alkoholismus

Vůbec ne!!!!! Právě prostě TO JE ONO!!! Je fakt, že nejsou tyto okamžiky moc časté,(určitě jich není 50 denně),ale jsou!!A já je vyhledávám. Snažím se je NĚKDE uvidět. Třeba si vzpomínám, že jsem přesně tak uklízela skříň za "pomocí" písniček Šmoulů. Rytmická příjemná hudba a zničehonic to prostě šlo. Je to strašně těžké, ale určitě je to u všech lidí takto. Nejsem(jsme)sama(samy)!. Je pravda, že jsem citlivější,než můj chlap a asi spousta dalších lidí(nevím jestli je to dobře nebo špatně - je to prostě tak), mám to v tomto smyslu složitější. Připouštím si víc věcí, než bych měla. Ale vím o tom. Je to můj problém - překážka - tudíž s ní musím bojovat. Strašně moc mi pomohly i knihy. Odpoveď na svoje otázky jsem hledala v literatuře. Zkuste přečíst tyto nadčasové návody. Ony tyto metody znaly i naše prababičky(zazpívat si atd), ale ve mně tyto základní informace asi nebyly zakódovány, tak je sháním, jak se dá. Přece to taky zvládnem, když to zvládne "kdekdo", ne???!!! Alena

Tak milá Dano,možná jsem směšná,ale právě se mi podařilo trochu zahnat jednu depresi.A víte jak? zpěvem.Vařila jsem vyklízela a naplňovala myčku,uklízela umyté nádobí,připalovala jíšku a jak tak ke mně zavoněla,vzpomněla jsem si na mámu,která si v kuchyni vždycky zpívala.Nasadila jsem její oblíbený lidovky,zprvu nesměle,pak už mnohem silněji a co se nestalo?!Zabralo to.Je mi mnohem líp a mám za sebou i kus práce.Možná vám to někomu bude připadat směšný,ale já jsem se opravdu dostala do nadhledu a cosi se ve mě uvolnilo.

Dano,tak ráda bych Vám napsala pár povzbudivých slov,jako mně a všem Alena,ale sama se držím jen taktak.Nemám snad ani přímo problém stím,že bych se chtěla opít,ale je mi úzko,hlavně když jsem sama,nesoustředím se,doma se mi rozrůstá nepořádek,nejsem schopná ho likvidovat,dělám blbosti,ve dne se mi chce spát,v noci nemůžu usnout,jsem vztahovačná,mám pocit,že všem lezu na nervy,nadmíru mě rozčiluje politická situace v naší zemi,aféra s lehkými topnými oleji,případ Kořistka versus ODS,nemám odvahu jít ven,když se mi děti neozývají,mám strach,že se jim něco stalo,...a tak si jen zoufale opakuju,VYDRŽ,TO PŘEJDE,ale víc si to přeju a doufám,než v to věřím.Zjistila jsem,že v takovýchto chvílích mi nezbývá,než čekat.Jediný,co mě trochu povzbudilo,byl jakýsi citát tuším Karla Schwarzenberga,který naznačoval,že jakékoliv životní překážky se nemusí brát jako komplikace nebo životní trgedie ale jako výzva,výzva k boji a v mém případě se svým horším a slabošským já.Je to ale podivný boj,ne takový,jako byl na začátku,kdy každý den,kdy jsem se nenapila alkoholu,byl vítězství.Teď bojuju o víru.V Boha,v život,v naději a musím přiznat,že to jde s mým alkoholem pochroumaným mozkem těžko.Alena radí,udělat si každý den nějakou radost.Zjistila jsem,že se strašně málo znám,že ani nevím,co je takového,co mě vždy připomene,že život je fajn.Dobře,beru to jako výzvu,učím se trpělivosti,hledám útěchu v modlitbách,které si sama vymýšlím a čekám.

Já se s tím trápím také......Napíše mi někdo?

Já se s tím trápím také......Napíše mi někdo?

Broučku, tak hezky jsi to napsala. Přesně vyjádřilas mé city. Ráda bych tě poznala více. Pokud máš zájem, ozvi se na tel. 607 693 757. Yvet

Úplně mě zahřálo u srdíčka, když jsem četla příspěvek Evy Marie. Já z toho cítím tu opravdovost. Některé pocity jsem měla navlas totožné.(přetékající koš s prádlem, nechuť prát další, ve všem chaos,nepořádek...atd).Vlastně začarovaný kruh. Tenkrát.Dnes už je to jinak.I ten pravidelný režim. V léčebně v Lojovicích na něj kladli velký důraz. Nemůžu říct, že by neměl význam. Ale v běžném životě si přepych Lojovického hýčkání sama sebe nemůžu dovolit. To je vlastně zajímavé, jak to člověk bere s odstupem času. Kdysi jsem celé Lojovice brala jako degradaci,cejch.apod. Vlastně luxusní 3 měsíce,kdy se člověk zaobírá jen sám sebou! Má snad na to někdo v "obyčejném" životě čas?? Samozřejmě, že nějaký režim existuje, obzvlᚍ pro zaměstnanou ženskou s dětma. Ale já jsem si tam zařadila každý den i příjemné věci. Takže vlastně si udělám každý den příjemnej.Ráda čtu tyto stránky.... ,je fakt moc dobré si ty pocity probírat a připomínat!!!

Ahoj Ondra!Máš to ťažké. Ja som dcérou alkoholičky. Chcem Ti povedať to?ko, aby si naozaj pomohol svojej žene, lebo Teba a hlavne Tvoje deti čaká v živote peklo... Moja mama začala piť, keď som mala desať. Teraz mám 31 a dodnes si nepriznala, že je alkoholik. Tvoja žena si to priznala a to je ve?ká nádej pre Vás všetkých. Nebudem Ti tu písať o mojom nešťastnom detstve a aj dospelosti... Len v skratke. Ak sa Tvoja žena nepozbiera, ako sa nepozbierala moja mama, čaká Ťa a Tvoje deti po jej boku asi toto: moje a bratove promócie-ožratá na mol, naše svadby-detto,rodinné oslavy, Vianoce-Ožratá, doma bordel, nenavarené, neopraté... Verili sme jej do poslednej chvíle, ale sila bola, keď sa ožrala, keď jej brat po dlhom prosíkaní, zveril 2-roč. dcérku a ožrala sa. Malej sa našťastie nič nestalo. Keď vytriezvela a vyčítali sme jej to celá rodina, tak povedala

Ještě jedna věc,teď jsem si znova přečetla,Aleno,Váš příběh a moc mě posílil.Uvědomila jsem si,že proti Vám mám možná mnohem příznivější podmínky.Vy jste to dokázala,zařazuju si Vás mezi své vzory a posílená Vašim činem jdu připravovat byt na zítřejší návštěvu instalatérů,kteří nám přijdou vyměňovat stoupačky.Ještě jednou díky.

Alenko,děkuji Vám za odpověď.Musím se teď trochu podrobněji rozepsat,abych věci uvedla na pravou míru.Asi před sedmi lety,ovlivněná kamarádkou,která si přiznala,že je tichá domácí alkoholička,jsem začala navštěvovat protialkoholní ambulantní terapie u Apolináře.Dnes už vím,že jsem tam šla více ze zvědavosti,chodila jsem tam ráda,bylo to zajímavé,ale já se tím víceméně "bavila".Nevysvětlujte si to,že jsem se někomu posmívala nebo se pásla na něčím neštěstí,to v žádném případě.Ale vlastně jsem nebyla vnitřně dostatečně rozhodnutá,na boj s alkoholem jsem si "hrála",všude jsem své abstinování rozhlásila,čímž jsem u svého okolí vyvolala nevoli,neboť jsem mu dávala najevo víc než,že alkohol je svinstvo,svojí mimořádnost,že já s ním bojuji.Měla jsem tehdy kolem sebe dost lidí se stejným problémem,můj muž se do dneška rád napije,takže jsem ve svém počínání nedosáhla žádné velké kladné odezvy.No,a když jeden můj přítel spáchal sebevraždu,po jeho pohřbu jsem se opila s jeho maminkou a po roce a půl jsem do toho spadla ještě více.Styděla jsem se jít zpátky k Apolináři a po čase jsem vyhledala pomoc jinde.Začala jsem brát chemikálie,které mi měly nahradit alkohol,neboť jsem trpěla velkými depresemi a bála jsem se sebevraždy,na kterou jsem často myslela.Mám malé děti a věděla jsem ,že na to nemám právo,ale deprese byly bez prášků nesnesitelné.Po čase nám zemřela babička a já jsem zase začala pít.Pak zasáhl ten můj kamarád,který mě skamarádil s mužem,jež překonal závislost na heroinu za svého pobytu v emigraci,a ten mi byl a je takovým vůdcem v mé abstinenci.Bohužel,nebydlíme ve stejném městě a je to muž,takže vše probíhá na dálku,on mě chválí,varuje,peskuje,radí,ale spíše v obecné formě.Čtu si místní příspěvky a stránky pana primáře Nešpora,ale někdy to nestačí.Moje práce je velmi náročná na čas v tom smyslu,že je nepravidelná,nemohu tedy někam pravidelně docházet a taky mám obavy,že jsem ten typ,který když se vykecá,tak skutek utek.Můj kamarád mě nabádá k pravidelnému řádu.Nedovedu ho sestavit,natož dodržovat.Vy máte nějaký pravidelný režim?Snažím se ráno cvičit,medituju,chodím se psem,ale pak nestíhám domácnost,protože se špatně soustředím a dělám blbosti.Navíc jsem strašně pomalá,všechno mi trvá,všechno mě hned rozčílí.Ve všem mám zmatek,v dokladech,ve fotografiích,je pro mě vždycky dobrodružství najít dětem očkovací průkaz,pas atd.Ubíjí mě denní nákupy,praní na čtyřčlenou rodinu,ne proto,že by mě ta práce tak nebavila nebo ponižovala,ale proto,že jí nezvládám,jak by bylo třeba.Jediný,co stíhám a daří se mi připravovat se s dětmi do školy,ale i tam jsem někdy velmi netrpělivá a nervozní.Co mě naplňuje jsou chvíle pohody ať s rodinou,přáteli nebo v mé milované samotě.Tu si uvědomuji,že toto by mi alkohol nikdy nedovolil.Už jsem se naučila smát a zpívat nahlas i střízlivá.V tu chvíli jsem přesvědčená,že svět je krásný místo pro život.Pak přijde krize,vyteče mi pračka, spálím jíšku,hromady čistým prádlem rostou,lednice je zase prázdná, a pakliže mám jen trochu náběh k depresi, začnu se hroutit,čímž jí jen zvětším, až mě ovládne celou.Zní to možná banálně,ale v tu chvíli se mi vrací ony stavy beznaděje a strachu,jako když jsem měla ty nejhorší kocoviny.Asi to chce čas.Ale díky za povzbuzení.Vydržím,vím že to stojí za to a už nejenom kvůli dětem.

Paní Evo Marie, mně se u Vás stašně líbí, teď nevím jak to přesně napsat, něco jako pokora(?)ve vašem dopise. Střídáte pocity, popisujete, chápete,ptáte se....Víte co mě zaráží? Jak to můžete zvládat sama? Nemyslím jestli jste sama v bytě, ale bez pomoci psychoterapie, léčebny. Ty stavy beznaděje jsem v začátku měla také(pět let abstinuju), ale pak už (když jsem vyřešila sociální otázky a měla bydlení a práci)jsem byla na sebe víc a víc pyšná, chodila jsem se "chlubit" alkohologovi, a vlastně jsem stále stoupala a už pár let vím, že mi alkohol nepomůže, řekla bych,že se mi až hnusí, absolutně nechápu PROČ bych měla pít! Jsou situace (není jich sice mnoho),kdy si uvědomím(takový mžik),že je mi strašně dobře(zničehonic), a já na radu jednoho lékaře si ten pocit "hýčkám" a UVĚDOMUJU - třeba 1 minutu - a pak si vždycky vzpomenu, že přece mi bylo dobře i jen tak, bez ničeho ,bez žádného alkoholu, bez žádného léku, že jsem to byla jen já - a on ten pocit zase přijde. Třeba to není srozumitelné, pocity se těžko popisují. A nebo jednoduše. když je mi "šoufl", tak si o tom promluvím. Mám s kým.To je obrovská výhoda. Dobiju se, doslova se tím nabudím. Pochválím...atd. Ale já jsem rozhodnutá abstinovat, takže o pocitech nepřemýšlím, jak přijdou, tak zase odejdou. A záleží stejně jen na mně, jak si den zařídím. Držím palce - A.

Děkuji všem za velmi cenné příspěvky.Bojuju s alkoholem již druhým rokem,tedy druhým rokem již po několikátý abstinuju,a bojuju s ním v podstatě sama.Vaše výpovědi jsou pro mě neskutečná posila a poučení.Vysadila jsem i antidepresíva,která mi ordinovali psychiatři,už to bude rok.Vše se začíná zlepšovat,ale občas mám takové deprese a stavy,sny o alkoholu,že mám pocit,že je život jen samý utrpení a ptám se,jak dlouho to můžu vydržet?V mém úsilí mě utvrzují i výpovědi vás nealkoholiků,jejiž rodiče či jinak blízcí pijou.Vy si,pro Boha,nevyčítejte,když už toho budete mít dost a utečete žít vlastní život.Zvláště vy,naše děti.Vy jste nám nanalejvali,nepřemlouvali,ať si dáme ještě jednu a "co doma,tam to znáš",to my jsme vás zradili a táhli za chlastem.Nejvíc,co pro nás můžete udělat je,že si z našeho pití vezmete odstrašující příklad a vyhnete se alkoholu a najdete si i takového partnera.Tím trochu z nás sejmete vinu za újmu,jíž vám naše pití způsobilo.To my sami si musíme naplno přiznat pravdu do očí,pravdu,kterou tam někde uvnitř všichni víme,totiž že to s námi pěkně mává.Ale alkohol v nás vychoval schopné lháře a alibisty,takže nám to jde těžko.Někdy může být takovým spouštěčem i fakt,že někdo,koho máme rádi,často víc než sebe,ale bohužel ne víc než alkohol,od nás dá ruce pryč,protože už nemůže snášet naše pití.Tehdy může dojít na lámání chleba,tehdy se můžeme pokusit vzdát se alkoholu pro lásku ke svému dítěti,ale ani tehdy se nám to ještě nemusí podařit.Ovšem,obávám se,že bez našeho silného osobního rozhodnutí PŘESTAT PÍT s námi nikdo nic nesvede.I velké motivace nás mohou "pouze" postrčit k tomu,abychom se svým alkoholismem začali zabývat,k boji to ale nestačí,je třeba se ROZHODNOUT a věřit,že rozhodnutí je správné.A někdy nám k tomu pomůže víc,když lidé,na kterých nám záleží,nám přestanou alkoholismus tolerovat.Mě hodně ovlivnil můj kolega a kamarád,který mi jednou řekl,že pakliže nepřestanu pít,on se mnou nebude spolupracovat a ani se stýkat,že se nemůže dívat,jak se ničím,a je otázka,zda by přede mnou neměl chránit děti.Zrušil naší společnou práci a pak se zeptal,jestli z toho chci a potřebuju nějak pomoci.Jsem mu za to opravdu vděčná,protože odstartoval můj osobní boj a dodnes mě v něm se svou ženou podporují.Jsem na tom mnohem lépe,než když jsem pila,ale občas mě přepadnou takový stavy a deprese,že přestávám věřit,že ještě někdy budu spokojená,vyrovnaná a tím i užitečná ženská.Je to normálmí?A občas jsem stršně vyčerpaná,ale při tom nemohu spát.To je taky běžné?Napište mi ,prosím,máte-li někdo čas a zkušenost,jak u vás probíhalo období přechodu od pouhé abstinence do začleňování se do plného života.Děkuju.

Nevím, jestli má smysl Ti odpovídat, páč jsi již spoustu rad obdržela.JEDINÁ tvoje cesta asi vůbec k přežití je léčebna. A je naprosto správné, že se Ti tam nelíbí. Nemůže se ti tam líbit. Kdyby se ti tam líbilo, bylo by to divné. Je nasnadě, že do něčeho (v životě) nevidíš, něco nezvládáš.(alkoholici všichni - ne jen ty). A to pravě je účel pobytu v protialk.léčebně. V podstatě jinou cestu ani nemáš. Otázka je jinde. Kdy ti to dojde??!! Mezitím (než ti to dojde)si můžeš jen dál ubližovat(a svým nejbližším)- ztráta zaměstnání - to je také jen otázka času, nějaký úraz...atdatd.., odvrátí se od tebe poslední blízcí....

Omlouvam se za ten prispevek z 8.9. byla jsem bohuzel opila, to byla ta vodka, proto ty sileny chyby.

Zdravim vsechny, nemam ted docteno, dlouho jsem tu nebyla. Musim se vam vsem priznat, nechci nic tajit, ale uz je to s tim alkoholem vazne hrozny. Vypila jsem pul litru vodky, sla jsem na navstevu, tak jsem se slozila, nebyla jsem schopna chodit ani mluvit, tohle si vubec nepamatuju, pak jsem se probudila doma v posteli. Uz mam pravidelne okna, strasne me to stve. Kazdy me tlaci do lecebny, ale ja tam byla a bylo to peklo jeste vetsi, nevim co mam delat. Praci mam novou a velmi narocnou na premysleni, nechci ji ztratit. Jsem hrozne nestastna. Nebo jsem se tuhle opila chtela zabit, volala jsem zachranku a ti mi dali c. na linku bezpeci, ta pani na telefonu me zachranila, jinak nevim, co by se ten den stalo. Taky jsem byla opila okradena, prisla jsem o hodne. Nevim, proc vam to vsem pisu, ale nejak jsem citila potrebu se sverit.

dobré ránko a abstinenci zdar! :)Karinka bojuje s náročnou klávesnicí, nejen s tím alkoholem a náročným zaměstnáním.. ;)

Mili pratele, ozyvam se az ted, rad bych z vas mela nejaky osobni kontakt. KDO MĚ ZNÁ, TAK VÍ.Bohužel stale bojuju d zim sloholrm, msm maročně haměstnani. Ozvete se na adresu skvorek"centrum.cz

Ještě mě napadla jedna věc. Možná by si Vaše maminka mohla tyto stránky přečíst. Třeba by jí pomohla anonymní komunikace s "kolegyněmi". Já jsem si myslele, že jsem taková jediná. Alkoholik byl pro mě špinavej, pozvracenej dědek v příkopu u cesty. A ne já "mladá, krásná, čistě a draze oblečená hvězda", které spousta lidí život i závidělo. A možná by se pousta lidí divila, jaká sestava lékařek, sestřiček,krásnejch a chytrejch ženskejch se sejde v jedné alko komunitě!!!!!

Marie, přečetla jsem si Váš příspěvek a chtěla bych k němu něco napsat. Já si myslím ,že je obdivuhodné a absolutně nesobecké, co pro mámu děláte. Prožila jsem si období, kdy mě nejbližší hodili přes palubu. Je sice fakt, že mě manžel odvezl k psychiatrovi, ale proto, aby se zbavil toho břemene a hodil ho na někoho jiného.Když jsem byla v léčebně, tak mi sdělil, že se se mnou rozvádí a bude s naší dcerou bydlet jinde a také vyšlo najevo, že má jinou ženu. Já se nelituju, aby to tak proboha nevyznělo!!!! Bylo to stašné, já byla bez naděje. To nejde popsat. Prosila jsem, slibovala, brečela....no fuj..když si na to vzpomenu. Já jsem si dokonce ´myslela, že je to spravedlivý trest, že jsem to zasloužila.....,že jsem odpad....atd,atd....Ale dnes vím, že díky tomu, že jsem spadla na dno a zůstala úplně sama, jsem pochopila. Dnes mu děkuji za to, že se na mě vykašlal. Nejsme spolu, to určitě ne. Dnes vím, že to není člověk se kterým bych chtěla žít.....Už je to pryč. Ale tím chci říct, že Vy jste udělala maximum, možná bych se snažila působit ještě ve spolupráci s psychiatrem, aby pochopila, že tudy ne. Na léčení by možná význam pochopila. Je to dost dlouhá doba(cca4 měs), kdy je člověk střízlivej a taky má čas o sobě přemýšlet. Dojde mu, že něco tím alkoholem, nějakou frustraci překrývá, nebo zkrátka, že má jiné přemýšlecí mechanismy.Že je dobře ty zažité vzorce změnit.Něco v tom životě dělá blbě, ale neví co. Tak to cítím u sebe. Já to neumím tak hezky popsat, možná to není ani srozumitelné. Pan prof. Heller by jí to jistě vysvětlil lépe. Myslím si, že je to alkoholog genius. Výčitky Vašeho svědomí jsou nesmyslné, zbytečné, ale musíte se o tom přesvědčit sama. Přeji Vám hodně štěstí.

To Jiří: Díky za slova uznání, já budu dnes maximálně stručný. V tomto chatu se totiž vyskytují dva druhy lidí: ten první už má za sebou alkoholickou zkušenost včetně léčby a ten dnes pominu; teď mne však enormně zajímá ten druhý druh diskutujících, který zoufale hledá pomoc ve své nelehké životní situaci, kdy alkoholu podléhají osoby, na které je citově či jinak vázaný. Takže jen pár otázek