ROMOVÉ - žijí tu s námi

Jenže ty si i teď jenom stěžuješ. Na děti, na Sergeje, na rodiče na všechno. Ale to není tolik důležité.

Takoví jsou tví "pomocníci".

Každý zamilovaný je blázen a je mimo realitu. A přes růžové brýle nevidí. Ty si nepamatuješ, jak jsi byla bláznivě zamilovaná do Čičiho, Mariana, Alice, Luciny, Radka, Denise,............ ? A vždy ti brýle spadly. Představ si, že by Karel sehnal bydlení na ubytovně, začal chodit do práce, očekával teplou večeři a pivo k tomu, přestal by si s tebou povídat, na mazlení by už neměl náladu a k tomu by chtěl, abys šla na 3 směny pracovat, protože chce do většího bytu. Začal by si povídat s fešnou sousedkou, přestal kolem tebe lítat. Věř tomu, že by ses rychle odmilovala. Protože ty miluješ jeho pozornost, to jak k tobě mluví, jak tě vynáší, pak teprve miluješ jeho jako osobu.

Ja si nic takovoveho nemyslim.

Tak to je dobře protože některý ty komentáře co tady píšou vůbec nejsou povzbudivý ale přesně naopak a to nepotřebuju.Psala sem to sem abych ukázala že to jde když se lidi k sobě chovaji krásně že konečně umim být i já šťastná.Ale číst o předem zatracování a shazování fakt nepotřebuju.To už můžou všem párum předem tady psát ať se neberou a nejdou spolu bydlet že přijde realita, zmizí zamilovanost a že se stejně rozejdou.To už to můžou všichni zabalit předem co proč se vůbec podle nich snažit o nějaký vztah pečovat.

Co bude následovat? Psala, že si s Karlem budou pomáhat.

Pokud budeme vycházet z toho, že Miluna má HPO, byla by terapií zřejmě DBT. To je typ behaviorální terapie, u které je nejprve třeba naučit se zvládat extremně prožívané emoce a nepřekračovat tak ''hranici''. Hranici, za kterou čeká droga, alkohol, řezání nebo odchod do nejistoty . Miluna je typicky emočně nestabilní klient, takže vše co prožívá je neadekvátní realitě. Velmi by jí také prospěla skupinová terapie. Pokud toto zvládne, začíná socializace, učení se tomu, co se od ní čeká v běžném životě jako od rodiče, občana...běžné sociální návyky jako zvládání domácnosti a samozřejmě hlavně pracovní návyky, což není pro člověka jako je M. vůbec jednoduché. K tomu je třeba podpora psychiatra, antidepresiva, anxyolitika (tady u ní hrozí nebezpečí zneužívání, to by musel terapeut i psychiatr pořešit spolu). Aby k tomuto ovšem mohlo dojít, je třeba, aby klient pochopil, že má problém, k čemuž zde zřejmě nikdy nedojde.

Myslim, ze tu skupinovou terapii tady obcas vice, obcas mene uspesne nahrazujeme my.

Ještě musím dodat to co posledně. Při diagnostice a následné terapii je třeba zohlednit Milunino těžké rané dětství a naopak nezodpovědný a protektivní přístup jejích náhradních rodičů. A zjistit, co je HPO a co jsou charakterové vlastnosti a špatně nastavené životní hodnoty. Není to jednoduché.

Stačí jedna kolegyně....