Co je podle Vas, ta opravdova laska?

Našla jsem to pozdě a udělalo mi to obrovskou radost. Miško,děkuji,že Klára bude pokračovat. A diskuze dnes super. A tu Kláru před desátou ,tu ani komentovat nebudu. Možná jen náhodná shoda nicků, ale po těch zkušenostech.....

Děkuji za zajímavou diskuzi a hlavně Miško za zprávu od Klárky, že bude psát a pokračovat dál. Doufám,že ty taky začneš jako dřív. Už se těším na první příspěvek a Klárku zdravím na chalupu. Opravdu pokračuj a vrať se . Chybíš i mě.

Myslela jsem, že to stihnu dřív, ale měla jsem dnes dost náročnou práci, zkrátka nabitý program. V zájmu posílení důvěry čtenářů musím uvést některé věci na pravou míru. I když bych se na to mohla vykašlat, rozhodla jsem se to udělat. Ve skutečnosti náš věkový rozdíl s bráškou je větší. Není to jen pět let, jak jsem psala, je to o víc. Drobné detaily z naší rodiny jsem se však snažila napsat co nejvěrněji. I co se týče toho přistižení, při kterém to psaní příběhů začalo. Nebylo to však před pár týdny, ale je to už víc než rok. Mám také přítele a krátce spolu i bydlíme, ještě jsem o tom nepsala. Je u policie. Je starší a padla jsem mu do oka před dvěma lety. Pochází však z úplně jiné rodiny. Ta sice funguje, ale jaksi bezkontaktně. Máma mu dala pusu naposled, když mu bylo asi 8 let. Aby se šel přitulit do postele k rodičům, jako jsem to dělala do 17, to vůbec neznal. Aby máma zničeho nic přišla za tátou, že potřebuje obejmout? Vyloučeno. Také mluvit s rodiči o intimních záležitostech je tabu, nahota doma nepřipadá v úvahu. To už se asi v jejich rodině nezmění. Místo aby si při setkání dali pusu nebo se objali, podají si jen ruku. Než mě poznal, měl velký problém navázat jakýkoli vztah. Takoví kluci, máma jim říká nedomazlení, mají své touhy taky, ale zdráhají se s nimi svěřit. Nemají komu. Já se mámě můžu svěřit se vším. Není to můj první kluk, napoprvé se všechno nepovede. Tátovi se nesvěřuji, ale ona mu stejně všechno řekne. Věděla, kdy mě první kluk políbil, kterému jsem dovolila sáhnout mezi nohy a sama na mně poznala, když jsem přišla o panenství, aniž bych jí to řekla. Ke každému se vyjadřovala, že to není ten pravý. O tom současném to ještě neřekla. Budovali jsme svůj vztah opravdu dlouho. Ze začátku na po mně jen koukal, pak jsme spolu byli v Mekáči, bál se dotknout i mé ruky. Na rozoučenou jsme si jen zamávali. Zanedlouho byl poprvé na návštěvě u nás doma a když mu máma dala pusu, byl z toho úplně vyjevenej. Ale líbilo se mu, že se k sobě chováme jinak. Máma mi musela poradit, bez ní bych to nezvládla, nebo bychom něco pokazili. Prostě jsem mu řekla, že se nesmí bát doteku. Když bude chtít udělat něco nového, tak ať to udělá, nebo se mě předtím zeptá, když si bude myslet, že by se mi to nemuselo líbit. Dala jsem mu pusu a odešla. Zní to romanticky, ale na každé další setkání jsme se oba těšili a stále zkoušli něco nového. Nejdřív dlouhá pusa, pak s jazýčkem, dlouhé mazlení, ruce na zadek při líbání, pod košilku, pomazlení s bradavkami, sáhnutí pod kalhotky, smočení prstu, sáhnutí do poklopce, společná sprcha, vzájemné ochutnání atd. Ani sex se nedá provozovat bez fantazie. Jak jsem psala předtím, klučičí touhy často souzní s těmi holčičími. Toužíš někam strčit prst? Tak to prostě zkus. Bývá to lepší, než se na to ptát. Řeči mohou být rušivé a couvnout se dá vždycky. Teď, v době koronavirové, jsem objevila tento článek: https://sex-vztahy.doktorka.cz/sexualni-fantazie-maji-lecivy-efekt V zájmu rozvíjení fantazie jsem do toho začala přispívat. Ano, bráchu jsem přistihla a ráda jsem se pak dívala, jak si dělá dobře. Ale že bych mu ho vykouřila nebo že zanoří, v to čtenáři doufali marně. Také kamarádka Eva už se toho s bráchou asi nezúčastní, ledaže by o tom vyprávěl on, má už jinou kamarádku, ale ve stejném věku. S tím holením ve sprše, to byla fantazie, která se proměňuje ve skutečnost, ale už s mým přítelem. Vzájemné poznávání sexuálních tužeb u nás značně pokročilo a když jeden zkusí něco nového, ještě nikdy to nebylo něco neakceptovatelného. Přece jen se považujeme za normální. Už to zřejmě nepatří do tématu tohoto vlákna diskuse, ale ptám se vás: Máte ve světle nových informací ještě zájem o pokračování, nebo chcete založit jinou diskusi, nebo toho mám nechat? Můj přítel, říkejme mu Pavel, je s tím psaním srozuměn, protože je to pro nás další výzva.

Jsem taky moc ráda za pokračování. Pro mě jsi stále Klárka, i kdyby to psal někdo jiný. Klárko dobrou noc a pozdrav na chaloupku. Chybí mi ty tvoje dny bez psaní .

Jen poprosím o názor na můj dotaz z 20,21 hodin, asi se to v tom diskusním návalu ztratilo. Děkuji a klidně i zítra nebo až bude čas. Moc zajímavé, oba názory a hlavně, že se tady nikdo nehádá, když má jiný pohled.

Pročítala jsem si poslední komentáře a musím konstatovat, že jsem předpokládala autorovu reakci zhruba do týdne a potvrdilo se. Nicméně mne zaujal ten tah s Miškou. Postavou, která se v posledních měsících z příběhu dost vytratila, ale zůstávala v jakési "pohotovosti" pro vzájemná setkání ,zejména o prázdninách nebo vánocích a podobně. Přiznám se, že jsem očekávala nějakou netypickou reakci, ale toto mne celkem překvapilo, ikdyž.... ono to do velké míry koresponduje s charakterem osobnosti autora, který se jako by stydí za to, že byla odhalena podstata jeho psaní a příběhu, který je s velkou pravděpodobností psán jako prožitky z minulosti a je to v podstatě slaboch, který se nedokáže k problému postavit čelem sám nebo v postavě Kláry, je-li autorem ona samotná. Proto ta berlička v podání Mišky.....nechci být za svá rozhodnutí přímo odpovědný, ale vytvořím si virtuálního tiskového mluvčího a pak už u zameteného pole navážu. Je v tom značná emoční labilita a nezralost dotyčné osoby a jako by neustále potřeba něco skrývat, potřeba mít pocit převahy a osobní vyjímečnosti. Ale to všechno není nic proti tomu, aby Klára nepokračovala, naopak, je to velmi cenné a je to dobře. Pouze naznačuji, že by se neměla bát být přímá a umět si bez strachu a pocitu viny obhájit svá rozhodnutí. Umět přijmout nejen obdiv, ale i konstruktivní, ne trollí, kritiku. Pokus jste nyní natěšení, co bude dál a Klára vzápětí napíše, tak opět se samozřejmě mohu mýlit, ale domnívám se, že to zase tak rychlé nebude. Ona nám tímto přes Mišku v podstatě vzkazuje...jsem v pořádku, nebojte se o mě, ale nejsem schopna vyjít sama se sebou před vás. Mám pocit viny, bojím se, ale i chci být vzácná a počkejte si. Den, dva, možná déle.... Ona chce mít i v této situaci pocit převahy a kolegyně správně poznamenala, že pocit ovládat okolí. Můžeme se zatím jen dohadovat ,co se stalo a čím si prošla, ale co bych jí poradila a nemusí se tím řídit, tak, aby napsala po pravdě vše, co se stalo. Ona již nějaké úseky v minulých dnech popsala a slíbila, že popíše další, ale nestalo se. Tady bych ji ale za to nekritizovala, ono je to opravdu složité a chtít něco sdělit a pak se opravdu svěřit na papír nebo do PC ,to je nemalý další krok. Klárko, Libore držím palce a pokračuj. Je to důležité.