Cipralex

Ježiš Lily, máš můj...Susan, přesně mi mluvíš z duše. Když se podívám do minulosti a vybavím si, že jako dítě jsem 3x byla v nemocnici na pozorování se srdíčkem, protože mě bolelo na hrudi a bála jsem se, že umřu... a pořád nic nenacházeli. Pak že jsem navštěvovala pravidelně kardio s tím, že mě radši budou pozorovat, když mívám bolesti na hrudi, a to hlavně ve stresu nebo před očekávanou událostí... no a dneska vidím, že to byl prvopočátek mých úzkostí, že se u mě projevovaly už léta, jenže jsem to neznala a mám pocit, že ani doktoři ne...

Ahoj všichni,
pořád si...Derealizace přímo souvisí s panickou úzkostí. Je to její součást. Někdo ji nemá, ale většina ano. Já ano.

Ahoj všichni,
pořád si čtu vaše příspěvky, trochu mě děsí, protože jsem asi zatím v samým "začátku". Chtěla jsem se ještě zeptat, zda derealizace je normální ke stavům úzkosti či je to samostatný problém.
Díky moc za odpověď a držte se!
Máte můj velký obdiv, že se tak držíte!

Pete to je fakt, raději bez...Znovu jsem pročítal různé příspěvky v diskuzi rivotril - a přečet jsem si příbalový leták (nevím, jestli je aktuální)...vkládám :
Léčba Rivotrilem bývá dlouhodobá a může trvat celý život. Dávkování u panické poruchy Dospělí: počáteční dávka u dospělých s panickou poruchou je 0,25 mg 2krát denně (0,5 mg/den). Po třech dnech je možné přikročit ke zvýšení dávky na 0,5 mg 2krát denně (1 mg/den). Další dávku lze opět zvyšovat v intervalu 3 dnů, dokud není panická porucha pod kontrolou nebo dokud dalšímu zvyšování dávky nezamezí výskyt nežádoucích účinků. Obvyklá udržovací dávka je 1 mg 2krát denně (2 mg/den). Maximální dávka je 2 mg 2krát denně (4 mg/den), kterou lze předepsat jen ve výjimečných případech. Jakmile je dosaženo stabilizovaného stavu, pacient může být převeden na léčbu jednou denně, obvykle se přípravek užívá před spaním. Trvání léčby: v udržovací léčbě se doporučuje pokračovat alespoň 12-24 měsíců, v některých případech není konec léčby omezen. Po nejméně 1 roce léčby se lze pokusit o pozvolné vysazení přípravku, přičemž stav pacienta musí být pečlivě sledován.
....tzn. připouští se léčba ,,bez konce,,...jinými slovy-je to asi i cesta pro mne...
Monči : bereš nějaké bzd k AD? (zapomněl jsem..)

Lily : kolik teď bereš pravidelně toho rivouše?...

Šárko : Ani nevíš, jak Ti závidím, že jsi z toho bludnýho kruhu úzkostí venku...

byla srovnaná, bez...Ježiš Lily, máš můj obdiv. Já když se kouknu zpětně do dětsví, tak už tam jsem byla úzkostná. Poprvé se to u mě objevilo někdy v r.2002, to jsem byla hrozně vyplašená co se to se mnou děje. Ale nějak to přešlo samo po nějaké době a nejvíc v r.2005. To jsem myslela, že se asi zbláznim, vůbec jsem nechápala co se to se mnou dějě, nikdy v životě by mě nenapadlo, že se mi něco podobnýho stane. Já blbec, jsem to bez AD táhla 3 roky, teď když se kouknu zpět, tak vůbec nevim jak jsem to mohla zvládnout. Strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu normální nebo jako dřív. Všechno mě rozhodilo. No fuj. Díky Bohu, že existujou prášky.

byla srovnaná, bez úzkostí, derealizací, nebylo divu, že po té zátěži se mé tělo, či mysl ozvala. Té své psycholožky jsem se zeptala, zda mám ta antidepresiva brát. V 19cti jsem je odmítla a nikdo mi je nenutil. Ona, že myslí, že jo, že to bude lepší, ale ať vyhodím příbalové letáky a nečtu je. Kdysi mi zachránila život, neměla jsem ji důvod nevěřit. Ještě k tomu přispělo to, že se půl roku před tím zhroutila má kamarádka a brala ad a nechala se hospitalizovat a pak byla v pohodě, tak jsem uvěřila, byť mi intuice naznačovala něco jiného. Po první tabletě jsem do 2 hodin dostala ataku, což je u panické poruchy časté. Byla jsem vyjevená, psychiatrička mi tvrdila, že to není možné, dala to najevo i mé psycholožce a začal šílený kolotoč. Moje psycholožka mi řekla, že už na mě nebude mít tolik času a já začala ztrácet půdu pod nohama.Pak mi začaly být naznačovány různé diagnózy, že se musím nechat hospitalizovat a já přitom věděla, že je to to co tehdy, ale pomoc se chovala jinak.Úzkosti vygradovaly do takových extrémů, že už jsem pak vážila 49 kilo a když jsem zvracela vodu a lezla po 4rech, tak jsem si řekla, že buď chcípnu a nebo mi třeba pomohou.V léčebně mi řekli, že se lékařka ve zprávě co poslala domnívá, že se u mě jedná o schizoafektivní poruchu a pokud budu odmítat medikaci, dojde k rozpadu mé osobnosti. Nic, žádný psycholog na zklidnění, žádná tableta. Nechala jsem se zavřít a myslela, že se propadnu někam do hlubin a nebo mi přeskočí. Udělali se testy, kde se schizoafektivní porucha samozřejmě vyloučila, byla mi nasazena ad a po 10 dnech mě vyčutli, s tím, že ad jsou pomocná berla, že potřebuji intenzivní terapii a mám se s tím naučit žít. Z toho všeho pro mě plyne.Dnes už lékařům moc nevěřím. Za prvé v tu chvíli, kdy se to ozvalo stačila jen podpůrná terapie, po té zátěži a vzhledem k podzimu nebyl ten výkyv nijak zarážející a já na tom nebyla nijak zle. Rozhodně lépe než teď.Říci nečti leták a pak popírat co v něm je, je hodně nefér.Kdybych si ho přečetla, tak jsem to nenasadila a nebo bych věděla co čekat.Paradoxem je, že ta psycholožka dnes s touto psychiatričkou už nespolupracuje, právě proto, že kašlala na pacienty a byly tam nějaké a stížnosti na ni a jiné potíže.Více lidí si ztěžovalo, že po její péči jim bylo hůře. Já už nikdy takovou důvěru mít nebudu, protože jen díky tomuto jsem se dostala do světa psychofarmak a na totální dno, kdy už to bez léků prostě nešlo. Ale zbytečně, kdyby se to nechalo a já k tomu stavu dospěla normálně, tak si řeknu dobře, pomohlo mi to. Ale když mě do toho stavu dostal někdo ke komu jsem si přišla pro pomoc a změnilo mi to život na léta, tak je mi z toho hrozně. Tehdy mám dělící čáru svého života. A nemůže po mně někdo chtít, abych bezmezně věřila lékařům a tomu, co mi řeknou, to jsem věřila i pak a to je jen zlomek toho, co se stalo.Nebudu psát další věci kdy mi přišlo, že mám být pokusný králík.Velmi záleží na štěstí a na tom, k jakému psychiatrovi se člověk dostane a také na tom, jestli psychiatr umí správně vyhodnotit diagnozu a s jakýma potížema člověk přichází,je mezi nimi takový rozdíl a mají tak rozdílné názory, že je to až k pláči.

Ahoj Vám všem,

Šáry: nevím, jestli jsem hrozně chytrá. K těmto poznatkům mě bohužel spíš dovedly zkušenosti, než nějaké hledání toho. Jak jsem psala, taky jsem věřila, že Citalec je stejný jak Citalopram, ale až prožitý stav, mě začal na to upozorňovat a i tak to trvalo než mě napadlo, co za tím může být. Taky jak psala Monči, mám bohužel dost zkušeností, které bych ráda neměla. Ano ta "chytrost" může být u léčení na škodu, ale já ji ze sebe nevymlátím, stejně tak jako určitou nedůvěru. Já svoje potíže ataky paniky, derealizace, analytické myšlení, kdy mi hlava snad nepřemýšlela už normálně zvládla v 19cti terapií, nevěřila jsem tehdy, že ještě někdy budu normální.Jediné, co mi zabránilo v tom, nezabít se bylo, že jsem se bála, že v tom stavu budu i po smrti, byla jsem tak nějak lehce mimo realitu, ale ne jako psychoticky nemocný pacient. Byla jsem schopna jít ven jen s mamkou, jednu a tu samou trasu, jakákoli změna mě děsila, v hlavě pořád kolotoč myšlenek. Do toho mě opustil přítel, kterého jsem opravdu milovala, já nevěděla co se mnou je, neuměla jsem to popsat ani lékařům, natož v 19cti svému příteli, jen jsem se přemáhala, aby neviděl, jak mnou lomcuje ataka, co chvíli jsem běhala strachy čůrat. Nevím jak jsem to dokázala vydržet, protože mě ty stavy zvedaly z gauče, ale já dělala jako že dobrý a nemohla popadnout dech. Ta psycholožka mě vedla tak, že jsem byla schopna do 3 měsíců se i odstěhovat od mamky do jiného města, dokázala se mnou to, co ad nedokázala za celou dobu. Naučila jsem se přestat se bát atak panik, ignorovat nutkavé myšlení a přijmout to. Naučila jsem se s tím vším pracovat a posilovalo mě to.Bohužel když se mi to po 5 letech po extrémní zátěži vrátilo, ale v mírné formě, kdy se mi i vrátilo, jak postupovat a uměla jsem to zastavit, tak jsem jí zavolala, jako člověku, kterému jsem věřila. V té době už jsme se znaly i osobně, nevím proč, ale poslala mě k psychiatričce, ta po hmhm mi dala ad a sbohem Tvá Máňa, nic mi neřekla. Já už v té době

Šári děkuju, jsi hodná jak to prožíváš se mnou! Já doufám, že už snad bude líp! Dnes jsem z toho navýšení taková nervózní.
Susan souhlasím se Šárkou, taky jsem hodně četla a slyšela, že přechod je v pohodě. A psychiatrička mi taky říkala, že se může ze dne na den přejít pokud by mi ta Elicea nepomohla. Nicméně ale Elicea zabírá, sice doooooost pomaličku, tak nevím, uvidíme co bude po tom navýšení.

Susan tak toho se neboj. Já přecházela z jedněch AD na druhé a naprosto v pohodě, žádné vedlejšáky, a co sem holky psaly, tak je to fakt bez problémů, přeci jen tělo je na AD zvyklé a přechod fakt neplechu by neměl dělat. Naopak Ti může hooodně brzy zabrat. Já když přecházela ze Seropramu na Cipralex, tak už 5tý den jsem cítila větší zlepšení.
Mončo, já myslím, že tak za týden by si měla vidět, že je líp, sama jsem na Tebe moc zvědavá a těším se, až budeš naprosto OK, protože si pamatuji ty Tvé začátky.

Ahoj všem, já mám doma už Cipralex, volala jsem dr, že mi ty Elicea nějak neseděj, tak mi řekla, že to můžu ze dne na den vyměnit. Ale já se zase bojim. Měnili jste to někdo ze dne na den? Myslíte, že mi nic nebude?

Jo Irča se drží, měla teď trošku skluz, ale zvládla to, je to šikula!
Pete bzd nejím, jen když je mi fakt nejhůř a nebo když nemůžu spát, tak si beru neurol 0,5. Ale jinak se snažím bez bzd.

..napadlo mi: Irča sem dlouho nepsala...snad je ok

Pete to je fakt, raději bez.....Monči, můžu se zeptat, -k AD bereš nějaký bzd? (promiň, už si to nepamatuji...)

Šári to jsi měla podobné jako já. Ono jak je něco tvýmu dítěti, tak je to ještě horší, než kdyby bylo něco nám, viď?
Teda volat mi, že malý spadl a kolabuje, já bych asi skolabovala taky, to muselo být taky šílené!!!!
Mě malej přestával dýchat, museli jsme rychle do fakultní nemocnice a musel dostat transfúzi. Půl roku po tom nám ještě nidko neřekl, proč se mu to stalo, jestli je úplně v pořádku, co bude následovat atd. Takže jsem pořád žila v nervech a psychika šla dolů a dolů. Navíc mi psych. vysvětlovala, že se to všechno odehrálo, když jsem byla v šestinedělí a proto to prý tak zasáhlo psychiku.
Šári za jak dlouho můžu očekávat zlepšení, když jsem dnes navýšila??

Pete to je fakt, raději bez alkoholu. Psych. mi říkala, že příležitostně a v rozumné míře alkohol nevadí, ale ne často a moc. Určo ti bude líp, když to budeš dodržovat. Dávej si třeba nealko pivko, to není špatný.

Pete je tedy super, že bojuješ, nepiješ a snažíš se, tohle musí být taky dost náročný. Asi to chce vše odbourávat postupně, teď tedy alkohol a až za delší dobu další. Ale fakt zústaň u jedněch léků a nehledej další jiné postupy.
Mončo to že byl malej na tom takhle špatně to muselo být strašný!!!!! To se nedivím, že Ti začala haprovat psychika. No já sice píšu, že podruhé jsem do toho spadla bez příčiny, ale je fakt, že jsem se zhroutila poté, co mi volaly ze školy, že dcera upadla a kolabuje a že volají záchranku, do školy jsem přijela spolu se záchrankou a jely jsme do nemocnice. Nakonec z pádu byla "jen" zlomená klíční kost a rozvinutej šok(proto to kolabování), ale já už viděla krvácení do mozku apod. Za dva dny poté jsem spadla do úzkostí a hned po předchozí zkušenosti nasadila Cipralex, takže přeci jen nějakej spouštěč zase byl.

Pete ty jsi zkusil už tolik...ahoj Monči,...já vím, já jsem osel...už jsem to tady psal Šárce...ještě je tady další možné vysvětlení (ale to mi bývalý dr nepotvrdil), že přece jenom absťáky od alkoholu(+bzd) jsou tak kruté a dlouhodobé...já teď už řadu týdnů nepiji (jen příležitostně sklenku piva)..takže to je asi nejdůležitější..prostě nepít za žádných okolností (příležitostně tu skleničku piva nebo vínka)...takže na tohle to trápení je dobré (beru jako výstrahu)...kdybych se vrátil trvale k rivouši, nebo k jinému bzd(třeba i ten xanax), tak prostě absolutně bez alkoholu...

Šári skvěle jsi to napsala, nenapsala bych to líp!

....jo a pro ostatní na......já vím Šárko, asi máš pravdu...ale snad si dost i vyčítám, že jsem si tak rozrýpal psychiku vysazením toho rivouše-je ale obecně známá závislost na něm (u všech bzd)...prostě jsem podcenil, co to s člověkem udělá...dnes jsem k ránu nemoh vůbec spát (neklid a úzkostná zmatenost), tak doufám, že to byl jen nějaký výkyv-musel jsem si teď dát 0,5mg xanaxu...včera mi můj bývalý dr řekl, že z jeho zkušeností na xanaxu vzniká závislost (spíše měl na mysli toleranci) více než na rivotrilu-kdyby se ukázalo, že má pradu a dávku bych musel zvyšovat (pro dosažení uspokojivého stavu), tak jdu zpět k bývalému dr - a asi i k rivouši...fakt si nemohu dovolit ,,ůuxus,, být marodný a nechat se vyautovat z pracovního procesu...přeji všem pěkné ráno...

Pete ty jsi zkusil už tolik léků? Pokud ti ten rivotril pomáhá, tak to neřeš a zůstaň u něj, hlavně že ti bude dobře, to je nejdůležitější!!!
Lily krásně jsi to všechno popsala a je fakt, že to samé mi říkala i moje psycholožka. Máš už spoustu zkušeností, viď?
Ale na druhou stranu, já měla nádherné dětství, do teď mám oporu v rodičích, pohodové manželství a ejhle, stačil jeden porod a šup rup. Ale u mě to asi souvisí s tím, že mi malej 14 dní po porodu málem umřel a zachránili ho za minutu dvanáct, potom jsem se pomalu kácela, až to došlo úplně ke dnu. Psycholožka mi říkala, že u mě to vypadaá spíš na postraumatickou poruchu. Ale pamatuju si, že jsem byla taky úzkostná už jako dítě. No ale ať to pochází odkud to pochází, hlavně ať je nám už konečně dobře!!!!!!!!!!!!!!!!!
Dnes jsem poprvé navbýšila na 20mg, tak jsem zvědavá.