PANICKÁ PORUCHA PP8

Darin mi to nevadí,ulev si.Nevydržím dlouho psát/bolí mně za krkem/a tak reaguji jenom krátkými sloupky,ale rozumím ti.Přeju lepší noc než včera.Ahoj.

Lindo, jojo, ten dlouhodobý stres je hrůza, už vím, jak důležitý je odpočinek a relaxace. Přesně jak píšeš. U tebe to je zatím u nemoci, ale právě to oslabení organismu může v tobě probouzet nějaké ty psychické negativní projevy

Neli - určitě dám vědět
Pajko - nevím, jestli zrovna tohle to všechno odstartovalo - spíše to byla podle mě poslední kapka.
Přijde mi, že určité "problémy" mám už od puberty, ale dokud to člověk zvládá, tak mu to ani nepřijde divné.
Měli jsme doma dost vypjaté vztahy, jsem i taková, že jsem na sebe moc tvrdá, a přitom lempl - takže tady byl bludný kruh - to už taky vidím. Pořád mám pocit, že přece nemůžu selhat. Ve škole (na VŠ) jsem měla "problémy" prakticky od začátku. Ty stresy před zkouškami - už když jsem na ně měla jít... tak jsem zažívala něco jako malé "panické ataky". Jen do té školy dojet byl docela velký problém. Tenkrát jsem to ale hodně ventilovala, to mi možná pomáhalo, postupem času jsem se ale zklidnila a spíše vše držela v sobě. Jako všechno. U té školy jsem měla pocit, že ji nezvládám - ne inteligencí, to ne, měla jsem povětšinou ze zkoušek celkem dobré známky, ale spíš psychikou, nervama - tak nějak jsem se bála vystupovat před lidma, co si o mě myslí atd., vždy jsem se úplně klepala a tak.
Málokdy jsem si připouštěla pozitivní konec. Prostě si vždy o sobě myslím to nejhorší. Kolikrát jsem s tím chtěla praštit (že mi to za ty nervy nestojí), ale naši mě přesvědčovali, že to zvládnu (neměli ani tušení o mých psychických problémech, nikdy jsem o ničem takovém doma nemluvila...). K tomu bylo více problémů - jít do menzy nepřipadalo v úvahu - to už mám taky dlouho - koho pořádně neznám, před tím se nenajím, nenapiju - vždy se hrozně rozklepu. Třeba když mě přítel pozval na první rande do restaurace - to byl problém :))) (teď už se tomu směju), ale třeba před kamarádkama mám takový problém pořád. Mám o sobě pochybnosti - vždy jsem pozorovala, co si o mně tak lidé budou myslet (z toho důvodu mám teď třeba i strach říct tomu psychiatrovi i psycholožce, že jsem ty předepsaná AD přestala brát, že mi třeba vynadají atd.).
jako malou mě "kámošky" rády využívaly, ale to jsem házela za hlavu (kdo by si pomyslel, že se to jednou může zase ozvat)... k tomu problémy v rodině atd. No je toho spousta.
Děda, kterého jsem milovala strašně moc, umřel na rakovinu před 8 lety. Hrozně mě to zasáhlo. Doma - mamka si toho taky hrozně vytrpěla. Před rokem jsem viděla na přechodu, jak auto srazilo jednu paní a nepodařilo se jí zachránit. Pak od mamčiných známých zemřela dcera v hrozně mladém věku. Vždycky se mě tohle hrozně dotýkalo.
Bratranec (adoptovaný), o kterého jsem se jako malá hodně starala, si prošel dost těžkou šikanou a nezájmem. Doma to nemá vůbec lehké. Tohle jsem taky vždycky protrpěla (přišlo mi, že toho má se mnou hodně společného :( :) - bojím se, že si ty následky z toho všeho ponese do dospělosti). Nakonec ho rodiče začali tahat po psychiatrech a nevím čím vším. Přitom když je u nás, tak je hrozně bezproblémovej prímovej kluk s neuvěřitelným smyslem pro spravedlnost atd. Přijde mi, že je toho hrozně moc, když tak nad tím přemýšlím.
Nikdy mě nenapadlo, kolik těch věcí si člověk se sebou nese. A já jsem asi náchylnější ke všemu. Třeba strýc s tetou kromě toho již zmíněného bratránka nakonec měli i dceru (nečekaně), a o tu se starají úplně jinak - ta je, hlavně teda strejdovým, středem světa, takže i malinko rozmazlená. Strejda je až přehnaně úzkostlivý ohledně jejího zdraví a všeho, co se může stát a já vypozorovala, že už to mám od něj. Prostě mám na každém kroku o každého starost.
Taky mám strach jezdit někam na větší vzdálenosti - autem, autobusem, vlakem... nesedla bych třeba za volant s někým jiným než mamkou nebo přítelem, a i tak se bojím. Mám strach i o ostatní, když někam jedou.
Je toho ještě spousta, co všechno mám v sobě. Jak to tak zpětně procházím, asi budu muset ještě hodně věcí vyřešit.
Takže já ani nevím, co všechno bych na sobě vypozorovala - deprese, úzkosti, sociální fóbii, fóbii ze smrti, hypochondrii teď už i s panickými záchvaty a podle toho, co jsem přečetla o agorafobii - ta se mi taky začíná projevovat :). Je to vůbec možné :(? Nebo zase moc fantazíruju a vymýšlím si?

PS: no, píšu o sobě, trochu mi to pomáhá, když si to všechno hodím jakoby "na papír", třídím si tak myšlenky, tak snad vám to nevadí, a pokud jo, tak to raději přejděte... :)

Máte někdo zkušenosti s agorafobií? Brala jsem AD, teď je mě dobře.Když ale někam jedu třeba na dovolenou,tak se tam po pár dnech cítím špatně. Motá se mi hlava a vůbec si to nedokážu užívat. Poraďte.

nestraš.....

Darčo, dle mého názoru potřebuješ odbornou pomoc a to, co jsi dnes napsala, trochu mění můj pohled na tvé problémy. Prožila silné otřesy = traumata, podívej se na odkazy
http://mladazena.cz/scripts/detail.php?id=368451
http://cs.wikipedia.org/wiki/Posttraumatick%C3%A1_stresov%C3%A1_porucha
Vzhledem k tomu, že dokážeš určit, co Ti problémy odstartovalo, měla by terapie být snazší o náročné hledání příčin.

Lindo, mohl by Ti dokázat pomoci i praktický lékař...Podívej se i na stránky www.lundbeck.cz, v sekci pro veřejnost jsou informace a instrukce pro blízké trpících... Popis pohledu do zrcadla vapadá jako depersonalizace, což u PP bývá.

Hani, jestli čteš, vyřiď, prosím Olte, že rostou :-).
Odpoledne jsem 4 hodiny courala lesem a podzim je vážně nejfotogeničtější roční období... nádhera a košík plný klouzků... prozpěvovala jsem si v duchu "...v lese je cestička ouzká, našla tam Zuzana klouzka, tam kde se cestička šíří, tam našla Zuzana čtyři..." Já jsem jich našla nejmíň 40 a myslela na vás, jestli si taky vychutnáváte podzimní odpoledne na slunci

Souhlasím, že život je krátký a všichni umřeme, ale to by nikoho nemělo opravňovat k nekorektnímu jednání. V extrému by si pomocí takové argumentace člověk mohl omluvit každý morální přestupek včetně vraždy... :-(

Ahoj všem. Musím napsat, že mi vadí to vaše hašteření, vždyť život je tak krátký a vy si tu nadáváte a zlobíte se na sebe. Kašlete na to, je to zbytečné. Jen jsem Vám chtěla napsat, že těm, co jsou vyléčení - jako skoro já - něco sice pod kůží zůstalo - tak bych Vám přála si vychutnat to zemětřeseníčko co máme tady. Jsme kousek od epicentra a panikařím už 3 dny. V noci je to nejhorší, strašlivě to duní, jak když letí nákladní letoun hodně nízko a pak se to zaklepe. No a teď si vemte, slyšíte dunění a říkáte si, jak hodně se to zaklepe!?Cinkají hrnečky, talířky a třeba 5x za noc. No předevčírem jsem vypila čtvrt Avenamaxu a dnes v noci 2x cvakla Novopassit, ale dnes to asi bude na Neurol. Je to dost nehezký, já nespím a pořád čekám kdy to přijde. Jo a nejsem sama, s kým mluvím, tak taky bojí-většina lidí. Tak se vykašlete na sváry, vidíte že to k ničemu není. Věnujte se péči sobě samému -nevíte, kdy k vám ta zemská klepačka dorazí!Pa a někdy příště eM

Ahoj Darčo.Víš,těmi stavy-třes,pocení,bušení srdce,strach,rozostřené vidění to jsme si tady opravdu užili všichni.Je to strašně nepříjemné a člověk je jako v kleci.Já se z toho dostávám už delší dobu,ale tentokrát to trvá déle,asi jsem to nechala dojít moc daleko.To je možná i tvůj případ.Pořád si říkám,snaž se,bude líp a ono je někdy líp a někdy ne.Asi to chce s pomocí léků a odborníků mít trpělivost a vydržet.Vždyť´když zrovna nemám PP,tak svět je tak krásný.Taky mi dost pomáhají masáže a začínám s jogou.Napiš jak jsi pořídila u doktorky a nedej se odbýt.Držím palce!!

Ano myslim si ,ze vzdy to nieco odstaruje vecsinou dlhodoby stres(ako u mna)problemy ..dusenie v sebe..neriesenie situacii..plynu roky clovek si mysli ze to zvlada..az raz organizmus(psychicka zlozka)vypovie sluzbu a prestava fungovat..je mi toluto ze nemozes vlastne ist medzi ludi kvoli strachu..ja naopak musim mam strach byt sama..a k tomu pracujem s ludmi kazdy den takze som nutena komunikovat a byt mila tak aby nebolo nic vidiet...vies ked robis pri pokladni v markete..(vies si predstavit niekedy ten tras ruk..alebo koktanie..no musim to zvladat)ale ako som pisala najhorsie stavy su tesne po chorobe alebo pred..nechcem brat tabletky ako ostatni ..a mam 34 rokov))vies ked si v cudzine je to tazke lebo ja som tu uz nastalo a domov chodit k psychologovi by bolo od veci..a tak neviem kde ich tu clovek najde ..navyse si musim pozriet ako sa to vysvetluje pp po taliansky..))

Já jsem dostala nejdříve hrozný strach, bylo to snad v den, kdy se měl bratr vracet z brigády v Anglii, a domů jel vlakem, který jel snad hodku po tom, co se u nás (ve Studénce) v ČR zřítil most - několik mrtvých - ale to jsem zjistila až pak, že nestihli dřívější spoj, takže v osudné chvíli tamtudy neprojížděli, a pak ještě ten den mi taťka řekl, že strýček má rakovinu. Rozjíždělo se to strachem, třesem, nočními návaly horka a zimy a pak už jsem měla knedlík v krku, nemohla jsem jíst, polykat, dýchat (to jsem si myslela - po tabletce na uklidnění tyhle týdenní stavy přešly), ale zhubla jsem za 2-3 týdny snad 7kg. A pak, když už jsem byla relativně ok, jsem začala mít takové ty záchvaty, že jsem se nemohla nadechnout, mělké dýchání, hrozné bušení srdce, všelijaké křeče, třes, až to dospělo k tomu, že v krizových a podle mě situacích, kde jsem ohrožena, že se mi něco stane - se mi hlavně točí hlava, nejsem si jistá krokem, špatně se mi dýchá, jsem taková roztěkaná - vždy hledám, kde mám utéct, co mám vůbec dělat - prostě klasická panika. Teď už se bojím i ven, do obchodu... psala jsem to tu už pár dní zpátky, co všechno mě trápí. Nejsem soustředěná, nejsem schopná komunikovat, lidí se bojím, bojím se, když na mě někdo promluví, uzavírám se v sobě atd. je toho prostě hrozná spousta. projevila se u mě hypochondrie na 100 % (nechápu, jak jsem se tomuhle "označení" mohla kdysi smát, zlehčovat, vysmívat se mu a pochybovačně si ťukat na čelo, když jsem někoho takového potkala :(),ale zase je plus, že tu mám svoji rodinu, v Ostravě, kde studuji, a bydlím jen s přítelem (ten je taky pořád pryč) to na mě hrozně padá, tak si umím představit, jak ti asi je. Kolik ti je, jestli se smím zeptat?

Ahoj Darca byvam v taliansku..neviem mozno je to aj imunitnym neviem..sem tam sa to stalo ale len trocha aj ked som bola ok ale vzdy som sa snazila to predychat utiect rychle von na cerstvy vzduch..vzdy ked len pride maly naznak zovretia v zaludku(strach..potenie ..zle dychanie)idem rychle von aby som nebola sama staci pred dom aby boli aspon susedia nablizku...a zhlboka dycham..ked to prejde taha ma na spanok a som unavena bleda..manzel cestuje vela takze som vecsinu sama..a ty?

Ahoj Lindo,
já se ti neodvažuju poradit, sama tu jsem nová, a nevím, co se mnou je, pořád se tu snažím chytit nějakého stébla, ale nedaří se a jen tápu. Mám takové pocity jako ty. Akorát - jestli píšeš, že se ti to objevuje jen když jsi nemocná - to může být oslabeným imunitním systémem organismu.
Ale jen tak preventivně - pokud máš strachy - cítíš se nějak ne ve své kůži (hlavně po psychické stránce) - zkus psychologa, třeba to opravdu bude mít nějaký psychický původ. A tobě se možná po vypovídání se uleví. Ale zase nechci, aby to vypadalo, že tě hned ženu a posílám k psychologovi. Občas to ale není na škodu, zvlášť, když se "něco" podchytí dřív, než se to stačí rozjet (to je můj názor)
Můžu se zeptat - kde teda bydlíš?
Zkus si s manželem promluvit - vysvětlit mu svoje pocity, svěřit se - občas to taky hodně pomůže

Ahoj Neli, jj, to jsem já :), akorát už je mi to tady blíž, tak jsem nechtěla vystupovat jen jako D.

jo, rodiče se drží, mamka je skvělá, teďka mě drží, je to super taková podpora, akorát - škoda, že mě to úplně nevyléčí.

Dneska je vážně moc krásně, pálila jsem listí na zahradě celý den, ale už to na mě zase dopadlo, a to jsem chtěla zajít do kina :(.

Psycholožce už jsem všechno řekla, ale nějak to nepomáhá. Zítra tam jdu zas, a nějak už nevím, o čem bych ji měla vyprávět.

neviem zacinam byt v koncoch..asi mam panicku poruchu ..aj dnes tocenie hlavy pocit na odpadnutie neovaldanie motoriky ..pletu sa mi slova (tazko vyslovujem)strach busenie srdca a potenie ..neustale nutkanie na wc..prvy tzv atak kedy som myslela ze ;;umieram;;bol pred pol rokom snazim sa to predychavat nejako sa s tym vyrovnat..manzel ma nechape..ked som minule zahlasila ze sa bojim lebo v zrkadle nevidim seba ale nejaku zenu bielu ako smrt s vygulenymi ocami(on povedal ale ved vyzeras normalne..ale ja som sa tak videla ako cez seba...)zijem mimo sk neviem ani kde tu ist za psychologom a ako mu to vysvetlit...ale i tak ja mavam ataky vzdy ked som chora prvy bol pri zapale mechura...teraz mam zapal priedusiek ..pokial som ako tak zdrava neobjavuje sa to..tak neviem..metie ma to ze nedokazem spravne artikulovat ..vcera ked som sla do prace som mala vypadok ..nevedela som ako som presla isty usek ako keby som to nebola ja...prosim poradte mi

Dimuš, ty jsi napsal-
takže až se napijete kofoly, tak si můžete říct, jak jsou Řekové šikovní.
Renomé
Šikovní jsou Češi, protože ji "vymysleli" a když se napiji, tak si uvědomím, jak dobře.

A Řekové jsou taky šikovní, protože kdyby se firmy neujali Santa nápoje a rodina Samarasových v Krnově roku 1989 a nestali se jedinými výrobci a distributory, tak už jsem možná ani nemuseli vědět, co to kofola je.

Ale nebudeme slovičkařit, vím jak jsi to myslela.
Zdravím tě do Anglie a jak tam je?Já jsem se chystala na procházku ale nad Brnem se neustále nízká oblačnost tak vyrazíme až po obědě.Asi jen na přehradu, zítra celá familie na chatu. Tak snad nám to výjde a oblaží mé smysly.
Jinak, kdyby jsi chtěla , mám takových mailíku přehršli a každý den mohu něco pro obveselení poslat, do tvé samoty.
Porušila jsem slib, který jsem si dala a otevřela počítač. Psal mi totiž syn, že poslal nějaké fotky, tak už jsem rovnou koukla i sem.
Nelo, dík , že jsi něco o sobě napsala a neboj, tady se píše i pohodově a s humorem, jistě ti pomůže i to a taky zkonzultovat své problémy, postěžovat si.
Chápu tě, jak tě zasáhla smrt neteře a tvé obavy o rodinu.Určitě se dáš zase do pořádku. I když já jsem ve většině případů skeptik, myslím , že když někdo "okusí" sklouznout v krizovkách do úzkosti , tak to zůstane v té hlavě zakódované napořád.

Ahoj D.
Ty jsi ta Darinka?Víš co je skvělé?Že jsi všechno řekla doma!Mamka tě určitě podrží/moje mamka se taky snaží/.Ještě,že je máme!!!!Psychologovi se vykecej a uvidíš jak se ti uleví.Nebraň se ani lékům.Vydrž PRTKA, vydrž!

Silvo, "pozdraveni" me moc pobavilo, ktere jsi posilala. I ta prostitutka :D
Dekuji!

Silvo, vsak ja nenapsala, ze Kofolu vymyslel, ale, ze vede firmu a to uz nekolik let a dal mu poradne jmeno, reklamu, rust..

Ale to nebylo tak dulezite, jen jsem chtela zmenit tema, coz se moc nepodarilo.. :/

Ja bych byla rada, kdyby se vytvorila tlusta cara za timto tematem. Je to opravdu vycerpavajici a aby clovek sedl za monitor na par chvil, oddechnout si, jen si lame hlavu..

Pekny sobotni den vsem!

Ahoj Silvo.Moc jsem o sobě zatím nenapsala taky proto,že se psaní na počítači teprve učím.V práci mi to není potřeba a tak datluji jenom občas doma.Dnes se to pokusím napravit.Je mi 44let a spolu smým mužem máme dceru20let a syna18let.K tomu psa labradora,zakrs.králíka a rybičky.Děti jsou moje všecko a jsem na nich hodně závislá.Taky před 5 lety,kdy mi umřela v 18-ti letech neteř a zjistilo se,že je to genetické onemocnění jsem poprvé poznala co dovedou dělat nervy.Čekali jsme 2měsíce na výsledky a já šílela.Musela jsem jít k psychiatrovI a začít s práškama.Naštěstí testy byly negativní,ale ten strach o zdraví dětí a lítost nad úmrtím mé oblíbené neteře ve mně zůstal.No a od té doby stačí větší problém,přetažení,operace a jsem v pr...Zase prášky a ještě k tomu problémy s krční páteří.Proto jsem byla ráda,že jsou tyto stránky a můžu svámi probírat naše starosti.Rodina mi moc nepomáhá a já je chápu protože, kdo tím neprošel tak nepochopí.To jsem se dnes rozkecala!!!!Aspoň prosvičím datlink.Zatím ahoj a pěkný den.

Jéžímarjá, takové traktáty na netové diskuse nepatří, raději jsem to neměla odkliknoout. Závidím, jak Pajka a Lucka to dovedou napsat pár větami, mizím.