Kněz a žena ...

Všimli jsme si - Psychologie...Otče,Vy jste opravdu Otec? Nebo jen tak po netu?

Všimli jsme si - Psychologie celibátu, 2. díl
http://www.proglas.cz/detail-poradu/2010-10-15-16-00.html

Otci Josefovi: Sestavuji...Konvalidace je právní pojem pro církevní zplatnění manželství. Např. civilní manželství může být na základě žádosti a následného dekretu biskupa uznáno za církevní.

Otci Josefovi: Sestavuji rodokmen a v jedné matrice jsem našla zápis o mé pratetě, že manželství bylo konvalidováno. Nevíte co by to mohlo znamenat? Děkuji za odpověd´.

Pro Otce Josefa: Dobrý den...Samozřejmě že ano.

Pro Otce Josefa: Dobrý den Otče. Mohla bych se na Vás obrátit o radu? Děkuji

Zajímavý, lehce provokativní výňatek z rozhovoru z KT pro ty, kteří mají ochotu reflektovat své vztahy:

Lze z celibátu onemocnět?

Ano. Když je nesprávně prožíván. Celibát není nikdy způsob existence sám o sobě. Viděno psychodynamicky i lidsky je to deficit, újma. Umožňuje ale nesmírnou otevřenost vůči transcendentnu. Bez fenoménu víry a lásky k Bohu je však nevysvětlitelný. Pokud ten, kdo žije v celibátu, nepěstuje intenzivní vztah k Bohu, pak lidsky zakrňuje. Anebo to vzdá. Je důležité, aby celibátní muž věděl, kdo je žena a jak s ní komunikovat. Přílišná důvěrnost může navodit situaci, která se zvrtne. Mými klienty bývají kněží, kteří se zamilovali, ač o to vůbec nestáli. Většinou už od počátku nebyli sami k sobě upřímní. Svou touhu si vykládali pastoračními důvody, až její intenzita vedla k tělesnému sblížení. Na počátku ale byla osamělost, kterou jinak při zdravém vztahu k Bohu vyplňuje modlitba.

O pohlavnosti, sexualitě a vztahu k Bohu
Příloha Perspektivy 38/2010
http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7373

Aha, tak to jo, teď už mi to, co říkáte sedí víc...asi mám špatný pocit, že ho tu nějak očernuji, ale potřebuji se o tom s někým pobyvit, s někým nezainteresovaným, ale kdo přitom ví, o co jde... Pokud vám to vyhovuje, radši bych pokračovala přes mail...
A ze semináře se myslím neznáte, není to Čech.

Není zas tak mladý, je mu...Aysel neřekl jsem že není dobrý kněz. Jsem o pár let mladší a možná jsme se potkali na studiich v litoměřickém semináři. Hranice vztahu dokáže nejlépe pojmenovat svědomí. Nechci moralizovat. Ale chtěl jsem pojmenovat handikap, který občas jde s námi celibátníky, že se dosti dlouho podceňovaly emoce a potom to může míti konsekvence ve vztazích. I dobrý a hodný celibátník může nechtě ubližovat právě proto, že vytěsnil něco ze svého života a pak jedná poněkud překvapivě až nečitelně. Malý princ říkal někde, že jsme odpovědni za růži, kterou jsme zasadili (volná úprava). Tam jsem mířil slovy o odpovědnosti za vztah, který spoluutvářím ať více či méně vědomě. Myslím, že škola učení se prožívat zralé a pěkné vztahy je na celý život. A celibátnící občas mají pocit, že to nepotřebují, že to zvládnou "duchovně".

Aysel nabízím komunikace...Není zas tak mladý, je mu 49, a nevidím v tom od něho nezodpovědnost, nepřekročili jsme žádnou hranici, která by měla zůstat nepřekročena. On je dobrý kněz, o tom jsem přesvědčena, jen mu nerozumím...

Díky za rekci, Sáro,...Aysel nabízím komunikace přes e-mail, pokud to přijde vhod. ([email protected])
Hodně všeobecně lze říci, že se stává kněžím, že při některém doprovázení vzniká silnější vztah a že není lehké najít správný odstup i vzdálenost. Ale v tom, co píšeš se jeví dost nevyvážený přístup kněze, který takto jedná, dokonce přijede na výlet. Zdá se mi, že jde o dosti mladšího kněze a nedostatečně odpovědného za vztahy.

Aysel, velmi dobře ti...Díky za rekci, Sáro, rozumím jak to myslíš... Asi to mám podobně, chtěla bych pro něj být výjimečná, hlava chápe, že to tak být nemůže, ale prostě se tomu nějak nemůžu ubránit... Nerozumím moc těm jeho (jejich) výkyvům v chování, proč to dělají?

Aysel, velmi dobře ti rozumím, mnohokrát jsem se cítila zrovna tak. Někdy milý, upovídaný, otevřený, někdy přezíravý a jako by si dokázal udělat čas na všechny, jen ne na mě. Ale za všech sil se na to snažím dívat z nadhledu, protože je snadné se uvelebit v roli té "upřímné, milující" která jedná na rovinu a dokáže říct, co k němu cítí, zatímco on - "neupřímný" to nedokáže a přehlíží. Moje zkušenost je, že právě to, co chci proti ostatním jeho přátelům navíc, to privilegované postavení v jeho srdci je pro mě potom tou největší bolestí. Jak to říkal Ježíš? První budou posledními :-) A ještě moje další zkušenost - když mi dal tak nějak najevo, že i pro něj to není jednoduché, tak jsem nějakou chvíli byla strašně moc šťastná, že mě má rád, ale velmi brzy tu radost vystřídal ještě větší zmatek - něco jako "a co teď s tím? jak dál?" pak jsem si dokonce říkala, že bylo lepší, když jsem si myslela, že je to jen můj problém. Někdy může být ten rezervovaný přístup jen obrana nebo ochrana, zvlášť když oba ví, kam ten vztah nechtějí přivést a chtějí zůstat pouze na rovině přátelství. Asi jsem to napsala hodně zmateně, ale kdo můžeš pochopit, pochop :-)

Žes neměla pana faráře...to jsem asi neměla, ale v té chvíli jsem byla spíš pořádně naštvaná katolička

... no a to je současný...Žes neměla pana faráře oslovovat "hajzle".
To přece slušné křesťanky nedělají, ne?

No jak to tu tak čtu tak nevim, věřící nejsem, ale můj chlap říká, že žádnej chlap se bez toho neobejde, že i když nemá ženskou tak si musí aspoň pomoct sám jináč by mu praskly koule. Jestli jsem to dobře pochopila, tej ty seš Josefe kněz tak jako neznalá osoba se tě ptám, onanuješ? Nebo jak to děláš, když prostě chceš a tělo si o to řiká ale jako teda nemáš s kym a nemůžeš? Protože ten můj říká že s tim se nic nenadělá. Díky za odpověd, já to nemyslim zle, fakt mě to zajímá.

... no a to je současný stav věcí, nevím co dál. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou mi strašně chybí, tak co teď? Nechci, aby to takhle zkončilo, ale taky vím, že on svůj přístup ke mě nezmění a já se s jeho lhostejností nesmířím...
Těm, co dočeli až sem gratuluju, co si o tom myslíte?

Ale když se vidíme, stále mě objímá a hladí a mě je to tak příjemné, a myslím, že i jemu...
Po poslední návštěvě se ve mě cosi zlomilo, opět mě zklamal, v mém životě jsou věci z minula, které si potřebuji vyřešit, abychmohla jít dál, on o nich ví a já ho už dlouho prosím o pomoc, on mi vždy říká, že mi rád pomůže, ale neudělá nic. Potřebuji rovnocený vztah, ne takový, kde já za ním chodím s prosíkem. Zároveň se mi nechce svůj životní příběh povídat zase znovu někomu jinému...
Prostě po poslední návštěvě jsem se na něj strašně naštvala a napsala mu velmi jadrný mail, kde jsem mu vysvětlila, co si o něm myslím. Pro ilustraci snad postačí, že jsem ho v něm oslovila "čau hajzle..."

Podstatné je, že po mém návratu se všechno obrátilo zpět, tak jak to bylo před mým odjezdem. Opět ho potřebuji, opět mám pocit, že mě odmítá, když přijede do mého města, chce se vidět s jinými lidmi, než jsem já, když přijedu já za ním, nemá ne mě čas, má jiné lidi, se kterými se chce vidět. (podotýkám, že moje návštěvy u něho jsou předem - i několik měsíců - naplánované)

Po prázdninách jsem odjela do zahraničí, on tvrdil, že za mnou přijede, ale já jsem mu to nevěřila a asi jsem mu tu svojí nedůvěru otloukala o nos, což ho možná vydráždilo k tomu, že opravdu přijel a asi dva týdny jsme spolu cestovali. Musím říct, že byl naprosto perfektní. Povídali jsme si ovšem, co bylo a já měla pocit, že si nějak uvědomuje své chování a že je mu to líto. Cítila jsem se s ním skvěle, díval se na mě se stejným výrazem jako tenkrát na ty ostatní vedoucí na přípravném víkendu. A já jsem zapomněla na všechno..., udělala jsem tlustou čáru a chtěla s ním začít znovu. jak jsme spolu cestovali, došlo i na fyzický kontakt, objímal mě a hladil, já jsem to strašně potřebovala, poprvé v životě jsem se mohla opřít o někoho, kdo je silnější, než já, těžko se to popisuje, ale nestalo se nic, čím by byl narušen jeho slib čistoty.