstojník z naší vsi byl dal, ale on řekl, to že nemůže udělat, i kdyby chtěl, a že prý to není žádné provinění, když se dívá muž na děvče. Otec tam slyšel mezi vojáky, že prý je ten voják z velmi bohatého rodu, že prý se dal sám mezi vojáky a že může jít pryč, kdy chce. To bys pěkně pochodil, s takovým si něco začít.Tak řekla Viktorka Toníkovi a on jí slílbil, že nechá vojáka být vojákem.

Na Viktorku ale přicházely od večera zase předešlé těžké chvíle, a jakkoli s důvěrou škapulíř k srdci tiskla, kdykoli nešťastné oči nablízku byly, ono nepřestalo přece jen nepokojně tlouci. Viktorka šla zase na radu ke kovářce. "Já nevím, to je snad už trest od pánaboha na mne uložený, že mi to nic plátno není, co jste mi dala. Já vás přece ve všem poslechla," naříkala si Viktorka.

"Nech jen, holka, nech, však já mu posvítím, a kdyby i sám ancikrist byl. Musím ale dříve od něho dvě věci mít. Než šije zaopatřím, chraň se ho, co můžeš. Modli se k andělu strážci a za ty duše v očistci, za které se nikdo nemodlí. Když některou vykoupíš, bude za tebe orodovat."

"Však to je to nejhorší, kmotra, že se nemohu už s pokojnou myslí pomodlit," plakalo děvče.

"Vidíš, vidíš, holka, proč jsi to tak dlouho nechala, až tě ta zlá moc přemohla. No, ale dá Pánbůh, že toho dábla přemůžem."

Viktorka sebrala všecku svoji sílu, modlila se vroucně, a když chtěly myšlenky jinam zabíhat, hned si myslila na umučení Páně, na Pannu Marii, aby jen zlá ta moc odstoupila. Chránila se jeden dva dni; třetí den ale vyšla i na nejzazší cíp otcova pole, na jetelinu; čeledínu přikázala, by záhy přijel za ní, že si s kosením popílí. Šla tam, jako srna si kráčejíc lehkým krokem, až se lidé zastavovali, dívajíce se za ní, jak pěkně jí to sluší. Tak šla tam, a domů přivezl ji čeledín na zelené jetelině, bledou, poraněnou. Měla nohu zavázanou tenkým bílým šátkem a museli ji snést z vozu a do stavení. "Rodičko svatohorská!" bědovala matka, "holka, co se ti stalo?"

"Zabodla jsem si do nohy trn, hluboko, přišlo mi od toho zle. Doneste mne do komory, já si lehnu!" prosila Viktorka.

Donesli ji na lože a otec běžel hned pro kovářku. Kovářka přiběhla jako na koni a s ní houf nezvaných kmoter, jak to už bývá. Jedna radila mateří líčko, druhá psoser, třetí zaříkat, čtvrtá kouřit, kovářka ale nedala se mejlit a přikládala na oteklou nohu bramborový škrob. Pak poslala všechny pryč, uvolujíc se, že bude sama Viktorku hlídat, a že bude co nevidět zase všecko v pořádku.

"Pověz mi pak, holka, jakto bylo, tys nějaká zlekaná? A kdopak médie zavázal ti nohu tím bělounkým, hebounkým šátkem? Já ho raději schovala, aby si ho ty trajdy nevšimly," pravila opatrná kovářka, ukládajícjí nohu na lůžku.

"Kam jste ho dala, kmotra?" ptala se kvapně Viktorka.

"Máš ho pod poduškou."

Viktorka sáhla pro šátek, prohlížela krvavé na něm skvrny, prohlížela vyšité jméno, jež neznala, a tvář její měnila se z bledá do červena.

"Holka, holka, ty se mi nelíbíš, co si mám o tobě myslit?"

"Myslete si, že mne pánbůh opustil, že jsem ztracena na věky věkův, že mi není pomoci."

"Snad má horkost a blábolí?" myslila si kmotra, sahajíc Viktorce na tváře, ale ty byly studené a ruce také byly studené, a jen oči děvčete hořely, obráceny jsouce na šátek, který před sebou oběma rukama držela.

"Slyšte, kmotra," začala tiše, "ale nikomu to nepovídejte, všechno vám povím. Ty dva dni jsem ho neviděla, však víte, koho myslím - ale dnes, dnes mi od rána v uších znělo: Jdi na jetelinu, jdi na jetelinu, jako by mi to někdo pošeptával. Já věděla, že je to nějaké pokušení, neboť on tam nejvíc bývá, blízko pole, sedává pod stromem na stráni, ale přece mi to nedalo pokoje, až jsem vzala loktuši a kosu. Na cestě přišlo mi na mysl, že jsem sama svým škůdcem, ale v uších jen vždy šeptalo: Jdi jen, jdi na jetelinu, kdoví jestli tam bude; proč by ses bála, přijde za tebou Tomeš. Tak mne to pohánělo až na pole. Koukla jsem k stromu, nikdo tam. No když tam není, to už je vyhráno, myslila jsem, vzala kosu a chtěla jsem žat. Tu mi napadlo, abych zkusila svoje štěstí, chtěla jsem nalézt čtverolistý jetel íček a přitom myslila jsem: Najdeš-li ho, budeš s Antonínem slastná! Hledám, hledám, div jsem na jetelině oči nenechala, ale nic jsem nenašla. Tu mi přišlo podívat se na stráň, a koho tam pod stromem vidím - vojáka! Rychle se obrátím pryč, ale v tom okamžení šlápla jsem na trní, co u cesty leželo, a nohu jsem si poranila. Nekřikla jsem, ale bolestí dělaly se mi před očima mžitky a já sklesla na zem. Jako ve snu viděla jsem, že mne bral někdo do náručí a odnášel, až mne pak silná bolest probudila. U potoka klečel voják, smáčel v něm bílý svůj šátek a vinul mi ho okolo nohy. Panebože, myslila jsem, co se bude s tebou dít, teď nemůžeš těm očím utéci. Nejlepší, když se nebudeš do nich dívat! Dost mne bolest trápila, hlava se mi až motala, ale ani jsem nešpetla, oči neotevřela. Kladl mi svou ruku na čelo, bral mne za ruku; mne mráz pocházelale mlčela jsem. Pak mne pustil a začal mně kropit vodu do obličeje, zdvihal mi hlavu; co jsem měla dělat, musela jsem přece oči otevřít. -Ach, má milá kmotra, ty jeho očina mne zasvitly jako to boží slunko; já musela svoje oči zakrýt! Ale což to bylo všecko plátno, když začal na mne mluviti Och, vy jste měla pravdu, milá kmotra, že učaruje i hlasem; mně zaznívá ustavičně v uších jeho hlas, jeho slova, když mi povídal, že mne miluje, že jsem jeho blaho, jeho nebe!"

"Jaká to hříšná slova, to je vidět dábelské l íčky, kterémupak člověku by takové řeči napadly!

Nešťastná holka, cos to myslila, žes mu uvěřila," bědovala kmotra.

"Bože, jakpak neuvěřit, když vám řekne, že vás miluje!"

"Leda povídali, copak je do toho, samé balamutění. Chce tě o rozum připravit."

"Já mu to také řekla, ale on se mi Bohem a duší dokládal, že mě miloval hned od prvního uvidění se a že se jen proto vyhýbal se mnou mluvit a říci mi to, protože nechtěl připoutat mne k nešťastnému svému osudu, který ho všude pronásleduje, který mu nedovolí štěstí jakého požívat. Och, já nevím již ani, co mi všecko povídal, bylo to až k pláči. Já mu všecko věřila, řekla jsem mu, že jsem se ho bála, že jsem ze samého strachu se nevěstou stala; řekla jsem mu, že nosím na srdci škapulíř, a když ho žádal, dala jsem mu jej," řekla Viktorka.

"I ty můj spasiteli," bědovala kovářka, "ona mu dá svěcený škapulíř, ona mu dá věc na těle svém zahřátou! Už jsi v jeho moci, už ti ani pánbůh z jeho drápů nepomůže, už ti učaroval dočista!"

"On řekl, to kouzlo že je láska a jinému abych nevěřila," ozvala se zase Viktorka.

"Ano, ano, povídali - láska; já bych mu pověděla, co je láska; ale už je všecko darmo, co jsi to jen udělala; vždyť je to morous, a on ti bude nyní krev z těla sát, až ti všecku vysaje, zadáví tě a duše tvoje nebude mít ani po smrti pokoje. A jak jsi mohla být šťastna!"

Viktorka se kmotřiných slov zděsila, za chvíli ale povídala: "Už je darmo; já za ním půjdu, a kdyby mne i do pekla vedl. Už je darmo. Přikryjte mne; mrazí mne!" řekla po krátkém pomlčení.

Kmotra naházela na ni peřin, kdejaká, a Viktorce vždy zima bylo a slovíčka již více nemluvila.

Kovářka měla Viktorku opravdu ráda, a byť se i na ni rozhněvala, že dala škapulíř z rukou, přece ji osud děvčete, jež za ztracené měla, velice rmoutil. O všem tom, co jí Viktorka pověděla, nesvěřila se nikomu.

Viktorka ležela od toho dne jako zabitá. Nemluvila, ledajako ve snu nesrozumitelná slova, nežádala si ničeho, nevšímala si nikoho. Kovářka se od ní nehnula a všechno umění svoje vynaložila na to, aby děvčeti pomohla. Ale nic nebylo plátno a rodiče každým dnem byli smutnější a ženich odcházel každým dnem tesklivější. Kovářka kroutila hlavou a myslila si: "Tohle není samo sebou; jakpak by to bylo, aby jí žádný z těch prostředků nepomohl, co už kolika jiným pomohlo. Ale ten voják jí udělal, a to je to!"- Takové byly myšlenky její dnem i nocí, a když jednou v noci náhodou vykoukla z okénka u komory a viděla v sadu u stromu stát zahaleného muže, jehož oči k ní obrácené svítily jako žžavé uhly - ona se alespoň na to dušovala -, byla jista, že domnění její pravdivé.

Měla tedy velikou radost, když jednoho dne Mikeš zprávu tu domů přinesl, že dostali myslivci rozkaz k odchodu. "Pro mne si tu mohli zůstat všickni, ten jeden ale že odejde, jsem radši, než kdyby mi někdo stovku vysázel. Toho nám tu byl čert dlužen. Mně se všecko zdá, co u nás je, že Viktorka není, jako bývala, a že jí snad přece udělal!" řekl otec a matka i kovářka mu přisvědčily. Kovářka ale doufala, že se po odstranění té dabelske moci všecko k dobrému konci obrátí.

Vojáci odešli. Tu samou noc bylo Viktorce tak zle, že kovářka pro kněze poslat chtěl