PEKARNA U ZLATE MAMY

Tak u nás je novinka, spíše NOVINA.
Vnouče úspěšně zvládá mateřinku a dcera, které kromě jiných dobrých vlastností byla dána sudičkami ctižádostivost je vedená jako OSVČ. No vedená, maká a všichni držíme pěsti, aby to vyšlo, protože její práce je zároveň jejím koníčkem.
Bylo hodně zařizování, chození od dveří ke dveřím, kdo podniká ví, ale má kolem sebe lidičky, kteří poradili, pomohli. A já to strašně prožívám a fandím jí.

Zdravím-).
Já měla krásnou kameninovou formu,ale byla mi rozbita:-( tak jsem koupila minulý rok novou taky kameninovou a mám i zajíčka. Velikonoční výzdobu miluji, však velikonoce jako takové ne. Nemám ráda ty opilce co zvoní u dveří s cílem si ožrat hubu a namlátit mi surově, nemám ráda naše "spoluobčany" co chodí s fakanama žebrat od dveří ke dveřím. Jinak pojem velikonoce co se týče to k čemu se vážou uznávám víc ne.
Dnes je divně. Zataženo a tak nějak pošmourno. Vetu manžela odpoledne na EKG poslal ho doktor kvůli preventivní prohlídce, na kterou nás zaměstnavatel posílá rok co rok.
Včera jsem pekla srnčí hřbet šlehačkový pro nás a bábovku ze zakysané smetany pro souseda. K obedu dne vinná klobása s bramborem a pro dceru kuřecí na kari a rýže.
Jinak u nás je vše tak jak vždy, zatím nic nového.
Přeji krásný den?

Není starý ten kdo ztratí své vlasy, ale svou naději.
Není starý ten, komu v srdci stále hoří láska.
Není starý ten, který stále věří v sebe, který žije radostně, který věří, že mu srdce nevyhaslo.

Velikonoce.
Nadívku určitě udělám, beránkovou formu už nemám ale upeču koláčky. Mám dva oblíbené recepty, později je sem dám.
Nějak ty svátky už neprožívám. Svátky. Většina lidí ani neví o čem velikonoce jsou. Dospělí jsou rádi, že nemusí do práce, děti se těší, že si vyšlehají peníze místo vajíček. Tradiční velikonoce se snad zachovávají ještě jen na vesnicích.
A kde jsou časy, kdy jsem musela mít na velikonoce vymalováno, vybíleno.:-)
Nějak s přibývajícími se léty tohle člověk neřeší. Nežene se, není totiž kam.:-))

Přeji krásný ač deštivý den a přidala jsem dva recepotíky vztahující se k nadcházejícím velikonočním db.m?.

Ingredience
4 ks vejce natvrdo
1 sklenka mléko
100 g anglická slanina
300 g uzené vepřové maso
4 ks vejce ,4 - 5 ks rohlík
mletý černý pepř
sůl
1 miska kopřivy
Kopřivy očistíme, natrháme a spaříme. Rohlíky nakrájíme na kostičky, zvlhčíme mlékem a necháme nasáknout. Maso nakrájíme na kostičky, slaninu na tenké plátky a vejce také na plátky.

Do rohlíků přidáme maso, kopřivy a podle chuti směs osolíme a opepříme. Zalijeme 4 rozkvedlanými vejci a promícháme. Chlebíčkovou formu vyloženou pečicím papírem pokryjeme tenkými plátky anglické slaniny. Naplníme ji polovinou nádivky, poklademe kolečky vajec a zakryjeme zbylou nádivkou.

Kopřivovou velikonoční nádivku vložíme do trouby a pečeme ji zvolna asi 45 minut.

Upečenou kopřivovou nádivku podáváme s přílohou podle chuti. Kopřivová velikonoční nádivka je dobrá teplá i studená.

Suroviny

120 g másla
210 g cukru krupice (1 lžíci cukru můžete nahradit pravým vanilkovým cukrem s kousky vanilky)
špetka soli
3 vejce
180 g polohrubé mouky
75 g mletých mandlí
5 strouhnutí citronové kůry
90 ml mléka
Na vymazání:
1 lžíce másla
2 lžíce hrubé mouky
Postup

Troubu začněte předehřívat na 150 stupňů. Formu na beránka vymažte nerozpuštěným máslem. Nejlépe to jde pomocí použitého obalu od másla, jak to rády dělaly babičky. Vytřete máslem každičký záhyb a dejte si na tom opravdu záležet. Hrubou moukou přes cedníček poprašte vymazaný povrch a pak ještě naklánějte formou do stran, aby mouka všude ulpěla v poměrně výrazné vrstvě. Zbytek mouky vysypte.
Máslo, sůl a polovinu cukru míchejte v kuchyňském robotu s třecím nástavcem 5-10 minut při střední rychlosti, až vznikne světlá, nadýchaná pěna. Postupně do ní, jeden po druhém, přidejte žloutky, každý další až poté, co se předchozí žloutek beze zbytku vstřebal do pěny. Nechte ještě 3 minuty společně míchat a třít.
Metličkou smíchejte mleté mandle, mouku a citronovou kůru. Pokud máte jen celé mandle nebo mandlové lupínky, snadno je rozsekáte v příručním robotu se sekacím nástavcem.
Bílky vyšlehejte se špetkou cukru do měkké, bílé, řídké pěny. Postupně vešlehávejte zbytek cukru a dál vydržte šlehat nejmíň 5 minut, až vznikne opravdu hustá, pevná sněhová pěna, u které se po vyndání metličky téměř neohýbají špičky dolů.
K utřenému máslu postupně po několika částech vařečkou vmíchejte střídavě mouku s mandlemi a mléko. Na závěr přidejte tuhý sníh a bez nějakých velkých cavyků a obav ho vačečkou nebo metličkou promíchejte s těstem. Nalijte do připravené formy a stěrkou zarovnejte.
Pečte 60 minut. Po 50 minutách začněte beránka kontrolovat, jak si stojí - trochu pootevřete dvířka a testujte letmým dotykem prstu, zda už těsto zpevnilo a je tedy dost propečené, nebo zda stále ještě zanechává důlek. Podle skutečné teploty trouby a velikosti formy může být beránek upečený dřív i později, ale dotyk a zlatá barva na povrchu vám snadno prozradí, jak si momentálně stojí.
Vyjměte z trouby a nechte 2 minuty odpočinout ve formě. Poté přiklopte velkým talířem položeným horní stranou dolů a obojí najednou převraťte. Opatrně sejměte formu, ať beránka nepotrháte, měl by vyklouznout poměrně snadno. Nechte dalších 5-10 minut odpočívat, horké těsto je příliš křehké na manipulaci. Pak ho opatrně odlepte od talíře a postavte. Vyčkejte úplného vychladnutí, poté pocukrujte a dozdobte podle svého nejlepšího designerského cítění.

Zima už nám dala vale
uklouzla jsem na žížale,
tráva už se zelená nebolí mě kolena.

Školní fotografie.
Zachovat školní fotografie rodičů? Tyto snímky přivolaly vzpomínky mým rodičům, tak jako mé školní fota mně.
Maminka si na těch školních snímcích dělala křížky u těch dětí, které postupně odcházely.
Na jedné školní fotografii stojí úplně na kraji a bosá..:-) tehdy nemohla do školy kvůli nemoci, rodiče ji hlídali, a schovali boty, aby neutekla. Ale podařilo se a památka byla na světě.
Mé školní fota s podpisy spolužáků na zadní straně asi nikomu nic neřeknou. Jen já porovnávám po školních srazech, jak se děti změnily. Změnily vizuálně, ale uvnitř jsou to pořád děti a hlavně při srazech, kdy se z vážených už seniorů stávají zase střeštění spolužáci:-) Ale taky už bych mohla dělat nad některýma na fotu křížky...

Dříve se u nás dělily oděvy na nedělní a všední. Neděle byla chvíle procházek, odpočinku a tak se taky lidé lépe oblíkali. Mám tady zase vroubkované foto, s bratrem a maminkou. Maminka elegantně oblečená v šatech do půl lýtek, mého tehdy asi desetiletého bratra oblékla do kraťásků s pukama :-) a manžetkou. Já jsem v sukýnce, pleteném svetříku s norským vzorem,/maminka krásně pletla/ bílých punčocháčcích a mám nezbytnou velkou bílou mašli ve vlasech. A na rameni přehozenou bílou kabelku. Úsměv na tváři prozrazuje, že jsem byla spokojená, ovšem bratr nazvednutým koutem úst naznačuje že ho nedělní procházky nenadchly.

Maminka patřila mezi nejhezčí děvčata z vesnice. Až do stáří o sebe dbala, pořád byla upravená. Určitě zůstane zachované její foto z mládí, kde je focená v uniformě českých drah. Vlastně to byly asi dráhy německé. Bylo to v období války. Mnohoktát unikla smrti. Život měla tvrdý a tak se na ní i podepsal, ale do poslední chvíle byla soběstačná a nepotřebovala pomoci, jen na nějaké maličkosti.
Taky si přeji, abych nemusela dětem přidělávat starosti...

Další sežoutlé vroubkované foto mé babičky. Tentokrát je zachycená v kuchyni jak zadělává těsto. Přesně tuto kuchyňku ve vzpomínce vidím :-) Možná zadělává těsto na zelné knedlíky, které mi tolik chutnaly. Knedlíky plněné hlávkovým zelím. Bylo to nějak na způsob českých buchet, které se dělávají. Pečené v troubě, maštěné... Nikdy bych takové nesvedla.
Nesvedu taky zelný salát mé maminky, i kdybych ho stokrát dělala, nikdy nebude chutnat tak jako ten její. :-)

...nezbytný...Myslím si Břeťo, že kdysi o sebe pánové více dbali.
Možná v té době nebyli montérky. Kdo ví.
Ještě se kdysi nosily vestičky. Takové krátké. Teď se snad nosí jen k obleku.
A klobouky? Moda se někdy vrací, ale pro dnešní nošení by to nebylo vůbec praktické. Třeba s kloboukem do busu by nebylo pohodlné.

Mě fakt staré fotky... Je to dojemné, je to život..který končí smrtí a jen ty vzpomínky po nás zůstanou.
Svatební fotky... tak ty se nevyhazují, ty ponechám. Jsou taky dost čitelné, focené v ateliéru. Ale mám tu doopravdy pár fotografií, které doopravdy zachovám a vím, že budou zachovány.
Moje babička se narodila roku 1899 :-) Mám tady na stole její foto, právě taky focené na tu dobu profíkem. Stojí opřená o starodávnou židli, světlou halenku opásanou širším páskem. Na týlu hlavy má asi baret, i když mi to spíše připomíná mašli. Ale te´d to důležité.
Kdysi se dělali některé fotky z druhé strany vyznačené jako pohlednice. Mohla se tam tak napsat adresa a poslat poštou. A na druhé straně fota mé babičky je napsán vzkaz, který nebyl doručený. Je tam datum 24.9. 1919. To byla ještě svobodná a psala asi svému milému. Písmo je takové kudrlinkované, jak se kdysi psávalo. A je to psáno německy. Lieber Ignátz. Německy neumím, tak se zase nedovím, co tam psala. Ale slovíčko gut vím co je. :-) Tak to asi bylo gut :-).

...nezbytný klobouk...rádiovky... - vůbec bylo častější nošení nějaké pokrývky hlavy (klobouk se při pozdravu smeknul nebo aspoň nadzdvihl :-)), ženy obvyklý šátek, módní baret... A co hlavně vidím i na starých filmových záběrech: chlapi mají při práci vždycky nějaké sako, krátký kabátek; ať to jsou dřevorubci, voraři, truhláři, zedníci - no já bych při fyzické práci sako na sobě prostě nesnesl; je to nepohodlné, překáží, a přitom rukávama příšerně fouká. :-(

Mě fakt staré fotky dojímají. Tuhle jdenomu Fb známému zemřela maminka ve věku 84 let a on dal na Fb její svatební fotku, kde byla krásná, mladá, s nevinným výrazem, plná dychtivého očekávání, co život přinese a mne ta fotka úplně rozsekala - brečela jsem jak želva (nevím, proč se to tak říká) a přitom jsem tu pani vůbec neznala.

Já byla dojatá nad fotkou,...:-) Mám tady na stole foto. Je na něm moje maminka zamlada se sousedkou. Před nima stojí tři kluci ve věku tří, čtyř let. Mezi nima je i můj bratr. Kluci mají na hlavě rádiovky :-) a jeden z nich kalhotky s kšandama. Maminky si asi narychlo odskočily na zahrádku od plotny, jsou v zástěrách.
A taky foto mého strýčka. Hodně staré foto, vybledné časem. Strýček je nazutý ve vysokých úzkých holínkách a strašně širokých kalhotách, hned jsem si připomněla BONY EM, zpěvák této skupiny měl podobně široké kalhoty. Jenže strýc asi nebyl oblečený barevně. Měl krátkou vestičku a nezbytný klobouk. Ve tvaru širáku. Tak už se nedovím, jestli to byl nějaký kroj, nebo vojenská uniforma... no, asi ten kroj. Nebo nějaký modní top.

Já byla dojatá nad fotkou, kde můj táta se strýcem jako malí kluci byli oblečeni do krátkých kalhot s kšandama, měli podkolenky a lakované střevíce. Byl s nimi jejich táta, můj děda, oblečen do svátečnéího obleku a klobouku. Stáli před rodným domem. Chtěla jsem si tuto fotku zarámovat a pověsit v baráku, kde strýc s tátou vyrůstali, ale bylo mi to zakázáno jako velmi nevhodné. Tak nevim.

Ema trpěla epilepsii. Byla jsem jako dítě u toho, kdy měla záchvaty. Pěna u úst... Záchvat si nevybíral. Třeba uprostřed města Emu napadl. Pořád někam utíkala... nasedla na vlak a jela někam . Někam, bez cíle. Nakonec byla umístěna do léčebného ústavu, kde se o tyto nešťastné nemocné lidi staraly řádové sestry. Záchvat si nevybíral, dostihl ji na schodech a při pádu se zabila. Měla 24 let.
Smuteční kočár tažený koňmi ji dovezl za dědečkem.
Foto Emy v rakvi.

Tak to ne, takhle vstupovat do prvního jarního dne? Jenže vzpomínkám se neubráníš. A tyto fota zničím, protože dětem nic nebudou říkat a já to mám v paměti. A budu vzpomínat jen na ty lepší chvíle. Snad.

Zažloutlé fotografie.. ponechat je dětem, vnoučatům? Vždyť jim nic říkat nebudou a možná skončí v koši.
Malé foto s vroubkovaným okrajem.
Je na něm rodinka, při víkendovém posezení na vale. :-) Za malou zahrádkou byl mírný svah směrující dolů k protékajícímu se potůčku. Pěkně se tam prý povídalo, odpočívalo. Děda s harmonikou seděl vedle proutěného kočárku, v něm odpočívala jeho nejoblíbenější vnučka Ema. Z druhé strany kočárku seděla na trávě maminka. Otec měl v ruce trumpetu. Hrával docela hezky, dokonce v kapele, která nechyběla na různých nejen vesnických slavnostech. Taky se s ním přišli přátelé muzikanti rozloučit když zemřel a na jeho poslední cestu mu zahráli jeho oblíbenou písničku. Hodně věcí se už nedovím, jen ta fotografie mi zase připomněla kousek života mé rodiny.