Mužnost

Můžeme jen spekulovat , mohlo to tak být a nemuselo , faktem je jen jejich smrt , ta je nezpochybnitelná.

Na druhou stranu, Konradin tušil, že může být popraven, dlouhé týdny dopředu, a oficiálně mu to bylo oznámeno s předstihem tří dnů.¶ Naproti tomu Eduard se vylodil, spolu se svou matkou, do strategicky beznadějné situace zhruba tři týdny před bitvou u Tewkesbury, v níž mu bylo souzeno padnout, a jako dylino pak ještě přemluvil svoji řečenou rozumnou matku Markétu, která se chtěla - po smrti Warwicka zrovna v den lancasterského vylodění - vrátit s celou lancasterskou armádou zpět do Francie, k předem beznadějné bojové konfrontaci s - v danou chvíli daleko silnějším - Eduardem IV Yorským. Není tedy potom vůbec vyloučeno, že Eduardu z Westminsteru (nebo také Eduardu z Lancasteru), princi waleskému, došlo, že nejspíš zemře, až hodně pozdě - možná dokonce až během té osudné bitvy u Tewkesbury dne 4. května 1471.¶ Bylo-li tomu ovšem tak, pak mohla Eduardova poslední modlitba před smrtí být opravdu hodně uspěchanou, a tím obsahově daleko chudší, a i formálně daleko hůře strukturovanou, než byla předpopravní modlitba Konradina.

Je to dobrá představa smrti urozeného rytíře , ale mohl také dopadnout jako Plichta ze Žerotína v bitvě u Mihldorfu . Padl pod ním unavený kůň a lid zbrojný neurozený ho umlátil.

Zemřít ve třiceti je však také krásné. Prožít si bujaré mládí, a nepoznat stárnutí kromě jeho prvních známek...

Je to dobrá představa smrti urozeného rytíře , ale mohl také dopadnout jako Plichta ze Žerotína v bitvě u Mihldorfu . Padl pod ním unavený kůň a lid zbrojný neurozený ho umlátil.

Jakákoli personifikace smrti je vposledu snahou o to, učinit ji snesitelnější.

Snesitelnost smrti je velice flexibilní , někdo si ani neuvědomí , že už je " na onom světě " . Někdo si vypije " kalich utrpení " do dna .

Pokud to někoho zajímá natolik , že by expertízu zaplatil , tak ano .

Taky by někdo musel povolit exhumaci.

Ano. Toto je obraz usmrcení Eduarda z Westminsteru (nebo také Eduarda z Lancasteru), prince waleského, na příkaz jeho jmenovce, Eduarda IV. z Yorku, krále anglického, ze štětce Jamese Northcotea. Jedná se o výtvarné dílo z přelomu 17. a 18. století, vystavené v muzeu v Maidstone:

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b8/Murder_of_Edward_of_Wales_at_Tewkesbury_by_J.Northcote_%28Maidstone_Museum%29.jpg

Zajímavá je tam ta ženská postava (snad matka nebo manželka Eduarda z Westminsteru?), která se marně snaží svému synu či manželu zachránit život.

Podle všech dobových pramenů však sedmnáctiletý Eduard z Westminsteru (nebo také Eduard z Lancasteru), princ waleský, jednoznačně čestně zemřel v boji. K velikému zármutku své matky, královny Markéty z Anjou.

Věděl do čeho jde , bitva je hop anebo trop. Také neposlechl radu Cézara :nezačínej válku kterou nemůžeš vyhrát !

Eduard z Westminsteru (nebo také Eduard z Lancasteru), princ waleský, byl statečný jinoch, a boji se nevyhýbal. Nicméně na straně Lancasterských hrála v tu dobu první housle jistě jeho matka, Markéta z Anjou. Markétin manžel a Eduardův otec, král Jindřich VI., byl jakýsi katatonický schizofrenik, a pro jeho panovnickou nekompetenci mu konkurenční yorská větev anglických Anjouovců vpodstatě čmajzla korunu. Markéta a Eduard pak dělali co mohli, aby - s podporou Francie - získali království zpět, nicméně jejich úsilí nedopadlo právě ideálně. Eduard byl zabit v boji (či - daleko méně pravděpodobně - sumárně popraven či jinak usmrcen bezprostředně po něm), zatímco Markéta byla zajata, uvězněna, a přinucena se vrátit do Francie jako chudá příbuzná francouzského krále, jenž ji z řečeného anglického vězení též musel nejdříve vyplatit.

Zatímco pro jinocha Konradina Hohenstaufského byli Anjouovci svého času ti největší nepřátelé, Eduard z Westminsteru (nebo také Eduard z Lancasteru), princ waleský, byl vlastně sám Anjouovcem - reprezentantem anjouovsko-plantagenetsko-lancasterské rodové linie po otci, a navíc synem anjouovské matky!

Jak smrt statečného Konradina na improvizovaném popravišti neapolského tržiště, tak i náhlý skon Eduarda z Westminsteru (nebo také Eduarda z Lancasteru), prince waleského, taktéž chrabrého jinocha, v ryčné bojové vřavě tewkesburyského bitevního pole o více než dvě staletí později, měly co do činění s obrovskými mocenskými ambicemi některých Anjouovců a Anjouoven!