Kněz a žena ...

Já vím, že jsem v tomhle slaboch, ale když je někdo hladový a budete mu před nosem mávat kůrkou chleba, tak se jen tak lehce neotočí a neodejde... Já jsem se ale tenkrát zařekla, že už tohle nesmí pokračovat, takže jsem s ním přerušila veškerý kontakt, který nebyl nutný v rámci přípravy tábora. On to ani nepoznal, protože se mi samozřejmě vůbec neozval. Až na táboře, když mi jednou volal na mobil byl překvapen, že ho nemám v kontaktech, takže se poprvé ptal proč. Tenkrát jsem na něj byla asi odměřená, ale on se poprvé za tu dobu začal chovat lidsky, zeptal se občas jak se mám a pod.

Takže náš kontakt pokračoval spíše přes skype, mail, a to vše většinou z mojí aktivity. Potom mi nabídl abych jela s dětmi z jeho farnosti jako vedoucí na tábor, který on připravoval, jeli jsme předtím na přípravný víkend, kde jsem vůbec nikoho neznala. Viděla jsem, jak se chová k ostatním lidem, stejně starým jako já - s takovou něhou, vřelostí, viděla jsem na něm, že poslouchá, soustředí se na ně ... bez nadsázky to byl nejhorší víkend mého života, protože jeho chování ke mě bylo naprosto opačné, odpovídal mi jednoslabičně, večer jsem se s ním chtěla pomodlit breviář, souhlasil, ale choval se, jako bych tam nebyla, čelt "své" i "mé" pasáže sám, pak odešel a zhasl. Opravdu jsem chtěla umřít. Ptala jsem se ho několikrát na to, jaky je jeho postoj ke mě, snažila se mu sdělit, jak na mě jeho chování působí, ale vždy mi v podstatě řekl, že je to nějaký můj problém a že on je prostě takový, ale zároveň že bude rád, když se budeme dál přátelit.

Ahoj, pročítám si vaší diskuzi a ráda bych také přispěla svojí troškou ... a třeba se mi dostane i rady. Byla jsem pokřtěná v 21 letech, v dětství jsem si moc lásky neužila a tak jsem asi něco podobného hledala v církvi a potažmo i u kněží. Po křtu přišel do naší farnosti kněz, který byl zároveň psychologen a psychoterapeutem. Nabízel konzultace a tak jsem toho využila a začala k němu chodit. Tahle psychoterapie trvala přes rok, a po celou tu dobu jsem se jím cítila být spíš odmítaná, měla jsem pocit, že mě nemá rád, ale jelikož v mém životě nebyl nikdo blízký, tak jsem se s ním stále vídala, i když mě to tenkrát vnitřně obrovsky zraňovalo. Chodili jsme spolu občas ven, zval mne na oběd, na výlet, ale zároveň jako by mě odmítal, vysmíval se mi. Po onom roce a půl byl přeložen do jiné farnosti, což znamenalo i konec terapie. Přesto jsem se snažila zachovat si s ním kontakt. Ráda bych zdůraznila, že mi nešlo o nic sexuálního, chtěla jsem od něho spíše určitou blízkost, doprovázení, prostě někoho, kdo by mě měl lidsky a obyčejně rád.

Dámy přeji pěkný začátek školního roku a možná přijde vhod osvěžení pohled Benedikta XVI na lásku.
http://www.paulinky.cz/_d/deuscaritasest.pdf

S tou kávičkou souhlasím. Jinak nějak vám tu vázne řeč...

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)

Dobrá káva je zdravá; nemusí se prý ani pražit

Já měla na mysli jen...Zamilovat se do kněze to je vskutku ošemetná záležitost,která se děje svět co světem stojí,poněvadž všichni jsme jen lidé.A jen hloupí lidé si mohou myslet,že pro kněze tento druh pouta nemůže existovat.Ba naopak,jsou ve svých službách Božích více vystavováni pokušení (se zamilovat,než který koliv jiný muž.)jednoduše jim chybí lidská blízkost.

Já měla na mysli jen zamilovanost :-) mě se to stalo taky, a právě tento kněz mi říkal, že se to stane někdy v životě téměř každému knězi, že se do něj nějaká žena zamiluje :-) v mém případě se tomu dokážeme společně zasmát, to mně hodně pomohlo :-) postupem času jsme si vytvořili blízké přátelství. Měla jsem štěstí, je silná osobnost a ví co chce a co nechce. Myslím, že ten smysl pro humor a schopnost se někdy zasmát sám sobě je docela důležitý, C.S.Lewis ve své knize Rady zkušeného ďábla píše, že ďábel nesnáší výsměch :-) neboli, je to dobrý nástroj při pokušení všeho druhu :-)

Sáro jsou věci, která...Já si myslím,že přeci jen je to tajemství toho dotyčného a není třeba se o tom nikomu zmiňovat.
Sári myslím,že tahle otázka je soukromí každého z nás a je faktem,že ani nejlepší přítel tohle nemusí vědět a tím tuplem o knězi,kde je zřejmé,že nějakým způsobem své napjetí tělesné musí ventilovat i když nemá ženu.

Otče Josefe, stalo se vám...Sáro jsou věci, která zůstávají tajemstvím srdce. Snad jen s velmi dobrými přáteli lze tato tajemství sdílet. A na diskuzi poslední dobou čas od času se přeženou divocí huculové. Jestliže by to pro Vás bylo důležité znát odpověď na tuto otázku, snad někdy lze o tom mluvit.

Nevím čemu věříš, nebo kde jsi skončil se znalostmi katechismu, ale kdyby měl jít do nebe jen ten, kdo nikdy nezhřešil, tak by tam asi kromě Panny Marie opravdu nikdo nebyl :-) Já věřím v Boha který odpouští a je pro Něj důležitější kolik má člověk v sobě lásky, ne v "policajta" který čeká na každé lidské selhání, aby ho po zásluze potrestal :-)

pokud je masturbace hřích,...Chtěl jsem napsat, že do pekla jde 95 procent automaticky...

pokud je masturbace hřích, řekl bych, že se do ráje nedostane nikdo z nás mužů. 95 procent tam jde automaticky a těch zbývajicích 5 nikoho neoblafne. Aspoň od nás budou mít ženské pokoj!!!!!!

Podle statistik masturbuje 95% mužů a těch zbývajících 5 % se to stydí přiznat.

Ajo dovolím si k vám reagovat,myslím,že i kněz je přeci jen muž a tentokrát souhlasím s Vandou Ročkovou.Kněz je muž jako každý jiný-má své potřeby jako každý jiný muž,ale to tady je omíláno neustále.Je úžasné,že kněží dokáži poradit,dokáži pomoci třeba jen konzultací daného problému s konkrétním člověkem,ale je faktem,že přiznat se mnohdy nedokáži o svém neovládnoutí pudových potřeb,ale když bychom se na to podívali z opačného konce,kdo by šel ke knězi,který o sobě bezprostředně prohlásí,že masturbuje.

Za některých okolností jen lehkým :-)

Z hlediska křesťanské morálky je hříchem :-)

Vando, promiň, ale křesťan...Je tedy onanie podle tebe hříchem a nebo je to přirozená potřeba těla?

Zvláštní je, že téměř...Vando, promiň, ale křesťan by měl asi vědět, proč ke zpovědi jde. Hříchy kněze nejsou předmětem mé zpovědi a kněží se ze svých hříchů zpovídají stejně jako ostatní křesťané, ale svému zpovědníkovi. Ne těm, kdo k nim přicházejí ke zpovědi. Jestli umí dobře poradit, tím lépe :-) Já nějak ani nestojím o to znát detailně hříchy svého zpovědníka :-)