Mužnost

Každý vodojem, ano, každý vodojem (!!) je pomníkem rozhodnosti a neohroženosti nějakého muže, který prosadil jeho výstavbu, ačkoli si zprvu všichni kolem něj mysleli, že se asi musel úplně zbláznit! A odvrácenou stranou existující sítě zrealizovaných vodojemů jsou zničené kariéry těch, kteří svůj vodojem neprosadili, nebo si přitom nadělali tolik nepřátel, že nakonec skončili v blázinci, dokonce i když jejich návrh uspěl a byl zrealizován!¶ Vzpomeňme si na podobné statečné muže, když nám obecní úřad nebo magistrát nezakáže zalévat zahrádky při každé druhé vlně letních veder! A nosme takovýmto mužům květiny i do alkoholických a gerontopsychiatrických oddělení blázinců, ve kterých musejí mnozí z nich pobývat!

K vlastnostem jinochů patří mimo jiné i horkokrevnost a netrpělivost, palčivá potřeba rychle všechny problematické věci rozetnout. Jistě i pro svou jinošskou netrpělivost Eduard též přemluvil svou matku, aby se invazní jednotky vyslané z Francie do Anglie ani po Warwickově porážce a smrti nevracely zpět, nýbrž se pokusily porazit Eduardova jmenovce, krále Eduarda IV Yorského!¶ Následná porážka zmíněných jednotek Eduardem IV Yorským pak vedla k dekádě stability pod vládou tohoto schopného krále.¶ Je nabíledni, že by tato stabilita nebyla možná, kdyby se invazní jednotky Lancasterovců po Warwickově porážce vrátily zpět do Francie, a pak se pokoušely zasáhnout do anglického dění v nějakou pro ně příhodnější dobu.¶ Tím, že se Eduard Westminsterský (nebo také Eduard Lancasterský), princ waleský, rozhodl věci rychle rozetnout, a následně byl se Somersetem, Wenlockem a svou matkou poražen, přispěl k míru a prosperitě ve své zemi. Zasluhuje si proto, aby mu někdo k jeho mosazné pamětní desce v kruchtě kláštera v Tewkesbury občas nosil květiny.

Kosti Eduarda z Westminsteru (nebo také Eduarda z Lancasteru), prince waleského, mají být pochovány kdesi pod kruchtou kláštera v Tewkesbury. Jejich přesné místo však není známo, takže kruchtová mosazná plaketa na Eduardovu památku je technicky vzato spíše pamětní deskou než náhrobkem. Zejména pokud nebyla náhodně nainstalována přesně nad řečenými kostmi daného jinocha.

V době smrti sedmnáctiletého Eduarda z Westminsteru (nebo též Eduarda z Lancasteru), prince waleského, a popravy asi třiatřicetiletého Edmunda Beauforta, vévody ze Somersetu, bylo Eduardu IV Yorskému asi 29 let.

Okrajová poznámka k bitvě u Tewkesbury: Vrchní velitel Lancasterovců, asi třiatřicetiletý věvoda ze Somersetu, nakonec v dané bitvě zabil svého nejbližšího podřízeného, lorda Wenlocka, aby následně sám utekl z boje a uchýlil se do nedalekého opatství. Odtam jej po dvou dnech násilím vypudily jednotky vítězného Eduarda IV Yorského, kterýžto jej pak ihned odsoudil k smrti a nechal popravit stětím hlavy u kříže uprostřed Tewkesbury. https://en.wikipedia.org/wiki/Edmund_Beaufort_(died_1471)#/media/File:Beheading_duke_somerset.jpg

V době Eduardova francouzského exilu, konkrétně pak roku 1467, když mu bylo asi 13 let, se o něm zmínil vyslanec Milánského vévodství při pařížském dvoře, že Eduard "nemluví o ničem jiném než o stínání hlav a válčení, jako by již byl bohem bitevních polí, nebo dokonce seděl v míru na anglickém královském trůnu".

Eduard z Westminsteru (nebo také Eduard z Lancasteru), princ waleský, bral jistě jako velkou potupu, když musel v útlém chlapeckém věku se svojí matkou, královnou-konsort Markétou, opustit Británii, a uchýlit se do Francie. ¶ Když se pak, ve svých sedmnácti letech, v závěsu za tragickým Warwickem, i se svou matkou Markétou vracel na jaře roku 1471 zpátky do Anglie, vůbec se mu - ani navzdory Warwickově porážce a smrti u Barnetu - nechtělo vrátit se zpět do Francie. Poctivě se totiž po celá předchozí léta cvičil v boji, a chtěl už za každou cenu uplatnit svoje nabyté udatenství, byť již při svém samotném vylodění fakticky čelil i velmi pravděpodobné vlastní porážce a smrti.¶ Je však možné udatnému sedmnáctiletému kralevici vyčítat bojechtivost? Jistě ne! Od toho přece sedmnáctiletí kralevici jsou, aby se uplatnili jako statní bojovníci v bitvách na život a na smrt!

Edwardova (a předtím i Konradinova) poslední modlitba před smrtí se též mohla a nemusela týkat i jejich matek. Zejména u Edwarda byla jeho matka důležitá nejen jako rodička, ale i de facto jako politická vůdkyně a stratéžka.

Eduard z Westminsteru (nebo také Eduard z Lancasteru), princ waleský, byl - narozdíl od Konradina Hohenstaufského - tvorem více atlantským a méně vnitrozemsko-středomořským. Určitě něco během svého krátkého života zaslechl i o kumulujících se portugalských zeměpisných objevech své doby. Vždyť i Jindřich Plavec, tajemný administrátor a financiér, byl nejen jeho současníkem, ale dokonce sám i synem Lancasterovny!¶ Navíc bylo za Eduardova života, ve srovnání s věkem Konradinovým, i více logiky, a do gotické architektury se jistě pasovala i složitější geometrie.¶ Zdalipak potom nebylo možné, že i Eduardova modlitba před bitvou u Tewkesbury byla, ve srovnání s Konradinovou modlitbou před jeho smrtí na improvizovaném popravišti neapolského tržiště, obsahově abstraktnější a více ontologicky informovanou, a i formálně strukturovanější?