Zenaty milenec

To Sup: Vážně po nikom nechci, aby to četl (ale baví mě psát), buď chce, nebo ne...asi tě zklamu, nepatřím mezi feministky, takže v tom fakt problém nevidím, manželka ho doma nechce, takže pro něj už nedělá nic, složenky a podobný byrokratický věci mu zajišťuju, když donese prádlo, tak vyperu, svůj dům považuju za samozřejmost udržovat a o vaření se podělíme, baví nás to oba, kromě mnoha dalších věcí..a stereotypem netrpím ani v nejmenším...:-))

To Fler - mám 2 holky, on má 2 kluky, moje starší dcera kamarádí s jeho mladším synem, oba o tom vědí, mladší syn jeho, říkával mé mladší dceři ségro. V dětech až takový problém není, já mám ráda jeho děti, on a jeho žena mají rádi moje děti, problém je jen v tom, jestli on má zůstat doma v nefungujícím manželství kvůli mladšímu synovi, jistotě, že tam má podíl na bytu a penězům nebo jestli má odejít ke mě, risknout veškeré nejistoty jak se stykem se synem, tak v bydlení u mě, neb dům je výhradně můj... Jeho staršímu synovi je 21, s tím se potkávám víceméně jen když vyrazíme někam na skleničku a potkáme se, ten si žije víceméně svým vlastním životem. Mladšího jsem sebou brávala na statek, kde mají zvířata pro film, učila jsem ho jezdit na koních, brávala jsem ho na akce, když jsem pomáhala s obstaráním zvířat, byli jsme velcí kamarádi, on k nám chodil kdy mohl, Starší dcera chodila i k nim a manželka za ní orodovala, jestli by u nich nemohla spát, chtěla si brát i tu mladší, že chtěla vždycky holčičku, to jsem nikdy nedovolila, nechtěla jsem, aby mi někdy vyčetla, že ona mi hlídala děti a já byla s ním. Problém nastal až ve chcíli, kdy jsem oba, otce i syna přesvědčila, že by měli něco udělat s jejich vztahem a oni k sobě našli zase cestu, to je na delší vysvětlování, sup by se zase mohl zlobit...:-))

že spolu budou resit složenky a podobne sračky no a?myslím že na tom vztah nestojí a nemeni to nic na tom ze se milujou a jsou spou stastní....tak ať jsou a ja jim to přeju.

No jedno Ti to neni,protože by ses s tím nesmolila.Něco Ti povím-ono to bude vypadat sakra jinak,až spolu budete muset řešit každý den složenky a spoustu jiných sraček.Já tohle znám.To je velká láska,když se s ním nemusíš otravovat jako jeho žena a jste spolu jen když opravdu chcete.Clověk by řek,že ve svým věku budeš méně naivní.

Mílo, ty asi nemas svoje deti, je to tak?

jsem se nějak uťukla. Jen jsem chtěla napsat, že jsme asi blázni, kteří se hledali, až se našli. Ani si nejsem jistá, jestli mi to vyhovuje víc takhle nebo kdyby tu opravdu bydle, ale člověk chce vždycky to, co mu připadá nedosažitelné a v co doufá...:-))

Díky. Vím, že to zní paradoxně, že mi pomohl on, ale to jeho rejpání jak žiju (v pronajatém bytě jsem měla spolubydlící a bylo to dost o nervy), apod., střídající se s pohádkovými chvílemi mě vyburcovalo dosáhnout víc, než jsem měla v plánu, věděla jsem, že se mnou nebude žít, pokud budu v tom bytě a něco si pronajmout mi přišlo jako vyhazování peněz, takže jsem rok a půl sháněla, až jsem sehnala tohle s tím, že jsem to celé rekonstruovala, dostala jsem se k dalším lidem, začala jsem dělat pro banky hypotéky, úvěry a pojištění, pak jsem se začala bavit víc s odhadkyní, která čekala mimčo a ona mi nabídla spolupráci v oceňování, když si budu dělat školu - nabídka od boha, takže školu dělám, já jí pomůžu v době mateřské a zároveň tím získám časem živnost na oceňování, s bankama jsem se předběžně dohodla, tudíž zajištěná klientela, co víc si přát, tak doufám, že to klapne. On byl můj hnací motor, já mám tu blbou vlastnost, že většinu věcí odkládám na poslední chvíli, ale on mě svým jednáním vyburcoval k tomu, abych dokázala, že všechno zvládnu, ať s ním nebo bez něj, že nejsem troska a rozhodně nebudu ta pipina (nechci urážet jiné, jen jsem si bezbraná a zhroucená tak připadala), co je na něm nebo komukoliv závislá a tím pádem vydíratelná, když vidím, jak je na tom jeho žena, která touží jen po litování a ujišťování, že ona nic špatně neudělala, už neví, jestli mluví pravdu nebo výmysly, tak jsem si uvědomila, že takhle fakt dopadnout nechci a že pokud nezačnu bojovat, tak na tom možná budu ještě hůř. Chci ho, i s jeho špatnýma vlastnostma, je to vždycky každého volba, jestli to je ochoten vzít nebo ne, vím, že ty přede mnou ho nezvládly (2 a manželku znám, jedna mi dokonce před svatbou přebrala chlapa, což jsem pár měsíců nevěděla, že chodil můj stávající i s ní) a jediný způsob, jak být s ním a přitom mu nedat možnost si mě podřídit do stadia, že budu ta poslušná holka, co už buď odpadne, nebo se nedokáže bránit,- je být silnější a nedovolit nikdy ho v těch podřizovacích manévrech vyhrát, naučila jsem se být silná, dřív jsem to nedokázala a odhad povahy byl správný, toho blbého rapidně ubývá a dostávám spoustu víc jak krásného, jsem rozmazlovaná (nemluvím o materálních věcech), připadám si jako zamilovanej puberťák, což po 2,5 letech je fakt paráda, tohle mi dává sílu, ta zamilovanost, báječný sex, jaký jsem s nikým neměla, je se mnou asi tak 80% volného času, bydlí spíš u mě než doma. Vlastně to hrotím na odstěhování kvůli sobě a jeho ženě, ale na druhou stranu to zase tak hrotit nechci kvůli mladšímu synovi, mám ho ráda, on mě taky, kvůli němu jsem to nechtěla hrotit nikdy. Když se doma hádali rodiče, tak mi přišlo lepší, aby odešel, to je pro děti horší, než když jeden rodič odejde, ale pokud jsou rodiče ve stadiu nemluvné domácnosti a vztah otec a syn funguje, tak si tím jistá nejsem. Syn by sem chodil asi rád, ale asi by to nedělal kvůli mámě, ona ho chce mít pro sebe a začne brečet , pokud má pocit, že se jí tahle vize bortí, on je dost citlivej kluk a nechce jí ubližovat. Prostě nic není černobílé. Jinak pomáhá mi i fyzicky, jsem magor do aut, on mi pomáhá s opravama, dodělánky na baráku mi taky dost ulehčují, občas vaří a tak, no a ty naše občasné psychologické boje mě chrání od stereotypu a pacitu, že se jen za něčím ženu, celej ten vztah mi dává vnitřní sílu, kdysi jsem zjistila, že to vlastně potřebuju, po jedné z našich "bitev" byl asi půl roku jako beránek a já se začínala nudit, takže jsme asi dva bláz

Míla: to je příbeh tak preji hodně štestí.

petře,tak se z toho brzo dostan když už jsi se rozhodnul takhle,ale jestli se denne vidite s milenkou tak si stejne myslím že není vsem dnum konec.

Mílo.To ne díky němu,ale díky sobě.To ty jsi to vše dokázala.Ne on.V čem ti pomohl?Svou zbabělostí?Nerozhodností?Jsi asi dost silná žena a ty by jsi si zasloužila někoho tak silného jak jsi sama.Přeji ti vše nejlepší:)

To Sup, je mi úplně jedno, jestli to bude někdo číst, nikoho nenutím :-))To Fler, vím, že je to od něj zbabělost a pohodlnost, takže se to snažím nějak vyřešit, je to stejný začarovaný kruh, jaký má většina holek s ženáčem, můžeš tisíckrát vědět, co je špatně a říkat si, že to nemá cenu, ale když toho člověka miluješ, tak to stejně hned tak nerozsekneš. Když si vzpomenu jaké jsem měla vztahy před ním, tak je to stále skousnutelná daň, furt mi to víc dává, než bere, je to paradox, ale vztah s ním mi dává sílu bojovat, i díky němu (nejen kvůli němu) jsem začala radikálně měnit svůj život, našla jsem si další práci, koupila jsem dům na hypotéku, začala jsem dělat školu, díky které nejspíš nebudu muset mít do konce života strach o práci, neb budu svým vlastním pánem (oceňování nemovitostí) a nebudu muset spoléhat na nikoho, jestli se mnou bude a jestli budu mít dost peněz, a nezávislost v základních životních potřebách je k nezaplacení. Všechno souvisí se vším a já díky němu dokážu mnohem víc než předtím. No radši se nebudu víc rozepisovat, zase by to byla litanie a sup by tím mohl být otráven...:-))

Mílo takového chlapa bych poslala šupem do háje.To je baba.Chudák jeho žena,chudák ty.Je to srágora.Píšeš,že je nádhernej chlap.Možná navenek.

Supe, ja tu litanii precetla celou! A muj nazor? Mílo, nasla sis uzasneho zbabelce...

Ježiš,fakt si myslíš,že tuhle litanii bude někdo číst?

Ahoj všichni (hlavně Kesidy-držim palce). Také jsem spoustu let tvrdila, že ženatého milence za nic na světě a nechápala jsem holky, který s tím neměly problém, ale bohužel? se potvrdilo mé životní heslo, nikdy neříkej nikdy, plavu v tom svým praštěným příběhu 2,5 roku, nevím jak to dopadne, jeho manželka mě kontaktovala sama, na seznámení mi přišla dát pusu a přála k novému roku, připadala jsem si jako největší podrazák, i přes vědomí, že by stejně hledal jinde, kdybych nebyla já, nefunguje jim to léta, tedy funguje, dokud se nedozví, že on někoho má. Ona si ze mě dělala kamarádku, chtěla hlídat moje děti, jeden čas to vypadalo, že jejich syn víc jak dost kamarádí s mojí dcerou a i on byl u nás často, nevěděla jsem jak z toho ven a pokud možno nikomu neublížit. Manželka si stěžovala, že otec se synem mají špatný vztah, já tedy ryla do obou - není pravda, že tě táta nemá rád, furt o tobě básní a do táty, dělej s tím něco, ztrácíš ho a povedlo se, oni začali být časem v poho, syn nemluvil o tátovi jako o čů... co ho nemá rád, ale jako o tatínkovi, jenže začala žárlit manželka, že se ti dva konečně skamarádili. Já jí dlouho naznačovala (furt mi psala a chtěla ke mě na zvířátka), že já jsem ta tušená milenka, že nebudu ta chtěná kamarádka, po pár měsících jsem jí to řekla, napsala mi, že jsem první, která jí neubližuje, že u mě se cítila dobře a nepovažuje mě jako předchozí za kundy a taky mi předpověděla, že mě do 3 měsíců, maximálně do půl roku opustí /rozešla jsem se s ním snad dvacetkrát, ale nikdy jsme nevydrželi dýl než 3 dny). No je to tak, že je všechno jinak než dřív, on je u mě téměř každou noc a o víkend i přes den (rok a kus po té předpovědi), já koupila domek a ona když zjistila, že mi tu pomáhá, tak toho syna poslala s taškou jeho věcí, ať si ho nechám. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tohle rozhodnutí je na něm a ať se budu stavět na hlavu nebo ne, tak si to stejně rozhodne on. Po tom stěhování jsem jí napsala, že na to že se ohání neustále, že ho posledních 10-15let trpí kvůli dětem (její slova) je přinejmenším nemateřské poslat syna, kterej si tohle dost bere, že tohle by měli řešit dospělí, dopadlo to tak, že ona mi napsala dlouhý mail, že má z toho noční můry, že ona musela poslatmladšího (15tiletého syna), neb ona na to neměla sílu (asi za 20 let neodhadne manželovu tvrdohlavost) a že se mi musí vyvzpovídat, na tohle už jsem nereagovala. Samozřejmě jsem mu nabídla, ať odejde ke mě, že co se dětí týče, nebudu dělat rozdíly, se starším synem vycházím, mladší má zřejmě od doby co se s tátou usmířili zákaz k nám chodit, dřív vyhledával každou příležitost být u nás. Moje děti ho mají rády také. On se brání, přestože zázemí už víceméně nemá, vaří si sám nebo chodí ke mě, pere si sám, co je potřeba zařídit se pomalu přesouvá ke mě a nekomunikují spolu, on furt tvrdí, že se bojí, že bych ho třeba vyhodila a pak by byl bezdomovec. Takže po třetích osamocených svátcích jsem dala kopačky, on večer přišel (má klíče), že chce dva měsíce, řekla jsem mu všechno, co mi vadí a že pokud se do těch dvou měsíců nenastěhuje, tak končím a je mi jedno, co si jak bude zařizovat. Musím říct, že čím jsme spolu dýl, tím víc mi věnuje času, je to hodně ješitněj a žárlivej chlap, kterej ovšem na druhé straně dokáže dát to, co jsem myslela, že jsou jen zkazky z říše pohádek - co se týče vztahu a sexu, naučila jsem se zacházet s těmi vlastnostmi, co holky přede mnou nezvládly, včetně manželky (byly časy, kdy jsem jí říkala, co by měla změnit, ale vždycky prohlásila, že já jsem silná, ale ona ne, tudíž se o to ani nepokusila) a musím říct, že je to čím dál lepší, spory jsou krátké a méně výbojné (dřív to občas bylo peklo) a už vím, co dělat, abych byla rozmazlovaná jako milenka čerstvě zamilovaného milence. Nevím co bude, pokud se nenastěhuje, možná to bude znít jako fráze, ale ve svých 33 můžu s čistým svědomím říct, že s ním prožívám spoustu krásných věcí, které jsem považovala za nemožné a vím, že ta žárlivost je daň, umím ji už ovládat, že jde víceméně mimo mě, ale dává mi hrozně moc. Kdo něco podobného zažil, tak ví, že žárlivec se dokáže rozdat do posledního kousíčku svého já a rozmazluje mnohem víc než nežárlivec, jen jde o to najít recept, aby nebylo dovoleno žárlit, prostě neustoupit a to byla velká výzva. Dlouho se mi líbil, balil on mě, je to nádhernej chlap, ale ze začátku to bylo jako střídání ledové sprchy a ráje, teď už je to z 90% ten ráj, jen by bylo pro mě fajn, aby byl tady nastálo, asi by to bylo nejlepší pro všechny (vím to po x diskuzích se zbytkem rodiny - manželka už ho chtěla stěhovat než jsme spolu začali chodit, furt ho miluje myslím, ale zároveň to nezvládá, je slabší a to nesmí, pokud chce fungovat jako normální ženská a tím že mu píše, že mu přeje pomalou a bolestivou smrt nic nevyřeší, to mu píše x let, jednou to omylem poslala i mě a pak se omlouvala, že to mělo být jemu. Když to zlehčím - asi napíšu román svých neuvěřitelných praštěných příběhů a brazilci nebudou mít odbyt na telenovely....

Ahoj všichni (hlavně Kesidy-držim palce). Také jsem spoustu let tvrdila, že ženatého milence za nic na světě a nechápala jsem holky, který s tím neměly problém, ale bohužel? se potvrdilo mé životní heslo, nikdy neříkej nikdy, plavu v tom svým praštěným příběhu 2,5 roku, nevím jak to dopadne, jeho manželka mě kontaktovala sama, na seznámení mi přišla dát pusu a přála k novému roku, připadala jsem si jako největší podrazák, i přes vědomí, že by stejně hledal jinde, kdybych nebyla já, nefunguje jim to léta, tedy funguje, dokud se nedozví, že on někoho má. Ona si ze mě dělala kamarádku, chtěla hlídat moje děti, jeden čas to vypadalo, že jejich syn víc jak dost kamarádí s mojí dcerou a i on byl u nás často, nevěděla jsem jak z toho ven a pokud možno nikomu neublížit. Manželka si stěžovala, že otec se synem mají špatný vztah, já tedy ryla do obou - není pravda, že tě táta nemá rád, furt o tobě básní a do táty, dělej s tím něco, ztrácíš ho a povedlo se, oni začali být časem v poho, syn nemluvil o tátovi jako o čů... co ho nemá rád, ale jako o tatínkovi, jenže začala žárlit manželka, že se ti dva konečně skamarádili. Já jí dlouho naznačovala (furt mi psala a chtěla ke mě na zvířátka), že já jsem ta tušená milenka, že nebudu ta chtěná kamarádka, po pár měsících jsem jí to řekla, napsala mi, že jsem první, která jí neubližuje, že u mě se cítila dobře a nepovažuje mě jako předchozí za kundy a taky mi předpověděla, že mě do 3 měsíců, maximálně do půl roku opustí /rozešla jsem se s ním snad dvacetkrát, ale nikdy jsme nevydrželi dýl než 3 dny). No je to tak, že je všechno jinak než dřív, on je u mě téměř každou noc a o víkend i přes den (rok a kus po té předpovědi), já koupila domek a ona když zjistila, že mi tu pomáhá, tak toho syna poslala s taškou jeho věcí, ať si ho nechám. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tohle rozhodnutí je na něm a ať se budu stavět na hlavu nebo ne, tak si to stejně rozhodne on. Po tom stěhování jsem jí napsala, že na to že se ohání neustále, že ho posledních 10-15let trpí kvůli dětem (její slova) je přinejmenším nemateřské poslat syna, kterej si tohle dost bere, že tohle by měli řešit dospělí, dopadlo to tak, že ona mi napsala dlouhý mail, že má z toho noční můry, že ona musela poslatmladšího (15tiletého syna), neb ona na to neměla sílu (asi za 20 let neodhadne manželovu tvrdohlavost) a že se mi musí vyvzpovídat, na tohle už jsem nereagovala. Samozřejmě jsem mu nabídla, ať odejde ke mě, že co se dětí týče, nebudu dělat rozdíly, se starším synem vycházím, mladší má zřejmě od doby co se s tátou usmířili zákaz k nám chodit, dřív vyhledával každou příležitost být u nás. Moje děti ho mají rády také. On se brání, přestože zázemí už víceméně nemá, vaří si sám nebo chodí ke mě, pere si sám, co je potřeba zařídit se pomalu přesouvá ke mě a nekomunikují spolu, on furt tvrdí, že se bojí, že bych ho třeba vyhodila a pak by byl bezdomovec. Takže po třetích osamocených svátcích jsem dala kopačky, on večer přišel (má klíče), že chce dva měsíce, řekla jsem mu všechno, co mi vadí a že pokud se do těch dvou měsíců nenastěhuje, tak končím a je mi jedno, co si jak bude zařizovat. Musím říct, že čím jsme spolu dýl, tím víc mi věnuje času, je to hodně ješitněj a žárlivej chlap, kterej ovšem na druhé straně dokáže dát to, co jsem myslela, že jsou jen zkazky z říše pohádek - co se týče vztahu a sexu, naučila jsem se zacházet s těmi vlastnostmi, co holky přede mnou nezvládly, včetně manželky (byly časy, kdy jsem jí říkala, co by měla změnit, ale vždycky prohlásila, že já jsem silná, ale ona ne, tudíž se o to ani nepokusila) a musím říct, že je to čím dál lepší, spory jsou krátké a méně výbojné (dřív to občas bylo peklo) a už vím, co dělat, abych byla rozmazlovaná jako milenka čerstvě zamilovaného milence. Nevím co bude, pokud se nenastěhuje, možná to bude znít jako fráze, ale ve svých 33 můžu s čistým svědomím říct, že s ním prožívám spoustu krásných věcí, které jsem považovala za nemožné a vím, že ta žárlivost je daň, umím ji už ovládat, že jde víceméně mimo mě, ale dává mi hrozně moc. Kdo něco podobného zažil, tak ví, že žárlivec se dokáže rozdat do posledního kousíčku svého já a rozmazluje mnohem víc než nežárlivec, jen jde o to najít recept, aby nebylo dovoleno žárlit, prostě neustoupit a to byla velká výzva. Dlouho se mi líbil, balil on mě, je to nádhernej chlap, ale ze začátku to bylo jako střídání ledové sprchy a ráje, teď už je to z 90% ten ráj, jen by bylo pro mě fajn, aby byl tady nastálo, asi by to bylo nejlepší pro všechny (vím to po x diskuzích se zbytkem rodiny - manželka už ho chtěla stěhovat než jsme spolu začali chodit, furt ho miluje myslím, ale zároveň to nezvládá, je slabší a to nesmí, pokud chce fungovat jako normální ženská a tím že mu píše, že mu přeje pomalou a bolestivou smrt nic nevyřeší, to mu píše x let, jednou to omylem poslala i mě a pak se omlouvala, že to mělo být jemu. Když to zlehčím - asi napíšu román svých neuvěřitelných praštěných příběhů a brazilci nebudou mít odbyt na telenovely....

to Petr:ked milujes milenku,tak sa vobec nevracias k manzelke srdcom... tym si stale u milenky...

...a podotykam ze dodnes miluju onu milenku a presto se vracim k mazelce srdcem i duší...

Ahoj psal jsem 29.12.2008, tak sem to rozsekl. Zustavam s manzelkou a detmi. Vse jsem ji rekl asi odpustila. Budu ji znovu milovat nechci prozit tohle znovu.Zranit zenu se kterou jsem byl 11 let to neni fer a navic deti... Vsem uprimne doporucim kdyz milenku tak inkognito a hlavne se nezamilovat nebudte jako ja.Ulblizite vsem v okoli.Diky za pozornost.Petr Janko....Mam to ted dost tezky,ale prejde to...

pavla: memu je 34,a me je 24 a děti určitě chceme:-)a mluvime o tom casto . tak at vam to vyjde taky podle predstav,ale to obdobi neni lehke vubec:-(....stresujicí,a vy tak spolu pracujete?