jak se odmilovat ?

Máš pravdu, zvláště u ženský to nejde - vyhnout se citům - Ale právě že je mi mámy líto, ona si z tátovi strany nikdy neužila žádné pozornosti, ale jsem skoro přesvědčená, že ona by od něj nikdy neodešla. To jsou prostě vztahy a propletence a škoda, že člověk není robot a nedovede si to nějak naprogramovat. Nedávno se stalo kamarádce, že se s jedním chlápkem seznámila přes internet, dva měsíce se scházeli, ale bylo jí divné, že ji nechce vzít k sobě do bytu, on se vymlouval, že ho rekonstruuje a tak jezdili k němu na chatu. No a teď na něj prasklo, že v tom bytě má svou těhotnou přítelkyni. Niko, budu teď na tebe tvrdá, ale rozmysli se, co vlastně chceš. Pokud se chceš od něj odpoutat, nevyhledávej s ním jakýkoli kontakt, neříkej takové blbosti, že s ním chceš být jen kamarádka, víme všichni, že to není možné, leda tak až za hodně let, až bude mít člověk úplně jiný život. Anebo ho jdi odprosit na kolenou, ať to znovu zkusíte. Ale toto tvé, dnes jsem mu opět napsala, a teď také, a teď také, a co mám dělat, a co mám dělat teď... nemá žádný smysl. Rozhodni se, buď konec nebo ne. A ukončit to lze jen tím způsobem, že ho vyškrtneš ze svého života. Nebudeš ho jakkoli vyhledávat.

určitě mu nepiš a neozývej se, podle všeho o to ani nemá zájem-promin, a jak už se tady kdesi psalo, milenecký vztah nemůže se změnit jen tak v kamarádský. Zrovna psali na tohle téma článek v jednom časopisu, pokud člověk navrhne manželovi nebo příteli, že můžou zůstat kamarádi, tzn. podnikat návštěvy, výlety dál ale jen v rámci kamarádství, něco v tom vztahu bylo asi špatně, bud toho člověka miluješ nebo ho máš ráda jen jako kamaráda. láska může v kamarádství přerůst možná časem, ale nejde to říct tak a včera jsem tě milovala,a dnes se s tebou budu jen přátelit. V tom případě si člověk ponechává nějaké zadní vrátka, co kdyby něco příště nevyšlok, prostě se vrátím. Napadá mě, na stránce www.atlas.cz,je podtabulka žena.cz, a je tam poradna Jak to vidí muž. Zkus si to přečíst, je tam spousta dotazů od zen a odpovídá na ně muž, prostě tak jak to vidí chlapi, člověk by kolikrát kooukal, třeba ti to otevře oči.

Ach jo, jsem vzhůru od půl 6, potřebuji se učit na zkoušku, docela důležitou a hlavně pro mě těžce učitelnou a pořád musím na něj myslet. Ne ale v tom smyslu, že jsem do něj blázen atd., ale spíš mě přijdě, že sjem zas něco provedla, naštvala ho. Já s ním nechci mít rozpory, chtěla jsem být kámoška. Včera po obědě jsem mu psala, zda nechce včera nebo dneska k večeru či večer pro práci něco podniknout, někam zajít, že se nebudu zlobit a pochopím pokud chtít nebude. Nic na to neodepsal a to mě štve nejvíc. Radši zamítavou odpověď než nic. Mám mu ještě napsat?

Jani, přemýšlela jsem o tom co píšeš, já myslím že to prostě možné není, stanovit si že si člověk bude užívat a pak to jen tak ukončí. Do toho člověk spadne ani neví jak. Tam prostě převažují hlavně u žen city a dá velikou práci je držet na uzdě. Pokud mamce přeješ aby si užila jinde a dostalo se jí toho co doma ne, to by měla zažít každá žena jenže nikde není záruka, že se do něj zamiluje a prostě od táty odejde. A tomu bych spíš věřila, protože pokud ji doma až tak nic nedrží-třeba malé dětiapod, a milenec nebyl ženatý, dala bych krk na to, že by šla za ním. Takže když to shrnu, myslím že dávat nějaké hranice, kam do vztahu půjdu a pokud už to půjde dál, ukončím to s klidným srdcem asi pravda nebude. Ono to je kolikrtát nutné tento vztah ukončit ale určitě to není s klidným srdcem. Doufám že jsem to nenapsala moc zkomoleně:))

Já jsem navíc asi před dvěma dny měla sen, kde jsem viděla zas jeho chování, co by dělal, kdybych s ním byla, jak by na mě kašlal, atd. Asi tomu i věřím, že mi ten sen chtěl něco říct.

Jedna kolegyně z práce zažívala něco podobného, také chodila s ženáčem a bylo to podobné, on jí psal a říkal jak ji má rád, ale že teď přijet nemůže, že má moc práce a tak podobně. Společně s kartářkou ta kamarádka dospěla k tomu, že on ji rád má, že to mu nemůže upřít, ale má také rád svou ženu a svůj klid a je to takový ten typ co všechno jen oddaluje a doslova se bojí udělat nějaký ráznější krok. Rovněž jak už to bývá, v každé rodině je majetek a o ten pánové nechtějí přijít. Je to strašně zvláštní, já bych například své mámě také přála nějakého milence, ale ne aby nějak opouštěla tátu, ale aby zkrátka zažila něco jiného než zažívá doma, aby se ten chlap snažil jí udělat radost a takové to milostné napětí a pak tedy také, aby jí nenadával, nekřičel, nevyčítal apod. Aby dostala to, co se jí od manžela nedostává. Pak je však strašně těžké se udržet v té fázi, že jeden od druhého nic více nevyžadujete, nenárokujete si jeho čas. Jde to vlastně? Jde si dopředu stanovit, že si to bude člověk jen užívat a až to nebude možné, tak to oba s klidným srdcem ukončí?

jojo, svatá pravda, nevynucovat si lásku...včera mi bývalý napsal..něco v tom smyslu že byli na nějaké oslavě...blabla...tak jsem toho využila a odepsala, že to chápu z jeho strany jako vyšumění, že se hodně změnil a že nakonec stejně nikdy nebudem spolu, přece nerozbijem dvě rodiny a že takhle je to jen neustálý kolotoč...tak mi odepsal, že jsem to opravdu špatně pochopila, že ted nějak nemá cestu sem, nějak i doma a vpráci je v jednom kole a nestíhá psát....opravdu mu nevěřím ani slovo, protože vím, že pokud člověk chce, jde to....kDyž si jen vzpomenu, jak jsem byla z něho hotová, když napsal,přijel, neustále kontrolovala mobil, seděla u icq, pak jsem si už nadávala abych se vzpamatovala...ted mi to přijde šíleně trapný. Jinak jeho číslo mám pořád vymazaný, jen jsem mu odepsala a všechno okamžitě smazala, cítím se už dost silná, ale co kdyby náhodou:))

Jani: ,,Nemá smysl si vynucovat lásku od někoho, kdo o mě nestojí,,To co jsi písla je svatá pravda. Píši na papír a lepím nad postel.

Sofie a Kerry máte pravdu, chce to čas a hlavně trpělivost. Ale právě toto je hrozně náročné, vydržet to, překlenout to. Nemá smysl si vynucovat lásku od někoho, kdo o mě nestojí a právě jak už jsem poznala, je v uvozovkách nejtěžší si toto uvědomit a neusilovat o něj, nedávat si naději. Smířit se s tím, že už se to stalo, že je člověk najednou sám a neví co má dělat, neví co má dělat, aby se nezbláznil. Jen doufám, že to jednou přebolí, že mi už někdy přestane být smutno a že snad někdy poznám chlapa, který mě bude mít také rád a který za to bude stát. H doufám, že jsi v pořádku.

Já vím, že mi to věřir nebudete, ale já teď jak ho vídám, taky přestávám chápat co na něm vidím a přistihuji se, že některé věci dělám ze zvyku. Taky se přestávám chápat, že jsem ho občas považovala za bůhví co..ale teď jak jsem ho párkrát viděla, mluvila s nímm mi dochází, že to nebude to ono.

Sofie, líp bych to nenapsala. Je to hodně těžký, ale je to to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. Taky to ted nechápu, proč jsem na něm tak visela, stačilo aby se mi ozval ve stylu-ty jsi moje....., a já byla naprosto mimo. Pak přijdou omluvy-nemohl jsem, neměl jsem čas...a člověk si uvědomí, že tohle vlastně vůbec nechtěl a musí to začít nějak řešit. Pokud se mi on neozval jeden den, už jsem "jančila", že jsem se já s velkým sebezapřením neozvala třeba dva dny, asi mu to ani nepřišlo. Opravdu si toho dotyčnýho vymalujem v těch nejkrásnějších barvách, ale postupem času zjistíme, že je to vlastně jen jeden z mnoha, ale k tomu se každá musí časem "prokousat". Sofie, takže pod tvůj článek se jen podepisuji.

Jak se mi podarilo se odmilovat - chtelo to cas. Trvalo to asi dva roky, nez jsem se ze zavislosti na nem vymanila. Je treba nevyhledavat kontakt s nim, nepsat mu sms atd. Je to tezke, ale jde to. Kazdodenní boj se sebou. Najednou si uvedomite, ze uz na nej nemyslite kazdy den nekolikrat, pak uz jen jednou za den, jednou za dva dny.. Vim, ze se to lehce napise nekomu, kdo uz to zvladl. Najednou mi prijde, ze vubec nechapu, jak jsem na nem mohla tak viset, az jsem ztracela svoji sebeuctu a sama sebe. Clovek opravdu v tu chvili veri, ze jedine byt s tim druhym vysnenym je to prave. Ale je to jen obelhavani se. Proc my zeny jsme v tomhle tak slabe a podlehame muzum. Kteri o to nestoji a navic si to ani nezaslouzi. Je vazne nejlepsi mit muze, ktereho milujete a ktery miluje Vas.

Jedna stejná- to je obdivuhodný postoj, myslím, že jsi jedna z mála, která by takto reagovala. Ale stejně myslím, že pokud jsi se k té vnitřní vyrovnanosti nějak dopracovala, že vše v pořádku-za to máš obdiv, ale pokud je to jen takový "povel" pro sebe, asi by ses měla připravit na stavy odpuštění a stavy zloby. Tímhle si podle mě musí projít každý, přece jen tak nedokážem zahodit nějaký čas s manželi neboi příteli. Přeju hodně síly

Za týden se rozvádím,přesto,že svého muže velmi miluji.Abych tuto situaci přežila a věřte,není vůbec lehká,zvolila jsem vnitřní vyrovnanost.Vždycky ho budu milovat,ať bude kdekoliv a s kýmkoliv.Ať má volnost a je šťastný,potom budu i já.I když mi moc ubližoval,přeji mu jen to nejlepší v životě.Třeba mu jednou všechno dojde a já mu to ze srdce přeji.Přeji,aby našel i on tu vnitřní rovnováhu a dokázal rozdávat i radost.Jana

Jo a ještě říkal, když jsme ho objala, že kdyby zkusil něco před 5 min on, tak ho ještě seřvu.

Tak já se s ním včera viděla. Nechápu ho ještě víc. Už není s tou přítelkyní, když jsem mu písla o to, se vidět souhlasil, měl pořád nějaké narážky na to, že ho miluji, ale být s ním nechci, ale jinak dával najevo, jak je v pohodě, že někoho jako jsem já nechce atd.Navíc jsem to včera nevydržela, obhajala ho, dala mu pusu na tvář. Nebránil se, ale na druhou stranu měl pořád nějaké narážky. Podle všeho bych te´d měla o něj bojovat, ukázat mu pořádně jak o něj stojím, ale já sama nevím zda to chci.Mám ho ráda to ano, aleuž jsem někde jinde a asi i citím něco jiného.Ráno jsem mu omylem poslala prázdnou sms (nechtěla jsem poslat nic) a okamžitě mi písl, že tam chybí text. Asi na to kašlu, pořádně si to ujasním v sobě a uvidiíme. Psát rozhodně 1. nebudu.

kerry, ono to vyšumění by bylo jistě nejsnažší... Ale asi ne nejlepší. Vždycky je lepší si to vyříkat. No, uvidíš, je to na vás. Jinak - ty nedodržené sliby pěkně zabolí, to znám. Té tvojí kamarádce opravdu moc nezávidím, pití je závažná věc. U mě je to trochu jinak, ta moje kamarádka to myslela tak, že bysme zase měli něco nového, společného, pro co bysme žili. Věk už na to oba máme a děti máme oba rádi. Možná by nás to stmelilo, byli bysme rodina. No jo, možná...Možná taky ne...Se ženatýma je opravdu kříž, to jsi napsala přesně. Teď si říkám, už nikdy! A tohle "neozývání" je vážně hrozný. Už jsem z toho vyčerpaná. Ale psát mu nebudu. Je to totiž přesně tak, jak jsi to tu jednou popsala - člověk se trýzní, je naštvaný na toho druhého, že se neozývá, pak to nevydrží, napíše mu a je zase naštvaný sám na sebe, že to nevydržel a když ten druhý odpoví, přemýší: "chtěl mi napsat, nebo odpovídá jen ze slušnosti nebo povinnosti?" Ach jo...Jdu si radši udělat něco dobrého k večeři. Ahoj Janča

Jančo, přesně jak píšeš, napsal mi něco jako pozdrav a pak že bude na tom icq. Na to jsem nereagovala, a protože jsem byla večeer na poč., za celou dobu se nepřipojil, na tohle jsem mu taky nepsala, co taky, jen by tam bylo něco v tom smyslu, že aspon vidím, jaký je kecal a že takový "vztah" na nedodržení slibu-není to poprvé- je nanic. Položilas mi docela zákeřnou otázku- je fakt, že to mám v sobě ukončený, že se mu sama neozývám-no je fakt,že on taky nějak začíná couvat. A je fakt, že toho mrtvýho brouka dělám, popravdě asi mi nedošel fakt, že to budu muset nějak oficiálně skončit, protože do našeho města má koncem měsíce přijet....Napadá mě, že by asi bylo nejlepší to fakt nechat nějak vyšumět, pokud nebude on mě do něceho tlačit, nebudu nucenu mu říct-konec, možná to vyšumíme vzájemě. Prostě sama v sobě jsem to skončila, on se sám taky nějak přestává do vztahu angažovat, takže třeba to tak nějak "zmizí" samo, a nebudu muset ani nic říkat. je to asi zbabělost.... Jen mě napadá, jak ti kamarádka radí, že si máš s přítelem pořídit dítě, že se vám zlepší vztah, na tohle bych zrovna nesázela, pokud si nejsi jistá, že on je ten pravý na založení rodiny s tebou a přivedeš dítě jen za účelem doufání zlepšení vztahu, není to dobrý nápad. Tohle se málokdy podaří, mám známou, její přítel pil, ona s ním otěhotněla, říkala si, že se změní, jak uvidí mimčo, je to pořád při starým, nic lepšího, spíš horší, už když byla na konci těhotenství říkala, že to nebyl nejlepší nápad, a má docela strach, že stejně odejde. Jančo, s těma ženatýma je kříž,co? Hodně mi otevřela oci diskuze na téma jsem milenkou ženatého muže-možná už jsem to psala, jsou tam reakce na můj dotaz, fakt mi to hodně pomohlo, ten nezávislý pohled. Jinak Jani-tu knihu mám taky doma, je moc dobrá, tuhle kapitolu jsem zrovna nedávno četla, a sice to vyzkoušený nemám, ale může to být velice dobrý nápad, ta půlhodina.

Jen bych možná ještě dodala, že smyslem tohoto cvičení je, abyste opravdu každý den v určenou dobu truchlily, brečely, kopaly do země, hysterčily a všechno další, co vás jen napadne (nadávaly a obviňovaly sebe i jeho), ale vždy jen po tuto půlhodinu a každý den. Byly k sobě přísné a skutečně toto každý den dodržovaly. Čím déle to bude trvat, tak zjistíte, že vás to mírně obtěžuje, že tento den byste od 19 do 19,30 chtěly rozhodně dělat něco jiného než plakat nad svým bývalým, a že toto smutnění je vám vlastně na obtíž, že celá tato situace je absurdní. A tak :-).

Ahoj holky:-), H jak se máš? Odhodlala jsi se jít k tomu psychologovi? Jestli ano, pomohlo to, je ti lépe? Myslím na tebe. Jančo, promiň, že se ti do toho montuji, já žádné podobné zkušenosti jako ty nemám, ale... Od ženatého chlapa ruce pryč, akorát uděláš nešťastnou další ženskou a k tomu dvě děti. Niko, pročti si zpětně tu spoustu vzkazů a rad, co nám tu ženské dávaly a věř tomu, že měly pravdu. NEVOLAT, NEPSAT, NEKONTAKTOVAT. Nevyhledávej záminky proč s ním znovu mluvit, jako že si vyjasnit pomluvy a tak dále, zkrátka se už na to vykašli. Neexistuje žádná jiná cesta než se smířit s osudem, znovu se naučit žít sama a to podle svého vlastního plánu. Oni odešli, oni nás už nechtějí, ale svět se kvůli tomu nezastaví. Čím dříve se člověk odhodlá k tomu, že toho druhého nechá jít, že už o něj v uvozovkách nebude bojovat, tím dříve se z toho dostane. Nemá smysl se neustále udržovat v nějaké plané naději, kdyby to trvalo moc dlouho může to nechat následky nejen na duši ale i na těle a za to nikdo nestojí. Rada z jedné té chytré knihy co čtu: Na smutek si vyhraďte každý den přesně stanovený čas, například každý den od 19 do 19,30, ale ani o minutu více nebo méně. A jedině v tento čas si dovolte truchlit, smutek jindy si zakažte.