jak se odmilovat ?

... to víš, že jsem...Fialko-mně je už čtyřicet čtyři a rezignovat na lásku se mi jistě nechce. Jen bych chtěla něco nekomplikovaného, spíš sí "užívat" ještě chvíli...to, že se mi do minulého vztahu zapletly city bylo dost svazující a já to prostě dál nedala. Přítel taky dost pokazil žárlivostí. Pochopitelně mi chybí jeho objetí, obdiv, čas, pozornost, láskyplné projevy, je bez něj prázdno. Ale nemohu to vrátit. Komplikovalo mi to život, i když se to možná těžko chápe. Doma partner je a byl vždy docela jiný než ten druhý, je z rodiny, kde se projevy náklonnosti a city tak nějak nepěstovaly. Já jsem prostě přivykla něčemu, přizpůsobila se, brala muže jako spolehlivého pro rodinu a dobrého tátu a byť jsem určitým způsobem citově strádala, dalo se s tím žít-navíc mi moho odkryl až milenec a já to neznala do té doby. Hledala jsem na manželovi prostě to dobré a nežádala po něm to, co dávat neumí-popovídání si, svěřování se s tajnými hnutími duše, něhu a pozornost, nebyli jsme tak docela jedna duše a jedno tělo. On je introvert a uzavřený. Ale já se s tím naučila žít. Milenec mi ukázal něco nového, zajímala jsem ho celkově, zahrnul mně city, až jsem měla chvílemi pocit, že je toho na mně moc, že jsem se to nenaučila přijímat. Ani rodiče mně totiž nikdy city nezahrnovali, naopak, dost na mně kašlali, jeden čas žili jeden velký mejdan a já byla jako děcko i dospívající na druhé koleji, hodně sama-navíc bez sourozenců, zdálo se, že ani jedno dítě rodiče nechytlo a i já sama byla jakousi přítěží v jejich životech. Nebýt babičky a dědy, nevím, jak bych dopadla v mnohém. Ale to je pryč. Prostě ta láska muže u mně přišla až po čtyřicítce, silná a vášnivá. Až jsem si s tím neuměla poradit a lekala se vlastních myšlenek. Už bych asi nedokázala žít jen se svým mužem, který je věčně v práci nebo za svými koníčky a řeší se mnou výhradně praktické věci kolem dětí a domu a složenek. Prostě to nejde, nebo jde, ale za cenu toho, že dál budu strádat, bude mi chybět mužské objetí, pohlazení, zájem, něha a já bez toho ještě nechci žít. Proto myslím na to, zda mi osud ještě něco takového postaví do cesty, nebránila bych se tomu, ale moje zkušenot je ta, že láska přichází, když ji nejméně čekáme pokud ji vyhlížíme, dá si na čas...přála bych ti zpět tvou lásku nebo pak lásku novou, která ti vrátí radost ze života v plné síle, těšení na každý nový den a dá náboj životu...

Fialko, to, o čem píšeš,...... to víš, že jsem přemýšlela...o tom, že teda teď budu zase "hodná manželka" nebo? že se podaří potkat někoho, kdo by mi občas naslouchal, objal......nevím, možná je to řešení......nerada to říkám, ale poté, co jsem poznala něco víc vzrušujícího než dostávám doma, tak asi nemíním žít jen vzpomínkami..není mi sice už dvacet, ani třicet, ani....škoda mluvit :-) ale stará se necítím...a semtam nějaká vášeň nebo i pokec - to je fajn......že bych "skočila" na nějakou seznamku :-) ...no nevím :-)

ach jo...chci vzpomínat jen...Fialko, to, o čem píšeš, že se to vrací v myšlenkách je normální, protože v době, kdy jsi byla se svým milým-bokovkou-jsi měla jiné myšlenky a prožívala jen to krásné...jakmile je to pryč a je to určité prázdno, najednou to hezké zapudí myšlenky na nějaké nepříjemné věci z minula. To píšu z vlastní zkušenosti, stalo se mi totéž co tobě o té "své " bokovcce jsem psala výše. Zpočátku byl on právě vrba mých bolístek na srdíčku... jen v tomto případě jsem to ukončila já, nějak jsem na to psychicky neměla žít dvojím životem při velkých časových nárocích milence na mně-nicméně on mi chybí a bude o to víc, že srovnávám s mnaželem, který je v současné době jediným mužem v mém životě a to už nebude stačit po citové stránce nikdy, jednak je hodně chladný a jednak se hodně věcí narušilo a taky jsme spolu dvacet let...mnoho věcí mi muž nedokázal dát na rozdíl od toho druhého. Já vím, že to vypadá na cosi jako citovou plochost, ale mám pocit, že nejvíc se odpoutat od negativního a zapomenout a mít zas hezké myšlenky by mi pomohl nekomplikovaný nezávazný ( opravdu nezávazný a občasný ) vztah s nějakým chlapíkem, který je taky tak nějak sám a má smysl pro humor, někdo, s kým se dá ještě ve věku kolem čtyřicítky malinko blbnout... tys o tomto nepřemýšlela ? Máš plnou hlavu a srdce toho stávajícího, že by se myšlenky na něj nedaly zaplašit něčím veselým ?

Vzpomínky si určitě nechej...ach jo...chci vzpomínat jen na to pěkné...vždyť jsme si spolu neslibovali lásku až za hrob...ale znám se...čas dokáže otupit některé negativní myšlenky a vzpomínky...ale semtam se vetřou (potvory jedny)...nevím ani proč, jestli to má souvislost, ale v poslední době se mi pořád vrací doba, kdy manžel byl se mnou "nespokojený" a našel si paní, které si vyléval "dušičku"...a kdovícoještě ...No nic...motyku a rýč na mě :-) do záhonu - makat :-) a večer padnout do postele bez blbých myšlenek :-)

chci se asi...Vzpomínky si určitě nechej a čím dříve se ti to podaří vnitřně uzavřít, tím hezčí ti zůstají. Něco málo o tom vím, i když z druhé strany. Ono je to těžké, když toužíme po tom, co nemůžeme mít. Chce to pevnou vůli, nepřiběhnout, když zapíská, zachovat si důstojnost. Když zabojuješ (tedy když budeš skutečně chtít), trápení můžeš udolat. Třeba se to za tebe vyřeší tím, že už se opravdu neozve.

Fialko, teď se sice pomalu...chci se asi odstřihnout....ale je to hodně těžké...včera jsem ho viděla na fotkách...a :-( není žádný krasavec (ani já ne)....prostě se mi všechno vybavilo...jeho úsměv, všechno příjemné co jsme spolu užívali, všechno povídání...silné paže...o dalším už se rozepisovat nebudu......myslím, že bych určitě měla chuť s ním zase být...ale myslím, že se už neozve...i když nějak mi pořád nechce hlava brát..že je takový :-( ... musí přece vědět, že jsem čekala nějakou odezvu...i kdyby to byla jen výmluva-omluva, že se nemůžeme vidět......když nad tím tak přemýšlím...taky jsem to kdysi udělala podobně...když o mě projevoval jeden zájem, ale já s ním nic mít nechtěla...prostě jsem nereagovala (no...tenkrát mi to nepřišlo...aspoň vidím, že i on mohl řešit proč se neozývám)...nojo život se s námi nemazlí......ale na druhou stranu...když se z toho vyhrabu, tak budu vzpomínat jen na to pěkné..přece nemůžu v domově důchodců vzpomínat jen na pracovní úspěchy :-)

Myslím, že fialka je...Mirando, myslím, že jsi velmi přátelská a moudrá. A máš co sdělit takovým, jako jsem dnes já-takový malý duševní rozervanec...já jsem ukončila paralelní vztah bokem proto, že mně svazoval a já potřebuju v dané fázi svého života něco jiného. Vztah nezávazný, zábavný s fajn chlapem,který má smysl pro humor a zaplnil by citové prázdno, které žiji v mnohaletém manželství. Ten rozchod s přítelem ovšem bolel, měl mně rád a nikdo jiný mně tak už mít rád nebude nikdy. Doopravdy rád. To žena vycítí, pozná. Bylo to nesobecké v jeho konání, ale zároveň mně sobecky chtěl vlastnit. Já tak vážný vztah s city nedokážu v manželství mít a rozvod nechci ze sobeckých a prospěchářských důvodů. Především kvůli dětem a rodinému zázemí pro ně, i když manžel se doma zdržuje sporadicky-a pak proto, že nechci pro děti ani sebe podstatné snížení životní úrovně, které by rozvod znamenal. Ono, to zní divně, ale ten vztah bokem už by býval nezávazný nebyl. A to já nechtěla připusit, původně jsem hledala něco jiného. Nevážného, něco, co manželství neohrožuje. Takže jsem to ukončila já. Je ten život pro mně teď hrozně prázdný, vím, že takového chlapa už nenajdu, měl hodně věcí, které muž postrádá a mně chyběly, jen jsem to nevěděla, protože až s milencem jsem u řady věcí přišla na to, jaké to může být-mít si o čem povídat hodiny a hodiny, mít dlouhatánské předehry, mít někoho, kdo tě nechá u sebe brečet celou noc, mít někoho, kdo tu je kdykoli potřebuješ s praktickou pomocí ... cítím se opuštěná, citově prázdná a bez emocí. Dříve ode zdi ke zdi, hluboce prožívaná radost i bolest, teď jakési podivné citové vakuum, apatie, je mi jedno vše kolem mně s výjimkou mých dětí, nechává mně chladnou odcizení s mužem, jeho skoro neustálá nepřítomnost doma a možná tím pádem existence milenky v jeho životě... a na jednu stranu vím, že by mi mohl pomoci jiný, naprosto nezávazný vztah-k odreagování a postupnému odpoutání se a na druhou vím, že to nejsem já-ta živelná, energická a dle soudu jiných zábavná ženská a tudíž se považuju za něco, co v současné době na vztah ani nemá - energií, tím, co vyzařuju. Protože na pozitivní energii, pokud z nás vyzařuje právě přitahujeme muže, oni touží po pohodových ženách.

Fialko, teď se sice pomalu...Myslím, že fialka je momentálně v nezáviděníhodné fázi, kdy jednak neví, na čem přesně je, jednak sama není přesvědčená, že chce opravdu konec.Mně tahle fáze trvala hrozně dlouho a potom ještě dlouho fáze "srůstání".A teď jsem ve fázi lhostejnosti, už to vůbec nebolí, ale... další rovnocenný chlap na světě prostě není.Fialko, drž se.A vy ostatní taky.

Fialko, teď se sice pomalu smiřuješ s myšlenkou, že už je konec. A až budeš mít pocit, že jsi se ztoho nejhoršího dostala tak se Ti třeba ozve v celé své parádě a co pak? Budeš už nekompromisní nebo mu podlehneš i za cenu dalšího trápení a čekání?

sorry za překlepy, blbne mi...Já jsem ho včera už nerozchodila, musela jsem natvrdo vypnout, asi ty bouřky.Pati, to je očistec, co máš za sebou. Obdivuju tě, jak jsi tohle všecho ustála, ale kvůli vlastním dětem asi udělá člověk leccos, co by jinak nedokázal.Na světě je tolik zajímavých lidských osudů! Ty patříš bezesporu mezi ně.A vídáte se teď s tím bývalým? A žili jste spolu nebo jste měli každý svopje zázemí?Večer si určitě ráda přečtu všechno, co napíšeš.Hezký den!

sorry za překlepy, blbne mi comp

pati - to je teda síla.Ale...pati, manželství musí být o toleranci a opoře, společném zájmu na dění. Ale to ty víš. Jsme s ným mužem každý naprosto jiný. jsem rozhodnuta s ním už zůstat. nchci to zařiknout, odříkaného...Bez citů nejsem schopna ničeho a mám to tak i v sexu:) tam byly city daleko dřív než sex, bylo to oboustranná závislost. staly se dvě věci. 1)Roky jsem se nerozváděl, nemohla jsem se odhodlat vzít dítěti tátu. 2. On byl mimo jiné karierista a holka z lepší a disidentské rodiny, která samozřejmě otěhotněla, pro něj byla výhra.Půl roku po jejím porodu byl zpátky u mě, my s mužem ještě od sebe. Trvalo další roky než jsem se odhodlala ten vztah ukončit. Návrat k mužovi. Další roky nátlaku od něj a psychického vyrovnávání se s definitivním koncem, ke kterému jsem se konečně odhodlala

sorry - ani počítač mi už nefunguje.

Vrátili jsme se k sobě....pati - to je teda síla.Ale je možné, že teď tvoje manželství překoná naprosto všechno, že se natolik upevnilo, že vydrží jakoukoli zátěž.Takže - i ty sis to pustila pod kůži?Nevím teď kdo tu psal, že city v žádném případě.Ale třeba já to bez citů vůbec neumím.

Vrátili jsme se k sobě....pati - to je teda síla.Ale je možné, že teď tvoje manželství překoná naprosto všechno, že se natolik upevnilo, že vydrží jakoukoli zátěž.Takže - i ty sis to pustila pod kůži?Nevím teď kdo tu psal, že city v žádném případě.Ale třeba já to bez citů vůbec neumím.

Vrátili jsme se k sobě....pati - to je teda síla.Ale je možné, že teď tvoje manželství překoná naprosto všechno, že se natolik upevnilo, že vydrží jakoukoli zátěž.Takže - i ty sis to pustila pod kůži?Nevím teď kdo tu psal, že city v žádném případě.Ale třeba já to bez citů vůbec neumím.

Vrátili jsme se k sobě....pati - to je teda síla.Ale je možné, že teď tvoje manželství překoná naprosto všechno, že se natolik upevnilo, že vydrží jakoukoli zátěž.Takže - i ty sis to pustila pod kůži?Nevím teď kdo tu psal, že city v žádném případě.Ale třeba já to bez citů vůbec neumím.

..žiju.. momentálně se mi...Fialko, ať to dopadne jakkoliv, neboj se, překonáš to!Možná ti to bude trvat dlouho, ale určitě ne tak dlouho jako mně.Snaž se dělat si radost čímkoliv, rozmazluj se, nešetři na sobě.A piš, ať v tom nejsi sama.

Tak ne, ten můj se...Vrátili jsme se k sobě. Naštěstí jsme to nenechali dojít tak daleko, aby to nešlo. Můj muž si také našel jinou, celé to vše trvalo roky. Nakonec jsme si s mužem uvědomili, že bez sebe nemůžeme, zcela banálně, žít. Zkušenost na celý život

Fialko, dlouho jsi nenapsala......žiju.. momentálně se mi vůbec neozval, já jsem po minulém týdnu, kdy jsem mu poslala sms, na kterou nedošla žádná odpověď, zase trochu vychladla.Pomalu, pomaloučku se začínám srovnávat s myšlenkou, že je konec.Jen stále neumím pochopit, že jsem mu nestála ani za ten jeden hovor nebo zprávu. To čím mě za tu dobu, co jsme se spolu scházeli, nabíjel...to je všechno najednou pryč..a pokud se nechci dostat do propasti negativních myšlenek, musím na něho asi zapomenout.Teď je týden se státními svátky, myslím, že hodně firem má dovolenou, takže i kdybych měla sto chutí mu poslat zprávu, neudělám to, protože si nejsem jistá, jestli je nebo není v práci. Je mi z toho smutno...a...doma to zrovna taky nestojí za moc...tak se nezlobte, že se "vykecám" tady.