Vlastík Plamínek a jeho fan-club

Neto, křesťané se snaží žít podle bible. Já teda ano ?. A myslím, že i Mare. A je dost možné, že zrovna v ne-esoterních otázkách podle ní žiješ i Ty, aniž bys o tom třeba i věděla. A třeba o tom i víš. Přece jenom, tak jako origenes vstříkl do křesťanství Platona, tak to klasické - zde mu říkejme "e e" ? vstříklo do žil Západní a v něčem i světové civilizace bibli i Desatero. Třeba nedokonale, ale vstříklo. To uznávají i pohané nebo ateisté nebo jinověrci, pokud nejsou zrovna nějak zaslepeni. A někteří to nejenže uznávají, ale dokonce se to snaží i zvrátit ? Chtějí v těch žilách něco jiného. Nebudu to hodnotit, jen budu konstatovat.
Tím žitím podle bible se dnes hlavně totiž rozumí dodržování, resp. snaha dodržovat Desatero. O to se určitě snaží třeba i Milan, po jeho psaní si to dovolím předpokládat. To, že mu třeba něco "Kristocentrického" chybí, je jiná věc. Úplně přesnou nauku má na světě asi jen málokdo.. To ví jen Bůh - vidí do srdce. Ono totiž modlářství nemusí být jen vnější, ať tady mají radost, řekněme po spůsobu KC, ono může být i vnitřní, možná o to nebezpečnější. Takový člověk má v srdci i jiného pána - své představy, žádosti, ctižádosti, touhu být bohatý a ne chudý, touhu něco dokázat.. To má samozřejmě každý. Nikdo není dokonalý - jen Jeden (Kristus - Bůh). Takže to je normální. Má to každý. Problém ale nastává, když se to začne křížit - jako že to zkříží cestu - s Božím voláním, povoláním. Bůh něco žádá a my se třeba nechceme shodit, strapnit, zchudnout, vzdát se příležitosti atd. Prostě svoji modlu - idol - postavíme nad Boha. Mě tadz třeba napadá zrovna jeden SJ-teoretik. A "jeho" úspěšná zpěvačka. Uvěřím, až dostanu. To je jen příklad a já Martina chápu, já jsem prakticky stejný. Ale Neto, možná budeš souhlasit, že třeba i Martin, já, Mare, Tonz, Roman, Milka, Tom111 a další, nakonec třeba i Ilona se snaží žít podle bible. Já bzch to tak neschazoval.. To jak to pak dopadá v reálu a jak si každý to žití podle bible představuje, je jiná věc..

S tím nejistým původem bible si nakousla jednu věc, že pro přijetí jejího "Božského původu" je třeba víry. Jestli nevěříš SZ nebo NZ nebo nemáš osobní zkušenost s "silou slova, veršů, myšlenek bible" - křesťané a Židé a jiní věří, že je to "Boží slovo" - slova Boha ústy jeho "mluvčích" - proroků a jiných - tak Tvé pochybnosti jsou oprávněné. A jak to vidím třeba po studiu historie - k přijetí "Božské inspirace" kompletního NZ je třeba a) mít v sobě Božíhon Ducha b) důvěřovat Bohu - a potažmo církvi. Věřit, že Bůh svůj "souhrn informací" chránil i před "editorem a korektorem a vydavatelem" - starou prvotní církví. Prostě že způsobil, že v bibli je, to co tam má být. V tom trochu selhávají SJ, kteří v tomto bodě zřejmě nevěří a provádějí dodatečné korektury (kdosi dle nich vymazal z NZ spisů logický tetragram JHVH) A připisují tomu "kdosi" jasnoou zlouvůli. Tvrzení je to možná logické - ale nepotvrzené. Je to jen předpoklad - hypotéza. Svědci se ale sami počítají k těm nejpovolanějším vykladatelům písma a Boží vůle, a proto jsou zde podrobováni "drsné kritice". Oni svou kritikou vůči druhým také nešetří a je třeba říct, že si to asi uvědomují.

No, proč to píšu - i já i Mare v Tobě někdy vidíme "odchýlenou křesťanku" a proto Tě také někdy, nebo skoro stále kritizujeme. Tohle se teď podle mě povedlo Mare. Napsala to pěkně, s citem, musím se jí zastat, ale jako polemiku s "trochu jiným křesťanem". A to je chyba. To zas tak po Tobě nemůžeme chtít. bude to ještě běh na dlouhou trať ?
V tomhle má pravdu Tony, on totiž skutečně v bezvýhradně božskou inspiraci a pravdivost bible bohužel věří málokdo. Nejen v KC, téměř ve všech aspoň 100let starých reformovaných církvích. Říká se tomu modernismus. Jen "fundamentalističtí" křesťané věří v doslovnou inspiraci Bible. Projevuje se to např. v otázce stvoření (kreace, inteligentní desing) x evoluce. Třeba já jsem v tom rozdvojen. Částečně v doslovný biblický popis stvoření a vývoje světa věřím, částečně akceptuji i třeba geologické poznatky a teoriea mírně i tu evoluci. Dílčí možnou evoluci. Taková otevřená vrátka.. Ale mám v sobě skrytý problém, někdy to může bouchnout.. Někdy se budu muset třeba jasně rozhodnout..

Podobné to může být s jedním Ježíšovým pokynem z Evangelií, přikázání to přímo není, ale poměrně vážně míněný, „aktuální, živý“ pokyn – chceš –li být dokonalý, jdi, rozdej všechno co máš a následuj mě. Takže dilema. Někteří to doopravdy vzali doslova, některé to zase nechá zcela chladné. Také záleží, v jaké to člověk uslyší situaci, mladý, zdravý tulák se lehce protluče životem „bez ztráty kytičky“, přece jenom má v sobě energii, kdežto třeba nějakej starší nemocný člověk, když zůstane bez prostředků, tak to venku dlouho nevydrží. Něco jiného je to třeba také říct v teplém středomořském světě a něco jiného třeba v mrazivé Skandinávii. To prý je i základ rozdílu mentalit – člověk z teplých krajů mohl žít z „ruky do huby“ , člověk ze severu dříve musel půl roku makat, aby vůbec přežil zimu.
No – chce to s citem. Každého asi Bůh bude soudit podle jeho vlastního svědomí, jak to on cítil. Mě tohle „přikázání“ kdysi paradoxně zachránilo před SJ, když jsem jim vykládal své představy pod naivním vlivem Františka s Assisi, tak se sami rozloučili a řekli, že do toho by teda nešli.. No já už dnes také ne, ani náhodou. Člověk si to vše představoval asi jako „Hurvínek válku“?.
Jinak přikázání je opravdu hodně, musí se na to z citem a láskou. Jedno je nejvyšší a druhé je hned po něm. I když zrovna to druhé mě někdy pěkně vadí..
Jinak ty vousy žijí u Pravoslavných, u ruských staroobřadníků by možná muž bez vousů vůbec neuspěl.. A je to „biblický úzus“. Navíc někteří poustevníci počínaje Janem Křtitelem se opravdu blížili Nazírům, Nazorejcům. Nepili opojný nápoj a jejich hlavy se nedotkly nůžky. Nebo Tony by tady něco mohl napsat o „Šimonu Stalagnitovi“ ? (Tony, ten snad ještě nebyl zapleten v permanentně Antikristovské struktuře?) ? Šimon byl opravdu dobrý exot. Exot Boží. Typl bych, že Jan, syn Zachariáše a Alžběty byl podobného ražení..

Ahoj Neto, sice to není dotaz na mě, ale ten novinář má i nemá pravdu. Lidský život a i křesťanský život je především běh na dlohou trať. O co jde – v Bibli, a hlavně v SZ je spousta přikázání tak nějak dobově podmíněných nebo rituálně kultických. Ta přikázání určitě měla svůj význam (hygiena, mravní, náboženský, nějaký všeobecně lidský), některá možná byla jen proto, aby se pospolitost Izraele vydělila, odlišila od okolních horších či lepších pohanů. Některá přikázání se opravdu přežila. Třeba příkaz nosit sebou kolík, pro zahrabání vykonané potřeby. Jiná snad ani nebyla přikázána , ale byl to všeobecný úzus tehdejší doby. Slavné vousy. Muži si pěstovali vous, vous byl odznakem mužství a kdo ho neměl byl buďto „holobrádek“ nebo byl v obecné potupě. Známý je příklad vyslanců krále Davida, kterým nějaký aramejský král na znamení jejich (a tudíž i Davidova) potupení nechal oholit brady – vousy. Když se takle „zostuzení“ vrátili k Davidovi, ten je poslal pryč se slovy zhruba, ani se mi neukazujte, dokud vám vousy zase nenarostou. Byla to těžká potupa.
Proč to píšu – nento „biblický úzus“ už neplatí. Po francouzské revoluci nebo možná už před ní na dvoře francouzského „Krále Slunce“ – nějakého Ludvíka (14? 13?) se muži začali z nějakého důvodu holit. Souhlas, já si také vousy nepěstuji. Ani si to u sebe nedokážu představit. To přikázání, formální se opravdu přežilo, je mrtvé. Přesto – vnitřně souhlasím ale s názorem, který jsem kdysi četl, že holení se je počátek úpadku mužství – začíná tím plíživě zšenštilost mužů. Nyní je doba voňavek a antiperspirantů. Většina mých mladších kolegů a kamarádů se opravdu voní. Když byl u nás na návštěvě jeden kamarád z V.M., tak jsme po něm větrali snad 2 dny.. Měl opravdu vydatné parfémy. Na mě je sem tam také vyvíjen doma tlak se vonět, ale bylo přece jen uznáno, že až tak to k mužům zase prostě nesedí..
Takže, mnoho přikázání jsou buďto skutečně mrtvá, nebo aspoň inaktivovaná, ale můžou být v něčem inspirující. Něco jako know how života s Bohem. Já bych je neřešil, ale zase bych kvůli nim netrhal jednotu církve. Ta přikázání jsou nižší levl, duchovně nevýznamná. Něco jako otázka krve v SZ a u SJ. Něco na tom je, mě taky moderní medicína tak hororově-krásně (jako že člověk tak hezky trne) fascinuje, co všechno dokáže, ale já bych na to neměl žaludek ani odvahu. Mě to přijde takové mrazivě tajuplné hrabat se v lidském těle. Navíc mám různé ty nemoci personifikovány a bál bych se, že by na mě třeba přeskočily. Prostě tam cítím tajemno.. Ale na druhou stranu to asi není proti Bohu, nezakazoval bych to (úplně). Tvorbu nějakých mutantů ze zárodečných buněk typu napůl člověk napůl zvíře to už ale rozhodně jo. Tam jsou ty „svaté životní principy“ pošlapány a člověk se plete „Bohu do řemesla“. Zahrává si a ani neví s čím. Co z toho může vzejít. (třeba nějaké kruté, bezduché klony nebo nepřemožitelní mutanti). Něco jako ti skřetové z Pána prstenů, jak je tam vyráběli v nějaké továrně..

http://www.quniverse.sk/buzekova/lectures/prednaska3.htm

Simonovská škola
Táto gnostická škola bola založená legendárnou postavou Šimona Mága. Dôležitosť simonovskej školy spočíva v tom, že jej doktríny sú prvým známym príkladom gnostických ideí. V očiach raných kresťanov Simonovci boli vôbec prvými heretikmi. O Šimonovi sa Ireneus vyjadruje ako o prameni všetkých herezí. Musíme však poznamenať, že podľa všetkého toto tvrdenie nie je pravdivé: je pravdepodobné, že Simonovci ani neboli kresťanmi (a teda ani heretikmi), ale svojimi myšlienkami s nimi súperili. Ireneus totiž o Šimonovi poznamenáva, že “trpel v Judei, ale netrpel”. Táto pasáž môže naznačovať, že koncom 2.st. príbeh Šimona sa zamieňal s príbehom o Ježišovom utrpení na kríži. Šimon teda mohol byť jedným z viacerých kandidátov na Mesiáša (podľa platónskeho filozofa Kelsa v Palestíne tej doby bolo veľa prorokov, ktorí sa vyhlasovali za Boha alebo Božieho syna).

Meno Šimona Mága je notoricky známe v dejinách heréze. Dnes sa však bádatelia domnievajú, že v 1.st. v Palestíne boli viacerí učitelia menom Šimon, ktorých teraz už nemôžeme rozlíšiť. O Šimonovi hovoria už Skutky apoštolov (8, 5-25). Podľa nich Šimon
robil predtým čary v tomto meste a naplňoval úžasom samarský národ, vydávajúc sa za čosi veľkého. A všetci, od najmenšieho do najväčšieho, počúvali ho a hovorili: Tento muž je tá veľká moc Božia! Venovali mu veľkú pozornosť, lebo ich čarami už dlho naplňoval úžasom.
Hovorí sa o ňom ďalej, že bol pokrstený a pridržal sa apoštola Filipa, neskôr však od Petra chcel obdržať za peniaze dar udeľovať Ducha svätého vkladaním rúk (z tohto príbehu pochádza slovo “simonia”, označujúce prax obchodovania s cirkevnými hodnosťami).
Šimon a jeho žiaci sa spomínajú i niekoľkými kresťanskými autormi. Z apokryfných tzv. Klementín sa dozvedáme, že sa Šimon, syn Antona a Rachel, narodil v meste Gethon (Gittai) v Samarii a že mal grécke vzdelanie. Podľa Homilií študoval v Alexandrii a venoval sa mágii. Podľa raného kresťanského románu Rekognitiones (Znovupoznanie) a podľa Origena bol žiakom samarského učiteľa Dosithea, ktorý mal okolo seba tridsať žiakov a ženu Helenu a ktorý sa vyhlasoval za Mesiáša. Šimon vytlačil Dosithea, prijal hodnosť, akú zaujímal medzi svojimi žiakmi a zmocnil sa Heleny. Podľa Irenea však Šimon našiel Helenu v ponížení ako neviestku vo verejnom dome vo fenickom Tyre, poznal v nej “Prvú myšlienku Božiu” (Prote Ennoia), držanú v zajatí nižších anjelských mocností a putoval s ňou svetom, vydávajúc všade seba za “Veľkú Mocnosť” (Megalé Dynamis) a Helenu za “Myšlienku Božiu”. Hovorí sa, že Helena bola vtelená už v Helene Trojskej a odtiaľ dospela k zmienenému osudu. Podľa M. Eliadeho spomienka na tento výstredný pár bola podnetom k legende o Faustovi: Šimon bol vskutku známy v Ríme ako Faustus (Obľúbený).
Podľa Rekognitiones Šimon sa stretol s Petrom v siedmom roku po smrti Ježiša. V trojdennom rečníckom zápase zastával samariťanské učenie a po porážke chcel utiecť do Ríma. Justín hovorí o Šimonovi, že v Ríme bol uctievaný a že mu tam postavili sochu s nadpisom: “Simoni Deo Sancto” (Šimonovi, svätému Bohu). Je to však omyl: stĺp s uvedeným nápisom bol v skutočnosti určený bohovi Semonovi; správa Justína napriek tomu potvrdzuje význam Šimona.
Konštitúcie apoštolské rozprávajú, ako Šimon za svojho pobytu v Ríme za cisára Neróna v amfiteátri pred zhromaždeným ľudom pomocou démonov sa vzniesol, pretože chcel napodobniť nanebevtúpenie Pána, ale na modlitbu Petra sa zrútil. Súhlasnú správu o tom nachádzame u Suetonia, ktorý kladie túto udalosť do roku 55. Zmieneným pádom sa však Šimon nezabil, pretože ho neskôr u Hippolyta nachádzame sediaceho pod platanom a prednášajúceho svojim žiakom.
Ďalšie kresťanské správy o Šimonovi sa týkajú jeho pokusu dokázať svoju nesmrteľnosť: podľa nich sa Šimon dal pohrbiť zaživa. Tento experiment neprežil a ani po ňom nevstal z mŕtvych. Tieto správy sú podľa všetkého súčasťou kresťanskej polemiky proti gnosticizmu.
Medzi Simonovcami kolovala kniha Megalé apofasis (Veľké zvestovanie), autorstvo ktorej bolo pripisované Šimonovi. V dochovanej podobe táto kniha pochádza z neskoršej doby a pravdepodobne vznikla v Alexandrii. Podáva učenie zlučiteľné s tým, čo vieme o Šimonovi, avšak o jeho vlastnej božskej úlohe sa tam nehovorí.
Príbeh o stvorení sveta podľa Šimona je typicky gnostický. Kozmos nebol stvorený Bohom, ale ženskou emanáciou menom Ennoia. Táto emanácia stvorila anjelov, ktorí potom povstali proti nej. Ich útok bol úspešný natoľko, že Ennoia zabudla, kto v skutočnosti je a klesla do hmoty. Prechádzala postupnými inkarnáciami, kým sa nenarodila ako prostitútka Helena v Tyre. V jej neprítomnosti svetu vládli anjeli, ktorí však začali bojovať medzi sebou o moc. Svet sa tak naplnil utrpením. Boh v želaní zachrániť Ennoiu a dať ľudstvu spásu sa rozhodol objaviť na zemi. Úlohu Spasiteľa v tomto systéme hral samotný Šimon, zatiaľ čo Helena predstavovala Ennoiu.
Dôležitou súčasťou systému Šimona bola predstava o ohnivom Strome sveta. Hore existuje duchovný oheň, ktorý sa nazýva Pokladom a v ktorom je všetko zjavené a nezjavené. Ohnivý Strom rastie odtiaľ dole a udeľuje svetu život. Všetky časti Stromu okrem plodov sú stravované plameňom. Plody Stromu však nie sú nič iné ako ľudské duše, ktoré sa nakoniec dostávajú do Pokladu. Niektorí bádatelia sa domnievajú, že Šimon zaviedol zvláštny krst ohňom: podľa Cypriana totiž žiaci Šimona pri krste vstupovali do vody, načo sa nad ich hlavami ihneď zjavil oheň (ďalší kresťanskí autori hovoria, že Šimon bol žiakom Jána Krstiteľa).
Podľa Šimona každý, kto ho uznal za Boha, bol spasený. Taký človek sa už nemusel pridržiavať pravidiel konvenčnej morálky, pretože tie boli vytvorené anjelmi, zotročujúcimi ľudstvo. Ireneus a Hippolytos hovoria, že žiaci Šimona praktikovali neviazané sexuálne aktivity. Aj tieto správy však môžu byť súčasťou kresťanskej polemiky s heretikmi.
Zistenie, že správy o Šimonovi sú neskoršieho dáta, viedli k pochybnostiam voči správe o Helene. Niektorí bádatelia zastávali názor, že žiadna Helena neexistovala a bola dodatočne vytvorenou postavou kresťanských protignostických legiend, súčasťou pokusu diskreditovať Šimona. Avšak postava Heleny (či už bola skutočná alebo nie) sa dá interpretovať i v rámci gnostických predstáv. V gnostických systémoch Múdrosť-Myšlienka bola totožná s ľudskou dušou, ktorá klesla z nebeského sveta do zajatia hmoty. Tento pád duše gnostici prirovnávali k morálnemu pádu ženy. Vo Výklade o duši (texte z Nag Hammmadi) čítame, že duša stratila svojim spojením s hmotou panenstvo a dopustila sa prostitúcie. Vo Vierohodnom učení sa dokonca hovorí o tom, že duša je v hmote zatvorená ako v nevestinci.
Šimon spolu so svojou družkou mohol teda predstavovať vtelenie (alebo opätovné zjednotenie) obojpohlavného, dokonalého božstva - androgýna. V Naasejskom traktate, ktorý sa zachoval u Hippolyta, večný duchovný princíp je reprezentovaný božstvom Človek. Jeho “spodná podstata” - duchovný človek - je uväznená v hmote a roztrieštená do jednotlivých ľudských bytostí, ktoré majú duše. Podobne v Poimandru androgýnne božstvo Človek je synom najvyššieho božstva Nús a je podstatou všetkých ľudí. Najvyššie božstvo Nús, totožné s nebeským Človekom, ktorý v sebe zahrňuje mužskú a ženskú stránku ľudstva, spojuje oba traktáty s úvahami Araba Monoima, silne ovplyvneného gnosticizmom (tieto úvahy mohli byť napísané už pred pol. 2.st.).
Vo všetkých spomenutých spisoch sa rozvíja špekulácia o duši ako o treťom princípe, ktorý sprostredkováva spojenie medzi duchovným svetom a hmotou. Nález textov z Nag Hammadi potvrdil, že učenie o božstve Človek hralo v gnosticizme ústrednú úlohu. Šimon teda mýtus o božstvu Človek mohol konkretizovať na vlastnej osobe. Šimonoví žiaci nadviazali na špekulácie o Človeku ako Stojacom, t.j. o tom, ktorý už svojou postavou ukazuje k nebu ako k svojej pravej vlasti a k najvyššiemu Bohu, ktorého je odrazom.
Škola Šimona prežívala v Rímskej ríši po boku s kresťanstvom v priebehu asi 150 rokov: prvý Šimon zrejme žil v polovici 1.st.; na začiatku 3.st. Origenes hovorí, že zostalo už menej ako tridsať Simonovcov. Medzi týmito časovými bodmi o škole Šimona je známe málo; najviac informácie máme o Šimonovom žiakovi Menandrovi.

Týž spisovatel ( Hegesippos) se také zmiňuje o původcích herezí své doby takto:

Když Jakub Spravedlivý z téže příčiny jako Pán zemřel mučednickou smrtí, byl biskupem ustanoven opět Symeon, syn Kleofáše. Tomuto jako druhému biskupovi dali všichni přednost, poněvadž byl příbuzným Pána. Až dosud se křesťanská obec nazývala panenskou, poněvadž nebyla dosud poskvrněna falešným učením.

Poznenáhlu ji začal kazit Theobuthis, který těžce nesl, že nebyl zvolen biskupem. Patřil k jedné ze sedmi sekt, které vznikly v židovském národě. Zakladatelé sekt byli Šimon, podle kterého se nazývají simoniani, Eleubios, podle něhož eleubiani, Dositheos, podle něhož se nazývají dositheani, Gortheos, podle něhož gorthenští, Masbotheos, podle něhož masobothejští.

Od těchto pocházejí menandrité, marcionité, karpokrati, valentiniani, basilidové a saturniani. Ti mají své vlastní navzájem se různící učení. Z těchto vyšli falešní Kristové, falešní proroci a falešní apoštolové, kteří roztrhli jednotu církve nesprávnou naukou o Bohu a jeho Pomazaném.

ŠIMON MAGUS
Zatím co víra v našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista se rozšířila téměř mezi všemi lidmi, snažil se nepřítel věčné spásy lidí zmocnit se především hlavního královského města. Přivedl sem zmíněného Šimona, pomáhal mu v jeho podvodech. Tím svedl mnoho obyvatel Říma k bludu a tak se jich zmocnil. Dosvědčuje nám to Justin, který nedlouho po apoštolech se vyznamenal jako obhájce našeho náboženství. V příhodné době uvedu o něm, co bude nutné. Zatím si vezmi a čti spis tohoto Justina, který ve své Antoniovi adresované první Apologii říká: "Po nanebevstoupení Pána vyslali zlí duchové několik lidí, kteří se vydávali za bohy. Ti nebyli od vás pronásledováni, nýbrž dostalo se jim velkých poct. Mezi ně patří jistý Samaritán Šimon, pocházející z vesnice Gitton. Za vlády Claudia uměním a působením démonů prováděl kouzla a byl ve vašem císařském městě považován za boha. Jako bůh byl u vás poctěn sochou u Tibery mezi dvěma mosty, na níž byl tento nápis: Svatému bohu Šimonovi. Skorem všichni Samaritáni a také mnozí z jiných národů jej uznávají a ctí jako nejvyššího boha. Uctívají i jistou Helenu a nazývají ji jeho první myšlenkou (ennoia). V oné době s ním žila a před tím však byla v jakémsi nevěstinci v Tyru ve Fenicii." Tolik Justin. S ním souhlasí i Ireneus ve své první knize proti heretikům (Contra haer. I,1,23), kde podává bližší zprávu o něm a jeho bezbožném a hříšném učení. Mohlo by se to zdát zbytečným o tom mluvit. Každý, komu na tom záleží, může se poučit o původu, životě, falešném učení zakladatele sekty i o všem, co nařizoval ze zmíněného Ireneova díla, kde je to přesně popsáno. Nyní víme, že Šimon je prvním původcem oné hereze. Od něho až po naši dobu přívrženci jeho hereze sice předstírali rozumné a mravností všude proslulé křesťanské učení, avšak přesto neméně lpěli na pověrečném uctívání démonů, které zdánlivě odvrhli. Padají před obrazy a sochami Šimona stejně jako před zmíněnou Helenou a nestydí se uctívat je kadidlem, obětmi zvířat a úlitbami. Mají prý skrytější tajemství, ze kterých, kdo je slyší, dostane strach jako z nějaké věštby. Ve skutečnosti jsou to úžasné bláznivé nesmysly. Obsahují totiž něco takového, že mravně založený člověk je nejen nemůže vylíčit, ale ani vyslovit pro přemíru odporného hnusu. To nejodpornější, co vůbec možno vymyslit, to všechno tato ohavná sekta překonala. Za doprovodu písní a rouhání páchají s veskrze špatnými ženami smilstvo všeho druhu.

10. PŮVODCI TAK ZVANÉHO FALEŠNÉHO POZNÁNÍ, GNÓZE, V TEHDEJŠÍ DOBĚ
Zatímco křesťanské obce zářily po celém světě jako jasné hvězdy a víra v našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista všude kvetla, ďábel, nepřítel pravdy a neustálý krutý nepřítel lidské spásy obrátil všechno své umění proti církvi. Zpočátku proti ní bojoval pronásledováním. Nyní však, poněvadž mu byla uzavřena veškerá cesta, pokusil se o to jinými prostředky. Posloužili mu za nástroj a za služebníky ke zkáze duší špatní a lstiví lidé. Vymýšlel si všechno možné, aby pomocí těchto podvodníků pod rouškou vyznání naší víry jednak věřící strhl do propasti zkázy, jednak ty, kteří neznali naší víru, odvedl od cesty přinášející spásu.
11. HEREZE SATURNINA A BASILIDA
Menader, o kterém jsme se zmínili jako nástupci Simona Maga, je původcem jakési stvůry s dvěma jazyky, s dvěma hlavami podobné hadu, Saturnina z Antiochie a Basilida z Alexandrie. Tito jsou původci dvou sobě odporujících herezí. Podle Irenea Saturninus v hlavních bodech učí totéž co Menander, Básilides však pod rouškou hlubšího tajemství svými vymyšlenými bajkami šel mnohem dále (Adv. haer. I,24). V té době velmi mnoho církevních mužů bojovalo za pravdu a se vší výmluvností hájilo apoštolské církevní učení. Někteří se také snažili dát písemnou formou do rukou budoucím věřícím ochranný prostředek proti právě jmenovaným herezím. Z těchto práce tehdy velmi váženého spisovatele Agrippy Kastora, jíž odkrývá hrozné Basilidovy podvody a vyvrací jeho názory, se zachovala až do naší doby. Kastor, když odhaluje tajné učení Basilidovo, sděluje také, že tento Basilides vydal 24 knih o evangeliu. Prý si také vymyslil ve skutečnosti nikdy neexistující proroky jako je Barcabba a Barkoph a ještě jiné. Prý jim dal barbarské jméno, aby vzbudil úžas u těch, kteří jej obdivovali. Dále prý učil, že nic nemá proti pojídání bohům obětovaných jídel a v době pronásledování že je dovoleno zřeknout se víry. Podle zvyku pythagorovců ukládal dále svým přívržencům pětileté mlčení.
Uvedený spisovatel uvádí ještě jiné názory Basilidovy a bludy jmenovaných herezí. Ireneus píše, že jejich současníkem byl Karpokrates, otec jedné sekty tak zvaných gnostiků. Tito chtěli magické umění Šimona Maga vykonávat zcela veřejně a nikoli již potají. Ano, chlubili se dokonce svým zázračným nápojem, který vyvolává určité sny a je ochranou proti démonům, a ještě jinými prostředky. Učili, že kdo chce dokonale vniknout do tajemství jejich učení či vniknout do jejich hrůzného systému, musí páchat i ty nejhorší ohavnosti. Světských vládců, jak se vyjadřovali, možno se zbavit jen tím, že místo obvyklých darů budou co nejoplzleji jednat. Tedy těchto lidí využil zlověstný démon, aby svedené věřící učinil svými otroky a nástrojem zkázy a nevěřícím aby poskytl hojnou látku k tupení Božího Slova. Vždyť jimi šířené falešné zprávy měly potupit všechen křesťanský lid.
Právě proto se u tehdejších pohanů rozšířilo nesmyslné a hříšné mínění, že máme hříšný poměr s matkami a sestrami a jíme pokrmy, nad nimiž byla vyslovena kletba. A přece se neměl z toho démon dlouho radovat. Pravda zvítězila a během doby zářila v ještě větším lesku. Pravdou vyvrácené výmysly odpůrců záhy zmizely. Jedna sekta za druhou i se svými novotami se rozplynula, rozštěpily se do mnohotvárných podob a brzy zanikly. Všechny osvěcující pevná ve svých zásadách Církev mající naprostou pravdu naproti tomu den ze dne rostla. Před celým pokolením Řeků i barbarů ukázala svou důstojnost, poctivost a vznešenost stejně jako upřímné smýšlení a čistotu svého božského učení i způsobu života. Časem přestali tupit křesťanství. Jedině naše učení zvítězilo, poněvadž vítězilo čestností, rozumným názorem a moudrou božskou naukou. Od té doby až po naši dobu se nikdo neodvážil urážet naši víru či proti ní vznést podobné pomluvy, jak to rádi v dřívějších dobách naši protivníci rádi činili.

na ty materiáály se Tony vys... Koukal jsem na web prokrestany.cz a jsou to samé slátaniny ?

No nic, ať se Ti daří, ale nebojuj prosím Tě zákeřně. Třeba, že by si sepsal příručku - "Když jsem konečně uvěřil a přestal být katolíkem, tak se všechny mé těžkosti zázračně vyřešili". ?

Víš, že mě to jakýsi duch také dříve, před 20 lety také nějak vnitřně nabízel? Všechno sveď na ně a začni s novým štítem - načisto. Můžeš vždycky říct, že jsi Boha vlastně neznal, že Ti o něm lhali..

Našel jsem zajímavé verše z úvodu do Eusébia – o Kristu, Boží Moudrosti, skrze niž vládnou pozemští králové..
... Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy:
"Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem jeho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n).
Vypichuji - „Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi"

Tak jsem z toho celý nějaký zmatený, může vládnout Kristus nad národy nebo ne?
Vím, že Kristus řekl „Mé království není z tohoto světa“ ale zároveň je psáno toto. A pak ještě:

Zjevení (oblíbená Apokalipsa)
19,11 - A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě.
19,12 - Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám.
19,13 - Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.
19,14 - Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu.
!!!
19,15 - Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího.
!!!
19,16 - Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.

!!!

A ještě Zjevení:
12,4 - Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.
12,5 - Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu.

Tak jak to tedy je? Není to jako obvykle trochu složitější – komplexnější – a neplatí ony texty zároveň, nedoplňují se? Myslím, že podobné verše jsou i v jednom žalmu, časem ho dohledám. Nemohl Bůh (Ježíš) i po Golgotě vládnout skrze světské krále (samozřejmě jen některé, ty dobré). Skrze Davida, Šalamouna a Kýra Bůh kdysi vládl. Kdyby se Bůh zcela distancoval od vlády nebo působení ve světě a jen satan by byl „Knížetem, Králem tohoto světa“, nebyl by pak Kristův titul Král králů a Pán pánů nesmyslný nebo alespoň prázdný? Proto si troufám tvrdit, že do příchodu Antikrista nad Zemí stále ještě panuje Kristus (potažmo Bůh), byť v omezené míře, omezené na to, jak mi sami (jako lidé) mu to ve svých srdcích dovolíme, resp. umožníme. Některé systémi to umožňují více, některé méně a některé třeba vůbec a těch bude stále víc a víc.. Až přijde on, syn zatracení. Na krátký čas. Také skandální je ta žena z Apokalipsy co porodí dítě, syna, co bude pást národy železnou berlí (prutem). Že by Maria? Ale ta určitě ne, to je na beton ? Bože chraň!!

didussi, proč zahlcuješ diskusi těmitom přiblblými sektářskými exkrementy??? Jdi tam, odkud jsi přišel ty idiote!

Něco z Wiki o Panovi…
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Pan_%28mytologie%29
No nevím, po přečtení tohodle mě už taky asi spojení Pán Pánů (Pan Panů) nepůjde moc přes jazyk. Pan byl fakt „klasik“. Opravdu zrůda. Jestli tohle Jehovu neurazí, tak je fakt nad věcí, mu říkat „Pane“ . Jediné, co nás všechny omlouvá je, že ta praprapra-indoevropštine, ze které to je, je pro nás už cizí, mrtvý jazyk.. My už to tak opravdu necítíme. Otázka je, jak by to cítili třeba Heléni.. tam bych si nebyl úplně jistý..
Tak se pokochejme ?
Pan (řecky ???) (Pán?) je řecký bůh lesů, pastvin, stád a také pastýřů a lovců, kteří ho uctívali. V římské mytologii byl později ztotožněn s Faunem. (no fajn. Faun Faunů..? - není co řešit..) Měl polozvířecí podobu: porostlý srstí, měl rohy, kozí kopýtka, bradu a ocas. Uvádí se, že byl synem nymfy Dryopy a boha Herma nebo nymfy Oineis a Dia. Ostatní bohové se na něho dívali s určitým pohrdáním a tak z Olympu odešel do Arkádie. Byl klidný a veselý, hrál na píšťalu zvanou Panova flétna a žil ve společnosti horských nymf, Satyrů a boha vína Dionýsa.
Obsah
1 Nešťasná láska
2 Strach
3 Obdoby ve slovanské mytologii
4 Související články
Nešťasná láska
Podle pověsti se Pan zamiloval do krásné nymfy Syrinx. Jelikož Pan byl napůl člověk a napůl kozel, není divu, že sličná nymfa jeho lásku neopětovala. Když se Panův zájem stal pro nymfu nesnesitelný, začala před ním prchat. Pan ji však stále pronásledoval, až se dostali k řece. Syrinx už neměla kam uprchnout, a tak se na vlastní žádost od vládce všech bohů, Dia, nechala proměnit v rákosí. Panova láska k Syrinx byla však natolik silná, že si z onoho rákosí udělal píšťalu a po večerech na ni vyhrával smutné písně.

Strach
Tomu, kdo ho vyrušil ze spánku nebo při jeho toulkách lesem, naháněl velký strach svým křikem a vzhledem (odtud panický strach, panika).
Obdoby ve slovanské mytologii
Hejkal (tak to se povedlo…)
Lesní mužík (no nevim..)
Porevít (že by prevít? )
Boruta - to zní celkem hezky
Berstuk - cítím v tom němčinu – „štuk“

No, jestli je „pán pánu“ něco jako faunovo pozdní odpoledne, tak se na mě Pavle z Čech nezlob, ale zlatý perun. Tem měl aspoň jistou vznešenost .. hromy a blesky. Věřím, že po tomhle snad už Jehovovi „pane“ ani „Pane“ neřekneš ani omylem. A ani žádnému člověku. Také v tom už cítím urážku. Asi toho Hospodina Cyril a Metoděj, Řeci ze Soluně se slovanskou chůvou (nebo možná matkou) „nevytáhli“ náhodou. Proč západní Slovani šáhli radši po Panovi, to po těhle informacích fakt nechápu. Asi to byly drsní lidé (spustlíci) a Pan jim imponoval? – nevím..

Rovněž mě mezitím napadlo něco k Pavlovi z Čech – něco kladného, ale už jsem to stihl zapomenout. Jo, a na doktorce již delší dobu vyskakuje nenápadná reklama kniha o Trojici – sebezranění křesťanství. Rovněž mě udivuje, že spojení Hospodina s Perunem nechává čtenáře Kralické bible (což dříve byli i SJ) v klidu, chladné. Já už na tvar, opis Hospodina také málem zapoměl, opravdu JHVH je to tzv. „natvrdo“ ale i Židé říkali Adonai (snad dokonce i nám srozumitelné ó Adonaj (ó Pane) – nevím, kde už jsem to zaslechl) a právě to Hospodin více méně znamená. Hospodář, Pán. Přesto to však Pavel opět vypálí, no Martina už ani nepočítám.., jako by se nechumelilo. Navíc mě nikdo ze SJ nezodpověděl, co s verši, kde v SZ prostě JHVH „natvrdo“ není. Co s Elohimem, Élem a mám dojem že v nějakém verši, ale to musím pracně dohledat, se mihne i onen baal. Radši ho píšu s malým. Ono to totiž znamenalo prosté pán. Já vím, je to výbušný a tenký led.. Ale šlo o souvislost – pán Ekrónu, nebo pán much nebo já nevím třeba „pánové“ – báálové – ve smyslu bůžci Kaananejců a nejvyšší Pán, Pán pánů – to je přece rozdíl. Nejsou všichni pánové stejní, ani „bohové“ nejsou všichni stejní, ani poslové nejsou všichni stejní. „bůh – pán, kníže – král? – tohoto světa přece také není stejný jako skutečný Bůh, Pán, Král (králů). Kníže se ale nepoužívá, je to poddaná hodnost, nižší hodnost. Když se král Achab obrátil na „pána Ekrónu“ nebyl průser v tom „pán“, ale v tom Ekrónu. Neměl se co dotazovat cizího, falešného démona, pána, „božstva“ – měl se dotázat Pravého Pána, Boha, Krále – Pána Izraele. Boha Izraele a Krále Izraele (beru, že pozemský král je jen „králík“ – německy – kénig-chen, skomoleně kaninchen. Malý král, králík, králíček) Mezi Králem a malým králem – králíčkem) je přece také rozdíl.. Prostě tady hodlám eventuálně bojovat i za Hospodina. Je to podobně jako Al-Láh a Alláh. Bůh a Alláh (Bůh), ztotožněný jak sice správně, ale ne vyčerpávajícně správně tady do mě řízl Tony – ztotožněný s pouštním „bohem“ – démonem – z okolí Mekky. Přesto by však asi ani apoštol Pavel nezačal kázání k Muslimům tím, že by jim řekl žádný Alláh (Bůh) neexistuje, je jen Jehova. Je to sice taky Alláh (Bůh), ale je Jehova. Spíš by jim řekl Alláhovi připisujete pokřivené, nedokonalé nebo nepravdivé vlastnosti.. asi by řekl Alláh je jiný, než si myslíte.. O tom, jaký Alláh ve skutečnosti je, nám řekl Kristus. I pro Krista – Ježíše, mají muslimové výraz, kterým myslí toho samého historického Ježíše co my, ale připisují mu jiné vlastnosti. Ten výraz, to jméno, je Issa – (po Superstar známé jméno ?, náhoda). Arabští křesťané ale používají trošku jiné jméno, teď mě vypadlo, ale ve tvaru Issa je opravdu slyšet Ježíš, přes řečtinu a latinu – Iesos, Iesus (Jesos, Jesus) ty tvary jsou asi krapet jinak, ale tak nějak znějí. Blíží se tomu i staročeské „Jezu“ – Jezu Kriste, ščedrý Kněže.. ve smyslu Kněz, kňaz = pán (Pán) – Ježíši, šťědrý Pane. Nakonec české Pán a hlavně polské Pan také ze spojení Pán Bůh (Pan Bog) nevymažeme, přestože má jasný vztah k jednomu starořeckému démonovi, po němž se zachoval výraz panický strach.. po Panovi. „bůh“ (démon) Pan.
Je fakt, že SJ jsem ještě neslyšel říct Pán Jehova. Ale je Jehová Pán? A Pán Pánů (ne Pan Panů?)? – jistě to tak řeknou i SJ.
A mezi námi – „bůžek“ Pan byla pěkná zrůda, něco jako Bakchus, jestli náhodou nebyl totožný? – ale byl to pěknej „kanec“ s podobou napůl kozla.. No fuj. Doufám, že to teď puristi z biblí a jazyka nezačnou škrtat..
Je to složité – ale co není v životě složité? - a kdo chce pochopit, tak pochopí, ale kdo ne, tak tam je to marný. Jinak přívlastek „pan“ v původním významu by tak možná pasoval na jedno zde zmiňované „UFo božstvo“.?

Tony, prosímtě, kde je na webu prokřesťany.cz diskuze (jak si mě na ni upozornil), ať nezapleveluji zbytečně tuto diskuzi.. Nemůžu ji najít. Ale na Hospodina-Peruna jsem musel reagovat, rovněž tak posílání „osvícených“ mužů k pohanům (Plato, Homér, mágové z východu a jiní) jak tvrdí Eusebius a Origenova horlivost by si zde ale také zasloužila zmínku.

Tady je něco hodně málo o Perunovi.

http://slavonie.org/2010/05/26/perun-a-parom/

doporučuji si dole v diskuzi pustit tu písničku O růžičko ruměnná, je sice určitě těžce pohanská a jasně okultní ? a zdá se mi hezká..

A takle to zhodnotil Divočák. To se asi tady bude líbit všem, jen tam stále nevidím rovnítko mezi Perunem a Hospodinem.

Divočák komentuje:

"Velice smutná záležitost. Pohanství neboli Starověrectví bylo vymýceno s příchodem křesťanství, a my přišli o významnou část své historie a vědění o svých předcích a kořenech, a křesťanství bylo zas zneužito, znásilněno mocichtivým Římem a přetvořeno v jedinou uznávanou ideologii když se z církve (původně společenství křesťanů) stala kněžská instituce a politická moc bažící po světovládě. Kdyby se toto nestalo, mohla naše společnost kulturně i duchovně růst podobně jako Dálný východ, kde dokázalo pohromadě existovat několik náboženství a filosofií bez větších problemů, kdežto my, barbarští Evropané, jsme se pobíjeli palicemi, řezali si kříže na čela, ukřižovávali, odsekávali končetiny, topili ve vodách a nakonec upalovali, a to vše jen kvůli víře. Dnes nám tu zbylo jen křesťanství o které samozřejmě mnozí z nás nejeví vůbec zájem, a toť živná půda pro prohnilý materialismus, konzum, mamon a požitkářství které se stali jedinými hodnotami naší upadající civilizace".

Ten závěr se Ti možná Pavle už bude líbit, tady už to začalo "prorůstat" ?

Obrovské povstání zachvátilo v letech 1034-1039 Polsko po smrti Měška II. a vypuzení jeho syna Kazimíra. Tato pohanská reakce zaměřená proti vládnoucí elitě i církvi ohrozila samu existenci polského státu. Povstání se podařilo potlačit Kazimíru I. Obnoviteli (vládl v letech 1040-1058) jen s pomocí německých feudálů. Hnězdno a Poznaň byly zpustošeny natolik, že Poláci museli sídlo knížete přesunout do Krakova. Zajímavá situace nastala roku 1124 ve Štětíně (Pomořansko), kde místní obyvatelé nejprve pomáhali s nadšením rozebrat místní Triglavův chrám, ale hned po odjezdu biskupa Oty z Bamberka se pod vlivem svých kněží vrátili zpět k víře otců.411 Tehdy zde došlo k jasnému projevu dvojvěří a biskup Ota byl ve městě při své druhé misijní cestě z roku 1128 přijat nepřátelsky. Dvojvěří je doloženo i archeologickými nálezy z hrobů, ale i objevy jakýchsi křesťanských stavebních obětin z jiných oblastí.412 Církev však akceptovala i mnohá posvátná místa pohanů, kde vyrostly kostely a chrámy, obvykle pod patronací světce s obdobnou ochrannou mocí.

škoda, že neznali učení VRO - zjistili by, že jsou vlastně ůjedna banda" a a) mohli se společně upálit b) mohli se popratřit a jít to zapít. Jo, chyběli jim informace Strážné věže..

No, asi si Perun s Hospodinem moc nerozuměl.

Tady to předešlé povstání osvětlují blíže:

"Významnou úlohu ve veřejném životě i po přijetí křesťanství hráli staroruští volchvové, kteří se zároveň stali hlavními odpůrci nové víry. Z tohoto důvodu proti nim často hovoří církevní zákazy, nařízení, poučení a zpovědní instrukce z jedenáctého až čtrnáctého století. Volchvové svým vlivem dokonce ohrožovali knížecí moc a mnohdy podněcovali k častým vzpourám, především v obdobích neúrody. Rok po přijetí křesťanství (989) propuklo ozbrojené povstání v Novgorodu s cílem zabránit boření starých svatyní. Během neúrody roku 1024 povstali suzdalští žrecové a při vzpouře roku 1068 v Kyjevě byl zabit novgorodský biskup Štěpán, který byl náhodou ve městě. Rostovský biskup přišel o život při povstání v okolí Rostova a Běloozersku a další nepokoje ustaly v Novgorodu roku 1074 až poté, co kníže Gleb vlastnoručne zabil volchva podněcujícího ke vzpouře.413 Je zajímavé, že právě toto nevydařené povstání zůstalo po generace uchováváno v paměti několika rodin volchvů tvořících jakýsi tajný spolek („Krok vlka“). Tento spolek začal oficiálně znovu působit roku 1991.414 Kratší renesance pohanského kultu na Rusi nastala ještě ve druhé polovině dvanáctého století, ovšem jak již víme, na venkově se pohanství udrželo mnohem déle. O vlivu staroruských volchvů hovoří i rok 1227, kdy byli v Novgorodě čtyři z nich veřejně upáleni pro výstrahu obyvatelstvu. V okolí tohoto města jsou však volchvové připomínání i v šestnáctém století".

Hele, taky pár upálení ?

tohle je "víc akční", tekla krev. Asi žádná idyla synkretiků:

K tomuto incidentu došlo roku 1074 v severodvinské části novgorodského knížectví, kdy velekněz Miloslav Bogomil, tamní volchv, tvrdil, že je schopen před zraky všech přejít přes řeku Volchov. Na svou stranu získal téměr všechno obyvatelstvo, a tak za biskupem, proti němuž byla vzpoura namířena, stál pouze kníže Gleb. Ten ukončil revoltu úderem sekery do volchvovy hlavy. „…podle letopisu: ‘mluvil k lidem tváře se jako bůh i mnohé oklamal, bez mála celé město, neboť mluvil, že všecko ví, tupě víru křesťanskou, i řekl také: „Přejdu Volchov přede všemi!“ I bylo vzbouření v městě a všichni dávali mu víru i chtěli zabíti biskupa. Ale biskup vzal kříž, oblékl řízu a stanuv, řekl: „Kdo chce věriti volchvu, ať jde za ním, kdo chce (pravdě) věřiti, ať jde ke kříži. “ I rozdělili se na dvé: kníže Glěb s družinou šli a stanuli u biskupa, ale lidé všichni šli za volchvem. I bylo vzbouření veliké mezi nimi. Vida to kníže, odhodlal se k ráznému činu a zabil čaroděje toporem, načež se teprve zástupy rozešly.’ Z vypravování toho je zřejmě viděti, že massy lidu byly tehdy stále pohanské. Konečně ještě při r. 1091 připomíná letopis, že se také v Rostově objevil volchv – patrně s podobnými zámysly, – ale tam brzy zahynul.“ (Niederle, L.: c. d., s. 216-217.) Toto spiknutí neslo název ?????? ?? ?????? , staroslověnsky „Jediná ochrana všech Slovanů“ Po jeho neúspěchu vznikl tajný spolek ??? ???? uvnitř kterého se z pokolení na pokolení předávala tato tradice nejprve ústně a později vepsána na destičkách nazvaných ??????u ???u???u. Tento spolek byl veřejně obnoven roku 1991 devíti rody žreců z Černé Rusi -historického území v severozápadním Bělorusku na horním Němenu. Tři destičky z kůry obsahují nápisy: „Bůh je všechno, Co je dáno, to je dáno“ a konečně „Vše je Bůh“. Volchv Miloslav Bogomil byl podle slov představitelů zmíněného spolku vrchním žrecem staroslovanského boha Triglava – zde míněno jako vtělení všech bohů východních Slovanů od Peruna až k Mokoši. (Samsonov, A. V.:?????????? . Moskva 2002.)

Pavel cituji: "Slované měli Peruna za Boha. Uctívali Hospodina a přitom vlastně mysleli, že to je Perun."

no Pavle, myslím, že Slované moc dobře věděli, kdo je to Hospodin a kdo je to Perun.

třeba:
„Biskup a jeho kněží, aby se lidé již neobávali starých bohů, začali po mši sekyrami ničit chrámy. Štětínští stáli a čekali na reakci svých bohů, sledovali, zda budou bohové svůj příbytek chránit či ne. Když viděli, že se bořitelům nic zlého nepřihodilo, řekli: ‘Jestliže ti, jejichž chrámy jsou ničeny, měli zázračnou moc, měli se bránit. Pokud neochrání sebe, nemohou si pomoci, jak by mohli ochraňovat nás či nám pomáhat? S těmito slovy se přidali k bořícím…, dělili si dřevo, nosíce jej domů, pekli z něj na ohni chleba…’ Jakmile však biskup Ota odjel,…’Znovu vztyčili chrámy a zbořili kostel, který předtím postavili. Nechtěli však zničit oltář Krista, kterého považovali za mocného. Proto vztyčili další oltář svým bohům a uctívali je rovnocenně – tedy nosili oběti jak Bohu, tak démonům.’“ (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 220.)

z http://bratrstvi.net/2010/07/05/pohanske-reakce-na-pronikani-krestanstvi/